Síla ženského sdílení
Čím aktivnější jsou v období okolo porodu současní nastávající tatínkové, tím méně se mluví o podpoře, jíž se těhotným a rodícím ženám odnepaměti dostávalo a dodnes dostává ze strany jiných žen. Proč ženskou podporu nemohou muži zcela nahradit? Čím je posila od žen ženám jedinečná? A proč je tak důležitá v době, kdy se žena tává matkou?
"Mateřství je něco mezi uměním a řemeslem," slyšela jsem nedávno říct jednu starou ženu. Přišlo mi to výstižné. Nějaké dispozice k mateřství - podobně jako talent pro umění - musíme mít vrozené. Mnohému se ale prostě naučíme, když pozoruje jiné ženy, jak rodí, kojí a starají se o děti i o rodinu. Pojem řemeslo zní v této souvislosti možná nešikovně, přesto se několikanásobné matky shodují, že "výkon mateřské profese" je nakonec v mnohém jen otázkou fortelu a praxe. Váhavost a nejistota se obvykle týká jen dětí prvorozených, zatímco s každým dalším potomkem nabýváme rodičovské zručnosti i sebevědomí.
Neméně důležité je působení psychologické, které se taktéž neviditelně přenáší ze starších žen na mladší a vychází ze specificky ženského postoje k životu. Jak ho ve srovnání s mužským popsat? Typické charakteristiky ženství lze vystihnout třeba takto:
- orientace na vztahy a citovou podporu
- sklon k dobrovolné práci
- intenzivní péče ve prospěch vnitřního životního prostředí (domova)
- snaha vytvářet soukromá útočiště před případnými tlaky a stresy z venkovního prostředí pro všechny členy rodiny (podobenství s kuřátky pod křídly kvočny).
Mužům je naproti tomu připisováno nasazení ve "veřejné soutěži", přičemž úspěšnost se ponejvíc hodnotí hlavně podle výdělku či dosaženého postavení. I proto je zřejmě mužů na mateřské stále mnohem méně, než by člověk při současné společenské a mediální propagaci tzv. nového otcovství čekal.
Jak si dobít ženství
S tím, jak roste miminko v bříšku a blíží se totální proměna způsobu života, přicházejí na mysl dosud nevyslovené otázky:
Jsem ráda ženou? Co všechno si s ženstvím spojuji? Vážím si sama sebe? Znám se? Jak prožívám svoji sexualitu - svobodně a radostně, nebo s úzkostí a obavami? A pokud platí spíš druhý případ, odkud se moje úzkost a obavy berou? Jak se připravuji na porod? Spoléhám na své síly, nebo je mi bližší přenechat odpovědnost zdravotníkům? Jaká budu matka? Jak dítě změní můj život? Zvládnu všechny výzvy, které mateřství přede mne postaví?
S odpověďmi muži ženám nepomohou. O to překvapivější je síla inspirace, kterou ženy načerpají, pokud se jedna druhé otevřou samy mezi sebou. V pevných a soudržných rodinách stačí, když se k intimním rozhovorům sejdou "ženy rodu". Jindy pomůže popovídání s dobrou kamarádkou či kamarádkami. A jak potvrzuje praxe současnosti, velmi přínosná bývají i ryze ženská setkání uměle organizovaná, ať už v podobě neformálních skupin, nebo cílených kurzů a odborných seminářů. Velkou podporou jsou také mateřská a rodinná centra.
Specifická podpora od samostatných porodních asistentek a dul
V rámci svých profesí přicházejí porodní asistentky a duly úzce do kontaktu s neopakovatelnou proměnou, kterou žena prochází zážitkem porodu a vstupem do mateřství. V mnoha situacích se soukromé porodní asistentky a duly, které běžně poznávají i rodinné zázemí svých klientek, stávají jakýmisi "dočasnými matkami", a své "dočasné dcery" provádějí zásadním přechodem k dosažení ženské dospělosti. Ta souvisí jak s odvahou otevřít se obtížím porodu, tak s ochotou vytvořit s definitivní platností prostor pro někoho jiného než pro sebe.
Porodní asistentky a duly nejednou otvírají Pandořiny skříňky z minulosti žen a je-li třeba, zprostředkovávají jim kontakt na odborného terapeuta. Nejtěžší bývá probudit v ženě zájem o vlastní proměnu a zatoužit po svobodnější identitě, třebaže cesta k ní není snadná a obnáší často i bolestnou práci na sobě samé.
|
Ženská podpora a mezigenerační přenos v praxi: "Jako malá holka jsem občas po škole chodila na návštěvu ke své kamarádce, jejíž máma byla zrovna na mateřské s menším sourozencem. Zažívala jsem tam něco, co jsem z domova neznala. U nás, když jsem se vrátila ze školy, doma obvykle nikdo nebyl, a věděla jsem, že ještě tři, čtyři hodiny musím počkat, než někdo z rodičů dorazí. To u té mé kamarádky vždy bylo živo, její mladší bráška se obvykle zrovna probudil, tak jsme si s ním chvíli hrály, mezi tím nám její máma nachystala nějakou dobrotu k jídlu, v jejich bytě to často krásně vonělo upečeným koláčem. Když se mi pak narodila dcera a já měla sama začít trávit čas v domácnosti, přemýšlela jsem, jak si vše zařídím. Uvědomila jsem si, že jsem častěji měla před očima mámu téhle své kamarádky než svou vlastní. Já byla jedináček a svou mámu jsem o malé dítě nikdy pečovat neviděla." (Klára) "Když jsem byla těhotná, dočetla jsem se, že ženy, které tráví rané mateřství v osamění a nemají k dispozici matku nebo jinou ženskou oporu, jsou pak zvýšenou měrou ohroženy problémy s kojením nebo s péčí o dítě, v horším případě i splínem nebo depresí. Tak jsem přemýšlela, jak to udělám, abych se po porodu nějak zaopatřila. Moje matka se nabízela, že mi pomůže, ale já hned věděla: musím ji taktně odmítnout. Nemáme spolu jednoduchý vztah, a můj partner ji taky nemusí. Věděla jsem, že ač by nám v domácnosti hodně pomohla, také by nám sebrala soukromí a klid. Zní to asi divně, ale nám bylo milejší zaplatit si dulu, která nám pomohla jak s péči o miminko, tak s domácností." (Romana) "Brzy po porodu jsem s kočárkem začala pravidelně před obědem jezdit do parku. Ukázalo se, že ve stejnou dobu tam jezdí ještě tři další matky s víceméně stejně starými dětmi. Spontánně jsme tíhly k sobě, začaly jsme si povídat. Říkaly jsme si, co která z nás jak řeší třeba s kojením, dudlíkem, přebalováním, nepořádkem v domácnosti atd. Některé fígle jsem naznala a ráda jsem je vyzkoušela, jiné jsem zase předala já. Vždycky jsem se na ty procházky už těšila." (Monika) "Po porodu své dcerušky jsem prožila nádherné první týdny, a to díky mé mámě. Máme spolu pěkný vztah. Ráda jsem využila její nabídky, že na šestinedělí přijede k nám a zastane domácnost, zatímco já se budu věnovat miminku. Bylo to skutečně skvělé. Kojila jsem jedna radost. Ty se máš, říkaly mi se závistí některé kamarádky, které musely všechno stíhat samy. Mně ale, upřímně řečeno, ani nenapadlo, že bych se nějak rozcapovala, když jsem se nechala mámou obskakovat, protože jsem v těch prvních týdnech skutečně téměř pořád kojila a taky jsem hodně spala. Během šestinedělí jsem se dala perfektně do pořádku, a když pak máma odjížděla, cítila jsem se plná energie. Považuju za samozřejmost, že jednou stejnou službu nabídnu svojí dceří." (Eliška) |
|
Organizace a projekty podporující ženské zdraví v ČR:
Postrádáte tu nějaký další inspirativní kontakt? Dejte o něm vědět! |
Vyšlo v časopise Děti a my 3 2011
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
