Věrnost není slabost
Působí to trochu jako epidemie: S manželskou nevěrou se v současnosti roztrhl pytel. Je jí všude okolo tolik, že si jí vlastně přestáváme všímat - minimálně do doby, než postihne někoho z našich blízkých nebo dokonce nás samé. Je opravdu tak těžké, žít dlouhé roky šťastně po boku jediného partnera?
Máme-li věřit statistikám, více než 90% lidí považuje věrnost za důležitý předpoklad uspokojivého vztahu a od svého partnerského protějšku ji vyžadují. Zároveň - podle mnohokrát citovaného výzkumu sexuologů Weisse a Zvěřiny, zaměřeného na sexuální chování českého národa - bylo u nás během manželství alespoň jednou nevěrných 64% mužů a 46% žen. A to i přesto, že vyjde-li nevěra najevo, v naprosté většině případů znamená pro původní vztah obrovské zatížení, ba nezřídka vede k jeho zániku.
"Když jsem se dozvěděla, že je mi muž nevěrný, zhroutil se mi po deseti letech manželství celý svět," popisuje své pocity pětatřicetiletá Dana. "Do té doby jsem manželovi až slepě důvěřovala. I když byl třeba na delší dobu služební cestě, cítila jsem se s ním spojená, neměla jsem vůbec žádné pochybnosti, užívala jsem si jistoty našeho výlučného soukromí. Když se provalila jeho nevěra, strašně se mi odcizil, a to i přesto, že šlo prý jen o nějakou večírkovou jednorázovku pod vlivem alkoholu. On se pak sice hned snažil celou věc napravit, ale já dlouho nebyla schopná jeho přibližovací pokusy vůbec akceptovat."
Bolestné pocity má i sedmačtyřicetiletá Zuzana: "Manželova nevěra mne tvrdě a nečekaně zasáhla. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Doma jsme před tím žádné zásadní konflikty neměli, prostě jsme se jen potýkali s běžným zatížením, jaký přinášejí roky péče o děti a o domov, kdy už není tolik času na romantiku a večeře při svíčkách. Brala jsem to tak, že je na čas nutné držet krok s nároky, které tahle etapa života přináší, a i když jsem si taky připadala vyčerpaná a vadil mi ten úmorný kolotoč, ani by mne nenapadlo hledat dobrodružství mimo manželství. Když se taková příležitost naskytla mému muži, bohužel jí neodolal. Začal si románek s kolegyní a dost se do toho zapletl, takže jsem se o tom od dobrých lidí dozvěděla, a náš vztah prošel strašlivou krizí. Kvůli dětem jsem se pokusili ji ustát, což se nakonec podařilo, ale bylo to peklo, a kdybychom toho bývali mohli zůstat ušetření, byla bych tisíckrát radši."
Vědět tak dopředu, co to obnáší
Mnozí "nevěrníci" bývají zpětně zaskočeni, když vidí, co všechno jejich nevěra napáchala. Zvláště pokud se jí dopustili, ač vlastně neměli v úmyslu ohrozit, natož rozbít svůj původní vztah.
"Každému, kdo se už už nalézá na prahu mimomanželské aférky, bych doporučil, aby si včas uvědomil, že nevěrou vznikne v původním vztahu velká nerovnováha. Pokud se podváděný partner o nevěře dozví, hluboce ho to zraní, takže si projde nezměrným citovým utrpením. Opravdu chceme své nejbližší osobě takto ublížit? Následky nevěry jsou téměř vždy mnohem hrozivější, než si je člověk schopen připustit," upozorňuje německý párový terapeut Hans Jellouschek, který také připomíná, že současná doba pohled na nevěru značně zkresluje.
Nevěra jako denní chleba?
Neadekvátní představy o nevěře vznikají mimo jiné kvůli celkové atmosféře ve společnosti, která si působením časopisů, filmu i literatury zvykla na to, že nevěra k životu patří málem jako denní chleba. Je to jeden z mnoha nepravdivých postmoderních mýtů, podporovaných i články v médiích, které z evolučního hlediska zvláště u mužů sklon ke střídání partnerek povyšují málem na přírodní zákon. (Viz. dále - rozhovor s evoluční psycholožkou Kateřinou Klapilovou). Existenci takového zákona sice vyvracejí všechny páry, které bok po boku bez nevěry prožijí mnoho let, svého vztahu si váží a rozhodně si nepřipadají v ničem ošizeny, jenže takové žijí obvykle v ústraní. Před zraky veřejnosti se naopak přetřásají případy nevěr, ať už zpodobených ve filmech nebo odžitých známými osobnostmi včetně předních politiků, herců a dalších tzv. VIP osobností, které v roli vzorů vysílají k veřejnosti jasný signál, že nevěra je normální jev.
"Naše doba si libuje v relativismu, který potírá rozdíl mezi pravdou a nepravdou, dobrem a zlem, krásou a kýčem. Již se nevztahujeme k absolutní hodnotám, vše je relativní. To vyvolává zmatek v srdcích a následně i vztazích. Vyznavači relativismu mají navíc jednu výhodu - nemusejí se přetvařovat. Neznají totiž stud. Co se nevěry týká, obávám se, že možná nejsme daleko od chvíle, kdy bude medicinalizována, to znamená, že na nevěrníky se nebude pohlížet jako na lidi morálně nekvalitní, nýbrž jako na lidi, kteří prostě nemohli jinak, a tak jim to musíme tolerovat," popisuje situaci psychiatr a teolog Max Kašparů.
Nepropadejme skepsi a pečujme o vlastní vztah
Pod mottem "Věrnost není slabost" proběhne v České republice 14. až 20. února 2011 již pátý ročník celostátní kampaně Národní týden manželství, která chce aspoň jednou za rok veřejně připomenout, že dobré manželství není samozřejmost.
"O věrnosti se v pozitivním smyslu v české společnosti mluví snad už jen ve vztahu firem či obchodních řetězců k jejich zákazníkům či naopak. Reklamní letáky, věrnostní programy a karty sice hlásají, že věrnost se vyplatí, ale nějak jsme zapomněli, že totéž platí i ve vztazích v manželství. Nevěra má v naprosté většině případů pro manželství nebo vztah ničivé důsledky. V prostředí, kde se dlouhodobě oslabuje hodnota odpuštění a závazku vůči druhému, má jen málo párů sílu takovou krizi zvládnout. Národní týden manželství chce inspirovat k tomu, aby si české páry mohly připomenout, co vlastně ve svém vztahu doopravdy chtějí, a našly cestu, jak nezničit nebo napravit něco, na čem jim opravdu záleží - svůj důvěrný vztah," poznamenal u příležitosti letošního Národního týdne manželství jeden ze zakladatelů a organizátorů této iniciativy Jiří Unger.
A tak je snad na místě si uvědomit, že přestože to, co běžně ve vztazích mezi muži a ženami pozorujeme okolo sebe nebo někdy dokonce možná i zažíváme na vlastní kůži, nemusíme propadat deziluzi ani ztrátě optimismu. Pořád ještě se najde dost párů, které jsou si vědomy hodnoty výlučnosti svého vztahu a dělají vše proto, aby si ho navzdory výstřelkům doby uchránily.
"Takoví lidé většinou nějak poznali nebo pocítili, že věrnost jedinému člověku propůjčuje vztahu zcela mimořádný charakter. Jestliže sdílím něco tak osobního jako sexuální intimitu jen se svým partnerem a nikým jiným, pak to nesmírně posiluje a prohlubuje naši vzájemnost a důvěru. Z našeho vztahu se stává prostor, kam nikdo jiný nevstupuje ani nikdy nevstoupil. Získáváme jedinečné hájemství, které má obrovskou hodnotu a dopřává nám pocit bezpečí, jež jako lidské bytosti pro šťastný život velmi potřebujeme," uzavírá párový terapeut Hans Jellouschek.
Použitá literatura:
Hans Jellouschek: Was die Liebe braucht, Kreuzverlag 2009
Tisková zpráva Národní týden manželství 2011 - http://tydenmanzelstvi.cz/
Rozhovor:
Věrnost je vědomé rozhodnutí
Rozhovor s evoluční psycholožkou Kateřinou Klapilovou
Ač je nevěra pro partnerské vztahy velmi nebezpečná, současná společnost k ní přistupuje s tolerancí. Jsme v tomto ohledu svědky historické výjimky?
Nedomnívám se, že je ten posun natolik velký. Podíváte-li se na věc z historického hlediska, existují období, ve kterých byla nevěra záležitostí společensky tolerovanou dokonce ještě víc než dnes. Záleží vždy na sociální vrstvě a kultuře, o kterou se zrovna opíráte. Pojem nevěry a pojem rodiny se bezesporu také mezikulturně liší. To, že byla dříve rodina pevnějším svazkem, souviselo s tím, že měla daleko více nezastupitelných funkcí než má dnes - např. žena nebyla finančně soběstačná a vztah pojila řada ekonomických vazeb. Taktéž žilo více lidí v neanonymním prostředí menších měst a vesnic, kde bylo riziko prozrazení nevěry a sociálního odsouzení za ni vysoké. To neznamená, že k nevěře nedocházelo, ale nebyla tak na očích a vztahy držely pohromadě třeba i za dramatických okolností.
Určitě je třeba si ujasnit, co pojmem "nevěra" vlastně chápeme.
Ze svého vlastního kvalitativního výzkumu vím, že subjektivní hranice nevěry je u každého položena jinak - od myšlenek na jiného člověka či trávení času s někým jiným, přes různé fyzické aktivity až po sexuální styk s jinou osobou než je stálý partner.
Váš obor - evoluční psychologie - čelí časté kritice z řad laické i odborné veřejnosti, a to kvůli popularizaci výsledků odborných studií, která mívá v médiích velmi zjednodušenou podobu. Např. se takto dovídáme, že muži jsou přirozeně spíše promiskuitní, zatímco ženy spíše monogamní, takže u muže je střídání partnerek omluvitelnější.
To jsou samozřejmě velká zkreslení. Rovněž představy o rigidním genetickém podmínění různých typů chování jsou podobně naivní. Takové představy však bohužel mohou být velmi snadno zneužívány jako argument pro zbavování se zodpovědnosti za své činy. Evoluční psychologie ale neříká nic o tom, jak by věci měly být. Pouze popisuje mechanismy, které jsou, a snaží se vysvětlit, proč jsou (proč byly výhodné z hlediska reprodukčního úspěchu pro naše předky). Přichází pouze s popisem jakéhosi repertoáru reakcí, které mohou být použity v závislosti na situaci, ve které se jedinec ocitne. Nehodnotí, zda jsou některé z nich dobré a některé špatné. Ano, je pravda, že na základě odborné literatury je např. prokázáno, že muži mají v průměru vyšší tendence ke střídání sexuálních partnerek než ženy. U žen má nevěra častěji dlouhodobější charakter a objevuje se spolu s poklesem satisfakce v partnerství. U mužů má nevěra častěji krátkodobý sexuální charakter - vztahy na jednu noc, úlety - a se spokojeností v partnerství nemusí přímo souviset. Ženy dokáží nevěru před partnerem častěji déle a úspěšněji skrývat a naopak v odhalování nevěry jsou úspěšnější než muži. Muži se až z 90% po odhalení ženiny sexuální nevěry s ženou rozcházejí, ženy tak činí v podstatně nižším procentu atd. Problém je ale v tom, že se jedná o statistické rozdíly. Neznamená to, že všichni muži jsou takoví a všechny ženy zase makové, anebo že by to, co dělá větší část mužů nebo žen bylo dobré nebo špatné.
Jak si vysvětlit, že ač na jednu stranu dnešní společnost nevěru toleruje, na druhou většinou lidé cítí, že nejde o dobré chování. Že dopustit se nevěry vůči dlouhodobému partnerovi, zvláště pokud u svatby došlo ke slibu věrnosti, je zkrátka podraz?
To, jak mají lidé nastavené subjektivní hranice toho, co je a není správné, resp. zda a jakým směrem jsou schopni vědomě pracovat se svými emocemi, je z velké části ovlivněno jejich ontogenetickým vývojem - tedy výchovou, předchozími zkušenostmi s nevěrou vlastní, partnerovou nebo rodičů. V jednom článku jsme např. nedávno skutečně prokázali jistý vliv nevěry otce na zvýšenou pravděpodobnost nevěry u synů. Jestli je ale v dané situaci nevěra morální či nemorální nebo pozitivní či negativní, závisí zcela na morálním systému dané společnosti a na subjektivním nastavení jedince.
Dá se říci, na čem nakonec záleží, zda si muž a žena dokážou být věrni?
Nedá. Jistě existuje řada strategií, které se sexuální či sociální monogamií mužů a žen souvisejí. Z pohledu evoluční psychologie je nejrozšířenější strategie tzv. seriální monogamie - tedy vystřídání několika dlouhodobých partnerů za život. To, zda se v nich udrží sexuální exklusivita, či zda se rozpadnou, závisí na spoustě faktorů, např. na již jmenované výchově, kulturním kontextu, předchozích zkušenostech, spokojenosti, na tom, zda jsou ve vztahu děti a je-li tedy splněn reprodukční a výchovný účel páru atd. Konečný výsledek je ale vždy závislý na vědomém rozhodování každého člověka. Faktem zůstává, že nevěra vždy něco změní. Nutí jednoho či oba partnery přemýšlet. Z jejich subjektivního pohledu může mít zcela rozdílný význam a hodnocení. Nelze však říci, že sklony k nevěře máme nebo nemáme vrozené. Jak se kdo v dané situaci chová a co si nakonec vybere, nelze předpovědět.
Mgr. Kateřina Klapilová je doktorandkou lékařské psychologie a psychopatologie na 1. LF UK. Přednáší na FHS UK (Evoluční psychologie, Experimentální psychologie, Lidská sexualita, aj.). Věnuje se zejména výzkumu změn partnerské sexuality, ženského sexuálního chování a atraktivity žen v průběhu menstruačního cyklu a pod vlivem užívání orální hormonální antikoncepce.
Vyšlo v časopise Děti a my 2 2011
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
