PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Kdo chceš ke světlu, poznej svůj stín

Foto: © Bohdan Mezei, Aliancia.net

Na jaře navštívil po deseti letech Českou republiku Dr. Rüdiger Dahlke, světově proslulý německý celostní lékař a psychoterapeut, a především také úspěšný lektor a autor mnoha publikací a CD věnovaných psychosomatice, půstu, zdravému životnímu stylu, relaxacím a meditacím i spirituálním a filozofickým otázkám bytí. Do Prahy přijel mimo jiné pokřtít nový český překlad své knihy "Princip stínu - Smíření s naší temnou stránkou". Knihu, jak název napovídá, věnoval Dahlke nejpodstatnější skryté souvislosti osobního i společenského života, tak zvanému stínu.

Tímto symbolickým pojmem obohatil kdysi analytickou psychologii Carl Gustav Jung. Stín zahrnuje všechny odvrácené, temné nebo i jen odmítané či nežité stránky, které jedinec (a stejně tak i společnost) sice má, ale z nějakého důvodu se jimi nechce zabývat. Patří sem vše nepřijímané, nežádoucí a netolerované, co je ukryto v nevědomí, i všechno to, čehož blízkost sice tušíme, ale pro nepohodlí či bolestivost konfrontace tomu raději uhýbáme, vytěsňujeme to, lidově řečeno to zametáme pod koberec.

Obvykle jde o uzamčené duševní skladiště všeho, co nám zamlžovali a zamlčovali naši rodiče a nejbližší okolí, následně kultura, v níž jsme vyrůstali, a co jsme nakonec odmítli i my sami. Své místo tu však nalézají i pozitivní kvality, to když se naučíme - nejčastěji na základě předchozí špatné zkušenosti - držet vší silou pod zámkem třeba i svou spontaneitu, zvídavost, odvahu, kreativitu nebo další velmi výraznou stínovou oblast: sexualitu. I proto k tématu stínu přistupujeme často tak ambivalentně. Zavíráme před ním oči a odmítáme ho, a zároveň nás fascinuje a přitahuje.

Tajemství a síla stínu tkví v tom, že i kdybychom se snažili sebevíc, nakonec mu neunikneme. Žije totiž svým životem. Vlastnosti, schopnosti, pocity, potřeby, fantazie i skutky, které z nějakého důvodu nepřijímáme a neuplatňujeme, dříve či později "promluví". Otázkou zůstává: Kdy a jak? Ale také: Kdo z koho - integrujeme my svůj stín, nebo dříve on převálcuje nás? Možností má celou řadu.

Na cestě k osvobození

V přijetí a poznávání stínu spočívá podstata psychosomatického uzdravování stejně jako úspěšného psychoterapeutického procesu. A také většiny známých duchovních cest. Společným jmenovatelem je, že nám pranic nepomůže, budeme-li se při jakémkoliv snažení svého hojení a sebepoznávání zabývat druhými. Nebo budeme-li hledat příčinu svého neklidu, nespokojenosti či neštěstí mimo sebe. Za výtkami vůči okolí stojí náš vlastní stín, a věční naříkači a stěžovatelé dosáhnou pouze toho, že se jim přitíží. Ostatní se jim navíc často začnou vyhýbat, a oni nakonec nesnesou už ani sebe samé.

Prvním krokem k integraci stínu proto bývá přijmout realitu i s její odmítanou tváří. Druhým pak rozpoznání našich obranných projekcí a všech našich zaručených "pravd", které nás uvrhly do soukromého světa vyhovujícího jen našemu nemocnému vědomí a našemu egu (sobectví). Třetím krokem je přijetí odpovědnosti za vlastní konání a prožívání. Čtvrtým přijetí skutečnosti, že to jediné, co můžeme na tomto světě bezprostředně změnit, jsme my sami. Pokusíme-li se o to, naše dosavadní snahy o vnější řešení problémů se začínají přesouvat do našeho nitra. Zahlédneme trám ve vlastním oku, a třísky v očích bližních už nás tolik neruší. Pozvolna přichází úleva. Stín se prosvětluje.

Ruku v ruce s tím jde obvykle vyrovnávání aktivity pravé a levé mozkové hemisféry. Najednou nám nestačí jen běžný strohý analyticky, logicky a hmotně nazíraný rozumový úhel pohledu. Učíme se prodlévat v nových představách a imaginacích. Začínáme číhat na význam vlastních snů. Prožíváme intuici. Objevujeme kouzlo meditace či modlitby. Slábne naše potřeba hodnotit a posuzovat. Slova duše či duch přestávají být neznámými pojmy.

Každý má svůj vlastní Hádes

Rozhodneme-li se vkročit do říše svého stínu, máme před sebou právě jen tu svoji neopakovatelnou cestu. Každá taková znamená velké dobrodružství. Nezbývá než vzít na ramena vlastní kříž a přes překážky vyjít vstříc setkání se sebou samým.

Postupně se přitom - vedle zákona polarity - seznamujeme i s dalšími pozapomenutými zákony života, zejména se zákonem přitažlivosti a zákonem rezonance. Stáváme se takříkajíc magnetem pro všechny vnější analogie svých vnitřních nevyřešených problémů. Poznáváme, že smysl našeho pozemského snažení směřuje k narovnání mezery mezi naším osobním světlem a stínem a že tahle cesta k jednotě a úplnosti rozhodně nebude bezbolestná.

Svůj stín potkáváme především v našich odpůrcích či nepřátelích (snad proto je máme milovat?). V drobných i zásadních nepřízních života, v nemocech a úrazech, v životních karambolech a veletočích. Velmi intenzivně jej cítíme také v nejbližších vztazích svého života, v partnerství, rodičovství… Dokud je co napravovat, ocitáme se v situacích, které nám zapomenuté či vytěsňované součásti naší existence zrcadlí. Své osobní vnitřní problémy a výzvy dostáváme na jevišti vnějšího světa naservírované jako na podnose.

Dr. Dahlke to ve své knize Princip stínu popisuje následovně: "Cítím-li se na příklad obklopen arogantními lidmi, musím být sám arogantní, aniž bych si to dostatečně uvědomoval. Kdyby tomu tak nebylo, nemohli by ve mně arogantní lidé nic vyvolávat, ani by se nekoncentrovali v mém okolí. Když mě rozčiluje hloupost a neustále se s ní potkávám, musí mi chybět přístup k té části mé osobnosti, jež zůstala hloupá. Na druhou stranu to však může být i projev polarity, přeháním-li to ve svém životě s intelektuálností. To, zda se nás nějaká tématika týká, neomylně odhalují naše emoční reakce. Když něco hýbe našimi pocity, rozčílí nás či rozruší, prozrazuje to, že nás to emočně zasáhlo. Téměř určitě se pak jedná o naši vlastní problematiku, promítanou navenek. Také dokud máme potřebu dělat opak nějaké věci nebo jsme hrdí na to, že ho děláme, nejsme ještě dané tematiky prosti. Vidíme to třeba na příkladu lidí, kteří zdůrazňují, že v žádném případě nejsou jako jejich rodiče. Naší skutečné nezávislosti na nějakém tématu svědčí, jsme-li schopni se na ně podívat bez emocí a svobodně zvážit jeho různé stránky."

Jak poznáme, že svá stínová témata začínáme integrovat?

Největší dramata se nedějí na divadle, ale v našich srdcích. To když se vydáme na cestu za svým stínem. Čím více ho v sobě ukrýváme, tím víc korektivních zkušeností nás čeká. A naopak, jakmile nějaké své stínové téma zpracujeme, z našeho života postupně mizí.

Chceme-li dospět ke skutečné svobodě, nezbývá nám než převzít odpovědnost a přizpůsobit se platným principům bytí. Carl Gustav Jung to ukryl do rovnice: já + stín = Bytostné Já. Aby mohlo dojít k tolik žádoucí individuaci a seberealizaci, nezbývá nám než naši vědomou, světlou stránku s onou naší temnou a nevědomou propojit. A ať už do zmíněného osobního podsvětí vstoupíme dobrovolně (na příklad vyhledáme psychoterapii nebo se vydáme na cestu duchovního poznávání) nebo nedobrovolně (čelíme úderům osudu v podobě různě intenzivních problémů), zůstává naším úkolem zkoušet vnímat odvrácené stránky vlastní duše bez hodnocení (nesuďme, ať nejsme souzeni), a to nejen prostřednictvím rozumu (pravá moudrost zůstává skryta očím).

Podaří-li se nám tohle úsilí naplnit, začínáme chápat, že štěstí a vyrovnanost nepřichází, když dostáváme to, co chceme. Přiblíží se, když začneme chtít to, co máme. Tak dojdeme i k poznání, že skutečnost je jen relativní pojem. Tu, ve které žijeme, si totiž především vytváříme sami, způsobem svého myšlení.

Chceme-li se stát moudrou a celistvou bytostí (nebo společností), nakonec nám nezbývá, než se se svým stínem konfrontovat tváří v tvář. Pokud se o to poctivě pokusíme, přestane nás děsit, a naopak se může stát něčím vzácným, co nás nečekaně a nesmírně obohatí.

Rozhovor

Odměnou za práci se stínem je kvantum nové energie

Eva Labusová: Na čem záleží, které kvality a obsahy naší osobnosti nebo okolní skutečnosti přijmeme, a které raději vytěsníme do oblasti stínu?

Rüdiger Dahlke: Má to co dělat s rezonancí. Připouštíme k sobě jenom ty věci, témata nebo lidi, s nimiž máme příslušnou rezonanci. Všechno ostatní, s čím se ještě nekonfrontujeme, s čím ještě neumíme rezonovat, a tedy být na stejné vlně, zatlačujeme do stínu... A ono se to dřív nebo později přihlásí. Buď jako symptom choroby, nebo jako nějaký náš jiný problém.

Jaký rozdíl spatřujete v tom, zda se ukrývání našich stínových obsahů děje vědomě, nebo nevědomě?

Mezi tím je obrovský rozdíl! Když něco vědomě ukrývám, tak o tom alespoň vím a mohu se na to vědomě nastavit aspoň s tím, že jednou se s tím třeba budu konfrontovat. Pokud své stínové téma ale vůbec neznám, jsem bezmocně vystaven tomu, že se ve vážném případě prodere na povrch v "nevyřešené" formě choroby, nehody, katastrofy a podobně.

Jaké možnosti se nám nabízejí, chceme-li svoji temnou stránku odkrýt a začít s ní pracovat?

Těch možností je nespočetně moc, jak je to popsáno i v mé knize Princip stínu. Důležité je připustit si: Všechno, co nám vadí, nám vadí jenom proto, že to nějak zrcadlí náš stín. Naše choroby, ale i běžné problémy, také lidé, kteří nám jdou na nervy - od našich životních partnerů až po naše nadřízené a podřízené, tohle všechno nějak prozrazuje náš stín.

Vypozoroval jste, jaké osobní vlastnosti, případně životní situace, vedou k tomu, že se člověk nakonec začne otázkami stínu zabývat?

Často je to beznadějnost v pravém slova smyslu našeho občansko-vědeckého obrazu světa. Na druhé straně je to odraz neschopnosti najít z bezvýchodných "zašmodrchaných" situací a problémů vlastního života východisko. Ten, kdo staví na "zamotání" místo na "vývoji" (v němčině jde o slovní hříčku: Ver-wicklung statt Ent-wicklung), jak to mimochodem dělá většina současného moderního světa, ten dříve či později skončí v beznaději.

Zastáváte názor, že spolehlivou směrovkou do říše osobního stínu je náš zdravotní stav, resp. naše nemoci jako zcela konkrétní symboly. Nemoc je ale přece už skutečný a možná i poslední alarm. Před nemocí předcházejí menší upozornění na to, že nezájem o stín nám neprospívá a že nebudeme-li se jím zabývat my, bude se on zabývat námi. Která jemnější upozornění podle vaší zkušenosti přicházejí před nemocemi? Existují v tomhle pravidla hry?

Jistě. Předtím, než se choroba projeví, existují vždy jisté příznaky: třeba přibývající hektika, naše zbrklost, neustálé zvyšování rychlosti žití až po burn-out, vyhoření. A také se dostavuje pocit ztráty smyslu života a neschopnost prožívat každý okamžik tedy a teď. Tohle všechno jsou na příklad předchůdci a proroci mnoha infarktů. Nebo ten, kdo se obává smrti, ten, kdo všechno, co se smrtí souvisí, vytlačuje do stínu, končívá nakonec v depresi, která ho obvykle přepadne a náhlými myšlenkami na jeho vlastní sebevraždu mu dá možnost se otázkou vlastní smrti konečně zabývat. Rovněž poruchy spánku, pro depresi tak typické, k tomu poskytují dostatek času. Neschopnost jednání a celkový útlum, které jsou s hlubokou depresí spojeny, naštěstí obvykle brání tomu, aby člověk na sebe skutečně vztáhl ruku. A tak vězí v dokonalé pasti. Proto mívá deprese i velký ozdravný potenciál - člověk dostává mimořádnou příležitost téma svého stínu zpracovat. Což nám vlastně ukazuje, jak geniální choroba to v konečném důsledku je. Podobným způsobem nás všechny symptomy nemocí vracejí k nám samotným, pokud jsme k nim pozorní a zabýváme se jimi.

Proč popírání existence stínu často vede ke ztrátě pocitu odpovědnosti?

Tyto dva jevy jdou obvykle ruku v ruce. Lidé, kteří jsou zbabělí na to, aby převzali odpovědnost za svůj život, obvykle mají sklony nebrat na vědomí svůj stín, negují ho. A naopak. Ten, kdo se nechce postavit čelem k svým temným, neznámým stránkám, nebude chtít ani převzít za ně odpovědnost. Jedno je podmíněno druhým.

Zaobírání se stínem je nepříjemné a bolí. Tak nám připadá přijatelnější vyvíjet všelijaké úhybné manévry. Typickým úhybným manévrem je kromě projekce i agresivita, popírání a odpor. To všechno nás ovšem stojí hodně sil a často nám to ničí život. Jaké vysvětlení máte proto, že tolik lidí raději upřednostní vlastní destrukci před aktivní prací se stínem?

Má to zřejmě co do činění s tím, že většina lidí reaguje na všechno nové se strachem a zbabělostí. Raději přijmou důvěrně známou bídu, než neznámou novou šanci. Pro mě osobně je to taky záhada, a proto se vždycky snažím lidi povzbuzovat k odvážným krokům vůči jim samým. Ještě jsem nezažil, že by někdo litoval toho, že se odvážně konfrontoval se svým stínem. Naopak. Objeví poklady, které v něm jsou skryty.

Máte pravdu, ti, kdo svůj stín zkoušejí brát vážně, vědí, že práce s ním se vyplácí. Stínů, které si zvědomíme, se už nemusíme obávat. Jejich rozpoznání a práce s nimi nám přináší úlevu a osvobození. Souvisí práce se stínem bezprostředně se smyslem života? Je možné překonání polarity, dosažení jednoty?

Ano. Je možné přes polaritu se všemi jejími projekcemi a tématy stínu vyrůst až do jednoty. Prakticky všechny tradice a náboženství bez výjimky tohle vědí a znají příklady lidí, kteří to zvládli a dosáhli plné seberealizace, osvícení.

Jak už jste naznačil, stín je ale také problémem společenským. V západní společnosti, zdá se, epidemicky přibývá neuróz a depresí. Pomohlo by aktivně pracovat i se stínovým nevědomím společnosti?

Samozřejmě by to pomohlo, jenže většina lidí je od toho na míle vzdálena, a to i přesto, že kniha Princip stínu je aspoň v německy mluvících krajinách jednoznačným bestsellerem. Lidé přesto raději dál promítají své stíny na druhé a přesouvají na ně vinu za to, že se jim nevede dobře. Věčné naříkání a stěžování si, které je tak typické pro naši západní společnost, je typickým výrazem téhle situace.

Co můžeme zvládnout samostatně, resp. s vaší knihou?

My sami toho můžeme udělat hodně. Opakovaně mne překvapují výsledky lidí, kteří se v Německu pustili do této průkopnické práce a vykročili na cestu vývoje ve vlastní režii. Opakovaně slyším příběhy o tom, jak se odvážní jedinci osvobodili od svých vlastních závažných problémů či jak dokonce ozdravili minulost své rodiny, když odstranili stíny z rodinných hrobů. Odměnou je jim obrovské kvantum energie, která se tím uvolnila.

Více v knize Princip stínu, kterou vydalo nakladatelství Avanis v roce 2012. Za zprostředkování rozhovoru a za pomoc s českým překladem děkuji Izabele Platznerové, více na http://knihy.cpress.cz/princip-stinu-cd.html

Více o životě a díle Dr. Rüdigera Dahlke na http://www.dahlke.at/

Vyšlo v magazínu Osobní rozvoj, léto 2013

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu