Postmoderna - epocha normativního zanedbávání dětí?
V rozvinuté západní společnosti žije mnoho dětí, které nevyrůstají v optimálních podmínkách. Bývají emočně, duševně nebo fyzicky zanedbávány či dokonce týrány, a to zdaleka nejen v rodinách dysfunkčních na první pohled. Také v rodinách tzv. spořádaných se lze setkat s nejrůznějšími desktruktivními jevy přispívajícími k nárůstu dětských poruch zdraví, chování a prožívání.
Jako jeden z důvodů krize rodičovství bývá dnes uváděna krize celé instituce rodiny. Někteří rodině odzvánějí, jiní po ní vzdychají jako po nadčasové konstantě stability v mezilidských vztazích. Ať tak, či onak, zdá se, že její formační a výchovné funkce nedokáže navzdory všem snahám nahradit ani škola, ani široká škála státních, občanských a jiných podpůrných aktivit. Hodnoty důležité pro rozkvět (nebo aspoň přežití) jednotlivce a společnosti dětem i nadále vštěpují především rodiče.
V rodinném soužití v historii vždy existovaly obrovské rozdíly. Škála kvality vztahů mezi pokrevními nejbližšími sahala od bezpodmínečné lásky po planoucí nenávist. Novinkou naší doby je ovšem zjevná snaha přijít na kloub kořenům sociálního zdraví a najít klíč k vztahové prosperitě. V této souvislosti jsou k dispozici výsledky nejrůznějších šetření, která leccos napovídají o okolnostech, v nichž se vývoji nových lidských bytostí obzvlášť daří. Jde zejména o následující jevy:
- láskyplná "komunikace" matky, resp. rodičů, s dítětem už před narozením
- šetrný porod, respekt k důležitosti prvních hodin života, neoddělování novorozence od matky, rychlé první přiložení k prsu
- plné kojení do půl roku věku a následné doplňkové kojení podle potřeby dítěte
- častý tělesný kontakt (mazlení, nošení, společné spaní…)
- citlivé reagování na pláč miminka
- přiměřená míra stimulace, rovnoměrně zaměřená na tělesný a duševní vývoj
- přirozená autorita rodičů, jimž péče o dítě nerozbije jejich vlastní smysluplný život, ale kteří jsou ochotní věnovat dítěti v potřebném věku dostatek času a pozornosti
- od batolecího věku ohleduplné, leč důsledné vymezování hranic
- pobyt dítěte v rodinném prostředí do dvou až tří let života z důvodu možnosti vytvoření nosného vztahu s hlavní pečující osobou (tzv. přilnutí - jistota a kvalita tohoto vztahu ovlivňuje příští vztahy, které dítě v životě naváže)
- postupné osamostatňování dítěte, umožnění "sociálního porodu"
- soudržné rodinné společenství vycházející z pevného vztahu matky a otce dítěte
- soužití v širší rodinné komunitě, pravidelný styk s prarodiči
Stačí podívat se na výše uvedený seznam, abychom přiznali opodstatnění úvahám těch, kteří postmoderní době přezdívají epochou "normativního zanedbávání dětí". Tohoto výrazu se užívá, když společnost akceptuje nebo schvaluje pro dítě de facto poškozující pečovatelské a výchovné trendy a nespojuje si je s žádnými morálními nepříjemnostmi. Jde o takové praktiky rodičovství, které se v kultuře stanou obvyklými navzdory svým sporným nebo dokonce zjevně negativním dopadům na děti.
Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích... (List Jakubův 4,17)
Každá doba měla své příklady normativního zanedbávání dětí. Vzpomeňme ještě před sto lety běžného psychického teroru, jehož se rodiče na svých potomcích dopouštěli třeba při volbě životního partnera nebo profese. Jenže před sto lety byl psychologický výzkum v plenkách a otázky kvality mezilidských vztahů, formálně ošetřené církevním působením, na okraji společenského zájmu.
Náš problém spočívá v tom, že už leccos víme, a přesto jedeme dál v starých kolejích, resp. dopouštíme nové typy normativního zanedbávání. To dnešní pramení především z nepřiměřeného společenského důrazu na individualismus, osobní výkon a užívání si hmotného blahobytu na úkor podpory mezilidských vztahů a solidarity. Není divu, že nám to skřípe. Jak připomíná americký zakladatel pozitivní psychologie Martin Seligman: "Nejen odborné výzkumy, především každodenní zkušenost dokazují, že radost a pocit smyslu nejbezpečněji získáme, když svou energii můžeme věnovat druhým lidem. Vypadá to, že v samotném genotypu člověka je ukryt program, který nám neustále neviditelně připomíná, že orientace pouze na sebe není posilující. Pouhé osobní zájmy, ať se snažíme sebevíc, nás dlouhodobě neuspokojí."
Rodičovství nabízí dokonalou školu sebepoznání a sociálního zrání. Již Komenský upozorňoval, že zatímco nejobyčejnějšímu řemeslu se člověk učí a pečlivě se na jeho výkon připravuje, pro rodičovství obvykle žádné vzdělání nemá. Všichni v sobě neseme vzory svých vlastních vychovatelů a jsme ovlivněni postoji, jaké k rodičovství zaujímá společnost, v níž žijeme. Tváří v tvář vlastním dětem pak býváme odkázáni na svůj cit a svědomí a na míru jejich kultivace.
Nikdy v historii se významu dětství a vlivu rodiny na jednotlivce nevěnovalo tolik pozornosti jako dnes, kdy máme Úmluvu o právech dítěte, složitou legislativu, a kdy jsou k dispozici vědou i empirií podložená fakta, jasně nám sdělující, co děti potřebují a co přispívá k jejich zdárnému vývoji. Problém spočívá v obtížích, na které narážíme při zavádění těchto poznatků do praxe. Akademický svět je často vzdálen tomu každodennímu. Silné jsou stereotypy a předsudky.
Případy normativního zneužívání (viz. rámeček) se tak ve společnosti i nadále vyskytují navzdory svým prokázaným negativním dopadům na tělesné i psychické zdraví dětí. Výsledkem je snižující se pohyblivost i imunita, přibývající obezita, ubývající schopnost improvizace a manuální zručnosti, poruchy koncentrace, problémy s navazováním a udržování dlouhodobých vztahů atd.
Vymlouvat se však není na co: K obrovským výhodám postmoderní doby totiž patří možnost volby, která je - historicky rovněž ojediněle - momentálně dostupná. Jen na nás záleží, jakou kvalitu rodičovství svým potomkům nabídneme.
|
Příklady současného normativního zanedbávání dětí
|
Vyšlo v časopise Psychologie dnes 9 2010
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
