Proč nejsme šťastní
aneb
Riziko přílišného chtění
Štěstí pojaté do vědeckých výzkumů a sociologických šetření je novodobým fenoménem, který se na scéně objevil spolu s tím, jak se v západní společnosti zvyšovala průměrná životní úroveň a do veřejného povědomí vstoupilo něco, co mnoho lidí začalo vnímat jako "právo na štěstí". Jde o pocit, že tělesné i duševní prospívání by nám mělo být dostupné hned, když se v našem životě objeví aktuální potřeba či dokonce jen přání.
Blahobyt nezakryje prázdnotu, pokud schází smysl
Mnoho lidí si štěstí spojuje především s dostupností materiálního pohodlí. Ukazuje se ale, že jde o mylnou představu. Přestože se v průběhu 20. století životní úroveň prudce zvedla, lidé se šťastnější necítí, ba je tomu spíše naopak. Např. výskyt deprese má v četnosti brzy předhonit kardiovaskulární onemocnění a deprese se má stát jednou z nejčastějších civilizačních chorob. K jejím projevům, jak známo, patří přesné opaky šťastného rozpoložení.
Tento stav jistě souvisí s celkově klesající psychickou odolností a především s již zmíněnými vysokými očekáváními. Chceme příliš mnoho, aniž býváme ochotni sami investovat a zamýšlet se nad tím, nakolik jsme schopni se k vysněnému přiblížit vlastním nasazením.
Odkud se automatické očekávání štěstí vzalo?
Nejspíš má původ v rozšířeném novodobém mýtu, který dohnal ad absurdum lidové rčení "každý svého štěstí strůjcem", aniž však dostatečně informuje o tom, jakým způsobem štěstí do lidského života vlastně přichází. Že se tak neděje na povel a už vůbec ne násilím. Že se štěstí naopak vytrácí tam, kde ho vyhlásili bezmála za společenskou povinnost: "Nejsi šťastný? Pak je chyba u tebe. Málo vyděláváš. Málo máš. Málo se staráš o svůj vzhled. Málo maskuješ svoje pochybnosti."
Jinými slovy, jsme dnes houfně (hlavně reklamou a médii) směrováni k tomu, abychom za štěstím uháněli jen po vnějších a rychlých cestách a abychom dosahovali met, které někdo vytyčil místo nás. Hledáme štěstí, ale od jeho jediného možného skutečného zdroje - vlastního nitra - býváme žalostně odpojeni. Netušíme, že štěstí předpokládá naše výsostně osobní snažení, pro které se nelze inspirovat v hodnotovém second handu. Nesouzní-li naše hledání s našimi vnitřními potřebami, pak budeme vždycky připomínat jen zlatokopy napojené na jalovou žílu.
Štěstí jako vědecká disciplína
Štěstí je dnes doslova měřeno a váženo. Např. kvantová psychologie ho hledá v lidském mozku a jeho původ připisuje patřičné kultivaci interakčních procesů určitých neuronálních okruhů. Velký kus práce odvedla i pozitivní psychologie, která míří do našeho obrazného srdce jako domova kladných emocí. Jeden z jejích zakladatelů, prof. Martin Seligman, dokonce odstupňoval štěstí podle trvanlivosti. Relativně pomíjivým, i když jedním z nejpříjemnějších, typů štěstí je údajně to, které cítíme, když se nám "daří", když jsme zdraví, finančně zajištění a život si organizujeme více méně dle svých představ. Protože jde ale o pocity závislé na příznivosti vnější situace, jde o štěstí značně zranitelné. Dalším typem je štěstí, které přichází, když můžeme život trávit v činnosti, která nás baví, takže nás zcela pohlcuje to, co právě děláme. Ani tento způsob štěstí není ovšem nekonečný, a navíc se může zvrhnout ve workoholismus nebo za nepříznivých okolností přejít ve vyhoření. Nejjistějším typem štěstí, a to už se blížíme k pojetí většiny psychologických škol, je štěstí, které přichází s naší projevenou autenticitou, a tedy s radostí, kterou prožíváme, když vystoupíme z vnucených a pasivních rolí, a naopak bereme věci do svých rukou, byť přitom často musíme vyrazit proti proudu.
Slůvko autentický znamená původní, pravý, hodnověrný nebo také originální. Vztáhnuto na náš život, připomíná dobrovolnou a vědomou volbu "scénáře", podle kterého se při svém konání opravdu chceme řídit.
Cesta je cíl
A tak se pomalu dostáváme k podstatě štěstí, jak ji pojmenovali i nejuznávanější filozofové či mystikové různých kulturních okruhů, a tedy k podstatě, která je univerzální a nadčasová, a také nápadně jiná, než jak nám ji předkládají nejběžnější soudobé recepty a návody. Nejde tu o vytčené úspěšné cíle, jakými jsou moc a sláva, ani o seznamy toho, co musíme vlastnit, abychom konečně mohli šťastně vydechnout.
Skutečné štěstí se skrývá tam, kde ho pro ně samé nehledáme. Připojuje se k nám na cestě, nikoliv až v jejím cíli. Nelze si ho vynutit ani vyvzdorovat. Objevuje se, když poznáme svůj skutečný životní úkol, jdeme za ním, a necháme se přitom vést pocitem smyslu. K vůbec nejspolehlivějším vodítkům pak patří, když se neorientujeme jen sami na sebe, ale směřujeme i k tomu, co prospívá druhým a co nás přesahuje.
Je nasnadě, že současný převážně materialistický způsob života, nezvladatelná přemíra informací, zběsilé tempo či atmosféra vydrážděné všudypřítomné soutěživosti nás od štěstí vzdaluje, a to především proto, že nám našeptává, co všechno nám ještě chybí, co jsme nestihli, za čím ještě je třeba se honit. Ohrožuje nás také mýtus, o kterém byla řeč na začátku tohoto textu - že totiž potřebujeme být šťastni nepřetržitě a že každý pocit smutku, pochybností, úzkosti či prohry svědčí o tom, že na své cestě za štěstím prohráváme.
Ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Štěstí nenápadně přichází, když se s obtížemi života poctivě pereme, přiznáváme si své slabosti a deficity, s odvahou a nadějí na zlepšení čelíme svým výzvám. Štěstí je zkrátka nedílnou součástí našeho světa protikladů. Vyhýbá se místům, která jsou uzavřena nepohodlí a bolestem spojeným s našimi tolik potřebnými vývojovými krizemi.
Netřeba asi dodávat, že náš vztahový - partnerský, manželský, rodičovský a vůbec rodinný - život představuje v tomto směru nekonečný řetězec příležitostí. Tak možná někde tady může naše, konečně úspěšná, cesta za štěstím začít? Hodně štěstí!
Vyšlo v časopise Rodiče 3/2013
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
