Pozvání k vědomé komunikaci
Komunikace mezi lidmi probíhá na zjevné (vědomé) a skryté (zastřené) rovině. Zjevná sdělení sestávají ze slyšitelných slov a viditelných gest. Skrytá souvisejí s úmyslem, který se, často nevědomě, schovává za našimi slovy. Většina lidí, pokud zrovna nestudovali psychologii nebo komunikační dovednosti, tímhle způsobem o komunikaci nepřemýšlí. Je to škoda - zbytečně si tak soužití s ostatními, a zvláště těmi nejbližšími, nesmírně ztěžují.
Když přemýšlíme o podstatě lidské komunikace, můžeme mít pocit banálnosti: Jeden něco sděluje, druhý sdělení přijímá. Pokud mluví oba jedním jazykem, dochází k předání informace. Tečka. Přichází ale se sdělováním informací vždy i porozumění? To už je otázka mnohem složitější.
Komunikace je snadná, pokud druhého žádáme např. o máslo z lednice (pakliže jsme je nezapomněli koupit) nebo se ptáme na přesný čas (má-li dotazovaná osoba po ruce hodinky). Většina sdělení se ovšem netýká jen másla nebo přesného času.
Čím jsou si komunikující partneři blíže, čím více jsou propleteni hlubokou osobními vazbou a čím více už mají za sebou konfliktů nebo vzájemných zranění, tím snáze se do jejich komunikace dostávají možná vedlejší poselství. V takovém případě si mohou porozumět jen tehdy, když připustí, že vyslovované věty často obsahují i skryté významy. Má-li komunikace dobře pokračovat, je třeba tyto významy objevit a dekódovat.
Boj o moc nebo snaha ochránit se
Nejobtížnější situace vznikají, jestliže se podvědomě snažíme ovládat obsah a směr komunikace, nebo když naopak chceme zamaskovat obavu, že se hovor vyvíjí jinak, než bychom si přáli: "Aniž si to přiznáváme, podvědomě se většinou snažíme manipulovat interakci s druhými lidmi tak, abychom hovor vedli ´naším směrem´", říká americká psycholožka Susan Campbell a dodává: "Mé výzkumy ukazují, že téměř 90% veškeré lidské komunikace vychází právě z nevědomého záměru mít věci pod kontrolou nebo se aspoň nenechat zranit. Jenže většina lidí nedokáže přesně rozlišit, kdy při komunikaci jednáme se záměrem mít něco pod kontrolou a kdy nasazujeme obranné mechanismy. V každém případě jen málokdy vyjadřujeme své pocity a myšlenky přímo, tedy opravdu jen proto, abychom je vyměnili nebo sídleli se svým protějškem."
Manipulativní i obranné snahy nás mají primárně chránit před situací, kdy jsme sami někým ovládáni, resp. před pocity zranění, odmítnutí či opuštění: "Problém je v tom, že pokud se více soustředíme na sebeobranu nebo vyhnutí se nepříjemným pocitům než na samotnou komunikaci a naslouchání druhému, nejsme ve skutečnosti přítomni. Zůstáváme ponořeni ve vlastních myšlenkách. Je to, jako bychom hráli šachovou partii - když já udělám tenhle tah, soupeř zřejmě udělá tamten… Takový způsob podvědomého taktizování nás udržuje v neustálých obavách a nejistotě a dobrou komunikaci od základu narušuje. Dokud se vědomě neotevřeme a neuvolníme, nezačneme chápat, co se mezi námi a naším partnerem skutečně odehrává. Nezískáme také patřičné sebevědomí ani důvěru k partnerovi," tvrdí Susan Campbell.
Nevědomé komunikační mechanismy se nejčastěji projevují např. následovně:
- popíráním pocitu bolesti, ačkoli se cítíme zraněni
- snahou na druhé zapůsobit
- promyšlenou vlídností nebo vstřícností, abychom si ušetřili mrzutost
- lhaním, abychom ochránili své nebo partnerovy pocity
- předstíráním znalosti něčeho, co ve skutečnosti neznáme
- mlčenlivostí ve snaze vyhnout se konfliktu
- snahou vypadat v lepší psychické kondici, než v jaké ve skutečnosti jsme
Konkrétní příklad
Žena říká svému manželovi: "Jestli dnes večer půjdeš do hospody s kamarády, zavolám svému bývalému, jestli se nechce sejít. V poslední době spolu zase docela dobře vycházíme." Místo aby řekla svému muži, že je jí nepříjemné, když o volném večeru zůstane sama, vyšle k manželovi ne zrovna milý vzkaz, že jestliže s ní tedy tento večer nezůstane, ona si za něj najde náhradu. Kdyby její muž věděl, oč skutečně běží, projevil by empatii: "Jak tě tak poslouchám, tak cítím ..." A dodal by něco o ženině zklamání, ohrožení, vzteku nebo nejistotě. Pokud ale vědomou komunikaci nepěstuje, udělá pravděpodobně to, co většina lidí v takové situaci. V horším případě ztropí žárlivou scénu a s manželkou se pohádá, v lepším se bude snažit jednat nevzrušeně: "Jasně, miláčku, dělej si cokoli, oba budeme mít fajn večer." Kdyby dokázal říci ono "Jak tě tak poslouchám, tak cítím ...", pomohl by ženě vyjádřit její pravé pocity a také by jí přiznal své (rozhodně se mu nelíbí, aby se sama večer scházela s bývalým manželem), napomohla by taková otevřenost porozumění i vzájemné citové vazbě.
Zásady vědomého dialogu:
- neodbíhat od tématu, nepřipomínat minulé "hříchy"
- nikdy nemluvit urážlivě na adresu partnera, využívat předností tzv. já-jazyka (místo věty "děláš to špatně, jsi necitlivý/á!" říci "když tohle děláš, bolí mne to a jsem z toho smutný/á")
- svá stanoviska neprosazovat neférovými metodami, k nimž vedle urážek patří např. postoje typu "tohle nebudu poslouchat, stejně je to k ničemu, ty mne nikdy nepochopíš!"
- pokud hovor zabředne do příliš silných emocí nebo se rozvine v nevhodné době, je dobré ho dočasně přerušit
- připomínat si, že v hovoru nám jde o sblížení, a nikoliv další rozdělení a destrukci. Úspěch hodně závisí na naší schopnosti odpouštět a ovládat se.
Vědomá komunikace pomáhá obrátit naše vědomí k pravdě a současnosti. Když o ni budeme usilovat, lépe se spojíme sami se sebou i s partnerem a lépe pochopíme celkový kontext situace. Rozhodně se budeme cítit bezpečněji i sebejistěji a své vztahy oprostíme od bolestných komunikačních šumů.
Jak obrousit hrany manželským konfliktům
Známý český psycholog a manželský poradce Jaro Křivohlavý, který žije se svou ženou šťastně už 56 let, doporučuje pro zlepšení partnerské komunikace vlastní osvědčený recept - procházky, na nichž je každému z partnerů dovoleno vyslovit tři kritické připomínky na adresu druhého. "Ten, kdo výtkám naslouchá, nesmí říci ani slovo. Nemůže se vymlouvat ani hájit a prostě si jen poslechne, čím druhému znesnadňuje život," popisuje Jaro Křivohlavý. "Poznali jsme, že slyšet na svou adresu tři stížnosti, je maximum, které člověk najednou unese. Tím, že nemáte možnost reagovat a prostě o výtkách jen přemýšlíte, často dospějete k tomu, že na nich něco je. Začnete pocity druhého snáze respektovat. Na počátku našeho manželství jsme museli na podobné procházky chodit velmi často. Dnes, po tolika letech soužití, už si takto vyjdeme jen jednou či dvakrát za rok", usmívá se.
Použitá a doporučená literatura:
www.susancampbell.com
Jaro Křivohlavý: O šťastném manželství, Karmelitánské nakladatelství 2005
Vyšlo v časopise Miminko 12/2008
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
