Porodit s láskou
Letošní jubilejní 10. Světový týden respektu k porodu zvolil jako téma láskyplnou kontinuální péči. V České republice není láska v souvislosti s porody v centru pozornosti. Náš standardní systém porodnických služeb vnímá jako dost dobrý takový porod, během něhož se dítě, ať už jakkoliv, dostane ven z těla matky, a oba, novorozenec i matka celý proces fyzicky bez úhony přežijí.
Být kvalitním porodnickým profesionálem v naší zemi znamená rozumět medicínské stránce věci a být technicky zručný. Přidá-li se k tomu i laskavé vystupování, zdá se být vše v pořádku. Přemýšlení nad psychologickými a sociálními potřebami porodu, a tedy nad tím, jaký zážitek si matka z porodu odnáší, jak porod ovlivňuje její ženskou a mateřskou identitu, zda způsob příchodu na svět nějak předurčuje psychiku dítěte či nakolik komplikované a operativní porody ztěžují kojení a poporodní sexualitu - podobné otázky u nás většinová odborná ani laická veřejnost neřeší.
Láska jako věda
Naopak máme značný problém s těmi, kteří připomínají, že doba pokročila a že moderní medicínské výdobytky a pokračující poznání zavazují. A tedy že přichází čas víc a víc vnímat i to, jak způsob porodu přispívá k celkové budoucí prosperitě zrozeného člověka, resp. k utváření vzájemných vztahů v rodině i společnosti.
Nelze na tomto místě nevzpomenout legendárního francouzského lékaře Michela Odenta a jeho teorie "lásky jako vědy", která zkoumá souvislosti mezi způsobem porodu a chováním a budoucím prožíváním zrozeného člověka. Byl to Odent, kdo hormon oxytocin přejmenoval na "hormon lásky", "morální molekulu" či "tekutý mír". Tento hormon je vyplavován při všech projevech milostného života, stejně jako při veškerém našem prožívání lásky a náklonnosti. V nejvyšší koncentraci je pak oxytocin vyplavován při milování, porodu a kojení. Při porodu umožňuje spontánní porodní kontrakce, po porodu pomáhá zavinout dělohu a především podporuje vzájemnou láskyplnou vazbu mezi matkou a dítětem a nastavuje důležité seberegulační a sociální funkce v mozku novorozence. Odent jako jeden z prvních už před desítkami let začal důrazně varovat před rutinní medikalizací porodů a před úbytkem přirozeně vyplavovaného oxytocinu, což nejen umenšuje schopnost žen přivádět děti na svět vlastní silou, ale také výrazně oslabuje neurobiologicky podporovanou a prototypní láskyplnou vazbu mezi matkou a dítětem. V mezičase se k Odentovi přidali další vědci, porodní aktivisté i rodiče a poukazují na možné souvislosti mezi úbytkem oxytocinu a epidemií novodobých psychosociálních problémů moderní společnosti, k nimž mezi jinými patří např. nárůst depresí, úzkostných poruch a četných závislostí.
I když se odborníci na duši liší mírou, jakou přikládají vlivu "prvotních otisků" a jejich celkovému dopadu na lidskou schopnost milovat, povětšinou se dnes již - na rozdíl od lékařů - staví za porod pokud možno bez medicínských intervencí. Lékaři však k přemýšlení o jiných než medicínských souvislostech prozatím nejsou vedeni. Prostě to nemají ani v kurikulu svého studia, ani v popisu budoucí práce. Jsou to porodní asistentky, které ve své kvalifikaci spojují jak zdravotnickou, tak i podpůrně-terapeutickou odbornost, a do určité míry i jen čistě lidské sdílení a empatii.
Podpora a empatie
České porodní asistentky toto velmi dobře zvládají, když o těhotné a rodící ženy pečují autonomně ve svých soukromých praxích nebo v terénu. Avšak na půdě nemocnic s tím bývá problém, protože psychologická podpora a empatie u nás zatím standardně nekvete. Jen si představme třeba situaci, že by na ranní poradě nebo při vizitě mladý lékař dal primáři k úvaze, zda nepřichází čas začít vnímat porod i jako psychologický převratný, posvátný a potenciálně snad i extatický zážitek. Primář by takového kolegu nejspíš poslal na rovnou na psychiatrii.
Přestože určité napětí mezi zastánci lékařsky nerušeného a medicínsky řízeného porodu nalézáme ve všech vyspělých západních zemích, ve většině z nich ženy mají možnost vybrat si, kde, jak a s kým chtějí porodit. Posttotalitní země tuto svobodu nenabízejí. Přímo rozbuškovým tématem jsou porody doma, o nichž se diskutuje hystericky a nenávistně. Doma rodící ženy jsou v ČR atakovány jako rozmazlené, nezodpovědné, sobecké. Přitom my, kteří s těmito ženami pracujeme, vidíme, že opak je pravdou. Většinou jde o ženy inteligentní, vzdělané, dobře informované, ochotné přijmout odpovědnost, ale také asertivní, pokud jde o zdravotnickou manipulaci a paternalismus. Tyto ženy přitom porod doma často vůbec nevnímají jako první volbu a mnohem raději by rodily v porodním centru nebo domě, ani ty však u nás navzdory poptávce nefungují. Kompetence mezi lékaři a porodními asistentkami nebyly dodnes jasně vymezeny. Patová situace trvá od politického převratu v roce 1989 a většinové společnosti to nevadí. V pozadí stojí pohodlná poslušnost vůči autoritě, podléhání institucionalizačnímu syndromu (je tak snadné přenechat odpovědnost odborníkům) i neochota tolerovat jiný názor.
Rizikové praktiky jinde ve světě?
Od lékařů, úředníků i zástupců pojišťoven slýcháme, že zahraničím se inspirovat nemůžeme, protože návazná péče je v zahraničí v porodních centrech i při porodech doma lépe zajištěna a tamní porodní asistentky jsou na samostatnou práci zvyklejší. Často naši lékaři argumentují i tím, že zahraniční porodnictví zdaleka není tak bezpečné jako české a že se můžeme chlubit lepšími perinatálními statistikami. Opravdu se jeví jako pravděpodobné, že by tak vyspělé medicínské systémy jako např. německý či rakouský, dopouštěly rizikové praktiky? Co se perinatálních statistik týká, výsledky těch českých do určité míry souvisejí se zdejšími eugenickými praktikami. Býváme západními zeměmi kritizováni za vysokou míru předčasně ukončených těhotenství při zjištění vrozených vývojových vad, ale to by bylo téma na jiný článek. Raději se vraťme k láskyplné kontinuální péči.
S láskyplným přístupem vedle zohledňování individuálních potřeb jednotlivých rodících žen zajisté souvisí i vnímání důležitosti podpory rodičovských kompetencí. Velkou bolestí českého porodnictví je separace matek a novorozenců těsně po porodu. Přehlížíme fakt, že děti patří k rodičům a rodiče patří k dětem a že medicínská péče je nejefektivnější, pokud jde ruku v ruce s podporou autonomie rodiny. Zjevně jde i zde o reziduum starého režimu, kdy si stát činil nárok na občana, a rodičovské kompetence podléhaly nárokům totality. Nedávno tyto principy až úsměvně vyšly najevo při ostře sledovaném porodu vévodkyně z Cambridge lidmi důvěrně oslovované Kate, která porodila svou druhorozenou dcerku s pečlivě sestaveným porodním plánem, vyžádala si jen přítomnost porodních asistentek, požádala o to, aby lékaři byli na blízku, ale za zavřenými dveřmi, a porodila bez medikace, přirozeně. Několik hodin po porodu byla schopna jít domů. Ještě před tím stihla splnit svou povinnost a ukázala dítě národu a novinářům. Ruská média vzápětí spekulovala o tom, že porod musel být fingovaný, protože žena krátce po porodu prostě nemůže vypadat takhle svěže! Klinická psycholožka Michaela Mrowetz na svém facebooku situaci okomentovala následovně: "Vzhled a chování nové královské rodiny nutí totalitní deprivaci k silnému hřmotu. Zranění a separovaní mají důvod k nedůvěře. Projevy totalitních separačních traumat a hluboké deprivace způsobují narušení bazální důvěry v přirozené procesy porodní radosti, účinku oxytocinu a transcendentálního prožitku matky a dítěte při přirozeném a kompetentním zrození… Je velmi vhodné vymezovat se vůči násilí a podporovat kompetence lidí ke zrození!"
Nahlédnout slepá místa
Odpor vůči léčení dávných traumat je i v naší zemi velkým tématem. Projevuje se nejen v půtkách mezi zastánci různých porodnických koncepcí, ale i mezigeneračně. Stačí vzpomenout konfliktů v rodinách, kdy babičky ostře kritizují nové způsoby péče o děti. Možná proto, že opak by znamenal připomenutí starých zranění těchto žen? Rodilo se pod silnou medikací, separovalo se, nekojilo se, děti se posílaly předčasně do jeslí. To bolí, připustit, že starší ženy byly ve vlastním mateřství o tolik ochuzeny. Na druhou stranu odpor, jak známo, předchází při překonávání traumatu tolik potřebnému truchlení a hojení…
Porodnické kvasy a vývoj situace v různých zemích dovolují hypotézy o různých příštích scénářích i v České republice. Na jedné straně jsme svědky rigidnosti systému, který nadále na porod nahlíží posuzováním výhradně fyzického bezpečí. Na druhé přibývá rodících žen, a postupně i porodnických odborníků, kteří nahlížejí porod v širších souvislostech.
Změny si nakonec může vynutit i situace ekonomická. Tak došlo nedávno k velkým změnám v porodnictví ve Velké Británii, kde byly státem podpořeny porody mimo nemocnice. První našlápnutí proběhlo už na počátku 90. let, kdy tehdy nová vláda začala podporovat péči založenou na vědeckých důkazech (tzv. Evidence Based Care). Skupina dvanácti poslanců a čtyř odborných poradců tehdy provedla rozsáhlý výzkum - iniciovaný členkou britského parlamentu, která porodila doma - a na základě výzkumu byl Parlamentu předložen návrh změn v porodnictví. Vláda schválila nezávislou studii a uvolnila finance na žádoucí změny, které v zemi za kanálem probíhají nyní. Porod v porodním centru nebo i doma se staly dostupnou variantou. Hlavními poskytovatelkami péče jsou porodní asistentky. Lékaři a lékařky přicházejí ke slovu až v případě komplikovaných těhotenství a porodů, nebo pokud si žena přeje např. epidurální analgezii a jinou medikaci, případně potřebuje císařský řez. Ovšem pozor. Hlavní motivací státu a zdravotních pojišťoven nebyla podpora přirozeného porodu, nýbrž obrovská úspora peněz a snaha ulevit přeplněným porodnicím.
Různé vize
Na závěr ještě jednou vzpomeňme Michela Odenta. Všem, kteří usilují o smír mezi znesvářenými zastánci různých vizí poskytování porodnických služeb, doporučuje, aby věnovali více pozornosti nutnosti dvojího úhlu pohledu: Nic se nevyřeší, dokud nepochopíme, že je potřeba spojit ohledy k bezpečnosti při porodu a k neurobiologické podstatě lidské lásky zároveň. Je třeba respektovat jak vědecké poznání, tak potřeby srdce. Jenže věda a srdce hovoří různými jazyky. Oběma rozumí ten, kdo nahlédne, že budoucnost všestranně bezpečného porodnictví spočívá výhradně v propojení služeb lékařů a porodních asistentek a v náležitém rozdělení jejich rolí a kompetencí. A v možnosti žen si svůj typ péče vybrat. Jen tak se těhotným a rodícím dostane toho, co z hlediska svého zdravotního stavu a psychických potřeb skutečně potřebují.
Škoda, že neumíme jít v porodnické péči na vyšší příčky pyramidy potřeb a setrváváme v oblasti fyzického přežití. Těhotné a rodící ženy při láskyplné péči velmi prosperují. Během samotného porodu je pocit bezpečí, intimity a respektu doslova klíčový, protože u ženy, která není uvolněná, přirozené kontrakce váznou nebo se zastaví. |
První českou politickou stranou, která podporuje progresivní trendy v porodnictví, se stala Strana zelených (SZ). V nedávném prohlášení upozornila, že právo na volbu místa, způsobu a okolností porodu je součástí práva na soukromý a rodinný život, které dosud není v ČR plně respektováno. SZ se též připojila k letošnímu Světovému týdnu respektu k porodu a vyzvala vládu, aby se otázkou českého porodnictví intenzivně zabývala s cílem zajistit dostupnost kvalitní porodní a poporodní péče a realizaci práva rodičů na volbu místa, způsobu a okolností porodu. SZ vyzvala k podpoře zahrnutí služeb porodních asistentek a porodních domů mezi služby hrazené veřejným zdravotním pojištěním tak, aby se tyto možnosti staly běžnou součástí českého zdravotního systému. Vláda by rovněž měla přistoupit k systémové podpoře aktivního otcovství, např. vyhrazením části rodičovské pro muže. Více na http://www.zeleni.cz/ |
Vyšlo v časopise Regenerace 7 2015
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
