Plaché děti, drzé děti: komu je na světě lépe?
Moderní společnost je dravá a dynamická. K žádaným vlastnostem patří průbojnost a asertivita. Lidé, kteří jimi nedisponují, jsou údajně ve velké nevýhodě. Jenže ono je to přece jen složitější. Ti, kdo jsou "vidět a slyšet", nemusí nutně být ani úspěšnější, ani šťastnější. Podle psychologických výzkumů se - přinejmenším v některých životních situacích - k plachosti přiznává až 90% lidí a téměř polovina z nich považuje plachost za občasný rys své osobnosti
|
Genetika nebo výchova? Zhruba půl na půl!
Plaší lidé se na rozdíl od těch průraznějších vyznačují tím, že nemají rádi neznámé prostředí. Vyhýbají se větším společenským akcím, zvláště pokud hrozí, že by na nich měli vystoupit z anonymity. A představa promluvy před publikem, např. do rozhlasového mikrofonu, v nich vzbuzuje přímo noční můry.
Plachost, bázlivost či úzkostnost stejně jako jejich protiklady lze na jedincích obvykle pozorovat od útlého věku: "Jsme v tomto směru ovlivněni geneticky a s určitou mírou stability nebo naopak vulnerability se už narodíme," vysvětluje dětská psycholožka Simona Hoskovcová: "Nedá se ovšem přesně určit, čím to je. Někdy se hovoří o tzv. vyzrálosti nervového systému a jeho stabilitě, což je patrné už u miminek - jedno spí i kdyby se z děla střílelo, a druhé se probudí při každém šustnutí."
Rozhodující je temperament, tedy soubor našich vrozených vlastností projevujících se přirozeným způsobem našeho chování, prožívání, reagování na podněty nebo střídavosti nálad: "Právě na základě vrozeného temperamentu se rozvíjejí interakce s matkou a dalšími důležitými vztahovými osobami. Jejich prostřednictvím si dítě vytváří kognitivní schémata o sobě a o světě. Z toho se postupně odvíjejí další osobnostní charakteristiky, neboli vzniká charakter, přičemž velkou roli hrají také zkušenosti - pozitivní nebo traumatické," vysvětluje dětský psychiatr Martin Goetz.
Názor, že temperament tvoří pro svou stálost základ, na kterém ve výchově můžeme stavět, zastává také dětská psycholožka Simona Hoskovcová: "V průběhu vývoje dítě často přebírá chování, které vidí na lidech ve svém okolí. Rodiče jsou pro děti vůbec nejsilnějším vzorem, v psychologii hovoříme o tzv. observačním učení. Dítě se dále hodně chová i podle toho, k čemu je povzbuzováno a co se mu tzv. vyplácí. Posiluje se zejména chování, které je okolím oceněno, nebo které vede k nějakému zisku."
|
S výchovou je třeba začít brzy
Pokud rodiče chtějí s vrozenými osobnostními rysy svého dítěte pracovat, je zapotřebí, aby s tím začali v raném věku - nejpozději ve chvílích, kdy přílišná bázlivost a plachost (nebo naopak průbojnost až drzost) začnou dítěti komplikovat život nebo pokud začnou být patrné sklony k extrémům.
"Úzkostné předškolní a mladší školní dítě nenásilně podporujeme. Pomáháme mu navazovat kontakty s dětmi, učíme formulovat věty vyjadřující prosbu, poděkování či odmítnutí. U dítěte příliš drzého vymezíme hranice a dáváme zpětnou vazbu o vhodnosti určitého chování. Se školním dítětem asi od 10 let můžeme už provádět reflexi, a tedy mluvit o tom, jak v různých situacích přemýšlí a co cítí. Využíváme diskuse nad modelovými situacemi, můžeme dokonce zkusit některé scénky přehrát. A hlavně - sami jdeme vzorem. Vymezit se vůči příliš průbojnému až agresivnímu chování je někdy i pro dospělého těžké, je ale důležité, aby se dítětem nenechal vyprovokovat a roli vzoru ustál," domnívá se PhDr. Hoskovcová.
Dívky plaché, chlapci asertivní?
Vyšší výskyt úzkostných poruch u žen nasvědčuje tomu, že ženy jsou od přírody více bojácné a ostýchavé a že nejde o sociální konstrukt, domnívají se někteří psychiatři. Podle genderových sociálních teorií vzniká ovšem pasivita a neprůbojnost spíše v rámci tzv. rolového chování, a tedy přizpůsobení se daným společenským stereotypům a tomu, co se v dané kultuře od určitého pohlaví čeká.
"Pokud je v povědomí lidí zakořeněno, že chlapec má být průrazný a asertivní, bude k tomu směřovat i výchova v rodině a také tlaky společnosti. Stejně tak to může být s plachostí u dívek, ale to už, myslím, v naší kultuře přestává platit," říká Simona Hoskovcová.
Rozdílností temperamentů a možností pracovat s nevyvážeností příliš plaché nebo příliš dominantní povahy se v Německu už více než dvacet let zabývá berlínský psycholog Prof. Dr. Jens B. Asendorpf. Ten také zkoumá otázku, zda je pro život praktičtější spíše zdrženlivost, nebo naopak průbojnost. Jeho výzkumy přinášejí vcelku optimistické závěry: "Osobnost člověka je dle mého poznání asi z 50% určena geneticky a z 50% výchovou, resp. podmínkami prostředí, v němž člověk žije," říká. "Byl jsem svědkem toho, že z plachého dítěte se působením okolních vlivů nakonec stal docela extrovertní dospělý, a naopak. Proto rodiče vždy upozorňuji, že přehnané obavy nejsou na místě, a prognózy z hlediska vývoje dítěte považuji za předčasné. Stejně tak nelze říci, že by asertivní lidé byli v životě nutně úspěšnější. Důležitější je připomínat, že vývoj člověka probíhá po celou dobu naší osobní historie, a tedy od narození až do smrti. V tomto čase má také každý z nás příležitost na sobě pracovat. Šance na úspěch stoupá s inteligencí, a zejména jde o inteligenci emoční, která ovlivňuje jak naše sociální kompetence, tak i schopnost správně odhadnout naše silné a slabé stránky," tvrdí Jens B. Asendorpf.
Použitá a doporučená literatura:
Simona Hoskovcová: Psychická odolnost předškolního dítěte, nakladatelství Grada 2006
Jens B. Asendorpf: Psychologie der Persönlichkeit, nakladatelství Springer-Lehrbuch 2007
Vyšlo v časopise MIMINKO 6/2008
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
