Sexuální výchova v ČR

Škola by měla doplnit to, co dítě neví z rodiny. Jakou pravomoc má mít škola v otázkách zprostředkování citlivých informací týkajících se sexuálního života? Jaké hledisko rozhoduje o tom, zda jsou tyto informace během školní výuky podávány dostatečně pravdivě a nezaujatě? A nakolik je třeba do výuky promítnout propojenost sexuální výchovy s výchovou k partnerství a rodičovství?

Foto: David Kumermann

Sedím ve třídě plné dívek pátých a šestých tříd ZŠ Grafická v Praze na Smíchově. Odehrává se tu lekce jednorázové sexuální výchovy směřované k rodičovství, která má doplnit, co se žáci dozvěděli v hodinách biologie a rodinné výchovy. Fotograf musel po pěti minutách odejít, protože jeho přítomnost schopnost žákyň spolupracovat s lektorkou zjevně zcela paralyzovala.

V úvodní hodině si lektorka sexuální výchovy Marie Nováková "mapuje terén". Vhodně zvolenými otázkami prozkoumává, co již dívky o sexualitě vědí a co by je nejvíc zajímalo. Poté upozorní na rozdíly mezi mužským a ženským pohlavím a jejich vývojem v čase dospívání. Mluví o významu panenství, o různé podobě a hloubce zamilování a o aspektech opravdové lásky, která nestojí jen na tělesném okouzlení.

Následuje poučení o menstruačním cyklu a široké nabídce a použití výrobků, které dnes ženám napomáhají v udržování menstruační hygieny (vložky, tampony). Poté se hovoří o vývoji plodu v děloze, což je vzápětí doplněno shlédnutím polského dokumentárního filmu o průběhu těhotenství. Nejde o odbornou instruktáž, spíše o zdůraznění vztahové složky a typických problémů nastávajících rodičů během těhotenství.

Závěr setkání patří diskusi. Dívky se úměrně svému věku ptají na antikoncepci, vývojové vady, příčiny neplodnosti u žen i mužů, podmínky pro přenos pohlavních chorob apod. Marii Novákové se daří udržet žákyně v pozornosti i díky vypravování "příběhů ze života" a vytvářením atmosféry "to jen mezi námi děvčaty".

Dívky by zajisté vydržely diskutovat i déle. Jednorázové sexuální výchově směřované k rodičovství je obvykle vyčleněn tříhodinový blok, a to zvlášť pro dívky a chlapce 5.-6. a 8.-9. tříd. Protože Marie Nováková do škol, se kterými spolupracuje, dochází opakovaně, existuje - pokud se některé z dětí potřebuje o něčem konkrétním poradit - možnost návazné spolupráce, nebo osobní či telefonické konzultace ve stanovených hodinách.

Sexuální výchova = výchova k rodičovství?

Sexuální výchova v ČR není pojímána v úzkém biologickém vymezení a zahrnuje široké spektrum témat. S takovým pojetím souhlasí většina rodičů i odborníků. Dokonce i sexuolog a ředitel Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu Radim Uzel, který jinak svými názory na sex umí šokovat konzervativní část české veřejnosti, je přesvědčen o tom, že sexuální výchova není jen od toho, aby "…učila, jak souložit". V článku pro Právo (23. 11. 2007) MUDr. Uzel připomněl, že také zahraniční osnovy (ve Švédsku funguje sexuální výchova jako povinný školní předmět už od roku 1945) hovoří především o kultivaci mezilidských vztahů, o umění žít ve dvou a o vztazích mezi rodiči a dětmi. Zároveň učí toleranci k sexuálním menšinám a zajišťuje prevenci sexuálního zneužívání.

"Čeští učitelé tento úkol naštěstí už pochopili, nejednou navzdory ministerským ředitelům, biskupským konferencím a jiným puritánským fundamentalistům. Nová školská reforma poskytuje sexuální výchově úrodnou půdu, přičemž nejvíc mi utkvěl v paměti pojem ´klíčové kompetence´. Učitelé mohou do jisté míry dotvářet osnovy sami, a tak bych se přimlouval za to, aby sexuální výchova patřila ke kompetencím nejklíčovějším," tvrdí Radim Uzel a připomíná, že zbývá vyřešit ještě jeden problém: "Světová zdravotnická organizace nedávno prohlásila, že jen asi třetina učitelů na celém světě není schopna sexuální výchovu učit, protože nemají k sexu správný vztah a nejsou schopni otevřené komunikace. Je to vlastně dobrá zpráva - dva ze tří učitelů by pro sexuální výchovu měli být kompetentní!"

Vztah - vzor - poučení

Pokud ovšem někdo sexuální výchovu vyučuje - ať už v rámci konkrétního předmětu nebo v souladu s mezipředmětovými klíčovými kompetencemi - musí myslet na to, že výklad má vždy jen předkládat podstatu problému a hlavní používané přístupy, a výhradně na žákovi ponechat, aby si z nabízeného vybral podle svého vkusu a přesvědčení.

Takové "ideologicky neutrální" integrované koncepci dává za pravdu i většina dětských psychologů, přičemž doporučují mluvit spíše o rodinné než jen o sexuální výchově. Připomínají, že příprava na obě tyto složky života probíhá ve třech základních rovinách, které prof. Zdeněk Matějček vymezil pojmy "vztah - vzor - poučení" (srov. Učitelské noviny č. 98/ 1995):

Vztah znamená citové naladění dítěte, které se utváří právě v rodině. V ní se dítě od základu učí přijímat druhé lidi, získávat k nim důvěru, dávat a přijímat, zkrátka mít rád.

Do rodinného prostředí také nejvíce spadá rovina vzorů, to když dítě poznává "mužský" (otcovský) a "ženský" (mateřský) svět a pozoruje, jak se obě pohlaví k sobě chovají, jak si projevují přízeň i něžnosti, ale také jak se na sebe zlobí a jak se usmiřují.

A konečně rovina poučení je věcí jak rodiny, tak školy, avšak škola tu může mít navrch a posloužit jako důležitý zdroj dílčích teoretických vědomostí, znalostí a technik. Zvláště je-li na dvou předchozích rovinách všechno v pořádku, je ta třetí jejich žádoucím logickým doplňkem.

Když škola musí převzít funkci rodiny

Realita je ovšem až příliš často jiná. Pokud rodina funguje nedostatečně, přebírá škola její funkce. Své o tom ví i lektorka sexuální výchovy Marie Nováková ze Sdružení pro prevenci kriminality (www.prak.cz): "Naším cílem je posilovat v žácích etické a morální cítění s důrazem na hodnoty, rozlišování dobra, zla, hledání vlastní osobité cesty formou utváření postojů k základním životním otázkám včetně otázek viny, zločinu, trestu, ale i odpuštění a schopnosti začít znovu," říká. Školy si u ní objednávají tříhodinové bloky v rámci prevence rizikového chování, kam kromě prevence zneužívání návykových látek (nikotinismus u dětí, alkohol, drogy) spadá i prevence problémového chování i negativních sociálních jevů (agrese, šikana, ostrakismus).

"V oblasti reprodukčního zdraví je rizikem zejména velmi časný začátek sexuální aktivity, také tzv. rekreační sex, kdy je představa budoucího rodičovství a vztah k dětem odsouván až na samý okraj zájmu," upozorňuje Marie Nováková a dodává: "Je samozřejmě ideální, když mladý člověk nachází vzory v oblasti sexuální identity a sexuálního chování ve své rodině a když si ze své vlastní rodiny odnáší posilu do života. Ale život není vždy ideální. Školy dnešní doby by měly být připraveny rodině pomoci."

Jednorázové lekce sexuální výchovy navazují na celoroční práci učitelů. Specifikum práce externí lektorky vidí Marie Nováková v určité výjimečnosti, když otevírají i velmi osobní problémy, o nichž se dětem snadněji mluví právě s někým, koho nevidí často, ale ke komu získají důvěru: "Mohou se mě zeptat a také se ptají opravdu na cokoliv. Je to přínosné nejen pro děti osobně, nýbrž i pro třídní kolektiv. Roste vzájemná tolerance a úcta mezi dětmi i respekt a úcta k funkci předávání života a rodině samotné," říká Marie Nováková.

Do autority stálých učitelů nebo výchovných poradců ale nezasahuje: "Naopak, snažím se jim být maximálně nápomocná. Jako neutrální pozorovatel někdy ve třídách snáze mohu analyzovat skryté problémy, které se nejčastěji týkají agresivity, šikany nebo problémů v rodině, které se dětem promítají do školního prostředí," popisuje svou zkušenost.

Nadpředmětové téma

"Sexuální výchova je ve vzdělávacím procesu v ČR pojímána jako tzv. nadpředmětové téma, které je podle rámcového vzdělávacího programu ukotveno v konkrétní vzdělávací oblasti," popisuje současnou situaci Tereza Brůchová z tiskového odboru Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. V předškolním vzdělávání (3-6 let) jde o oblast Dítě a jeho tělo nebo Dítě a ten druhý. V základním vzdělávání se jedná o oblast Člověk a jeho svět (6-11 let), Člověk a zdraví nebo Výchova k občanství (11-15 let) a o průřezové téma Osobnostní a sociální výchova (6-15 let). Rámcové vzdělávací programy pro střední vzdělávání se dosud připravují, i v těch dosavadních je ale téma sexuální výchovy zahrnuto.

V praxi to vypadá tak, že jednotlivé školy samy rozhodují o tom, jakým způsobem se v nich sexuální výchova vyučuje. Rámcové vzdělávací programy nevymezují ani předměty, v jejichž rámci by se sexuální výchova měla učit, ba ani nepřikazují držet se tradičního názvu. Informace zahrnující sexuální zdraví tak zpravidla prolínají zejména do biologie a společenských věd v gymnaziálním vzdělávání a do přírodopisu a rodinné výchovy v koncepci ZŠ. Některé školy svým žákům navíc zajišťují doplňkové vzdělání v podobě jednorázových akcí různého rozsahu.

"O tom, jak konkrétně má výchova probíhat nebo jaké materiály a pomůcky budou použity, by se rodiče měli dovídat přímo ve škole, a pokud mají nějaké náměty nebo námitky, musí to řešit přímo s pedagogy svých dětí," upozorňuje Tereza Brůchová.

Další příklad: První obnovené reálné gymnázium Praha Libeň

Jednorázové poučení o sexuální a rodinné výchově jako doplněk k standardnímu vyučování tohoto předmětu v rámci biologie probíhá na PORGu vždy na jaře v sekundě, a to bez oddělování pohlaví. Studenti a studentky nejprve absolvují pět dvouhodinových lekcí týdně, zaměřených na následující okruhy:

• rozlišení fyziologické a vztahové/sociální složky výkladovou formou, změny v dospívání, základní informace sexuologického rázu včetně upozornění na rizikové chování a deviace
• vlastní rodinná zkušenost zážitkovou formou (posezení nad rodinnými fotografiemi, spolupráce s rodiči - jak oni prožívali dospívání? Jak se sami připravovali na rodičovství? atd.)
• sourozenecké konstelace zážitkovou formou (co vyplývá z mého postavení v rodině?, jaké to přináší výhody a nevýhody? atd.)
• příprava na vlastní rodičovství zážitkovou formou (jak si představuji sebe v roli rodiče, co pro mne tato role obnáší, nakolik jsem připraven/a přijmout zodpovědnost? atd.)
• příprava na projekt "Miminko nanečisto" (navržený psycholožkou Marií Pečenou)

V hodině výtvarné výchovy si každý sám vyrobí své miminko. Tělíčko skutečné velikosti ušité z pevné látky se vysype rýží, takže váží okolo tří kilogramů. Oblékne se do dupaček, kabátku a čepičky, dostane jméno a "rodičem" vlastnoručně vypsaný rodný list. Poté se "maminka" či "táta" po dobu jednoho týdne o své "děcko" starají. Kojí, nosí, houpou, koupou a berou všude s sebou. Dokonce i vyučování se v onom experimentálním týdnu musí potřebě novorozence přizpůsobit. Pokud někam miminko nesmí, je zapotřebí pro ně zajistit hlídání. O péči a o svých dojmech z ní si studenti vedou deníky. Jejich názory se různí:

"I řekl prof. Toegel: Po každých čtyřech hodinách mimino krmiti budeš a všude ho s sebou nositi. Zapomeneš-li na koupání, nechť tě rodiče ztrestají. Zapomeneš na své agresivní sklony a láskyplně se k němu chovati budeš!… Ale já nemám vztah k rýži - není mi ho ani trochu líto."

"Mimino mělo jít spát až v deset hodin, to byl limit, kdy jsme ho mohli dát spát a jít si lehnout. Z toho jsem byla občas unavená, že jsem chtěla jít spát dřív a nemohla jsem."

"Zkuste si celý týden všude s sebou tahat tříkilový ranec. Bolely mě ruce. Uvědomila jsem si, že to asi s miminem fakt není sranda a že si rozmyslím, než si nějaké pořídím."

"Asi na padesátém kilometru nás zastavili policisti, že jedeme rychle. Když viděli malou, začali burácet, jako že to děcko nemá sedačku a jestli ho chceme zabít! Tak jsem ji vzala za nožičku a pověsila hlavou dolů… Odjeli jsme bez pokuty."

"V devět šestnáct "TO" přišlo na svět. Nazval jsem to Jolana a jel s tím za babičkou, totiž prababičkou pro dupačky. Přebaluju to, koupu to, ale pořád to řve. Nej nej nej úžasnější zpráva na světě je, že se o to nebudu muset starat do čtvrtka, ale jen do středy!"

"Poprosila jsem bratra, aby Mojžíše oslovoval "synovče", nikoliv "brácho"."

"Zrovna se to sešlo, že jsme v týdnu měli rodinné setkání. Přijelo skoro třicet příbuzných všech generací. Když jsem přišla s děckem v šátku, tak se někteří nejdřív lekli a pak si hlavně starší strýci klepali na čelo, co je to za blbost tahat s sebou hadrové dítě. Nevzdala jsem to a dál jsem dělala, jako že je živý. Zanedlouho všichni na mou hru přistoupili a i děda, co se nejdřív posmíval, Mirandu choval na klíně a mluvil na ni, když jsem si potřebovala dojít na záchod."

"Můj táta se vůbec nechová jako dědeček. Dneska vzal Maxe za hlavičku a hodil ho na zem, když mu obsadil jeho oblíbené křeslo. Při dobíhání tramvaje spadla Maxovi čepička. Musela jsem se pro ni vrátit, protože bez ní vypadá jako E.T.mimozemšťan."

"Bylo to přínosné také v tom, že jsme jednou ve škole mluvili o hodně osobních věcech. Atmosféru ve třídě to proměnilo, uvítala bych takové projekty častěji."

"Byla to jen hra, ale budoucí zodpovědnost si u toho člověk uvědomil. Záleželo na tom, jak k tomu kdo přistoupil. Někdo své dítě hodil do igelitky a za týden ho zase vyndal, jiný ho celý týden hýčkal a všude nosil."

"Část cesty do školy jsem jel se svými spolužačkami, takže jsem nebyl za blázna sám, což pravda, jsem někdy i bez Cyrila. Jednou si nebudu připadat jako blázen, budu o deset let starší, budu mít manželku (doufám) a hlavně moje dítě bude živé!"

"Oživil jsem ho úderem mezi lopatky. Přisedl ke mně a dloubl do miminka prstem, jestli je živé. Jako správný otec jsem měl zakročit, ale vzhledem k okolnostem (moc lidí a ten chlap byl opilej) jsem od toho upustil. Začalo mi bejt líto, že jsem ho mohl mít jen dva dny. Sbohem, Elvisi!"

K sexuální výchově se studenti PORGu podrobně vracejí ještě v septimě v rámci standardních hodin biologie, kdy probírají následující okruhy:

• člověk a monogamie
• vnímání sexu a erotiky muži a ženami
• lidský orgasmus
• sexuální praktiky a rituály související se sexem v různých národech světa
• homosexualita - jev vrozený, nebo získaný? / registrované partnerství / výchova dětí homosexuálními páry
• transsexualita
• sexuální deviace a jejich společenský dopad

Osobní postřehy ze zahraničí

Itálie, Giorgio Cadorini:

Osnovy italských škol vůbec nepočítají se sexuální výchovou ani s výchovou k rodičovství. Většina učitelů biologie (předmět se učí jen na střední škole) kapitolu o lidské reprodukci, která je v učebnicích, přeskočí. Moje učitelka nás vyzvala, ať si kapitolu přečteme, ale sami. To bylo v roce 1981, bylo mi 16 let. Jediné, co dnes stát nabízí občanům, aby získali v této věci informace, jsou zákonem stanovené poradny pro rodinu. O nich ale občané skoro nevědí, takže je vyhledávají především neplánovaně těhotné ženy, aby žádaly potrat. Často se teprve tady o sexualitě dozvídají více potřebných informací!

Otázkou sexuální výchovy mužů se zabývala 24. národní konference Italské andrologické společnosti, která se konala v Anconě v listopadu 2007 (více o ní na http://www.sanihelp.it/news/scheda.php?ID=6608). Na této konferenci mimo jiné zaznělo, že kluci dostávají zprávy o sexualitě od přátel (30 %), od matky (20 %), z knih a časopisů (13 %), od otce (7 %) nebo ve škole (5 %). Výchovu k rodičovství dále nabízejí předmanželské kurzy katolických far či jiných náboženských organizací.

Co se týče postojů rodičů, výzkumy veřejného mínění na internetu, které ovšem nemají vědecký základ, ukazují, že rodiče si přejí zavedení sexuální výchovy do škol až z 80 %. Tento údaj odpovídá i mým osobním odhadům. Z toho, co jsem napsal, vyplývá, že rodiče těžko poučí děti doma, když oni sami nejsou dostatečně informováni.

USA - stát Oregon, Jitka Wangle:

Mohu poskytnout informace z jedné konkrétní americké katolické základní školy. Sexuální poučení tu dětem nabízejí v osmé třídě v rámci zdravotního kurzu, v němž se však více než o praktických věcech mluví o morálce a o důsledcích prohřešků vůči ní. Probírají také sexuálně přenosné nemoci, ale už ne antikoncepci. Důvod je prostý - hlásají zde sexuální abstinenci. Celkově se zdá, že sexuální výchova je v USA kontroverznější téma než v Čechách. Někteří rodiče si myslí, že by to měla být výhradně záležitost rodiny, ti jsou ale, zdá se, v menšině. Rodiče mají na všech školách možnost prohlédnout si osnovy a učební materiály. Mohou mluvit s učiteli o tom, co a jak učí, a mají také možnost děti z těchto hodin omluvit. Jen málokdo to ale udělá, podle odhadů jde o max. 2 % rodičů.

Stát Oregon, ve kterém naše rodina žije, má údajně největší procento dětí, které absolvují domácí školu. Je to tu bohužel dosti nekontrolované - neexistují žádné kontrolní zkoušky, takže děti bývají hodně pozadu. Znám konkrétní příklad matky se středoškolským vzděláním, která učí své děti doma. Nejstaršímu je 16, nejmladšímu 6 let. Když společně hrajeme hry, zjišťuji, že ani desetiletá dívka ještě neumí číst. Jsou chudí a s nakoupením učebnic mají problém. Motivem matky, proč nevyužívá státní školy, je uchránit děti od zlého světa, včetně takových neřestí, jako je sexuální výchova. Přitom ve státních školách bývá program sexuální výchovy docela dobře zpracován. Kurzy bývají kvalitní a zajímavé. Můj manžel mi vyprávěl, že podobně jako v některých českých školách mají dnes děti program s rýžovým miminkem, oni se museli na základní škole týden starat o vajíčko, které znázorňovalo křehké miminko. Museli ho s sebou všude brát a když chtěli jít třeba na trénink, museli zajistit hlídání.

Švýcarsko, Anna Jirásková:

Žila jsem s rodiči a bratrem deset let ve Švýcarsku. Každý tamní kanton má zcela samostatné školství a systémy se proto mohou značně lišit. Konkrétně v kantonu Vaud, kde jsem chodila do školy já, probíhá sexuální výchova na základní škole každé dva roky, počínaje čtvrtou třídou, v půldenních blocích. Do třídy vždy přijde speciálně vyškolená lektorka, která děti nejprve seznámí se základními fakty ohledně dospívání a sexuality. Následně mají žáci možnost napsat anonymně jakýkoli dotaz na kousek papírku a lektorka pak na ně postupně odpovídá. Děti mohou samozřejmě reagovat a klást doplňující dotazy.

Témata a míra podrobnosti informací se liší podle věku. Ve čtvrté a šesté třídě se mluví hlavně o fyzických a psychických změnách během dospívání. V osmé třídě se těžiště diskuze přesouvá spíše k antikoncepci a sexuálně přenosným nemocem.

Jako děti jsme sexuální výchovu považovaly spíše za dobrou legraci a příležitost odpočinout si od běžné výuky. Vždy několik dní dopředu se objevovaly různé vtípky ohledně možných dotazů. Samotné hodiny probíhaly v uvolněné atmosféře, z mé strany ale byly doprovázeny určitým pocitem frustrace, protože lektorka si z otázek zásadně vybírala ty, které se týkaly donekonečna omílaných otázek (jak se přenáší AIDS apod.). Ty pikantnější nechávala stranou s tím, že se k nim vrátí později, což se ale nikdy nestihlo.

Zároveň v každé škole fungovala funkce školní zdravotní sestry, která byla žákům nepřetržitě k dispozici. Na ni se mohl každý kdykoli obrátit s jakýmkoli problémem či dotazem. Opravdu jsme toho využívali.

Důležitým zdrojem informací ohledně zdraví, vztahů a sexuality jsou ve Švýcarsku různé webové stránky, vytvářené odborníky na daná témata. Obzvláště populární je portál www.ciao.ch, který obsahuje podrobné informace o všemožných otázkách a hlavně nabízí možnost poslat doktorům či psychologům jakýkoli dotaz, který je pak do tří dnů zodpovězen. Tuto službu švýcarská mládež hojně využívá.

Jinak jsme témata, týkající se sexuality, probírali v rámci biologie, a to hned dva roky za sebou. Téměř celý první ročník gymnázia jsme se zabývali lidskou rozmnožovací soustavou a hlavně různými metodami antikoncepce. Bylo nám přesně vysvětleno, jak jednotlivé metody fungují a jaká mají procenta úspěšnosti. Kupodivu jsme ale vůbec nemluvili o možných negativních důsledcích hormonální antikoncepce.

Když porovnám znalosti švýcarské a české mládeže, přijde mi zarážející, jak málo toho moji čeští spolužáci vědí například právě o antikoncepci. Mají sice samozřejmě představu, jaké metody existují, často však netuší, na jakém principu. Mám také dojem, že v Česku zdaleka tolik nefunguje prevence proti sexuálně přenosným chorobám, se kterou se ve Švýcarsku setkáte doslova na každém kroku, např. na reklamních bilboardech.

Malajsie, Kuantan, Anka Hrindová:

Neprevádzala som v tejto veci žiaden prieskum, berte preto nasledujúce ako môj osobný názor a osobnú skúsenosť v Malajzii:

Je to oficiálne moslimská krajina, hoci moslimov tu žije asi len 50 %, všetko, i sexuálna výchova a výchova k rodičovstvu, teda vychádza z náboženstva. Malajzijskí občania majú na výber buď štátne školy (to sú školy moslimského zamerania, ale nemoslimov nenútia navštevovavať hodiny náboženstva - hoci, kto tento typ školy zvolí, je obvykle moslimom), alebo čínske školy (chodia do nich 98% Malajskí číňania - o týchto školách nemám prehľad). Časť detí chodí do medzinárodných škôl.

Medzinárodné školy vychádzajú zo svojich curriculum, či už sú to americké, anglické, nemecké, francúzske, ruské. Zaujímavým prípadom je medzinárodná škola, kde chodia naše deti. Je to totiž úrovňou veľmi priemerná až podpriemerná škola, oficiálne sleduje britské CV, avšak prakticky je to ázijský hybrid: matematika je singapúrska, predmety hudobná výchova, výtvarná výchova, a telocvik majú úplne najzadnejšie miesto, a nevyučuje sa tam žiadne náboženstvo, avšak ani žiadna estetická výchova, nehovoriac o sexuálnej výchove…

Sex je v moslimskej spoločnosti tabu, avšak z čítania miestnej literatúry viem, že vzdelanejšia moslimská vrstva pripravuje svoje deti v tejto oblasti doma: avšak prísne v súlade s Koránom. Inak sex je na verejnosti skutočne ´zakázaný´, ženy majú chodiť dôstojne oblečené, i keď nemusia byť plne zahalené. Pamätám sa, ako sa naše deti veľmi podivovali, keď videli na Slovensku na lavičke mladých ľudí, ktorí sa bozkávali. Toto v Malajzii nie je možné vidieť, dokonca sa tu mládež ani nevodí za ruky. V opačnom prípade zasahuje tzv. moslimská polícia… Ďalej, deti sa na verejnosti ani nechcú vyzliekať, napr. prezliekať pri bazéne - a to i celkom malé deti. Chlapci nechodia bez tričiek (ani pri športovaní, ako je možné vidieť u nás v Európe). Deti sa v škole smejú iným deťom, ktoré by ukazovali svoje telo, napr. si prezliekali spotené tričko.

Paradoxne, televízia je plná amerických filmov a sexu, i keď je cenzurovaná. Plagáty a reklamy sú tu tie isté ako v ostatnom ´zglobalizovanom´ svete.

Doma sa snažíme byť prirodzení a vysveľujeme deťom to, na čo sa pýtajú alebo na čo sú podľa nás zrelí prijať.

Zkušenosti z ČR

Jana z menšího města na severu Čech:

"Když jsem byla v šesté třídě, musely všechny dívky povinně společně na prohlídku ke gynekologovi. Když jsme seděly v čekárně, hrozně jsme se styděly a bály, že vyšetření bude bolet. Nakonec to tak strašné nebylo, ale cítily jsme se nesmírně trapně."

Tereza z Prahy:

"Na základní škole jsme měli rodinnou výchovu, kde jsme však probírali pouze naprosto elementární a jasné věci, například že není možné jen tak ze dne na den zrušit manželství. V šesté třídě jednou přišla právě do hodiny rodinné výchovy paní, která požádala všechny dívky, aby šly na chvilku za ní na chodbu. Tam nám rozdala balíčky, které obsahovaly vždy vložku, tampon, kondom a ještě nějaké letáky. Šíleně jsme se za ty předměty styděly a nevěděly jsme, jak se s vrátit do třídy, aniž by je kluci viděli. Nakonec spolužačky většinou všechno schovaly do kapes. Já ale zrovna ten den žadné kapsy neměla, a tak mi nezbylo, než zastrčit vložku a kondom do ponožek a tampon připevnit pod pásek. Celý zbytek hodiny jsem tak seděla ve třídě a připadala si velmi trapně. Jinak jsem se snažila toho o sexualitě co nejvíc zjistit z různých dívčích časopisů, kde jsou však informace podávány často dost zkreslujícím způsobem."

Martin z Prahy:

"Žádnou sexuální ani rodinnou výchovu jsme ve škole neměli, pouze jsme probírali pohlavní soustavu v rámci biologie. Paní učitelka ale nechtěla odpovídat na naše otázky (některé byly pravda pouze provokativní, jiné byly ale míněny zcela vážně)."

O dospívání a sexuální výchově v minulosti

- viz. rozhovor s Prof. Milenou Lenderovou

Vyšlo v čtvrtletníku APERIO 2/2008

Zpět na články

Úvodní stránka

Poradenství

Kontakt

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Deprese a trauma
v souvislosti s porodem

Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my