Dar vnímavého ticha
Chcete si se svým manželem či manželkou lépe rozumět? Méně mluvte, více naslouchejte…
Já o voze, ty o koze
Není pochyb, že problémy s každodenní komunikací nahlodávají spokojenost mnoha párů: "Když on se o mne už vůbec nezajímá. Ani neposlouchá, co říkám," slýchám ve své poradně naříkat ženy. "Když ona po mně pořád něco chce a nedá mi chvíli klidu," rozčilují se muži.
Jsou obě pohlaví ve svých potřebách a projevech skutečně natolik jiná, že s nesouladem a napětím v rozhovorech musíme počítat? Nezbývá, než se smířit s tím, že dříve či později zažije postupné odcizení většina manželství?
Počet manželských konfliktů i rozvodů dává nahlédnout spíše kladnou odpověď. Zároveň máme k dispozici přehršel příruček i speciálních kurzů slibujících, že efektivní komunikaci se lze naučit. Stačí prý přijmout a pochopit odlišnost pohlaví, přiznat si různé potřeby a vše pojistit špetkou sebeovládání a vstřícnosti. Je-li to tak jednoduché, proč nám komunikační (sebe)vzdělávání tak málo pomáhá?
Mluviti stříbro, naslouchati zlato
Snad je to tím, že na jeden důležitý, ba možná úplně nejdůležitější, předpoklad úspěšného dialogu často zapomínáme. Mám na mysli připravenost naslouchat. Skutečná výměna pocitů či informací se nemůže uskutečnit, pokud v hovoru dochází jen ke střídání mluvčích, duchem přítomných pouze když hovoří oni sami.
Jenže naslouchání většina lidí považuje za něco samozřejmého, co se pozná tak, že v rozhovoru prostě chvilku mlčíme a neskáčeme druhému do řeči. Ve skutečnosti je naslouchání, zvláště dnes - kdy jsme obklopeni nevídaným zvukovým smogem a z pudu sebezáchovy přímo programově aktivní sluch co nejčastěji vypínáme - skutečným uměním.
Komunikace mezi manželi by navíc měla být nejen efektivní, ale také velmi intimní. Měla by zahrnovat i nejhlubší vrstvy vzájemného sdílení, které odhalujeme, jen když se cítíme v bezpečí a bezpodmínečném přijetí. Abychom se dokázali otevřít, potřebujeme posluchače, který hned nefiltruje, nekritizuje ani neposuzuje to, co říkáme, ale nejprve je nám k dispozici jako empatický svědek našich zkušeností.
Jak často v poradně slýchám, že to nejcennější, co zde mí klienti zažívají, je právě to, že jim konečně aspoň chvíli někdo naslouchá, přitom hned nehodnotí, a pouze zrcadlí jejich zkušenosti, prožitky a postoje.
Jak si ověřit, že svému protějšku opravdu nasloucháme?
Nejbezpečnější je, když jeho sdělení zkoušíme průběžně krátce shrnout a přitom se z jeho reakcí ujišťujeme, že jsme vše řečené správně. Až později přicházejí na řadu další otázky: Co náš partner nad tím, co nám říká, pociťuje? Co si myslí? Co očekává ode mne? Čím mu mohu být ku prospěchu?
Dokud si v odpovědích na tyto otázky nejsme jisti, nic nezkazíme, když ještě chvíli zůstaneme v roli posluchačů, kteří jen sdílejí řečené, a to až do doby, než jsou na případný svůj názor či návrh řešení otázáni.
Pokud máme pocit, že svému životnímu partnerovi (ale také dalším blízkým lidem, např. dětem) nerozumíme nebo že je ohledně věcí, které nám popisuje, v omylu, připomeňme si úsloví, životem mnohokrát ověřené: "Není tak důležité, aby nás naši nejbližší chápali, ale aby nás přijímali." Dodávám: A aby nám dopřáli čas, ať sami poznáme svá případná pochybení.
Dovednost naslouchat, v manželství více než v jiných vztazích, nastavuje hranici mezi pocity vzájemnosti a osamělosti. Pokud to nyní u vás skřípe, protože ona má přílišnou potřebu mluvit a on zase nulovou ochotu naslouchat, zkuste popřemýšlet, zda daná situace nesvědčí o extrémně nenaplněných potřebách jich obou. Kdo jako první zkusí ustoupit a dopřát druhému, po čem tak touží? Dokonce i malý vstřícný krůček může předznamenat velikou změnu…
Vyšlo v časopise Rodiče 3/ 2012 u příležitosti Národního týdne manželství 2012
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
