Láska v psychoterapii a párovém poradenství
Na následující otázky jsem odpověděla Karolině Rauschertové, autorce webových stránek www.umenimilovat.cz:
Jak nahlížíte lásku osobně a jak ji vnímáte "pracovně"? Je v tom rozdíl? Prolínají se/obohacují oba pohledy navzájem?
Láska je problematické slovo. Nadužívané a často nepochopené, přesto ze všech nejdůležitější. Pojďme si zkusit vymezit, co jím vlastně rozumíme: Pro mne je láska především rozhodnutí a čin. Přijímání bez podmínek. Snaha být tu pro druhého, jednat s ním s respektem, vstupovat s ním do vzájemnosti a sdílení. Hledat přiměřené cesty konfrontace.
Láska, kterou prožívám se svým mužem, s našimi dětmi, s nejbližšími lidmi mého života, patří do mého soukromí. Láska, se kterou se v nesčetných variantách potkávám v poradně, náleží do mého profesního světa. Kouzlo psychoterapie spočívá v tom, že hranice mezi osobním a profesním je v tomto případě tenká a láskyplný mezilidský vztah je v mé práci jak výrobním nástrojem, tak i žádoucím výsledkem snažení. Podstata lásky je stále stejná, jen použité odstíny se doma a v práci v něčem zásadně liší. A v něčem jsou naopak docela podobné.
Pracujete s láskou jako s přirozenou součástí manželské nebo partnerské terapie? Nebo se pojmu "láska" v práci raději vyhýbáte, protože její pojetí může pro někoho být příliš široké a zavádějící?
Slovu "láska" se nevyhýbám, ale nijak ho nepreferuji a snad ani nezneužívám. Přitom, samozřejmě, v poradenství a psychoterapii nejde o nic jiného než o neustálé hledání všech možných zdrojů a podob lásky. Vždyť láska je základní stavební a tmelící prvek života. Je tou silou, která hojí a léčí. Všechno zlé je schopna překonat. Jak by mohla v mé práci chybět? Jen umět vždy rozlišit, co je zlatem a drahým kamením, a co jen suchým listím.
O lásku se musí pečovat, na tom se shodne většina odborníků. Jak konkrétně podle vás taková péče vypadá? Mohla byste na základě své praxe nebo i osobních zkušeností dát nějaká obecná doporučení?
Láska je paradox. Čím více jí rozdáme, tím více jí máme. Skutečné štěstí a pocit smyslu se dostavuje až jako důsledek naší vzájemnosti s druhými, včetně skutků lásky, které bližním darujeme. A naopak nás dlouhodobě šťastnými nedělá honba za ryze vlastními cíli nebo požitky a zážitky, které se snažíme urvat sami pro sebe. To je skryté pravidlo života: člověk byl stvořen jako sociální, vztahová bytost. Při sobeckém způsobu bytí dříve či později začne chřadnout, ať se má navenek jakkoliv luxusně. Tomuto pravidlu kultura individualismu a sebestřednosti nerozumí nebo ho ignoruje. Proto je tolik lidí i tolik párů nešťastných.
Aby láska mezi mužem a ženou mohla dojít zralosti, potřebuje čas a péči. Potřebuje dostat šanci. Ona není něčím daným a hotovým, byť to tak v čase zamilovanosti, kterou za skutečnou lásku nepovažuji, vypadá. Když zamilovanost odezní - a že se tak dříve či později stane, je jisté - je třeba lásku denně nově vytvářet a obnovovat. Neradi to slyšíme, ale kvalitní, uspokojivý vztah je vždy až výsledkem dlouhodobé, soustředěné práce a nasazení. A také přijaté povinnosti a odpovědnosti. S jejich pomocí se nám vztah nerozloží při každé špatné náladě nebo citovém zakolísání. Teprve stane-li se láska naším trvalým postojem a není-li jen romantickým blábolem vytrácejícím se s prvním větším problémem, nalézáme v sobě schopnost přijímat se navzájem za všech okolností, odpouštět si a stále znovu oživovat hluboký cit.
Má podle vašeho názoru stále smysl svatební rituál a manželství?
Jsem o tom přesvědčena. Ale nemám na mysli okázalé obřady nebo nákladné hostiny. Jde především o slib, kterým muž a žena jeden druhému stvrzují smlouvu svých srdcí před sebou, před lidmi i před Bohem (je-li přizván jako spoluhráč do našeho příběhu). Tahle smlouva tradičně zněla a věřím, že dodnes zní: V dobrém i ve zlém, dokud nás smrt nerozdělí. Což neznamená, že z některých patologických manželství není lépe odejít. Takových ale zdaleka není tolik, jak to dnes vypadá. Mnohá by se změnila k lepšímu, kdyby lidé lépe porozuměli skutečné podstatě manželství.
Proč dnes tolik lidí tvrdí, že svatba je jen "papír"? Proč tak málo vztahů vydrží?
Protože většina lidí neví a nechce vědět, co je závazek. Upřednostňují konzumentský přístup - dokud to běží víceméně samo, dobrý. Když přijdou potíže nebo se objeví něco lákavějšího, končím a jdu jinam. Strach ze svatby jde ruku v ruce se strachem z vázanosti a s chybějící odvahou zavřít zadní vrátka. Dokud jsou otevřená, nelze hovořit o stabilním vztahu.
Býváte svědkem toho, že láska "hory přenáší"? Že dokáže překlenout na první pohled neslučitelné?
Ano, bývám svědkem neuvěřitelných příběhů oddanosti a služby. Stejně jako příběhů neuvěřitelného sobectví. Můj oblíbený německý párový terapeut Hans Jellouschek to popisuje takto: Láska mezi mužem a ženou je cesta, která má své vrcholy a propasti. Patří k ní i krize, někdy velmi hluboké. Ty jsou však nejen nevyhnutelné, nýbrž pro vyzrání partnerské lásky nutné. Do vztahu vnášejí nebezpečí, ale na druhou stranu představují téměř vždy obrovskou šanci. Když jich dobře využijeme, zažíváme krize růstu, během kterých láska nabývá vyšší a vyšší kvality. Krize nám pomáhají prolomit vlastní slabiny a zaběhané zvyklosti, v krizích odhalujeme své i partnerovy nové schopnosti, krize nám otevírají nové možnosti společného života. Vztahová krize není pokynem, že už to dál nejde a že se musíme rozejít. Daleko spíše nám říká, že je na řadě další krok ve společném i individuálním vývoji.
Za jakých podmínek stojí o lásku bojovat, snažit se překonat překážky uvnitř sebe sama i vně? Jak poznáme, že nám partner či partnerka za to stojí?
Je určitě důležité si člověka do celoživotního vztahu na začátku s rozvahou vybrat, nespoléhat na zamilovanost, zapojit i racionální stránku věci. Nevolit podle měřítek povrchních, která dříve či později vyšumí (mládí, krása) nebo jsou vrtkavá (majetek, společenské postavení), ale především podle pojítek trvalejšího rázu (osobnost, charakter, světonázor). Stojí za to zvážit, z jakých rodinných podmínek náš partner či partnerka pochází, protože s jejich emočním a hodnotovým nastavením se v nějaké podobě a v mezigeneračním přenosu budeme i v našem vztahu potkávat. A pak je posilující si uvědomit, že v manželství se vždy potkávají dvě nedokonalé bytosti. Než tepat toho druhého a pitvat se v tom, jak mi jde na nervy, je na místě zamyslet se nad vlastními slabostmi a křehkostí. I já sám, sama mám máslo na hlavě. Jsem přesto hoden, hodna lásky? Stojím svému své ženě, svému muži za to? Sebestřednost je velkým nepřítelem manželství. Empatie je jeho pilířem. Zní to všechno jako teorie, ale i v praxi jde skutečně stále o totéž: Uzavřu se a budu kolem sebe řvát a kopat, nebo natáhnu ruku ke spolupráci a k pohlazení?
Co považujete za doporučeníhodné knihy / autory, které pomohly vám a vašim klientům při vytváření láskyplných a spokojených vztahů?
Ráda doporučuji knihy už zmíněného Hanse Jellouschka, nakladatelství Portál jich vydalo několik, nejznámější jsou asi "Pravidla lásky". Inspirující, protože ze života, jsou texty amerického párového poradce Garyho Chapmana "Pět jazyků lásky" nebo "Manželství, po jakém jste vždy toužili", tyto publikace vydal Návrat domů. Americký psycholog a sociolog Chuck Spezzano napsal knihu, která vyšla v nakladatelství Eminent pod českým názvem "Jestli to bolí, není to láska" - už její název toho hodně prozrazuje. Manželé Kellerovi, Američané, pán je presbyteriánský pastor, spolu napsali knihu "Smysl manželství", vydalo ji nakladatelství Biblion. Poučný je knižní rozhovor Pavly Loucké s Vladislavem Chválou a Ludmilou Trapkovou "Žena a muž v rodině", vydal Vyšehrad. Výborných knih je dnes spousta. Ženy je mají obecně v oblibě víc než muži, ale jsou i páry, které si z nich společně předčítají a následně o přečteném diskutují. I to může být cesta k (sebe)poznávání a ke zlepšování vztahu.
Vyšlo v lednu 2017, více na http://www.umenimilovat.cz/laska-a-psychoterapie-eva-labusova-rozhovor/
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
