Porod jako posilující zkušenost
Ohlédnutí za hlavní večerní debatou Světového týdne respektu k porodu 2014
Už podeváté se v květnu v pražském kině Perštýn konal diskusní podvečer u příležitostí Světového týdne respektu k porodu, věnovaný hlavnímu tématu porodního festivalu, které letos znělo: "Porod jako posilující zkušenost". O své názory se přišli podělit gynekoložka Ivana Šmrhová a porodník Richard Vanko, psychogynekoložka Helena Máslová, soukromá porodní asistentka Veronika Hotová, kulturoložka, terapeutka a publicistka Terezie Dubinová a certifikovaná instruktorka vědomého rodičovství, toho času žijící převážně v Austrálii, Martina Tylečková.
Přítomní hosté se shodli na tom, že v české společnosti prozatím představa porodu jako posilující zkušenosti rozšířena není. Většina zdejších žen o transformačním potenciálu porodu nepřemýšlí. Převládá názor, že bezpečí při porodu garantuje výhradně nemocniční prostředí, přítomnost technologie a lékařský dohled. A protože žijeme v mediální trendové společnosti, kde je snadné ovládat veřejné mínění, má-li někdo přístup ke zdrojům, v současnosti je u nás nejvíce prosazován tzv. medicínský model porodnictví. Určují ho lékaři, farmaceutické firmy, vládní úředníci a všichni ti, kteří už desítky let jednostranně propagují pohled na porod jako na rizikový jev, náležející do technicky dokonalé medicínské péče. Tzv. sociální model porodnictví, zastoupený prací soukromých porodních asistentek, který bere ohledy také na psychologické a spirituální potřeby matek a dětí, se v ČR uplatňuje okrajově. V českých porodnicích se mu daří jen výjimečně, mimo nemocnice je perzekuován.
Bylo připomenuto, že sociologickým trendem západní konzumní společnosti je pokles natality i upadání mateřských kompetencí, což se projevuje snižující se ochotou žen rodit děti, preferencí porodů lékařsky vedených včetně tendence k elektivním císařským řezům i následnými problémy, které současné matky vykazují v péči o děti. To lze doložit příběhy z rodinných poraden - narůstá počet poporodních depresí, častost případů mateřského vyhoření, rozvody před nástupem dětí do školy atd. Diskutující tento fakt připomněli i jako důsledek po desetiletí decimované ženské schopnosti přivádět děti na svět vlastní silou, která - řečeno s Michelem Odentem - slábne s úbytkem přirozeného oxytocinu (více o tom v Odentových knihách "Přirozené funkce orgasmů při milování, porodu a kojení" nebo "Porod a budoucnost Homo sapiens", které v češtině vydalo nakladatelství Maitrea).
Porodnictví však tradičně bývalo doménou ženských poskytovatelek péče - porodních asistentek. Lékaři se volali, až když se porod zkomplikoval. Po 2. světové válce se porodnictví naopak přesunulo do kompetence lékařů - mužů, nebo samozřejmě i lékařek - žen, vyškolených ovšem v systému "mužsky" pojatého vzdělání, kde, řečeno zjednodušeně, leč výstižně: gynekologie má blíž k chirurgii než k psychologii. V debatě přítomní lékaři se přiznali k tomu, že jejich postoje k porodu jsou ve srovnání s postoji většiny jejich kolegů a kolegyň v menšině a že kromě vlastního příkladu - jiného postoje k těhotným a rodícím ženám - prozatím nevidí cestu, jak k větší toleranci přivést další kolegy lékaře. Protože ti většinově potřebu změny systému nenahlížejí.
Je tudíž třeba připomínat, že porod je primárně záležitost psychologická a že chirurgické metody jsou vždy nouzovým řešením. Aby mohl porod zdárně spontánně proběhnout, musí se cosi podstatného udát v hlavě ženy (odpojení neokortexu, probuzení instinktivního chování) a uvést do pohybu jedinečný hormonálně řízený proces. Přirozený porod má své zákonitosti a potřebuje určité podmínky, které však v českém nemocničním prostředí nebývají k dispozici.
Hosté debaty potvrdili, že podle jejich zkušenosti je všudypřítomným fenoménem v českých porodnicích strach a také spoléhání se na zaběhnutou rutinu, která rodičkám neumožňuje autonomii ani faktické uvolnění. V praxi se navíc projevují spory o kompetence mezi lékaři a porodními asistentkami, a to i přímo na porodních sálech. Martina Tylečková popsala situaci v Austrálii a připomněla, že šetrné porody jako v domácím prostředí mohou probíhat i v porodnicích, na příklad pokud porodnice na svém území hostí porodní centrum, v němž ovšem lékaři porodním asistentkám nezasahují do jejich práce a jsou ochotni poskytnout návaznou péči, pokud je jí zapotřebí při porodech nečekaně komplikovaných.
Česká republika si potřebuje vyjasnit, jak chápe vztah porodníka a porodní asistentky - zda jako vztah z hlediska dohledu a právní zodpovědnosti hierarchický, anebo jako vztah kolegiální, podobný třeba vztahu rodinného lékaře a neurologa. A jde také o narušování lidských práv, k němuž bohužel v České republice, v důsledku přetrvávajícího netolerantního či totalitního myšlení těch, kdo mají moc, dochází.
Mohlo by se zdát, že v podobných porodních debatách jde převážně o mocenské potyčky mezi různými skupinami - úředníky a aktivistkami, lékaři a porodními asistentkami, muži a ženami. V debatě přítomní terapeuti ovšem připomněli, že jde o víc. V České republice stále ještě ignorujeme význam způsobu příchodu člověka na svět pro jeho pozdější psychické zdraví. Stres, který dítě zažívá v této vývojově křehké době, ovlivňuje jeho budoucí schopnost vztahu k sobě i druhým i jeho postoj k potřebě násilí a dominance, nebo naopak k potřebě spolupráce a partnerství. Pokud jsme dnes svědky tolika nezvyklých disharmonií v mezilidských vztazích a jako společnost čelíme epidemii úzkosti a deprese, zjevné sebedestrukci i nebezpečí zničení vnějších zdrojů, měli bychom se více ptát, zda tyto problémy nevkládáme do lidských bytostí právě už mírou úzkosti a odcizení, které matky a děti při nemocničních porodech běžně zažívají.
Co by se tedy mělo především změnit? Informace zahrnující význam těhotenství a porodu pro kvalitu rodícího se mateřství a pro psychické zdraví jedinců i společnosti by se měly stát součástí profesní vybavenosti těch, kteří pracují v porodnictví. V současnosti o případných změnách nejvíce rozhoduje poptávka žen, které se s rutinou českého porodnictví smířit nehodlají a hledají způsoby pro porod nejen medicínsky, ale také psychologicky bezpečný. Slušná asertivita a trvání na právech spotřebitelek zdravotnického systému (týká se např. nepodstupování rutinních zdravotnických zákroků nebo odmítnutí separace matky a novorozence po porodu) je zřejmě to hlavní, co může časem české porodnictví transformovat do více humánní a psychologicky bezpečnější podoby.
Vyšlo v časopise Rodiče 6/2014
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
