Víra z druhé ruky nestačí
Nakolik je žádoucí, abychom my rodiče svým dětem předávali své náboženské či spirituální přesvědčení? Jakým způsobem je to vhodné, a jakým nepatřičné či dokonce ubližující? Kde je hranice věku a svobody, za níž už dítě o sobě rozhoduje samo? A nakolik lze vůbec očekávat, že nás naše děti budou v našich názorech poslouchat nebo dokonce následovat?
Situace, kdy do rodinné poradny přichází rodič nespokojený či dokonce zoufalý z toho, jak duchovně (ne)žije jeho potomek, není nijak řídká. Generační pohledy na život se proměňují, stálic ubývá a bez přehánění lze konstatovat, že ti, kdo nyní přicházejí na svět, nalézají jej ve stavu, který si jejich prarodiče nedokázali představit. Jakkoliv se mezigenerační pohledy vždy lišily, různost okolností při současném „střídání stráží“ historicky nemá obdoby. Vzájemné sdílení už přednostně nevychází z potřeby předávat těm mladším poznání a dovednosti. Život přestal plynout podle popsatelných tradičních milníků. „Tekutá“ postmoderní doba odnesla dříve odhadnutelnou kontinuitu. Rozhodují pro vztahy mezi rodiči a dětmi se čím dál více ukazuje být především kvalita vzájemné citové vazby, a tedy spontánně prožívaná potřeba být pospolu a nalézat průniky navzdory odlišným životním zkušenostem.
Přesto platí, že rodiče mají na své děti i nadále obrovský vliv a také přirozené právo předávat jim, co uznávají za vhodné. Neměnné tak zůstává působení zákonitostí mezigeneračního přenosu, který se ještě nedávno odehrával více méně nevědomě a teprve poslední desetiletá zaujal významné místo Vliv nevědomí tvoří v současnosti jednou ze stálic potřeby péče o duši a dnešní rodiče tak již mnohem vědoměji zvažují, jak a co dětem nabízet. Většina citlivých, přemýšlivých a nábožensky či spirituálně založených lidí si upřímně klade otázku, jak a kam děti duchovně vést?
Jsou-li sami rodiče vyznavači některého z náboženství či jiné spirituální cesty, pravděpodobně své potomky jaksi automaticky a od raného věku směrují na stejnou cestu. U lidí nevyhraněných to naopak bývá právě narození dítěte, které na rodiče klade nové nároky a ano, přináší či probouzí také výzvy spirituální.
Nabídka je pestrá a nepřehledná
Celkově panuje v naší spíše profánní společnosti v pojmech jako víra, náboženství, duchovní život, trascendence či spiritualita zmatek. A v současné době také nebývalá svoboda. Všichni, dokonce i ti, kteří o sobě tvrdí, že jsou ateisté, určitý světonázor vyznávají: „Jde o bytostnou zavázanost člověka vůči něčemu, co ho přesahuje, co dává jeho životu smysl a řád, co určuje jeho systém hodnot, k čemu upíná svou naději nebo co je pro něj posvátné. Na místo, jež podle monoteistů patří Bohu, si člověk může postavit jinou pravdu, ať už pojatou vědecky nebo jinak. Jde o to, čemu se dotyčný odevzdá a čemu slouží. V jistém odvozeném smyslu může být objektem uctívání i osobní kariéra, peníze, sex apod. Paleta náboženských prožitků i způsobů spirituality je nesmírně rozmanitá a jejich sociální hodnota velmi různá,“ nalézáme vysvětlení v knize kolektivu autorů „Dětská klinická psychologie“ (Grada, 2006).
Není pochyb o tom, že rodina, do které se narodíme, sehrává v probuzení a ovlivňování našeho spirituálního cítění i nadále zásadní roli. (Je na místě to zohlednit při hledání životního partnera. O duchovním ovzduší, v němž budou jednou vyrůstat naše děti, zásadně rozhodujeme právě i volbou druhého rodiče. Bývá fatální, pokud otázky společného pohledu na svět partneři před svatbou neřeší a rozdíly, někdy velmi nekompatibilně, vyplouvají na povrch při výchově dětí.)
Aktivně vést, nebo jen ukazovat směr?
Od příznivců liberalismu slýcháme, že dětem v duchovním smyslu nemáme nic vnucovat a že je třeba ponechat na nich, k čemu se přikloní, až budou jednou mít dost vlastního rozumu. Neboli že stačí, když je vedeme k obecné slušnosti a toleranci. Případně jim nabízíme svůj světonázor, ale nic jim nevnucujeme. Problém je, že jako společnost už nemáme jasno v tom, co je a není žádoucí. Před lidmi i před zákonem se běžně dějí věci, které by ještě před několika desítkami let neprošly.
„Ve společnosti, která umožňuje mnoho dekadentního a převráceného hrozí, že nebudeme-li dětem sami nablízku s pevným vedením a stálým vysvětlováním, rychle se jich ujme někdo jiný. Chceme-li si udržet na své děti vliv, počítejme s tím, že nás to bude něco stát. Může to zasáhnout i naši kariéru, koníčky, vztahy s ostatními lidmi. Musíme zkrátka zvolit, co je pro nás na prvním místě. A protože tlaky jsou obrovské, nezřídka i z důvodů ekonomických, ty nejdůležitější věci včetně duchovního života se v mnoha rodinách nepozorovaně odsunou na vedlejší kolej a hlavní vliv na děti přebírá vrstevnická skupina či působení médií,“ varují v knize Průvodce křesťanským rodičovstvím H. Norman Wright a Gary J. Oliver. (Samuel, 2004).
Na čem tedy záleží?
Přemýšlejme především o tom, kde pro nás samotné leží hranice mezi dobrým a zlým, co pro nás znamená žít vnitřně pravdivý život a jak udržovat vlastní svědomí v citlivosti. Pak se nám spíše podaří, abychom i své děti ve světonázorové oblasti vedli bez násilí, abychom jim nabízeli důležité podněty a abychom v nich probouzeli zájem o to, čemu se odjakživa říká vyšší smysl života. To v rodičovské praxi znamená třeba následující:
Najděme si pro své děti dostatek času.
Odpovídejme jim pravdivě, otevřeně a přiměřeně na všechny jejich otázky.
Obklopujme je autentickými vzory, buďme jim příkladem.
Dbejme na to, v jakém se pohybují prostředí a čemu věnují své volné hodiny.
Nezastírejme jim, že i my sami jsme stále na cestě, která mívá i obtížné úseky, tedy fáze případných pochybností, přehodnocování, nového nalézání. Má skutečně velký význam, pokud i tohle dokážeme dětem zprostředkovat a vnímají-li naši snahu „držet se dobrého“ za všech okolností.
Projevujme pochopení, když dítě samo prožívá období váhání nebo odporu. Jestliže o duchovní názory rodičů nestojí a začne se (zvláště v době dospívání) orientovat jinak, dopřejme mu jeho volbu a zajímejme se o ni. Nedávejme najevo zklamání ani hněv, nic nevnucujme. Naopak, nadále usilujme o láskyplnou komunikaci a ptejme se na problémy, které dítě řeší.
Potřeba bezpodmínečné lásky v rodině trvá i tehdy, když se naše děti rozhodnou jít duchovně jiným směrem. Nejednou se ukáže, že když dítě dostane možnost jít vlastní cestou a udělat na ní svoje chyby, následně se k postojům rodičů opět přikloní. A naopak, v rodinách fanatiků děti nezřídka reagují útěkem, odcizením i zájmem o opačný pól (vzpomeňme na potomky komunistických pohlavárů, kteří v minulém režimu projevovali upřímný zájem o disent).
Strom se pozná po ovoci
Potkáváme mnoho rodičů, kteří sice dávají najevo velký zájem o spiritualitu či náboženství a disponují velkým teoretickým poznáním, avšak každodenní stopa jejich života - tváří v tvář dětem - není ani povzbuzující, ani milosrdná. Výstižně to v knize Nevyšlapanou cestou (Argo, 2008) vyjádřil M. Scott Peck: „Naši rodiče jsou při utváření způsobu našeho vnímání vůdčími osobnostmi, jimž nasloucháme a od nichž přijímáme pravdu o světě. Největší roli přitom však nehraje to, co nám říkají o Bohu a o podstatě světa, nýbrž to, jak se chovají - k sobě navzájem, k našim sourozencům a především k nám samotným. Hlavní vliv, který si z dětství odnášíme, je dán povahou našich zkušeností v mikrokosmu rodiny.“
Zapomeňme na to, že funguje něco jako „předaná víra“. Duchovně nelze žít z informací z druhé Neobjevit a neprožívat vlastní živý kontakt s Božstvím znamená duchovně imitovat, kopírovat, předstírat či spát. Živá spiritualita je pouze taková, která se děje v intimitě osobního prožívání, jež může prosperovat jak ve společenstvích při kostelech postavených z kamene, tak v tichosti a o samotě v chrámu lidského srdce.
Unitářský kněz W. E. Channing to už před dvěma staletími formuloval následovně: „To, o co nám jde v tzv. náboženské výchově, není obtisknout naši mysl do mysli dětí, nýbrž rozproudit tu jejich. Nejde o to nutit děti, aby viděly našima očima, nýbrž umožnit jim, aby se zvídavě dívaly skrze své vlastní. Nejde o to poskytnout jim množství vědomostí, nýbrž inspirovat je k touze po pravdě. Nejde o to vnutit jim náboženství ve formě dogmat a daných pravidel, nýbrž probouzet jejich svědomí a osobní odpovědnost.“
Nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království
Závěrem připomeňme, že děti jsou pro vnímání Božství vybavenější, než běžně připouštíme. Dotazování se po podstatě bytí k dětství nedílně patří. Děti jsou až překvapivě vnímavé. Kolikrát až zamrazí z jejich intuice, dosud magického propojení s duchovním světem, z jejich schopnosti prožívat bez předsudků.
Jako rodiče můžeme a máme svým potomkům předkládat svá přesvědčení a své vize, neměli bychom ale vyvíjet nátlak. Naším úkolem je dítě dle našeho nejlepšího vědomí a svědomí emocionálně a hodnotově kotvit a třeba mu i nabízet vlastní směr duchovní cesty, zároveň však nezapomínejme, že naše děti nejsou náš majetek a jejich úkolem je jednou samostatně rozhodnout, kudy se nakonec v duchovním smyslu vydají.
Pokud je nám jako rodičům dopřáno sdílet hodnoty transcendence, svědomí a morálního cítění s našimi dětmi, a to i v jejich dospělosti, jde o mimořádný životní dar, nikoliv o pravidlo, a už vůbec ne o náš nárok. Navzdory všemu, co do svých potomků při nejlepším svědomí vkládáme a co ve svých pomýlených představách, přiznejme si, často i očekáváme.
Použitá a doporučená literatura (kromě zdrojů uvedených v textu):
Christine Ponsardová: Víra v rodině, Karmelitánské nakladatelství 2008
Peggy Joy Jenkinsová: Jak rozvíjet dětskou spiritualitu, DharmaGaia 2009
https://www.michael-martinek-sdb.cz/l/vira-bez-nabozenstvi/?fbclid=IwAR13jVC1f5UFSYRpGwQC9RFJs5-jT-1-NEWmrrNOZaaP7mVLcQYYHBH0owQ
http://blog.evalabusova.cz/2020/12/jak-rozumet-rozdilu-mezi-nabozenstvim.html
http://blog.evalabusova.cz/2021/09/na-ceste-od-nevedomeho-k-vedomemu.html
http://www.evalabusova.cz/clanky/svetonazor.php
Vyšlo v časopise Rodinný život 3/2023.
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
