Otec neznámý
Na níže uvedené otázky jsem odpověděla Michaele Sladké pro časopis Heroine:
Co pro život dítěte a následně i dospělého člověka znamená neznat svého otce?
Zjednodušeně řečeno to znamená nemít přístup k polovině sebe sama. Postrádat informaci o padesáti procentech svých kořenů. Racionálně si můžeme namlouvat, že je to nepodstatné, jenže naše myšlenky i konání jsou nakonec velmi silně ovlivňovány a omezovány tím, co není racionální a co naší vědomé pozornosti uniká. A naopak to bývají právě vlivy z nevědomí, které naším životem hýbou úplně nejvíc, a to do chvíle, než se konečně ocitnou ve vědomí a přestanou žít svým tajným životem.
Za jakých okolností je podle vás omluvitelné nebo odůvodnitelné otce neuvést? Existují vůbec nějaké?
Upřímně, domnívám se, že jediným takovým důvodem je, pokud sama matka neví, kdo je otcem. A pak mi také jeden člověk, který v rodném listu otce nemá, řekl: Asi bych nutně nemusel vědět, kdyby mým otcem byl Hitler… Úmluva o právech dítěte praví, že každé dítě má právo na jméno, státní příslušnost, a pokud to je možné, také na to, aby znalo oba své rodiče. Nový občanský zákoník zavedl povinnost, aby osvojitelé dětí své osvojence informovali o skutečnosti osvojení, jakmile se to bude jevit vhodným, nejpozději však do doby, než dítě zahájí školní docházku. A pokud adoptované dítě projeví přání poznat své fyzické rodiče a je to možné, též by mu v tom nemělo být bráněno. Pěstounské rodiny bývají dnes s původními příbuznými též v kontaktu častěji než dřív. Jako bychom konečně začínali tušit, že život každého z nás má nějaký hlubinný kontext a že je důležité se jím zabývat.
Zmínila jste, že se s tímhle fenoménem v praxi setkáváte. Můžete napsat víc? Co vaše klienty trápí? Vnímají to, že nemají otce, jako primární problém, nebo je to spíš něco, co "prosakuje" jinudy?
Přiznávám, že jsem někdy až zaskočená, kolik lidí, samozřejmě obvykle v tajnosti, má ve svém původu ze strany otce nějaké nesrovnalosti. Někdy to ví i ten dotyčný sám, jindy mi to poví jeho matka. Některá tohle velké tajemství sdělí (třeba dopisem) až při své smrti – nenajde odvahu za života, ale cítí, že do hrobu si ho vzít nechce. Kdybych mohla, vyzvala bych matky, aby takovýto postup pokud možno nevolily, jejich potomek pak obvykle mívá obrovskou potřebu dalších otázek… Setkala jsem se s tím, že muž bez otce z matky jeho identitu vymámil teprve, když ve středním věku onemocněl a lékaři pátrali po genetických souvislostech toho onemocnění. Vlastně jsem se nesetkala s tím, že by člověk, který o svém otci nic neví, o něm nechtěl nic zjistit. Nebo, že by – když se o něm konečně dozví – neměl nutkání nebo přímo touhu se s ním aspoň jednou setkat tváří v tvář. A to i přesto, že to bývá velmi složité, bolestné, odkládané, plné nervozity, emocí, očekávání… Někdy takovým otcem bývá ženatý muž. Někdy rodinný přítel. Trenér. Lékař. Také náhodný ploditel pod silou okamžiku. Bývá to muž sexuálně neodpovědný a matka se může za příběh početí před dítětem stydět. Jakkoliv matky někdy nespolupracují, u potomků je spíše pravidlem, že mají potřebu pokrevního otce potkat nebo se o něm, je-li třeba už mrtvý, aspoň dozvědět. Samozřejmě, někdy tohle setkání přinese i velké zklamání. Jindy se z toho, byť opožděně, zrodí vztah, který pak trvá, dokud ho smrt neukončí. Ve hře bývají i případní sourozenci nebo další příbuzní. A někdy je to prostě jen získání informace a s ní ukončení fantazií a spekulací. Všechny příběhy ovšem potvrzují lidovou moudrost, která praví, že krev není voda.
Pokud žena o neuvedení otce v rodném listě uvažuje, co má podle vás zvážit, na co se zaměřit a jaké otázky si položit?
Domnívám se, že problém je především v samotném vnímání mateřství. Bereme ho jako právo na dítě a na rozhodování o dítěti se vším všudy? Jde o situaci, kdy si žena pořizuje dítě na vlastní pěst jako svůj osobní projekt či v touze mít konečně spojence a doživotní blízkou bytost? Nebo je chybějící pokrevní otec důsledkem léčby neplodnosti metodou umělého oplodnění, kdy muž z páru je neplodný a po dohodě přijmou spermie od dárce, což probíhá anonymně? Obávám se, že některým matkám uniká, že dítě není naším majetkem. Je bezpečnější, pokud dítě přijímáme jako dar a jako závazek vůči životu samotnému. Každý rodič má samozřejmě právo vychovávat své dítě po svém a svým vlivem také vždy silně předurčí jeho osud. Ale měli bychom jako rodiče počítat s tím a připravovat se na to, že naše milované dítě je tu proto, aby se jednoho dne osamostatnilo a odešlo od nás, takže pak už nemůžeme o jeho záležitostech rozhodovat, a naopak uznáváme jeho autonomii a respektujeme, že si věci bude dělat po svém. Říká se tomu sociální porod, který však opravdu úspěšně probíhá jen v menšině případů. Zdravou, harmonickou separaci dospělých dětí a jejich rodičů zažíváme spíše výjimečně, a naopak závislé vztahy a patologická mezigenerační zapletení jsou velmi častým tématem konzultací v psychoterapeutických poradnách.
Je dobré vědět, že rodinná terapie dnes už rodinu běžně pojímá jako systém, jako živý organismus. Už Freud zmiňoval – navazoval tím jistě i na práci svých předchůdců – že v životě jednotlivce není přítomno jen to, co prožil a prožívá on sám, ale že každý z nás v sobě nese i paměťové otisky životů našich předků. Jung pracoval s osobním a kolektivním nevědomím. V současnosti se hodně vědecké pozornosti točí kolem otázek mezigeneračního přenosu a epigenetiky. Mezigeneračním přenosem chápeme vědomé předávání a nevědomé přenášení vztahových, emocionálních, hodnotových, obranných, zdravotních, spirituálních a dalších principů, strategií a orientací mezi generacemi. Epigenetika zkoumá, proč či jak se některé geny „zapínají“ či „vypínají“ v závislosti na vztahových okolnostech nebo podmínkách prostředí. Čím dál více se potvrzuje, že rodinná struktura má tendenci reprodukovat i sebe samu. Dlouhodobě se vedou spory, zda jsme více ovlivněni geny nebo prostředím. Odpověď není a nejspíš ani nikdy nebude jednoznačná, protože dědičnost funguje všestranně a projevuje se i v oblasti mentální a emocionální. Např. už tušíme, že trauma, které prožili naši předci, může – třeba v podobě deprese či autoimunitního onemocnění – ožít i v nás samých o dvě i tři generace později. A také často ožívá. Podstatou traumatu totiž je, že chce být vyléčeno. Napříč generacemi se ozývá tak dlouho, dokud mu konečně nějaký odvážný rodinný avatar nezačne věnovat pozornost a traumatický bludný kruh může být přerušen a zhojen. Chtít se v tomhle všem zorientovat bývá hodně náročné, i když pocházíme z úplných rodin a známe své předky s jistotou. Pokud jsou v našem rodokmenu slepá místa, může to, často nepoznaně a nepřiznaně, pohlcovat spoustu naší energie a být v základu mnoha našich velmi zásadních problémů fyzických i psychických.
Stává se, že některý člen rodiny – často je to dítě nebo dospívající – začne žít nějaký nečekaný či neobvyklý symptom. Nevysvětlitelně zlobí, stoná, upadne do deprese nebo dělá něco docela bizarního – krade třeba v obchodě, i když to vůbec nepotřebuje, nebo začne sbírat vojenské uniformy. Na první pohled to vypadá, že se to týká jen jeho samotného, ale rozbor situace či nějaká vizualizace nakonec vyjeví, že první symptom má původ v konfliktu rodičů a dítě ho chce přerušit strhnutím pozornosti na sebe, a druhý symptom třeba odhalí nějakého zapomenutého / z rodiny exkomunikovaného předka vojáka. Dotyčný človíček často vůbec netuší, že rodinnému systému pomáhá něco řešit nebo odhalit. Bývá to naprosto fascinující. Cokoliv v rodinách upadne do oblasti tajemství a tabu, nese v sobě velmi těžkou, temnou a brzdící energii a zpravidla pohlcuje spoustu sil členů rodiny a podílí se na většině vztahových i zdravotních komplikací.
Červenec 2021
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
