Konflikty v párových vztazích a jak je řešit
Rozhovor s Gabrielou Bachárovou pro
Slovenská verze textu je zde
Schopnost zvládnout konflikt patří k naučitelným uměním. Ve hře jsou ovšem vždy i zákonitosti nevědomých, skrytých, motivací. Mimořádně důležitá je podoba konfliktu dospělých všude tam, kde mu přihlížejí děti. Zvláště v rodině.
Jsou hádky v partnerském vztahu užitečné?
Záleží na tom, jak chápeme slovo hádka. Vhodnější je asi slovo konflikt. Hádka totiž znamená svár či potyčku a nese v sobě negativní význam ve smyslu prosazovat svou za každou cenu. Konflikt naopak vypovídá o střetu dvou rozdílných, protichůdných nebo i neslučitelných názorů, zájmů, potřeb či hodnot, ale ve své podstatě má význam neutrální. Řekneme-li o někom, že je uhádaný, vnímáme to jinak, než když řekneme, že řeší konflikt. Zatímco hádky bývají pro vztah paralyzující a často se snoubí s neústupností, odporem či pohrdáním, konflikty jsou při konstruktivním postoji přínosné a vlastně nezbytné. Jsou nedílnou a důležitou součástí i každého jinak zdravého a prosperujícího vztahu. Párový - a rodičovský - vztah je vůbec nejintenzivnější formou mezilidského soužití. Konflikty podporují náš vývoj jak na osobní, tak i na vzájemné úrovni.
Lze se naučit konflikty uspokojivě řešit?
Určitě. Jako všechno v životě, i konflikty mohou probíhat na nevědomé nebo vědomé úrovni. Nevědomé konflikty jsou reaktivní, poháněné vpřed nevědomými obsahy mysli. Jde o situace, kdy emoce člověka strhnou bez účasti racionálního uvažování. V pozadí takového chování bývají nepřiznané strachy, úzkosti, hněv či traumata… Když se pak konflikt rozebere, třeba v rámci párové terapie, a podaří se nevědomé pohnutky trochu objasnit, nesrovnatelně lépe se daří zachovat v konfliktu tak zvaně proaktivní řešení. Zatímco reaktivní chování je instinktivní a často velmi destruktivní, proaktivní je vstřícnější a hodnotově motivované. Reaktivní nám sice poskytuje určitý druh okamžité úlevy, ale řešení problémů nenabízí, naopak situaci jen dále komplikuje.
Dá se říci, kdy jsou konflikty přínosné?
Není bez zajímavosti, že první velké konflikty se ve vztahu objevují, když skončí období zamilovanosti a když si partneři stanovuji podmínky pro své každodenní soužití. Do hry najednou vstupuje obrovské množství témat: od nejvšednějšího chování - třeba zda hrnek po snídani umyjeme hned, nebo až večer - ke klíčovým problémům jako jsou finance, sexualita, vztah k rodičovství nebo trávení volného času. Významnou roli hraje také osobnostní nastavení partnerů. Někdo je vznětlivý a ztrácí sebeovládání hned, jiný se stáhne a odmítá komunikovat… Přínosný je každý konflikt, který nakonec dojde k uspokojivému vyřešení a přispěje k sebepoznání a k prohloubení vztahů.
Pokud bychom chtěli pracovat s těmi nevědomými obsahy, které nás ženou do konfliktů, jakým směrem se máme vydat?
Asi nejdůležitější pro naše konflikty je zvládání hněvu a agrese a dále také zvládání strachu z přílišné blízkosti, nebo naopak z odmítnutí. Není bez zajímavosti, že naše nevědomě uplatňované strategie konfliktu mají kořeny už v našem raném dětství, kdy dochází k vytváření a uspořádávání husté sítě neuronových spojení v našem mozku, když reagujeme na nejčastěji žité chování našich nejbližších pečovatelů, zpravidla rodičů. Právě od nich si osvojujeme jakýsi základní vzorec pro vnímání i vyhodnocování okolního světa - a také způsoby pro řešení konfliktů. Jde o to, že děti raného věku, tedy zhruba do třetích narozenin, už plně vnímají pocity, ale rozumově je ještě nedokáží pojmenovat ani vyhodnotit. Svým emočním prožitkem jsou nevědomě vedeny k zaujetí nějaké přežívací strategie motivované snahou s rodiči udržet vztah, být s nimi zadobře. Například se stane, že rodiče nejsou příliš empatičtí a vyžadují od dítěte strohou poslušnost. Dítě na nevědomé úrovni přijme, že se vyplácí na sebe neupozorňovat. Brzy se naučí být samostatné, nic o sobě nesděluje. Děje se tak ovšem za cenu tak zvané vyhýbavé vazby. Takový člověk pak i při párovém konfliktu raději vyklízí pole, uzavírá se, nedokáže komunikovat. Jindy jsou rodiče naopak emotivní až moc, dítě se nemá jak zorientovat, neví, co bude, protože je za jednu a tu stejnou věc dle nálady rodičů jednou pochváleno, a jindy dostane vyhubováno. Nemá se kde naučit jednotnému postoji k řešení problémů. Osvojí si pak ambivalentní vazebné chování, a když chce něčeho dosáhnout, samo o své potřeby bojuje nepřiměřenými záchvaty emocí. V partnerském vztahu se pak chová třeba až hystericky, křičí, mlátí věcmi, dožaduje se pozornosti všemi prostředky. Lidová označení tichá domácnost nebo italská domácnost jen potvrzují existenci tohoto stavu. Mám zkušenost, že když partneři nahlédnou způsob svého vazebného chování (odborně mu říkáme attachment), daří se jim konflikty zvládat lépe, protože mají najednou daleko více pochopení pro druhého, ale také pro sebe samé.
Jak se přít s lidmi, které milujeme? Na co si dát pozor?
Domnívám se, že základem je především odmítnutí násilí. Samozřejmě toho fyzického, ale také psychického a verbálního. Pokud někoho milujeme, pak se dobrovolně vzdáváme své dominance a neděláme si nárok, že budeme jen my o věcech rozhodovat a prosazovat své vidění věcí za každou cenu. Ruku v ruce s destruktivními konflikty jde vedle nezvládnuté agrese také zneužívání moci, a to zase na všech úrovních: zastrašování, vyhrožování, vzbuzování pocitů viny, snižování sebevědomí druhého, manipulace – nic z toho do milujícího chování nepatří. Přesto se ho často dopouštíme.
Lze si umění řešení konfliktu nějak natrénovat?
Jedním z nejosvědčenějších řešení, které i já sama nabízím v poradně klientům a máme s tím dobrou zkušenost, je tak zvaná nenásilná komunikace, o kterou svět ve druhé polovině minulého století obohatil americký psycholog Marshall B. Rosenberg. Jde o vědomé přijetí a trénování postoje nenásilí a o snahu řešit konflikty empaticky, spolupracujícím způsobem. Cílem je nalézt řešení, které by respektovalo potřeby obou partnerů. Rosenberg vyzývá zájemce k řešení konfliktu ve čtyřech krocích: Pozorování konfliktní situace bez hodnocení. Rozpoznání svých pocitů. Identifikace a pojmenování své vlastní aktuální potřeby. A konečně snaha o zformulování konkrétní prosby směrem k partnerovi. Ukazuje se, že lidé, kteří se nenásilnou komunikací začnou upřímně zabývat a snaží si ji uplatnit v životě, skutečně zažívají znatelné zlepšení svých vztahů. Rosenbergovy knihy jsou k dispozici i v češtině. Vydalo je nakladatelství Portál. A existují i četné kurzy, kde se nenásilná komunikace prakticky vyučuje. Bývá velmi přínosné je společně absolvovat.
Jak mají rodiče ke svým sporům přistupovat, když jsou přítomny děti? Je vhodné konflikty řešit před nimi?
Děti se z konfliktů rodičů učí jak důležitým dovednostem, tak patologickému chování. Někteří rodiče chtějí děti chránit před každou svou rozmíškou a snaží se každou rozepři udržet za zavřenými dveřmi. To dětem neprospívá. I je samotné čeká přece v životě mnoho konfliktů a od rodičů se mají naučit, jak spory řešit. Konflikt nemusí a nemá ničit. Naopak, může jít o nedílnou součást funkčního láskyplného vztahu, v němž připouštíme - a odpouštíme - svou rozdílnost i různá pochybení či selhání. Je důležité, když dítě vidí, že rodiče i v rozrušení dokáží zůstat slušní, přiměřeně racionální a ve spojení se svými emocemi. Že neztrácejí sebeovládání, nepodléhají nekontrolované agresi, nevyhrožují si, nerozbíjejí věci. A především, že se nakonec najde způsob, jak se znesvářenému protějšku opět přiblížit a jak zkusit uvidět i jeho pohled na věc, přestože k úplné shodě názorů dojít nemusí.
Co děti potřebují, aby jednou samy byly schopny efektivně komunikovat?
Především se ve vývojově k tomu určeném čase, v raném dětství, potřebují zabydlet samy v sobě, porozumět tomu, kdo jsou, a naučit zacházet se svými emocemi. Žádoucí je, aby emocí v životě nebylo ani moc, ani málo, a aby bylo možno pocity odpovídajícím způsobem vnímat i vyjadřovat. Způsob zacházení s emocemi, jak už bylo řečeno, děti přejímají od rodičů. Od nich se potřebují naučit přistupovat k lidem i ke světu se základní důvěrou, což je možné, pokud tuto důvěru získají skrze láskyplnou rodičovskou péči. Ta v optimálním případě v raném věku spojuje jak bezpodmínečné přijetí dítěte a službu jeho vývojově daným potřebám, tak postupné vymezování hranic. Navíc se děti potřebují potkávat i se slabostí a s odvrácenými stránkami života. Dělat chyby je dovoleno. I rodiče se jich dopouštějí. Dovednost omluvit se a odpouštět významně usnadňuje hovořit i o problémových a bolavých tématech. S tímto vybavením děti zároveň dostávají schopnost bránit sebe a vymaňovat se z poškozujících situací a vztahů.
Dá se na závěr obecně shrnout, co dělají šťastné páry a rodiny lépe?
Otevřeně komunikují. Nemají zakázaná témata. Uvažují týmově. Hledají pozitivní věci na sobě, na druhých i na okolnostech v životě. Umějí ocenit a pochválit. Projevují vděčnost. Tolerují chyby u sebe i druhých, ale snaží se je neopakovat. Vykazují rysy skutečného přátelství: podporují se, pomáhají si. Pěstují společný humor. Ano, zní to až příliš idylicky. Proto zdůrazněme, že k tomu vůbec nejdůležitějšímu patří schopnost usmiřovat se a odpouštět. I lidé v harmonických partnerstvích zažívají krušné a krizové chvíle. Ale zvládají je. Do úmoru nevyčítají, zbytečně nekritizují. Nepohrdají. Do konfliktů jsou s tím, že je prostě usmíří. V narušených vztazích tohle chybí a krizové situace jsou plné obviňování, nezvládnutých emocí a reaktivního chování. Usmiřování probíhá neefektivně nebo se vůbec nepodaří… Vše je nahodilé, chaotické. Zralý dospělý postoj lze popsat zhruba následovně: Přijímám za sebe odpovědnost. Neházím ji na druhé. Nepopírám vlastní pochybení. Kultivuji prožívání svých emocí, aby nade mnou slepě nevládly. Necítím vinu za něco, co jsem neudělal/a. Jsem schopen/a (sebe)reflexe. Vím, co chci, ale také připouštím, že ledacos nevím a v něčem podléhám nevědomým procesům. Pátrám po pravdě a v případě konfliktu hledám v sobě připravenost ho řešit. Přitom nečekám, že ho někdo vyřeší za mne, ani že to nutně půjde rychle a jednoduše. Nechci věci zbytečně komplikovat. Vědomě nemanipuluji, nepopírám, nelžu. Nenechám se srazit na kolena. Snažím se jednat empaticky. Mám soucit s druhými, stejně jako se sebou. A když něco opravdu nezvládám, vyhledám pomoc.
Použitá a doporučená literatura:
https://obchod.portal.cz/psychologie/nenasilna-komunikace/
https://obchod.portal.cz/psychologie/drzme-se-pevne/
https://www.melvil.cz/kniha-sedm-principu-spokojeneho-manzelstvi/
https://www.kosmas.cz/knihy/254713/citove-pouto/
Rozhovor vyšel v prosinci 2019
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
