Preferují ženy rodinu a muži kariéru?
Jak slaďovat práci a rodinu, aby v důsledku zájmu žen o profesní uplatnění společnost nevymírala? A proč pro rovnost pohlaví nestačí legislativní opatření?
Před časem uspořádalo Ministerstvo práce a sociálních věcí mezinárodní konferenci nazvanou Rodičovská péče o děti a politika zaměstnanosti. Zazněla na ní i přednáška známé britské socioložky Catherine Hakimové, která se dlouhodobě zabývá problematikou slaďování mateřství a profesionálního života a je považována z autorku tzv. preferenční teorie. Dle pozorování Hakimové, založeném na výzkumu a analýze získaných dat, nejsou ženy ve svém vztahu k slaďování a snaze o dosažení skutečně rovných příležitostí zdaleka tak homogenní skupinou, jak by se mohlo zdát z některých mediálních prezentací nebo z prohlášení feministicky orientovaných organizací.
Ženské preference dělí Hakimová do tří základních typů životních stylů, a to bez ohledu na úroveň vzdělání nebo sociální třídu. Rozlišuje ženy orientované na péči o domácnost, ženy orientované na kariéru v zaměstnání a ženy, které usilují o úspěšné propojení obou životních oblastí. Zatímco příslušnic první a druhé skupiny je jen okolo vyrovnaných 15 %, většina žen se dle svých vlastních výpovědí řadí do skupiny třetí, tzv. adaptivní, která by mateřství a profesi ráda přiměřeně zkombinovala.
Hakimová upozorňuje, že každá zmíněná skupina žen představuje značně odlišný hodnotový systém i rozdílné životní cíle, což mezi různými typy žen může vést ke konfliktům. Odtud lze čerpat vysvětlení pro nejednotnost tzv. ženského hnutí, popř. pro tvrzení, že největší brzdou ženského osvobození jsou samy ženy.
V novodobé historii došlo sice k převratným historickým změnám, které naprosto zásadně změnily postavení žen ve vyspělých západních zemích (viz. rámeček). Přesto však sféry, v nichž muži odedávna dominovali (politika, obchod, vedoucí pozice na většině pracovišť…) nadále zůstávají jejich doménou. Proč je tomu tak a proč stále jen menšina žen upřednostňuje kariéru nebo veřejné působení před primárním zájmem o péči o děti a rodinu?
Odpověď na tuto otázku nabízejí jak teorie o biologické rozdílnosti mužů a žen, resp. o rozdílnosti jejich sociálních rolí (ženy - pečovatelky o rodinný krb, muži jeho zajišťovatelé zvenčí…), tak i kulturně a sociálně vytvářené rozdíly, upevňované stereotypním uvažováním (viz. pokračující faktická diskriminace žen matek na trhu práce, nižší plat žen za stejnou práci, atd.)
Odpůrci preferenčních teorií tvrdí, že ve výsledku tyto teorie jen přispívají k udržování stavu mužské dominance nad ženami a k zachování stavu, kdy ženy nedostávají příležitost uplatnit se v "světodějných" vedoucích pozicích. Na druhou stranu Hakimová přece vychází z reálných šetření a dlouhodobých výzkumů, které navíc dokládají i to, že muži jsou ve srovnání s ženami ve svých preferencích mnohem homogennější (práce a vyžití na vnějším společenském poli je pro ně ve většině případů důležitější), a tím získávají nad ženami konkurenční výhodu.
Jde ale opravdu o výhodu, pokud společnost při stávajícím uspořádání navzdory upřímné snaze o legislativně zakotvenou rovnost pohlaví čelí tak obrovské krizi ve vzájemných vztazích a de facto i vymírání? Uvědomujeme si dostatečně, že péče o rodinu a výchovu dětí je velmi náročná práce svého druhu? Kudy ven z bludného kruhu?
Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen schválil Parlament České republiky už v roce 1997 a včlenil ji do zdejšího právního řádu. Během uplynulého desetiletí byla přijata celá řada dalších opatření upravujících rovné zacházení s oběma pohlavími. Důraz na to se ještě zvýšil v souvislosti s přistoupením ČR do EU. Jako hlavní cíl, kterého chceme jako společnost dosáhnout, bylo nadefinováno právě odbourávání genderových stereotypů v myšlení české populace, posilování povědomí o rovných příležitostech, zvýšení počtu žen v rozhodovacích pozicích, odstranění diskriminačního jednání na trhu práce a v zaměstnání, včetně zlepšení podmínek pro slaďování rodinného a pracovního života.
Přesto dle nedávných zjištění Českého helsinského výboru Česká republika ve všem zmíněném zaostává. Rovnosti mezi muži a ženami zkrátka nikdy nebude dosaženo pouhými vnějšími opatřeními, nýbrž především tím, jak spravedlivé se na dělbě práv a povinností dokáže dohodnout ten který partnerský, manželský či rodičovský pár v soukromí, popř. zaměstnavatel/ka se zaměstnancem/kyní, na pracovišti.
|
5 historických změn, které v průběhu 20. století přinesly nesmírný kvalitativní posun do životů žen v bohatých, individualizovaných a liberálních moderních společnostech a zajistily ženám dříve nedostupné možnosti volby: 1. Revoluce v oblasti antikoncepce, která dala sexuálně aktivním ženám poprvé v historii spolehlivý a nezávislý prostředek kontroly nad vlastní plodností. 2. Revoluce rovných příležitostí, která ženám poprvé v historii zajistila rovný přístup do všech typů zaměstnání, pozic i kariérního postupu na trhu práce. 3. Výrazný nárůst administrativních profesí, které jsou pro ženy mnohem přijatelnější než většina profesí dělnických. 4. Růst počtu zaměstnání vhodných pro tzv. sekundární živitele, kteří nedávají placené práci absolutní prioritu, ale mohou se věnovat i jiným životním zájmům . 5. Rostoucí důležitost role osobních postojů, hodnot a individuálních preferencí při volbě životního stylu |
Použité a doporučené zdroje:
www.pracearodina.cz
www.novezeny.eu
www.rovneprilezitosti.ecn.cz
www.cro6.cz
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
