PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Proč děti neposlouchají
a co dělat, aby se to změnilo

Rodinní poradci sdílejí v posledních letech obdobnou zkušenost. Přibývá rodičů, kteří jsou zklamáni ze soužití s vlastními dětmi. Lze pro to najít vysvětlení? A hlavně: Lze s tím něco dělat?

Obnova je možná po přijetí reality

"Není pro mne lehké přiznat si to, ale rodičovství je pro mne jeden velký stres," popisuje situaci pětatřicetiletá Hana, matka šestiletého Daniela a tříleté Denisky: "Děti mne prostě neberou vážně. Dohaduji se s nimi o každé banalitě - co budou snídat, aby si uklidily hračky nebo že po večerníčku se chodí spát. Tolik jsem se na děti těšila, a nyní mám kolikrát pocit, že podruhé už bych je snad ani nechtěla, protože jako matka ve vlastních očích nestojím za nic" říká mladá žena sklesle.

S podobnými pocity se netrápí sama. Současná generace rodičů, která v mnoha případech vyrůstala ještě v časech totality a zažila na sobě typické autoritářské rodičovství 70. let ("Děti musí poslouchat, jinak uvidí!"), vstupuje obvykle do rodičovství s představou, že sami budou své potomky vychovávat jinak. Svobodomyslně a liberálně.

"Chtěla jsem, abychom s našimi dětmi my rodiče byli hlavně kamarádi. Rozhodně jsem věděla, že potomky nikdy nechci drezurovat nebo dokonce bít, jak jsem to běžně zažívala doma já, a to i přesto, že vím, že mne moji rodiče velmi milovali," říká Hana a uvádí ještě další vysvětlení, proč sama autoritářské rodičovství pěstovat nechce: "Přála bych si, aby naše děti vyrostly v silné osobnosti. Sama celoživotně bojuju s nízkým sebevědomím, což přikládám právě výchově, kterou jsem od svých rodičů dostala já. Pořád trvali na poslušnosti a všechno, co se v jejich očích od poslušnosti vzdálilo, okamžitě přísně trestali. Tak jsem to s vlastními dětmi chtěla dělat jinak, jenže zřejmě jsem se jen dostala do jiného extrému, který taky nefunguje," uzavírá Hana.

Rodiče a děti nejsou kámoši

Kámen úrazu je v tom, že rodiče a děti nejsou kamarádi. A nejsou to ani partneři. Měla by mezi nimi platit jasná hierarchie vztahu. Děti ve svých rodičích potřebují cítit přirozenou autoritu. Očekávají od nich srozumitelné vedení a vymezování hranic. Potřebují se od nich dozvědět, že každé lidské jednání nebo také nejednání má své následky. A že spokojený je nakonec jen ten, kdo se naučí mít odpovědnost za vlastní jednání.

"Pokud dojde k tomu, že přirozená hierarchie a specifičnost rolí se mezi dětmi a rodiči pomíchá, následuje přetahování o moc. Rodiče rychle ztrácejí půdu pod nohama a s vedením i s výchovou je konec. Tím spíš, že rodiče a děti spolu dnes netráví dostatek času, čímž trpí jejich vztah. Děti pak zlobí o to víc. Upozorňují na sebe. Pro chybějící limity se nemají o co opřít, cítí se podvedené i zraněné a stejnou měrou pak oplácejí lidem kolem - jsou neslušné a agresivní," vysvětluje situaci americký psycholog a rodinný poradce Kevin Leman, který zoufalým rodičům na základě bohatých zkušeností ze své poradny i ze soužití s vlastními pěti dětmi nabízí krizový manuál v podobě knihy "Do pátku bude vaše jiné" (v dotisku právě vychází v nakladatelství Návrat domů, které vydalo i další publikace tohoto úspěšného autora).

Získejme děti na svou stranu obnovou své autority

A také tím, že s nimi navážeme či obnovíme vzájemný vztah. Přitom platí, že čím starší je dítě, tím náročnější práci máme před sebou. Pro všechny věkové kategorie ale platí obdobná pravidla nápravy, která Leman ve své knize shrnuje do pěti základních "lekcí":

    1. Ze všeho nejdříve je třeba, aby nespokojený rodič zmapoval terén a sám sobě přiznal problém. Např.: "Moje děti neposlouchají. Jsou drzé, neomalené, sobecké. Stydím se za ně. Takhle už to dál nejde." Jakmile je problém pojmenován, zbývá sebrat odvahu a odhodlání pro změnu.

    2. Výchovné problémy mají svůj základ v postojích dítěte. Postojem rozumíme ustálený způsob jednání na určité situace i na sebe sama. Postoje obecně souvisejí s tím, jak prožíváme život, jak jednáme, co považujeme za důležité. Postoje dětí se vytvářejí podle postojů rodičů. Čímž stojíme na další podstatné křižovatce rodičovství. Potřebujeme najít odpovědi na tyto otázky: Jaké chování od dětí vyžaduji? Jaký charakter u nich buduji? Pěstuji kázeň založenou na životě, tzn. nechávám děti poznat přirozené následky jejich činů?

    3. Rozhodující je kvalita vztahu s dítětem Ta vychází ze stylu výchovy. Při hledání uspokojující výchovné koncepce má lidstvo za sebou dlouhou historii pokusů a omylů. Dodnes lze na tomto poli najít varianty pohybující se od zdi ke zdi - od již řečené výchovy autoritářské, která ničí dětskou osobnost požadavkem absolutní poslušnosti a fyzickými tresty, až k výchově tzv. volné či tolerantní, kdy dítě při nedostatku vymezení hranic a přílišné rodičovské shovívavosti brzy tyranizuje své okolí. Naším cílem by měla být výchova přirozeně autoritativní a zodpovědná, která usiluje o vyváženost mezi přísností a důsledností na jedné straně, a vstřícností a laskavostí na straně druhé.

    4. Za důležitou součást výchovného procesu Leman konečně označuje i pochopení rozdílu mezi sebevědomím a sebeúctou. Jde o utváření zdravého sebeobrazu u dětí, jehož základními pilíři jsou pocit přijetí ("Rodiče mne bez podmínek přijímají takového, jaký jsem"), pocit sounáležitosti ("Vím, kam patřím") a pocit, že lze rozvíjet a uplatňovat vlastní schopnosti ("Moji rodiče ovládají umění zdravého chválení, resp. povzbuzování").

    5. Poté, co se rodičům dostalo teoretického vybavení, nezbývá než začít předsevzetí pro zlepšení výchovy uvádět do praxe. Rodiče budou potřebovat schopnost sebeovládání ("Nenechám se vytočit") a přiměřenosti a důslednosti ("Chci-li, aby mne dítě bralo vážně, dávám mu minimum pokynů, ale když je jednou vyslovím, trvám na jejich splnění!").

Víme, co chceme?

Závěrem připomeňme, že nefunkčnost rodičovských metod dnes nejčastěji pramení z nejistoty, s jakým cílem vlastně své děti vychováváme. Je důležité mít jasnou představu, k jakým hodnotám dítě vedu. Mám-li jasno v hodnotách, bude mnohem snazší celé mé rodičovské snažení a směřování.

Pro své potomky představujeme hlavní životní vzor a zdroj inspirace pro utváření jejich vztahů, návyků i identity. Sebedokonalejší výchovné teorie nám nepomohou, nebude-li jejich uplatňování provázeno naším vnitřním přesvědčením, odhodláním a vytrvalostí.

Vyšlo v časopise Děti a my 6 2012

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Kontakt

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Deprese a trauma
v souvislosti s porodem

Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2024 Eva Labusová / Design: Jiří Drozen / Správa webu: Tomáš Weishaupt