PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Proč si vykat

Potřebujeme dvojí způsob oslovování druhých? Pomáhá nám udržovat pořádek ve společenské hierarchii a patřičnou míru vzájemné důvěrnosti? A víme si vždy rady, jakou formou se kdy na koho obracet? Teoretické poučky nevystihují celou barvitost všedního dne, jež přináší nespočetně situací, a tak nad způsobem oslovování lidí (bez ohledu na to, zda jsme četli nebo nečetli Velkou knihu etikety či Lexikon společenského chování) občas váháme…

První, co mne napadá, když nad tykáním a vykáním přemýšlím, je písnička Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře "Vykárka a Tykárka". Že ji neznáte? Tady je:

Na počátku svého vztahu, když jste nesmělí, navštivte matičku Prahu, třeba v neděli.
Když jste oba ještě plaší, když si vykáte, navštivte Vykárku naši třeba o páté.
Na Vykárce, na Vykárce, tam si všichni vykají, při kávě a při čaji, na sebe si zvykají.
Co si dáte, milý pane, milá dámo, a co vy? Pro pána jsou mandle slané, pro vás dortík máslový. Na Vykárce, na Vykárce je to samé vy, vy, vy... Všichni jsou tam stydliví.
V pozdějším stádiu vztahu, nejste nesmělí, navštivte matičku Prahu, třeba v pondělí.
Když už oba nejste plaší, když si tykáte, navštivte Tykárku naši třeba o páté.
Na Tykárce, na Tykárce, tam si všichni tykají, při kávě a při čaji, důvěrně si špitají.
Copak si dáš, milý pane, milá dámo, a co ty? Tobě dáme tyčky slané, tobě kousek flákoty.
Na Tykárce, na Tykárce je to samé ty, ty, ty... Ty to budeš platiti.

Zdá se mi, že tahle písnička vystihuje skoro vše podstatné, s čím si tykání a vykání obecně spojujeme: Vykáme si s těmi, s nimiž nemáme důvěrné vztahy, které patřičně neznáme, kteří náležejí k jiné generaci nebo jsou na společenském či profesním žebříčku nad námi, k nimž z nějakého důvodu pociťujeme úctu nebo které si chceme držet od těla. Tykáme naopak těm, k nimž máme ve výše uvedených ohledech blízko nebo s nimiž se chceme přátelit nebo kteří jsou našimi příbuznými. Vykání s sebou nese odstup, tykání dovoluje vyšší míru vzájemnosti… Je tomu ale opravdu tak?

Foto: Kristina Baudyšová

Tykání nemusí znamenat sociální blízkost

Po roce 1989 došlo v české společnosti v užívání tykání a vykání k částečnému rozšíření hranic. Psycholog Otakar Patočka, autor zřejmě jediné původní české knihy, která se problematice tykání a vykání věnuje ("O tykání a vykání, Grada 2000) se domnívá, že v současnosti žije část zdejších obyvatel v povědomí rozvolněných norem, a někdejší hranice už nepovažuje za natolik pevné a závazné: "Možná se nechali inspirovat hned vývojem při uvolňování polistopadové atmosféry. Současně však prokazují, že zcela nepochopili principy demokracie, pokud si je vysvětlují jako právo dělat cokoli a mluvit jakkoli," tvrdí.

Důkazem, že rozhodnutí o užívání tykání a vykání někdy stojí na tenkém ledu, jsou i zkušenosti, které Otakar Patočka získává při besedách o své knize či během speciálních seminářů: "Dávám účastníkům jednoduchý úkol k zamyšlení - ať zkusí mezi svými známými najít někoho, s kým si tykají, a přece o něm vědí poměrně málo, možná skoro nic. A naopak také ty, které znají poměrně dobře, cítí se k nim relativně blízko, a přesto si vzájemně vykají. Přisuzovat tykání důvěrnost a vykání odstup je ošidné, ba jde o obecně rozšířený omyl, na který mnozí doplácejí. S někým se setkají, řeknou si o sobě pár vět, jsou si sympatičtí, projdou rychlým procesem k tykání. A záhy zjistí, že vztah jaksi zamrznul, že prostě nepokračuje dále a zůstává na povrchu, což je z psychologického a kvalitativního hlediska nedostatečné."

Ošidné je i automatické spojování tykání s blízkostí, hloubkou a kvalitou vztahů u našich nejbližších příbuzných: "Ano, v dnešních rodinách si všichni tykají. A přesto si bývají více nebo méně odcizeni. Co dnešní rodiče vědí o vnitřním světě svých dětí a chtějí z něj vůbec něco poznat? Jak se daří důvěrnosti v mnoha manželských vztazích? Jak se snáší široké příbuzenstvo? Nedobrých příkladů vidíme bezpočet. Z psychologického pohledu nemusí mít tykání žádnou přímou souvislost s mírou sebeodhalení a intimity," upozorňuje psycholog.

Navazování nových vztahů: Tykat nebo vykat?

A jak se máme rozhodnout v situacích, kdy je z hlediska etikety návrh tykání na naší straně? Na základě jakých vnitřních ukazatelů poznáme, že je vhodné ho nabídnout? Podle pozorování Otakara Patočky velká část lidí nad vhodným časem zahájení tykání příliš neuvažuje, protože mají málo rozvinutý cit pro sociální situace: "Prostě využijí možnosti nebo práva a lidově řečeno jdou na věc. Ono ale není kam spěchat. Na druhé straně tzv. předržené vykání, které trvá příliš dlouho, může způsobit, že na změnu směrem k tykání je najednou pozdě. Nic proto nezkazíme, pokud nejprve po určitou dobu usilujeme o hlubší poznání dotyčného a snažíme se citlivě vystihnout moment, kdy nám atmosféra vztahu správně napoví. Projevem sociální zralosti určitě není začít s tykáním po pár minutách, třebaže si s protějškem jsme sympatičtí a hezky se nám povídá. Protože - co o něm ve skutečnosti víme?"

Otakar Patočka rozhodně nedoporučuje ani hromadné tykání na různých akcích, kde se lidé scházejí za jistým účelem: "Organizátoři nejednou navrhnou ´…tak jsme se tu sešli, pojďme si všichni tykat, bude to snadnější!´ Tak to ale opravdu nefunguje! Z psychologického hlediska jasně hrozí nedodržení hranic a neoprávněný vstup do osobní zóny mnoha přítomných," varuje odborník.

Jsi výš ty nebo já?

O možnosti navrhnout tykání podle současných pravidel rozhoduje výše profesního zařazení, která dle příruček o společenském chování stojí i nad věkem nebo pohlavím dotyčných. Neboli mladý šéf - muž teoreticky nabízí tykání podřízeným ženám všeho věku i podřízeným starším mužům. Mnoho lidí, zvláště staršího věku, vnímá tuto situaci, jež bezpochyby přišla se společenskou proměnou, jako poněkud křečovitou.

Pravda je ale taková, že ani za socialismu nebylo vše ideální: "V předchozím období se zase leccos řešilo vlivem příslušnosti k politické straně, kdy se tykání na řadě míst uplatňovalo automaticky, bez ohledu na to, zda vztah určovala práce nebo soudružství," popisuje Otakar Patočka s tím, že pouhá teoretická pravidla nestačila tehdy a nestačí ani dnes.

Zůstává otázkou, jak řešit varianty, které nejsou jasné. Psycholog doporučuje následující postup: "V méně průhledných situacích by měly mít možnost silnějšího vlivu tzv. slabší osoby. Např. v zaměstnání by se tedy např. jednalo o podřízené starší ženy. Mladší šéf má přece v rukou dost moci vlivem ustanovení do vedoucího postavení, a je-li dospělým, zralým jedincem, nepotřebuje ji rozšiřovat problematickými návrhy tykání," navrhuje Patočka.

K prekérním patří situace, kdy se návrhem tykání setkáme z druhé strany, ale z nějakého důvodu ho nechceme přijmout. Jak to udělat, abychom navrhovatele nezaskočili či nezranili? Otakar Patočka ve své knize konkrétně popsal situace, v nichž odmítnutí můžeme nebo i máme aplikovat, např. jako součást obrany: "Podstatou je, že zdvořile poukážeme na skutečnost, že se na tykání prostě necítíme. Uvedeme třeba, že si předložené nabídky ceníme nebo že odmítnutí je prozatímní, že bychom raději ještě nějakou chvíli počkali. Je otázkou, na kom by po odmítnutí měla ležet budoucí iniciativa. Původní navrhovatel může odmítnutí vnímat jako osobní porážku. V dobrých vztazích se ale vše prodiskutuje a vysvětlí."

Zvláštní situace - jeden za všechny, všichni za jednoho

V různých církvích, politických stranách či zájmových klubech narážíme na uspořádání typu bratři a sestry, soudruzi, přátelé, souputníci apod. Může to být spojeno jak s tykáním, tak i s vykáním. Některé příklady mohou být ovšem paradoxní: " Obtížně si např. budeme představovat, jak obyčejný věřící tyká papežovi, byť ten vystupuje jako zástupce Boha na zemi. A Bohu, coby nejvyšší možné autoritě, v modlitbě či při meditacích tykáme. Otázkou zřejmě je, nakolik se opravdu máme nebo toužíme přiblížit," vysvětuje Otakar Patočka. "Snad jde i o znak pokory a poslušnosti, jako třeba před rodiči, jimž tykáme, a přece je respektujeme a posloucháme. Nicméně právě rodičům se v dřívějších dobách vykalo. Vysvětlení se nabízí v potřebě navázání skutečně hlubokého vnitřního vztahu, o nějž je ve vnějším světě nouze, a v dnešním uspořádání při honbě za výsledky, prosperitou a ziskem zejména. Je ale také možné, že o tykání Bohu bylo rozhodnuto kdysi dávno nějakou církevní autoritou. Takže faráři nebo církevním hodnostářům se jako hmotným osobám vyká, zatímco nehmotnému a - při živé víře - velmi blízkému Bohu je snazší tykat."

Tykání a vykání na různých stupních škol mezi učiteli a žáky

V rámci přípravy před sepsáním své knihy provedl Otakar Patočka svůj osobní výzkum. Zjistil, že na základním stupni škol děti tykání ze strany učitelů nijak neřeší. Jde o ustálený zvyk. Při přechodu na střední školu mnozí studenti z počátku pociťují údiv nad tím, že se jim najednou vyká, poměrně brzy si na to ale zvyknou a jak dále dospívají, chtějí i být jako mladí lidé považováni za rovnocenné, takže vykání upřednostňují: "Být respektován dospělými se stává silným motivem a cílem," tvrdí Otakar Patočka a dělí se i o svou vlastní zkušenost: "Na gymnáziu nám kdysi jeden profesor za dosažení určité lepší úrovně studijních výsledků nabízel tykání. Jeho nabídku jsme brali velmi prestižně a mnozí z nás se opravdu zlepšili, aby na tykání s ním dosáhli. Nutno podotknout, že šlo o dobrého člověka, jehož autorita se tykáním nevytratila. Učitel s malou autoritou by se návrhem na tykání naopak znemožnil."

Tykání mezi vrstevníky

Od určitého věku s ním máme problém. Zároveň generační spřízněnost zůstává silným pojítkem, takže k tykání s těmi, kteří mají obdobnou "historickou zkušenost", bývá zvláště v neformálním prostředí blízko. Jiný průzkum Otakara Patočky ukázal, že ještě během počínající dospělosti si i neznámí lidé spíše tykají, tento proces se ovšem láme někde mezi devatenáctým a třiadvacátým rokem, kdy tykání přestává být automatické: "Velmi záleží na prostředí a situaci. Zažil jsem vykání mezi dvěma devatenáctiletými slečnami, kdy jedna vystupovala jako pacientka a druhá jako zástup za sestru v ordinaci své matky lékařky. Na diskotéce by je vzájemné vykání ani nenapadlo!"

Kdo si není zcela jist, může sáhnout po meziverzi - použít vykání spolu s křestním jménem. Existuje i finta, kdy místo přímého oslovení používáme opisy a infinitivy, ale tady se musí dávat dobrý pozor a hodně přemýšlet.

Písemný styk

Donedávna platilo jako norma psaní velkých písmen u osobních zájmen adresáta. Dnes, zvláště v soukromých dopisech, velkých písmen ubývá. Není to nezdvořilé? Otakar Patočka nemá jednoznačnou odpověď: "Jde o úhel pohledu. Já osobně psaní velkých písmen dodržuji, ač si adresátů vážím více, středně nebo méně. Vnímám prozatím platné pravidlo, které dodržuji jako součást celkového respektu k osobnosti druhých. Pokud ho někdo nedodržuje, ptejme se, jaký má asi vztah k předpisům, vyhláškám a pravidlům a co ví o tzv. dobrých mravech. Pokud s dotyčným nemáme důvěrný vztah, jež určité formální normy nevyžaduje, pak bych v podobných případech spíš doporučoval ostražitost, malá písmena mohou předznamenávat pokles ohleduplnosti a méně zájmu o druhého. Mnohdy slyšíme, že taková už je doba, ale historie i současnost potvrzují, že v každých podmínkách je možné chovat se slušně a zdvořile, a pokud nejde o součást podbízivosti nebo manipulace, je to také žádoucí."

Pravidla, nebo pohodlí?

Naše doba se nicméně vyznačuje sklonem k pohodlnosti a ležérnosti, což je - oproti někdejší striktní etiketě - patrné např. i v oblékání nebo při stolování. Kolik uvolněnosti si můžeme dovolit při tykání a vykání?

Otakar Patočka se sklonem k pohodlnosti a ležérnosti částečně souhlasí, na druhou stranu ale vítá i upevňování hranic: "Pohodlí má své meze a v některých oblastech se nám pravidla naopak zpřísnila. Jako příklad si uveďme vývoj v požadavcích na oblečení v určitých zaměstnáních, chování při účasti na konkrétních akcích apod. Ne vše je předepsáno, proto musíme zapojit svůj cit pro věc."

A kde psycholog spatřuje největší možné faux-pas? "Mezi největší prohřešky bych řadil tzv. chlapáctví části mužů a tzv. pokoušení části žen spoléhajících se, že jim projde používání tradičních ženských zbraní. V prvním případě se ostatní zaleknou síly, ve druhém se ustrnou nad ženskou krásou. Pachuť nepatřičnosti a hořkosti však obvykle zůstává a příští setkání bude zřejmě formálnější, vnější výrazy maskovanější, uvnitř přibude napětí a nepohody."

Vůbec nejzranitelnější situace pak vytváří požití alkoholu, který snižuje zábrany: K lecčemu dojde, následuje těžká noc, špatné ráno a tvrdé procitnutí, když pan ředitel či vedoucí na tykání zapomněl. Připomínání uplynulé události trapnost obvykle ještě posílí," varuje psycholog.

Potřebujeme tykání a vykání?

Jak by se naše společnost proměnila, kdyby se společenský kontakt jazykově odehrával jen v jedné z uvedených stylistických forem? Podobný problém jsme v minulosti už řešili - týkal se tzv. on(i)kání: "Ani tehdy si část lidí nedovedla představit, že by oslovování mohlo vypadat jinak. A přesto se tak časem stalo," upozorňuje Otakar Patočka a dodává: "I když se hypoteticky nad zrušením jedné ze dvou dnes možných kolejí v oslovení zamyslíme, nemáme odpověď na otázku, která z forem oslovení by měla být upřednostněna a která vyloučena. I kdyby k omezení na jednu stylistickou formu došlo, určitý rozdíl, jak ho známe například z anglického jazyka, by stejně musel zůstat zachován. Prozatím se nacházíme v etapě, kdy po zániku onikání máme k dispozici dvě zbývající verze, pro ně existují tři základní nedokonalá pravidla, a zbytek zůstává na naší sociální inteligenci."

A právě tímto směrem je zřejmě do budoucna napnout nutno síly: "Podle našich postupů v oblasti mezilidských vztahů se pozná míra a kvalita naší osobnosti i naší sociální zdatnosti. Žel, mnoho lidí má v kontaktu s druhými větší nebo menší potíže. S ohledem na současnou podobu a kvalitu výchovy v rodině i škole nejde bohužel o žádné překvapení," uzavírá psycholog.

Ani historie neměla jasno

Vykání se v češtině používá od 15. století. On(i)kání přišlo v 18. století , a ač bylo vzhledem k vykání "novinkou", postupně - zřejmě jako cizí prvek přejatý z němčiny - zase zaniklo.

Důvod vzniku různých forem oslovení je ale zřejmý: vyplývá z potřeby vymezit hierarchii vztahů ve smyslu nevysloveného poselství: "Já jsem víc/výš než ty".

Při pročítání historických materiálů ovšem vidíme, že naprosté jasno ve způsobu oslovování čeština neměla nikdy. Narážíme tak např. i na formu tykání v kontaktu výše postavenými lidmi, které ale bylo podle situace doprovázeno mnoha tituly, chvalozpěvy a krasořečněním (praktický příklad lze najít např. ve Vančurových Obrazech z dějin národa českého).

Podrobnosti o tom, jak je to s vývojem vykání v různých evropských jazycích, a další gramatické souvislosti lze najít na http://www.adamek.cz/texty/vykani-tykani-v-evropskych-jazycich.pdf

Osobní zkušenost

Z dětství si pamatuji, že moji bratranci a sestřenice vykali i svým rodičům, strýcům a tetám, a samozřejmě i prarodičům. Dnes naopak lze pozorovat, že někteří rodiče a prarodiče navrhují svým dětem, aby je oslovovali křestním jménem. To se mi jeví jako krok ke ztrátě respektu a dobré autority, kterou je přece jen třeba mezi rodiči a dětmi zachovávat.

Vzpomínám si na jeden starší francouzský film, kde se manželé - šlechtici - oslovovali slovem "madame", "pane" a při stolování si vykali. Přišlo mi to podivné, ale pak jsem si řekl, že možná to vnáší do vztahu více důstojnosti. Ale pravděpodobně to byl druh rituálů typických pro vyšší vrstvy zejména ve Francii. Paradoxně proti tomu lze uvést, že dnes i lidé, kteří se třeba ani moc neznají, začínají debatu oslovením "Vole", za nímž pak následuje tykání.

Němčina vyjadřuje zdvořilost onikáním, které se v devatenáctém a dokonce i ve dvacátém století v některých společenských vrstvách praktikovalo i u nás. Občas se proti tomu vyskytuje - rovněž jako pozůstatek minulosti - tak tzv. "onkání", jež je projevem despektu: "Šel, šel a nediskutoval!"

Etiketa stále ještě doporučuje, aby se v oficiálním styku vykalo, aby výše postavení, ženy a starší měli přednost v možnosti nabídnout tykání.

V běžném komunikačním styku tykat někomu, kdo mi vyká - nebo obráceně - znamená, že se ze symetrického vztahu přechází na nesymetrický: Kdo jednostranně vyká, cítí se níže nebo zaujímá postoj distance, kdo jednostranně tyká, cítí se výše nebo blízko partnerovi komunikace. Jako dílčí příklad si připomeňme, že když chceme v některých situacích napětí dát druhému najevo svou převahu nebo postoj pohrdání, tykáme; v pojednáních o tykání a vykání se tomu říká "tykání v afektu".

Časté je, že nabídku tykání ze strany výše postaveného a staršího (a pozoruji to i v interakci muž - žena), oslovená osoba nabídku nepřijme. Některé příručky etikety to považují za urážlivé. Ale je pochopitelné, když oslovený nabídku odmítne s tím, že si jí váží, ale, že má k nabízejícímu takovou úctu, že se mu to nebude dařit

Od mládí se mi líbí tradice římské kultury, kde se jednotlivci tyká a zájmena množného čísla se užívají jen při oslovení více lidí. Pro angličtinu je zase typické, že mám jen jedno zájmeno a chceme-li vyjádřit blízkost, přejdeme po dohodě k oslovování křestním jménem.

Poslední dobou stále mám stále častěji nutkání navrhnout tykání lidem, s nimiž "se cítím na jedné lodi" nebo sdílím "stejný zdroj naděje". Návrh zahajuji slovy z Kiplingově Maugliho "Jsme jedné krve ty i já - proč tedy zachovávat odstup vykáním."

Prof. PhDr. Vladimír Smékal, CSc., narozen 1935, psycholog.
Fakulta sociálních studií, Masarykova universita Brno

Vyšlo v časopise Proměny jaro 2009

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu