Fyzické tresty: Obejdeme se bez nich?
Fyzické trestání dětí ve škole i doma je již ve většině evropských zemí ze zákona zakázáno. Česká republika zůstává výjimkou. Zákaz fyzických trestů platí u nás pro školu, v soukromí jsou ale dosud často užívány.
"S trochou nadsázky lze říci, že výchova je řízená frustrace. Děti nemají přirozenou záklopku, která by jim pomohla rozlišit mezi dobrým a zlým. Existují tisíce příkladů, kdy rodiče dítě řízeně frustrují, aby získalo užitečné návyky pro budoucí život. Hodnota těchto návyků je ohromná, protože na nich do značné míry závisí nejen zdraví dítěte, ale i jeho životní úspěšnost. Abychom mohli řízenou frustraci uskutečňovat, musíme používat nejrůznější motivační techniky. Ne vždy vystačíme s pozitivní motivací a odměnami. Součástí výchovy proto bylo, je a bude i používání technik nepříjemných, a to dvou kategorií: psychických a tělesných", tvrdí psycholog Jeroným Klimeš. Zároveň přiznává, že v praxi u svých vlastních dětí fyzických trestů téměř neužívá.
"Pozitivní rodičovství je zajisté téma velmi důležité. Kdyby měl převážit názor, že dětem je třeba všechno vysvětlovat, jen aby se nemusely trestat, myslím, že bychom to z odborného pohledu nemohli doporučit ani podpořit. Potřeba pevných hranic už zní lépe. Předčasná demokracie bez respektu k autoritě podle našich zkušeností dětem škodí. Děti potřebují spíše ´osvícený absolutismus´ rodičů, kteří se - pokud jsou dva - mohou výhodně lišit a doplňovat, jak jsme i popsali v našich knihách. Udržování tohoto rozdílu mezi rodiči považujeme při výchově za velmi důležité," domnívají se Vladislav Chvála a Ludmila Trapková, psychoterapeuti a propagátoři teorie rodiny jako sociální dělohy. (Jejich knihy "Rodinná terapie psychosomatických poruch" a "Rodinná terapie a teorie jin-jangu" nedávno vydalo nakladatelství Portál.)
"Jako matka pěti dětí jsem toho názoru, že někdy je jeden bezpečný úder na málo zranitelné místo potomkovo účinnější než stokrát vysvětlované pravidlo. Je např. nesmysl dělat dvouletému dítěti přednášku o nebezpečích elektrického proudu před zásuvkou, do které se chystá strčit prst. Proto mám z tažení proti fyzickým trestům trochu obavu. Jistě, je spousta týraných dětí a je třeba jim pomoci. A je třeba pomoci i rodičům, aby se neuchylovali k takovým metodám, které dítě ponižují a trápí. Přesto představa, že vznikne nějaký zákon tak zásadně zasahující rodičům do výchovy, je pro mne traumatizující. Myslím že rodičů tyranů by především ubylo, kdyby by se více podporovala rodina, jako instituce, onen ´základ státu´, a to tak, aby rodiče mohli v klidu vychovávat potomky. Jde i o podporu rodinného života v tom smyslu, aby ubylo rozvodů a nevznikal dav zraněných, nevyrovnaných, psychicky narušených jedinců - často budoucích nevyrovnaných násilných rodičů. Jako společnost navíc postrádáme neagresivní příklady řešení problémů ve veřejném životě", domnívá se manažerka dívčího časopisu IN Helena Filcíková.
Nešťastný fackovací zákon
Debatu nad fyzickými tresty u nás naposledy výrazněji rozvířila někdejší ministryně Džamila Stehlíková, když přišla s návrhem zákona, který by po vzoru ostatních zemí EU konečně i v České republice fyzické trestání dětí v rodině zakázal. Čeští rodiče však jasně dali najevo, že si i nadále hodlají rozhodovat sami, a poslanci tuto situaci svým hlasováním potvrdili.
Pro korektnost uveďme, že zamýšlené legislativní opatření nechtělo řešit postihování běžných drobných výchovných štulců, nýbrž vymezit jasnou hranici zneužívání rodičovské moci a násilí páchaného na dětech.
Jak ale tuto hranici odlišit? Copak může zákon sám o sobě napomoci neúměrné fyzické tresty snížit? Nehrozí diskutabilní zasahování státu do autonomie rodiny? A také - jaké vhodnější prostředky, odstraníme-li fyzické tresty, zůstávají rodičům při výchově k dispozici, pakliže chtějí své děti ukáznit?
Pohled do historie
Není to tak dávno, co se na téma fyzického trestání vůbec nediskutovalo: "Velká část historie rodičovství v západní společnosti poskytuje někdy až děsivý výčet výchovných metod a postojů odhalujících násilí i nerespektování základních dětských potřeb. Děti musely jediné - poslouchat. Dcery ještě o mnoho více než synové, přičemž obě pohlaví dětí byla ve svém osudu vydána především do vůle otce, o jehož rozhodnutích se nepochybovalo", připomíná v knize "Parenting for a peaceful world" (nakladatelství Longueville 2005) australský psycholog Robin Grille.
Jeho slova potvrzují i čeští historici Milena Lenderová a Karel Rýdl v publikaci "Radostné dětství?" (nakladatelství Paseka 2006), mapující historii dětství v českých zemích. Dozvídáme se, že ještě v celém 19. století bylo hlavním cílem vychovat z dětí především bytosti schopné obstát v drsném světě. Neposlušné či rozmazlené dítě bylo synonymem špatnosti a názor "vychování tvrdé dělá děti zdravé" byl v různých obměnách běžně prosazován jak v praktickém životě, tak v odborné literatuře.
Až druhá polovina 20. století dopřála dětem, aby na ně bylo nahlíženo jako na autentické a legislativně chráněné bytosti. Spolu s tím se ovšem kyvadlo dějin výchovy přehouplo do své druhé krajní polohy a necitlivou autoritářskou výchovu nahradily postoje, nezřídka postrádající jakoukoliv schopnost rodičů vymezit potomkům byť jen základní hranice.
Přestože diskuse o tom, zda děti fyzicky trestat či nikoliv, patří k liberální výchově od jejího počátku, první zákonná úprava zákazu tělesných trestů byla přijata až v roce 1979, a to ve Švédsku. Další západoevropské země se postupně přidaly.
Debata plná emocí, výsledek žádný
V české diskusi o vhodnosti či nevhodnosti fyzických trestů i o zákoně, který by je měl odstranit, prozatím téměř není slyšet hlasy, které by se zamýšlely nad tím, proč vlastně ke kolizím mezi rodiči a dětmi dochází. Proč se obě generace často vzájemně "vytáčejí" natolik, že začnou padat facky a rány? Nedostáváme se právě tady k jádru problému? Nestojí za neúměrnými tresty až příliš často selhávající výchova a s ní související vyčerpání z dlouhodobého emocionální neporozumění, kdy rodičům nakonec povolí nervy, ztratí sebeovládání a zneužijí svou fyzickou převahu? Jak si vysvětlit, že některé děti lze vychovávat téměř bez trestání, zatímco jiné na pouhé domlouvání či napomenutí rodičů nereagují? Co rozhoduje o tom, zda doma máme "poslušné" nebo "neposlušné" dítě?
Určující vliv dětství
Dětští psychologové dnes už nepochybují o tom, že vzorce chování, které si osvojíme v prvních letech života, předurčují, jak budeme žít v dospělosti. Nenaučíme-li se v dětství respektovat potřebné hranice a dodržovat "pravidla hry", můžeme tím i v dospělosti pořádně trpět a s velkou pravděpodobností se sníží celková kvalit a úspěšnost našeho života.
"Děti se rodí bez vědomí hranic. Pro zdánlivou příjemnost takového stavu se snaží ovládat všechny kolem sebe a vědomí hranic si osvojují výhradně prostřednictvím výchovy. Naklonění dětských uší vůči našim doporučením i příkazům získáme jako rodiče tehdy, když počet věcí, které chceme v životě dětí ovlivnit a řídit, omezíme na minimum. Pravidla tohoto minima musíme však od útlého věku dětí prosazovat pevně a důsledně. Ve značném počtu současných západních rodin spotřebovávají pravidelné tahanice o to, v kolik půjde dítě spát, jak bude pomáhat v domácnosti a kdy si udělá úkoly, tolik emocionálních i fyzických sil, že se z vzájemného soužití až příliš často stává spíše něco, co je třeba přetrpět než to, co nám působí radost", domnívá se v knize "Jak se přestat hádat s dětmi" (nakladatelství Návrat domů 2005) americký psycholog Michael P. Nichols. Připomíná rodičům, že láska bez důslednosti a vize, k jakým hodnotám své potomky vychováváme, neposkytuje dětem ani vedení, ani oporu, a ve svém výsledku vede převážně k destrukci.
Jedním z důvodů, proč mezi rodiči a dětmi dochází k ostrým hádkám, je to, že se onen pověstný "boj o moc a autoritu" nerozhodně v době, když jsou děti malé. Chceme-li se vyhnout hádkám s dětmi staršího věku, musíme je v mladším věku naučit, kde jako rodiče trváme na svých příkazech, a to ne proto, abychom dítě bezdůvodně prudili, nýbrž proto, aby se mohlo o naše vedení opřít. Rodiče by měli vnímat ničivé impulzy v životě svých dětí a měli by své potomky učit tyto impulzy rozpoznat a zastavit. Dle odborných pozorování jde zejména o
- chování, které zraňuje druhé nebo porušuje hranice jejich svobody
- neschopnost odkládat uspokojení svých potřeb, pokud jsou něčí potřeby urgentnější
- neschopnost produktivně řešit konflikty
- neschopnost přiznat a napravit vlastní pochybení
- závislosti a nutkavé chování
- nepořádnost a nedotahování věcí do konce.
Právě tímto směrem zjevně třeba napnout síly.
A jak je to s těmi tresty?
Pokud už dítě trestáme, je nutné, aby vědělo, za jaký konkrétní čin trest přichází. Rodiče by neměli zapomínat na to, že trest sám o sobě pozitivní motivaci nepřináší. Má-li se v dítěti probouzet cit pro spravedlnost a mravní jednání, musí být tresty úměrné velikosti provinění, nesmí v dětech narušovat jistotu v lásku rodičů a musí zřetelně nechávat volnou cestu k usmíření. Z hlediska duševní hygieny dítěte je také naprosto nezbytné, aby trest následoval bezprostředně po provinění.
Neúměrné trestání vede k tomu, že poslušnost je pro dítě jen mimikrami pro přežití. Vydrží sice poddajné, aby se vyhnulo konfliktům s rodiči, ale jakmile se, zvláště ve vyšším věku, naskytne příležitost, rebeluje nebo utíká, popř. samo propadá agresi a sklonu týrat a šikanovat slabší. Při každé diskusi o fyzických trestech by se tudíž nemělo zapomenout zdůraznit, že k jejich neúměrné podobě se obvykle uchylují rodiče, kteří jsou sami problémoví. Jde o lidi trpící emoční nevyrovnaností a nezralostí nebo i duševní poruchou.
Vývojová psycholožka a zakladatelka amerického Institutu Vědomého rodičovství Aletha Solterová (viz. box dále) tvrdí: "Normální děti se rodí se silnou potřebou souznění se svými rodiči. Nemají rády konflikt. Pokud rodiče nejsou schopni společného vyladění s dítětem a respektování jeho potřeb za současného zdravého a jednoznačného vymezování hranic, tresty k ničemu nepomohou. Jako rodiče máme za úkol zbudovat si u dětí přirozenou autoritu a zároveň usilovat o vysoký stupeň vzájemného soucítění. Je nezbytné získat děti pro spolupráci a odmalička jim vštěpovat, že za harmonické vztahy v rodině nesou i ony vlastní zodpovědnost tím, že se samy snaží dodržovat pravidla soužití."
Děti velice často zlobí jenom proto, aby daly najevo nevyjasněné kompetence s rodiči nebo jiné nedostatky v péči, včetně nezajištění základních potřeb jako pravidelného režimu, dostatku spánku, zábavy, ale také třeba kvalitního jídla bez cukru a aditiv. Rodiče by se vždy měli ze všeho nejdřív zamyslet sami nad sebou, zda zlobení dětí nevyvolávají nedostatečnou organizací domácnosti, vlastními problémy či nefunkční výchovou.
A konečně připomeňme myšlenky nejznámějšího českého dětského psychologa prof. Zdeňka Matějčka, který se nad problematikou trestání dětí zamyslel v knize "Po dobrém nebo po zlém?" (nakladatelství Portál 1994): "Nejdůležitějším činitelem v procesu formování osobnosti dítěte zůstává osobnost jeho rodičů. Nezáleží přitom na pedagogických poučkách. Rodiče nejsou kybernetičtí roboti, kteří mechanicky reagují na chování dítěte a vždy správně vyhodnotí adekvátnost odměn a trestů, pohlavků a bonbónů. Život je natolik složitý, že i v odměřování výchovných prostředků je vždy třeba postupovat originálně, tvořivě a hlavně citlivě. A toho jsme schopni jen tehdy, pokud k dítěti máme hluboký vztah. Dobře potrestat může jenom ten, kdo má trestaného opravdu rád."
"Stop násilí na dětech" chce pomoci
Kampaň nedávno odstartovala Nadace Naše dítě. "Nechceme zůstat jen u mediálních výstupů, nýbrž nabídnout rodičům také konkrétní inspiraci. Máme za sebou první rok propagace tzv. pozitivního rodičovství. S pomocí praktických seminářů chceme napomoci k tomu, aby skončilo neplodné teoretizování, a ve spolupráci s renomovanými odborníky i samotnými rodiči došlo k praktickému pojmenovávání výchovných principů, které podporují optimální vývoj dětí v souladu s dosaženým stupněm vědeckého poznání," vysvětluje ředitelka Nadace Naše dítě Zuzana Baudyšová. V loňském roce proběhly již tři takové semináře a všechny se setkaly s pozitivním ohlasem. Další by měly v letošním roce následovat. "Chceme, aby v budoucnosti bylo v daleko širší míře vnímáno jako důležitá, odpovědná a svým způsobem kvalifikovaná činnost, která od rodičů předpokládá skutečné nasazení i ochotu k práci na sobě samých," připomíná Zuzana Baudyšová s tím, že takové práce je skutečně zapotřebí: "Na stránkách časopisu, který obvykle čtou pečliví a milující rodiče, to může znít nepatřičně, jenže Česká republika bohužel patří k evropským zemím s vůbec nejvyšším počtem vážně zraněných a k smrti utýraných dětí vlastními rodiči," upozorňuje Zuzana Baudyšová. Nepopulární návrhy na úplný zákaz fyzických trestů v této souvislosti zdaleka nejsou tak absurdní, jak se někomu na první pohled jeví. (Více na www.nasedite.cz).
Jako šafránu?
Možná tedy nezbývá, než se k fyzickým trestům postavit podobně jako k pití alkoholu za volantem. Rozumný člověk do auta přiopilý nesedne, jenže ne každý má potřebné sebeovládání a odhadne míru. A tak bylo bezpečnější alkohol a silniční provoz naprosto oddělit.
Zákaz fyzických trestů by zkomplikoval život těm rodičům, kteří fackování a bití užívají neúměrně a v důsledku své rodičovské nedostatečnosti. Těm dobrým koncepci jejich výchovy zajisté nerozbije. Nanejvýš připomene, že s fyzickými tresty je třeba zacházet jako s pověstným šafránem. Při neúměrném množství je tohle koření jedovaté.
|
Zlobení dětí lze ve většině případů předejít!
Zkráceno podle Alety Solterové a www.awareparenting.com |
Více k tématu čtěte v časopise Děti a my 2 2011
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
