Jak se dobře pohádat před dětmi
Vyjasňování nesouhlasných názorů tvoří nedílnou součást života, která se nevyhýbá ani rodinnému soužití. Kolik rodičovského hádání děti snesou, nebo dokonce potřebují? A jaký styl rodičovských konfliktů je naopak poškozuje?
Nezbytným předpokladem pro ovládnutí umění usmířit se je opakovaná zkušenost s překonáváním sporů. Zvládání drobných nedorozumění i nepříjemných střetů se děti, jako všemu dalšímu podstatnému, učí především od svých rodičů. Není proto v žádném případě správné, aby se rodiče dohadovali výhradně za zavřenými dveřmi a dětem vytvářeli bezkonfliktní skleníkové prostředí. Zároveň však má zasvěcování dětí do světa hádek své jasné hranice.
Desatero rodičovského hádání aneb Jak spory obrousit o zraňující efekty
Následující řádky přinášejí některé všeobecné zásady, doporučované na základě výzkumů i každodenní praxe (podrobně je rozpracoval např. americký psycholog Martin Seligman v knize The Optimistic Child / Optimistické dítě):
1. Nepoužívejte před dítětem fyzické násilí. Nezapomínejte, že do této kategorie patří i házení věcí, rozbíjení nádobí či bouchání dveřmi. Takové chování děti děsí.
2. Nebojte se během hádky vyjadřovat co nejvíc svých vlastních pocitů, a to přiměřenými slovy. ("Teď jsem opravdu naštvaná!" "Mám strašný vztek!") Buďte asertivní, ale ne hrubí ani agresivní.
3. Zachovejte svému partnerovi / partnerce minimální úctu. Nekritizujte ho / ji před dítětem trvalými a všezahrnujícími označeními, jako např. "Tvůj otec je a bude vždycky budižkničemu!" "Tvoje matka je pořád tak sobecká!"
4. Pokud už partnera / partnerku kritizujete, mluvte tak, abyste kritizovali jeho / její konkrétní vlastnost, a ne celou osobnost (např.: "Tvůj otec je tak nevrlý, protože dnes pracoval příliš dlouho." "Můžu se zbláznit, když tvé matce tak dlouho trvá, než se vypraví.")
5. Netrestejte se vzájemně "tichou domácností" s pocitem, že dítěte se to přece netýká. Odpírání komunikace jedním rodičem druhému působí na dítě mnohem hůř než hlasitá výměna názorů.
6. Nikdy dítě nenuťte, aby si vybralo stranu, ke které se přidá. V okamžiku, kdy bez přítomnosti žertu vznikne koalice rodič - dítě proti druhému rodiči, máme co do činění s těžkou rodinnou krizí i s lámáním dětského charakteru.
7. Usilujte o stálou kontrolu nad svým hněvem. Zpomalte. Jde-li do tuhého, dopřejte si mezičas na uklidnění.
8. Z některých témat (dohady nad příbuznými, sex, finance…) dítě vynechejte. Pokud se o něčem takovém potřebujete pohádat, najděte si k tomu soukromí.
9. Nezačínejte hádku, pokud nemáte čas a neplánujete ji v tomtéž rozhovoru ukončit. Nepouštějte se do řešení závažných sporů ve večerních hodinách. Pokud se před dítětem začnete hádat, je vždy třeba, aby se dočkalo vašeho usmíření.
10. Když hádka pomine a dítě má otázky, nebraňte se jim. Vše vysvětlete. To dítěti naznačí, že konflikt je naprosto normální součástí lásky, stejně jako usmíření.
Rodičovské hádky dětem přinášejí různé druhy stresu
Každá hádka sice znamená psychické nepohodlí, zároveň ale potřebným způsobem otužuje. Dítě poznává, že ani rodiče nejsou bezchybné bytosti a prožívají své slabé chvilky. Třeba dočasně i "ztratí tvář", pak se ale zase najdou, a co je hlavní: za všech okolností patří k sobě. Dokud dítě cítí takovou jistotu rodičovského vztahu, stres z hádek zvládá a vnímá ho jen jako "organizační". Konflikt je prostředkem k vyjasnění situace, není však ohrožující.
Zásadní změna nastává, pokud dítě konflikty mezi rodiči začíná vnímat jako "existenciální" - rodiče nejsou schopni se usmiřovat, dávají si rány pod pás, vyhrožují si rozvodem apod. Nebo domov naopak zaplaví napjaté mlčení. V takových případech dítě rychle ztrácí půdu pod nohama.
Přemíra konfliktů nebo nepřátelské výpady jednoho rodiče proti druhému dětem vysloveně škodí. Nezřídka přestávají prospívat. Výzkumy ukazují, že v "nezvládnutých" okolnostech silně trpí už miminka a batolata - nejčastěji reagují úzkostí a pláčem. Souvisí to s jejich rozvinutým emocionálním vnímáním, které sice zatím nemá rozumové pozadí, o to víc však tyto nejmenší děti může zranit. Nasávají totiž případnou destruktivní atmosféru doslova fyzicky. Souboje mezi rodiči nezřídka odstonají, popř. změní své chování do neurotických projevů (např. cumlání prstů, kousání nehtů, noční pomočování apod.).
Součást lásky v rodině: odpouštění bez podmínek
Vyjádřit vlastní názor je na místě. Vyhýbat se konfliktům není řešením. Děti je třeba odmalička učit, že lidé - dokonce i nejlepší přátelé, a tedy i máma s tátou - spolu prostě někdy nesouhlasí. Pohádat se je normální. V hněvu si ale často křivdíme. Ubližujeme si. Ustoupit proto neznamená prohrát. Podat ruku na usmířenou bývá největší vítězství. Schopnost stavět se ke konfliktům čelem a řešit je smírnou či kompromisní cestou vytváří jeden ze základních předpokladů pro úspěšný a spokojený život.
Vyšlo v časopise Miminko 5 2010
Použitá a doporučená literatura:
Martin Seligman: The Optimistic Child, Houghton Mifflin Company 1995
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
