Rodiče, děti a jejich společný čas
"Čas staví nebo boří - záleží na nás, čeho se mu zachce." Tohle úsloví, domnívám se, trefně postihuje i problematiku soužití rodičů a dětí.
Někdo tvrdí: "Já o děti nestojím, stojí příliš mnoho času." Jiný: "Děti znamenají obrovskou zátěž, ale zároveň nejsmysluplnější investici…"
Stává se, že zpětně naříkáme, jak se nám plán nevydařil dle původního očekávání a že jsme jistý čas měli využít jinak. Ještě jsem se nesetkala s tím, že by rodiče litovali času, který STRÁVILI se svými dětmi.
Vzájemnost a vciťování. Nebo také společný pobyt v místnosti, ve které řve televize. Zdůrazněme na úvod, že společným časem rodičů a dětí myslíme čas, kdy jsou obě generace spolu nejen fyzicky.
Počátek života: Mámo, táto, potřebuji vás na blízku!
Nejvíc rodičovského času potřebují děti v raném věku. Prokázaly to mnohé výzkumy: Dítě vnímá a začíná si pamatovat už v děloze. Amygdala, mandlovitý útvar ukrytý v mozku za čelní kostí, který nám pomáhá rozlišovat emočně významné informace, je totiž funkční dříve, než se narodíme. Naproti tomu hyppokampus, součást naší chronologické paměti, racionálně registrující smyslové počitky a určující jejich význam, dozrává až mezi druhým a třetím rokem života. Zjednodušeně řečeno: díky amygdale si vybavujeme pocity, hyppokampus k nim dodává vědomí vnějších souvislostí.
Anglická psychoanalytička Sue Gerhardtová to v knize Selfish society (nedávno vyšlo v češtině pod názvem Sobecká společnost v nakladatelství Beta Dobrovský) vysvětluje následovně: "Záleží na tom, nakolik pozitivní je zkušenost člověka s jeho absolutní závislostí na okolí v době, kdy je bezbranné miminko. Pokud vnímavý rodič dokáže ohlídat fyzické a psychické nepohodlí a uspokojivě naplňuje i emocionální potřeby dítěte, důvěra v jiné lidi se u dítěte postupně přetransformuje v důvěru v sebe i v okolí. Jeho mozek se díky takové péči neurologicky uspořádá tak, že bude s velkou pravděpodobností schopno se v dospělosti lépe vyrovnávat se stresem, ale také bude mít důvěru v sebe a své bližní a z ní plynoucí schopnost navazovat a udržovat stabilní mezilidské vztahy."
Z hlediska potřeby společného času dítěte s rodiči lze tedy o počáteční fázi života říci, že miminko potřebuje téměř nepřetržitý kontakt s nejbližší pečující osobou, kterou - vzhledem ke kojení - bývá nejčastěji matka. Ale také otcům se dnes nabízejí mnohé, dříve neslýchané, možnosti, jichž generace "nových mužů", čím dál častěji využívá.
Šťastné děti, které se narodí do emočně a sociálně stabilního prostředí, jež bere ohled na neodkladné potřeby jejich věku. Kvalita pozornosti, kterou dítěti věnujeme na počátku jeho života, ovlivňuje jeho příští vývoj a pomáhá dotvářet jeho mozek, který při narození zdaleka není dovyvinut. Čím větší štěstí máme na empatické pečovatele, s o to větší pravděpodobností budeme jednou empatičtí k sobě i druhým…
Někde tady má svůj původ i nasazení dětských psychologů přimlouvajících se za to, aby dítě aspoň do druhého roku věku pokud možno nebylo umisťováno do institucionálních hlídacích zařízení, nýbrž setrvalo v péči malého počtu blízkých osob v domácím prostředí. Najde se někdo, kdo má čas?
Předškolní a raný školní věk: Mimořádný čas pro sdílení
S přibývajícím věkem dítěte jako rodiče obvykle pociťujeme úlevu. Radujeme se, že končí doba úmorného hlídání fyzické bezpečnosti, péče o netěsnící tělesné otvory a náročné vštěpování nejzákladnějších návyků. Konečně nastává čas soustředit se víc také na rozvoj sociálních a intelektuálních dovedností. Naše dítě nám začíná být pro mnoho rozhovorů i činností "partnerem". A nejen nám.
Věk mezi třetím až šestým rokem života je z vývojového hlediska charakterizován jako mezník v oblasti socializace. Děti potřebují navazovat první přátelství. Hledají - už docela vědomě - své místo mezi lidmi. Velká změna nastává s nástupem do mateřské školky. Dítě přivyká tomu, že část dne tráví bez rodičů, ve většině případů s tím dříve či později nemá problém. Až toho někteří rodiče zneužívají. Pro četné vlastní povinnosti a zájmy začnou spoléhat na to, že potřeby dětí naplní instituce školky, resp. později školy. A už vstupujeme na horkou půdu slaďování rodičovských povinností s profesními, které s časem, jež trávíme s vlastními dětmi, může pořádně zatočit (viz. také zamyšlení Roba Parsona na konci tohoto článku).
V dobách, kdy se ženy v západních zemích začaly více uplatňovat na pracovním trhu a začalo přibývat dětí, trávících čas po škole v družině, kroužcích nebo o samotě v bytě, přišli sociologové s pojmem "kvalitní čas" ("quality time"). Jde o teorii, že pokud jako pracovně vytížení rodiče trávíme se svým dítětem aspoň půl hodiny denně - s tím, že se v tomto čase budeme soustředit pouze na dítě a nebudeme v tu chvíli dělat nic jiného - podchytíme náš vzájemný vztah dostatečně. Zní to dobře, až na to, že jde o mýtus. Domněnka, že se dítě na rodiče vyladí na povel, je z říše snů.
Podobně problematický se jeví i trend zaopatřit děti v rodičovské nepřítomnosti kvalitními organizovanými volnočasovými aktivitami. Dnes jsou "kroužky", zvláště ve větších městech, populární už od mateřských škol. Nikdy ovšem nemohou nahradit to, co děti v předškolním a mladším školním věku potřebují nejvíc: možnost chápání souvislostí okolního světa prostřednictvím neformálních rozhovorů s blízkou osobou, kdy dítě dostává zpětnou vazbu na své otázky, spontánně rozvíjí řeč i myšlení a kdy se mu také dostává přiměřené pochvaly či usměrnění, což rozvíjí jeho povědomí hodnot.
A jak v době dopívání?
Zhruba po třináctém roce věku dětí se od sebe rodiče a děti přirozeně vzdalují. Společného času rapidně ubude, zejména proto, že dospívající mají stále více vlastních zájmů. Může se tak dít za pocitu, že je to v pořádku a že důležité věci rodiče a děti nadále sdílejí, nebo za frustrace, že se obě generace od sebe nenávratně vzdalují.
Bývá nápomocné, pokud si uvědomíme, že puberta jen navazuje na vzorce soužití, které si rodina vytvořila v mladším věku dětí: Dařilo se vytvářet rodinnou pospolitost? Byla věnována pozornost rodinným aktivitám a rituálům? Bylo členům rodiny spolu dobře? Trávili spolu dostatek času, takže jsou na svou vzájemnou přítomnost zvyklí a přijde jim žádoucí? V tom případě na tom puberta nic zásadního nezmění - byť už ne v dřívější míře, přesto i během dospívání budou chtít mladí lidé se svými rodiči být a např. do šňůry svých prázdninových akcí rádi zařadí i několik dnů s nimi a mladšími sourozenci, aby pak zbytek léta prožili při vlastním programu.
"Jak jde čas, dospívající se doma zdržují stále méně. Nemělo by však dojít k tomu, že jejich aktivity zcela potlačí společný život a rodinné rituály. Což předpokládá, že obojí v raném věku dětí vzniklo, průběžně bylo budováno a také v pubertě se na to dbá, takže určitých závazků vůči rodinnému životu jsou si dospívající stále vědomi. Největší ohrožení kromě nedostatku času představuje situace, kdy rodinu na počátku její existence ovládne duchem doby podnícené komerční rozdělení pozic v rodině: Rodiče jsou poskytovateli služeb doma a zprostředkovateli služeb veřejných, a děti se zabydlí v roli spotřebitelů. Pokud se nepodaří, že všichni zůstanou především členy rodiny, zvyklí pěstovat rodinnou soudržnost a solidaritu, a pokud není jasno v otázce cílů a hodnot, pak dříve či později společný čas eroduje nebo dokonce úplně vymizí. S tím rychle narůstá i vzájemné odcizení," popisuje např. americký sociolog a rodinný terapeut William J.Doherty v knize Take Back Your Kids (česky vyšlo pod názvem Kdo koho vychovává v nakladatelství Návrat domů).
Milujete své děti? Bojujte o ně!
Také současní čeští odborníci na dětskou duši a rodinný život poukazují na nízkou úroveň vyjadřovacích schopností zdejších dětí, na narůstající míru jejich roztěkanosti i na jejich přibývající nemocnost a nadváhu. Zdá se, že i v České republice vstoupil na scénu fenomén "normativního zanedbávání dětí". Tohoto výrazu se užívá, když společnost akceptuje nebo schvaluje pro dítě de facto poškozující pečovatelské a výchovné trendy a nespojuje si je s žádnými morálními nepříjemnostmi. Jde o takové praktiky rodičovství, které se v kultuře stanou obvyklými navzdory svým sporným nebo dokonce zjevně negativním dopadům na děti. Zanedbávání spojené s nedostatkem času, který současní rodiče se svými dětmi tráví, patří k nejčastěji zmiňovaným konkrétním projevům takového zanedbávání. Souvisejí s ním i mnohé další, např. odkládání dětí k televizím a počítačům (obrazovka jako nejlepší chůva), výrazný úbytek funkčního pohybu v přírodě (už není možno vypustit děti jen tak ven, jenže dospělí nemají na procházku čas…) nebo nárůst dětské nadváhy a obezity související kromě nedostatku pohybu i s tím, že se doma přestává připravovat kvalitní jídlo (není čas vařit nebo i jen nakrájet zeleninu na salát). Do stejné řady patří nárůst dětských depresí (jak by dětem nebylo smutno, když soudržnou rodinnou pospolitost má na blízku stále méně z nich?).
Aby ale tento článek nevyzněl pesimisticky: Co do dětí vložíme, to se nám zase vrátí. Pokud si jako rodiče chceme pro jejich životy udržet vliv a význam, nezbývá nám, než se o ně při výchově utkat v souboji se společenskými okolnostmi, které rodinné soudržnosti a empatii nejsou nakloněny. Máme k tomu k dispozici mocnou zbraň, jen ji umět v proudu nemilosrdně hektického životního stylu najít a používat. Jak že se jmenuje? No přece - čas.
|
Kolik dnů zbývá? Když byly moje děti malé, pomáhal jsem budovat firmu, což mě plně zaměstnávalo. Nebylo na tom nic špatného, jen jsem si to prostě nechal přerůst přes hlavu. Vzpomínám na chvíle, kdy se mě děti třeba ptaly: "Tati, můžu ti něco přečíst?" Odpovídal jsem jim: "Určitě, ale může to být jindy?" Říkal jsem "jindy" a nemyslel jsem "nikdy", jenže jak jsem měl vědět, že den, kdy se přestanou takto ptát, přijde tak rychle? Nebyl jsem hloupý a pravděpodobně bych to byl pochopil. Proč mi tedy nikdo neukázal bezúčelnost mého počínání? Copak se v mém okolí nenacházel člověk, který by mě mohl varovat, že dveře dětství mých dětí se zavřou rychle a definitivně? Žijeme ve společnosti, která úspěch poměřuje tím, co vlastníme. Udělali bychom dobře, kdybychom se ptali nejen na to, kolik tyto věci stály v penězích, ale také kolik stály v jiných ohledech a čím jiným jsme za ně zaplatili. Podělím se s vámi o jednoduchý početní úkon, který jsem pak jednou večer provedl a který změnil můj život. Spočítal jsem, kolik dnů má prvních osmnáct let života mých dětí. Došel jsem k číslu 6 575. Za žádný úspěch, peníze ani věhlas nekoupíme ani o den navíc. Je-li vašemu potomkovi např. deset let, zbývá vám ještě 2 922 dnů. Došel jsem následujícímu závěru: Chápu, jakým tlakům nás vystavuje moderní podnikání nebo jiná prestižní pracoviště, ale dny života našich dětí se nedají ničím nahradit. A o jejich možném promarnění rozhodujeme my sami. (Rob Parsons v knize The Heart of Success, kterou v češtině pod názvem K jádru úspěchu vydalo nakladatelství Návrat domů) |
Vyšlo v prvním čísle nového magazínu Osobní rozvoj v říjnu 2012, více ZDE
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
