Umíte to s dětmi?
Proč někdo dokáže se svými potomky zacházet uvolněně a se skvělým výsledkem, zatímco jiný, ať se snaží sebevíc, nemá ve výchově očekávaný úspěch? Co rozhoduje o naší "rodičovské kvalifikaci"?
Foto: Kristina Baudyšová
|
Svým rodičovstvím všichni píšeme spletitý příběh, který odráží jak hodnoty společnosti, v níž žijeme, tak naši osobnost a individuální historii. Významnou roli tedy hrají okolnosti vnější (kulturně podmíněné výchovné zvyklosti, dobové stereotypy) i vnitřní (schopnost vnímat a optimálně zaopatřovat dětské potřeby), z hlediska konkrétní výchovy konkrétního dítěte jsou ale důležitější druhé jmenované.
Vše začíná v rodině, do níž jsme se kdysi sami narodili. Právě její prostředí bylo pro nás školou, v níž jsme si osvojovali základní vzorce chování, myšlení, vnímání i prožívání, abychom je později, většinou nevědomky, předávali zase svým dětem.
A protože jinak vyrůstala matka a jinak otec dítěte, do tajemství zvaného výchova vstupuje rovněž kvalita jejich vzájemného soužití. Jak potvrzují rodinní terapeuti, dysfunkční partnerské vztahy obvykle produkují dysfunkční vzorce rodičovského chování. Děje se tak proto, že jeden nebo oba zúčastnění dospělí mají nízkou sebeúctu a málo rozvinuté sociální a komunikační dovednosti. O to větší bývají jejich očekávání a nároky vůči partnerskému protějšku.
Chceme-li být úspěšnými rodiči, významně k tomu přispěje, dokážeme-li nejprve vybudovat fungující vztah partnerský a osvědčíme tak dovednosti, jichž je zapotřebí pro vytváření a udržování každého intenzivního mezilidského vztahu. To samozřejmě nevylučuje, že by osamělí nebo rozvedení rodiče nemohli být dobrými rodiči. Avšak zmatky a zklamání, které si z nefunkčních partnerských vztahů odnášejí, představují při výchově dětí nemalou zátěž.
|
"Správně" milovat druhé můžeme jen tehdy, když umíme zdravý vztah projevit i sami k sobě. To předpokládá přijímat se, znát své přednosti i své nedostatky, vážit si kladů a pracovat se zápory. Stejný přístup bychom měli mít k svému partnerovi či partnerce - a také ke svým dětem. S tím rozdílem, že za děti zodpovídáme, a tudíž je musíme bezprostředně vést a usměrňovat.
|
Co je nejdůležitější? Schopnost milovat!
Odborné výzkumy i sám život prozrazují, že k všestranně zdárnému vývoji dítěte přispívají především následující okolnosti:
- láskyplná komunikace s matkou, resp. rodiči, započatá již před narozením
- šetrný, pokud možno medicínsky nenarušovaný porod
- respekt k důležitosti první hodiny po narození (neoddělování novorozence od matky, první přiložení k prsu…)
- plné kojení do půl roku věku a následné doplňkové kojení podle potřeb dítěte
- častý tělesný kontakt v raném věku (mazlení, chování, nošení v šátku, společná rodinná postel…)
- schopnost rodičů rozumět dětskému pláči a adekvátně na něj reagovat
- zdravá míra stimulace, rovnoměrně zaměřená na tělesný i duševní vývoj dítěte
- přiměřené vymezování hranic a přirozená autorita rodičů, kteří péči o dítě ochotně integrují do vlastního života a neodkladné potřeby dítěte dočasně upřednostňují před svými vlastními.
Dát dítěti vše, co potřebuje, není zrovna legrace, naším úkolem ale naštěstí není být v rodičovské roli dokonalí. Stačí, když dokážeme trvale usilovat o vytváření domova naplněného atmosférou přijetí, odpouštění, zodpovědnosti a možnosti individuálního růstu, krátce - když dokážeme bezpodmínečně milovat.
O tom, jak se taková schopnost rodí a rozvíjí, existuje spousta teorií. Ty nejmodernější se přiklánějí k názoru, že lásce se učíme v raném dětství právě od našich primárních pečovatelů. Podle toho, jak kvalitní a bezpečnou vazbu nám nabídnou, jsme my sami později schopni předat ji zase dál. Zdá se, že celá psychoterapie i psychoporadenství směřují vlastně k narovnávání nebo doplňování toho, čeho se nám v tomto směru nedostalo.
A co pojem "schopnost milovat" vlastně znamená? Vypůjčeme si několik myšlenek z útlé stejnojmenné knížky německého psychologa Fritze Reimanna, kterou právě vydalo nakladatelství Portál: "Opravdová láska znamená prospívat druhým. Nejde přitom jen o stav mysli, nýbrž především o čin. Je to něco, co nelze uchopit pojmovou racionalitou ani ovládnout naučenými technikami. Schopnost milovat se vyznačuje tím, že nás spontánně odvádí od nás samých, že nás naplňuje radostí, když můžeme dělat dobře svému okolí…
Egoistická bytost plná nebezpečných pudů, vášní, afektů a agresí, toužící po moci, pachtící se po majetku, posedlá vidinou úspěchu, se díky ní učí vnímat kromě sebe i někoho nebo něco jiného, ba dokonce milovat druhého jako sebe sama… Není náhodou, že lidské dítě je ve srovnání s ostatními živými tvory déle a totálněji závislé na prostředí, jež ho v raném věku obklopuje. Nejde o pouhý biologický fakt - díky dlouhotrvající naprosté odkázanosti na blízké milující osoby dostáváme jedinečnou možnost láskyplné chování přejímat a rozvíjet, a tak postupně zrát v člověka v pravém slova smyslu. To však mimo jiné předpokládá, že matka, resp. hlavní pečující osoba, je jemnocitná a na potřeby dítěte vyladěná a že mu může a chce v nejzranitelnějším období jeho života věnovat dostatek pozornosti… Schopnost milovat není samozřejmost. Je třeba se jí učit, a to po celý život. Jen s ní dokážeme správně číst potřeby druhých i své vlastní a s odpovědností a tolerancí jednat s životním partnerem i se svými dětmi."
Foto: Kristina Baudyšová
|
Použitá a doporučená literatura:
Fritz Riemann: Schopnost milovat, nakladatelství Portál 2009
Virginia Satir: Společná terapie rodiny, Portál 2009
http://www.evalabusova.cz/clanky/rodicovstvi.php
http://www.evalabusova.cz/clanky/jak_se_rodi_matka.php
Vyšlo v časopise Miminko 5/2009
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
