Zdravé sebevědomí usnadňuje život
Přiměřené sebevědomí je alfou a omegou subjektivně posuzované životní úspěšnosti. Kdo sám sebe vnímá jako stabilní a hodnotnou bytost, kdo netrpí zásadními pochybnostmi o smyslu své existence, ten má za všech okolností pevnější půdu pod nohama a s daleko větší pravděpodobností dosáhne vytčených cílů.
Foto: Kristina Baudyšová
|
Sebevědomím (sebedůvěrou, sebejistotou, sebeúctou…) rozumíme vnitřní přesvědčení o vlastní hodnotě, kvalitách a schopnostech, doprovázené vírou ve smysl života a pozitivní budoucnost. Jde o stav mysli, který není poznamenán permanentní rušivou nejistotou, ostychem nebo sebepodceňováním, ale ani samolibostí či přehnanou pýchou.
Lidé s poruchami sebevědomí dosahují spokojenosti a úspěchů jen těžko. Bez vnitřní spokojenosti a pocitu zaslouženého úspěchu ale zase sebevědomí není posilováno. Vzniká začarovaný kruh, který v dlouhodobé perspektivě obvykle vede k chronickým duševním (a z nich vyplývajícím tělesným) problémům.
"Zdravá sebeúcta představuje imunitní systém lidského vědomí," domnívá se americký psycholog a psychoterapeut Nathaniel Branden, autor knihy The Six Pillars of Self-Esteem (Šest sloupů sebevědomí). "Odhlédneme-li od psychických poruch způsobených biologickými příčinami, nezbývá než konstatovat, že všechny ostatní, od úzkostí a depresí přes alkoholismus a drogovou závislost až k agresivitě a sexuálním poruchám, lze připsat na konto právě narušenému sebevědomí," tvrdí Branden. Ve jmenované knize uvádí mezi pilíři, bez nichž sebevědomí nemůže dojít patřičné kvality, následující:
1. Žít vědomě (Přemýšlet o svých úmyslech, pocitech, činech a vyznávaných hodnotách.)
2. Přijímat sama sebe v souladu s realitou (Znát své silné a slabé stránky a pracovat s nimi na cestě osobního zrání.)
3. Přijímat zodpovědnost za svůj život (Na životních křižovatkách určovat směr své další existenci uváženou osobní volbou.)
4. Dostát svému sebeurčení (Hájit vlastní přesvědčení i za cenu problémů, které to může přinést.)
5. Mít jasno v životních cílech. (Měly by být nadefinovány v souladu s našimi možnostmi a schopnostmi.)
6. Zachovávat osobní integritu (Žít autonomně. Udržovat si potřebnou míru nezávislosti. Naslouchat svému svědomí.)
|
Sebevědomí se utváří v řetězci životních zkušeností
Odkud se ale sebevědomí bere? Kde má svůj původ? Chceme-li hledat odpovědi na podobné otázky, nezbývá nám, než se - podobně jako při pátrání po dalších základních stavebních kamenech naší osobnosti - obrátit k dětství.
Jde o potřebnou míru a hloubku prožitků, které nám v době, kdy se naše osobnost utváří, poskytnou svědectví o naší jedinečnosti a hodnotě, pro něž si sami sebe můžeme vážit. Jde o důkaz našich schopností a životních kompetencí a o jistotu pocitu, že někam patříme, že jsme milováni.
K nejdůležitějšímu formování sebevědomí dochází zřejmě již v době, kdy si ještě nejsme vědomi své svébytnosti - dávno před tím, než poprvé vyslovíme slůvko "já". Rozhodující jsou zřejmě opakované vzorce chování ze strany primární pečující osoby, které ukládají do psychiky miminka či batolete základy citového vztahu k sobě i ostatním. Daniel Goleman, autor zřejmě nejznámější knihy o utváření emočních základů lidské psychiky, uvádí v této souvislosti následující příklad: Představme si dvě matky a jejich dvě stejně staré dvouměsíční děti uprostřed noci ve stejné situaci. Dítě se probudilo, pláče a chce pít. První matka bere dítě do náruče, přikládá ho k prsu, hladí a trpělivě čeká, až se malé napije. Dává miminku najevo, že je s ním navzdory své únavě ráda i v tuto chvíli. Dítě, uspokojené mlékem i mateřskou láskou, po chvíli opět usne. Druhá matka (možná vůbec nechtěla, aby se jí dítě narodilo, protože žije s mužem ve vztahu plném hádek) reaguje na zaplakání dítěte podrážděně. Zvedá je prudce a bez účasti. Při kojení zírá před sebe, pohroužená do vlastních myšlenek. Dítě cítí napětí, přestává pít. Matka, rozzlobená zbytečným vstáváním, ukládá dítě zpět do postýlky a nechá je vyplakat do vyčerpání.
Jde o dva extrémy, je z nich ale zřejmé, které z dětí nabude přesvědčení, že jeho potřeby jsou pro někoho důležité a že svět je dobré místo k žití, a které na nevědomé rovině naopak přijímá opačné poselství. Nutno říci, že většina dětí zažije v nějaké míře oba druhy zkušenosti, ale protože jeden z naznačených druhů rodičovského chování převládá, dochází nakonec u dítěte k vyhraněnému formování základní důvěry nebo nedůvěry k okolí a potažmo i k sobě samému. "Každá, i sotva postřehnutelná komunikace mezi dítětem a rodičem, resp. pečující osobou, má nějaké citové zabarvení. Opakování emočních sdělení postupně vytváří v dítěti jeho vlastní emoční postoje a schopnosti, které nakonec formují i jeho sebevědomí," píše Goleman a upozorňuje na to, že nejvíce jsou ohroženy děti nezralých rodičů, kteří se neumějí emočně postarat ani sami o sebe, natož o své potomky. Zároveň psycholog upozorňuje na to, že emoční dovednosti lze na rozdíl od intelektuálních daleko více rozvíjet, a právě rodičovství představuje pro osobní růst jedinečnou výzvu.
Co můžeme udělat pro rozvoj sebevědomí svých dětí?
Dávejme jim za všech okolností najevo, že nám na nich záleží a že jsou pro nás důležité. Zároveň je učme poznávat hranici, která podporuje respekt k potřebám druhých. Veďme děti od útlého věku k zodpovědnosti. Předvídejme problémy, předem stanovujme pravidla. Podporujme je ve správném chování. Přiměřeně je chvalme i trestejme, nesprávné činy korigujme pokud možno v klidu, bez hádek a násilí. Veďme děti k úspěšnosti. Učme je, že skutečný úspěch nespočívá v dosažení výkonu nebo hmotného blahobytu, nýbrž především v překonávání obtíží. Pocit hlubšího smyslu obvykle přichází s poznáním radosti ze sdílení a z překonání pouze na sebe orientovaného prospěchu. Připomínejme, že k životu patří i prohry a neúspěchy. Není třeba z nich dělat vědu, poučíme-li se z chyb, příště se jim vyhneme. Vytvářejme radostné a zdravé rodinné ovzduší, v němž pro děti nebude problém otvírat své nitro a diskutovat o tom, co je tíží či těší. Vlastním příkladem ukazujme, že je důležité usilovat o harmonii s ostatními, ale neméně důležitá je i harmonie při setkávání se sebou samým.
|
Zajímavost: Kdo vlastně jsem? Nakolik sám sebe znám? Jsem sám sobě přítelem? Otázkou, kdy začne lidská bytost otázku svého sebevědomí aktivně řešit na vědomé úrovni, se ve svém díle zabývá holandský vývojový psycholog Dolph Kohnstamm. Dospěl k přesvědčení, že nelze stanovit jednoznačnou věkovou hranici. Obecně začínáme slůvko "já" používat okolo třetího roku věku, k metakognitivnímu poznání typu "vím, že já jsem já" dochází ale mnohem později, často až v dospělosti. Chcete-li v tomto smyslu učinit malý pokus, posaďte se před zrcadlo a chvíli sami sobě hleďte do očí. Možná budete překvapeni, jaké pocity to ve vás vyvolá… |
|
Otázka pro psychologa: Čím jako rodiče můžeme sebevědomí svých dětí nejvíc poškodit? "Za jeden z vůbec nejdůležitějších faktorů utváření sebevědomí dítěte považuji komunikační zvyklosti v rodině," říká česko-australská psycholožka Pavla Smith Ježková. "Slova jsou mocná. Bohužel je zvykem používat mnoho nevhodných výrazů a děti i další členy rodiny běžně nazývat 'idioty, blbci, voly, zbabělci, nemehly '. Zdánlivě nevinný zvyk má dlouhodobé následky. Podobné titulování zahrnuje celou osobu adresáta a přinejmenším podvědomě jej degraduje a zraňuje. Je důležité nad způsobem svého vyjadřování více uvažovat a zvláště při jednání s dětmi používat jasné věty, které dítě poučí a přinesou mu přiměřenou zpětnou vazbu. Příklad: Ve chvíli , kdy dítě něco pokazí, mu nevynadáme do nevhodných jmen, ale rozebereme s ním, co bylo špatně a co je zapotřebí příště udělat jinak. S tím úzce souvisí problematika chvály a kritiky. Obojí by mělo být věcné a zasloužené. Málokdo ví, že převládající nadsazená chvála škodí podobně jako přehananá kritika. Paradoxně vede k dlouhodobé nejistotě, úzkosti a fluktuaci mezi velikášstvím a sebepodceňováním. Je důležité myslet na to, že děti během svého vývoje přijímají za vlastní to, co opakovaně slyší od svých rodičů. Vnitřní hlas jejich sebevědomí je na tom postupně založen. Právě rodiče nejvíc rozhodují o tom, zda půjde o hlas převážně kladný, povzbudivý a konstruktivní, nebo naopak." |
Použitá a doporučená literatura:
www.nathanielbranden.com
Ursula Nuber: Ein starkes Selbst: Die Quelle unserer Kraft, Psychologie Heute 4/2005
Daniel Goleman: Emoční inteligence, nakladatelství Columbus 1997
Vyšlo v časopise MIMINKO 9/2008
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
