PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Jak pracovat s dětským pláčem ve školním prostředí

Pláč je doprovodný jev některých emocí, především smutku. Člověk ho používá k uvolnění napětí, ale i jako emocionální signál, kterým sděluje svému okolí, že se něco děje. Jak s pláčem zacházet u dětí školou povinných, resp. přímo ve školním prostředí?

Na následující otázky jsem odpověděla Nikole Vrbkové z časopisu Prevence:

Co vlastně pláč znamená?

Pláč je důležitý regulační prostředek pro zvládání výjimečných situací. Jde o důmyslný způsob, jaký máme k dispozici pro udržování vnitřní rovnováhy a dokončení cyklu napětí a uvolnění. Jeho potlačování má pro lidský organismus i pro stav psychiky negativní důsledky, ať už jde o zvýšení krevního tlaku, zrychlení tepu, silné pocení, pocity úzkosti a ohrožení nebo vyplavování stresových hormonů… Bylo zjištěno, že lidské slzy - vyplakané ve stresu na rozdíl od těch, které oko vyplavuje třeba při krájení cibule - obsahují hormon ACTH, který spouští produkci glukokortikoidů a dalších látek. Z tohoto pohledu je pláč srovnatelný s jinými prostředky těla, odvádějícími odpadní látky, tedy s vydechováním, pocením či vyměšováním. Je proto opravdu důležité dovolit plakat těm, kteří to potřebují, a ano, někdy také sami sobě. Mnoho studií potvrdilo souvislost mezi možností plakat a stavem zdraví. Dovolit (si) plakat znamená pečovat o vnitřní rovnováhu.

Tak proč s tím má většina lidí takový problém? Proč se v blízkosti plačícího člověka obvykle cítíme divně? Proč jsme zvyklí říkat hlavně "neplač", namísto "plač"?

Protože máme potíž s projevením slabosti a smutku a s prožíváním dalších tak zvaně silných nebo negativních emocí. Začíná to v útlém dětství. Pláč pro nejmenší děti představuje důležitý komunikační prostředek. I když to tak na první pohled možná nevypadá, už miminko má silné prožitky a emoce. Zažívá stresy, o něž se potřebuje podělit. Dosud nemluví ani nemyslí, vyjadřuje se nejvíc právě pláčem. Potřebuje, aby jeho "sdělení" někdo naslouchal. Tento poznatek je z vědeckého hlediska nový a souvisí s rozvojem zobrazovacích metod. Poprvé v historii existuje možnost pozorovat, co se děje v dosud nezralém mozku dítěte při prožívání konkrétních situací. Lze říci, že v tomto ohledu západní společnost prožívá velkou změnu, kterou pozorujeme také v debatách o optimálních rodičovských nebo pedagogických postojích. Proti sobě stojí stará zvyklost - autoritářství a tendence dítě za každou cenu umlčet, a nový postoj - budování láskyplného vztahu s dítětem a schopnost být mu k dispozici, dovolit mu vyjádření složitých pocitů a v neposlední řadě i dávat příklad, jak může náročnými emočními situacemi konstruktivně projít.

Co znamená, že dětský mozek není v prvních letech života zralý?

Lidská bytost pojímá od konce prenatálního období přes porod do druhého až třetího roku věku velmi silně emocionální vjemy, ale nemá ještě možnost je vědomě zpracovat ani k nim zaujmout racionální postoj. Amygdalu, centrum rozlišování emočně významných informací, které máme v mozku umístěno ve střední části spánkového laloku a které hraje hlavní roli při formování a uchování našich emocionálních zážitků, máme vyzrálou ještě dřív, než přijdeme na svět. Naproti tomu hipokampus, součást limbického systému ve spánkové části koncového mozku, který má rozhodující význam pro převádění emocionálních zážitků do dlouhodobé chronologické a racionální paměti, dozrává teprve mezi druhým a třetím rokem věku. Proto si svůj život vědomě pamatujeme až zhruba od této doby. Jinými slovy, miminka a batolata jsou vnějším okolnostem doslova vydána napospas. Anglická psychoanalytička Sue Gerhardt to v knize Selfish society (v češtině vyšlo v nakladatelství Beta Dobrovský pod názvem Sobecká společnost) vysvětluje zhruba takto: "Jde o to, nakolik pozitivní je zkušenost člověka s jeho absolutní závislostí na okolí v době, kdy je bezbranné miminko či batole. Pokud vnímavý rodič dokáže ohlídat fyzické a psychické nepohodlí, a uspokojivě naplňuje tělesné i emocionální potřeby dítěte, důvěra v jiné lidi se u dítěte postupně přetransformuje v důvěru v sebe i v okolí. Jeho mozek se díky takové péči neurologicky uspořádá tak, že bude s velkou pravděpodobností schopno se v dospělosti lépe vyrovnávat se stresem, ale také bude mít důvěru v sebe a své bližní a z ní plynoucí schopnost navazovat a udržovat stabilní mezilidské vztahy."

Neplatí tedy kdysi rozšířený názor, že nejmenší děti se nemají přespříliš chovat ani konejšit, aby nebyly rozmazlené? Nebo že u batolat je nutno jejich záchvaty vzteku a vzdoru za každou cenu potlačit?

Opak je pravdou. Chceme-li vychovat emočně silné a samostatné dítě, dopřejme mu v raném věku plnou podporu. U miminek (dětí zhruba do jednoho roku) a batolat (do tří let) se ale potřeby liší. Na pláč miminek je třeba reagovat pokud možno brzy, protože dlouhodobý a opakovaný pláč bez odezvy v nich vyvolává poškozující reakci. Ta přichází nejprve na fyzické úrovni (dochází k vyplavování stresových hormonů a ke zvyšování srdeční činnosti i tělesné teploty) a posléze jde i o reakci emocionální. Dítě po čase sice plakat přestane, ale pravda je taková, že pouze rezignovalo. V nevědomí dítěte se ukládá informace, že jeho emoce a potřeby nejsou pro nejbližší pečovatele důležité. Hovoříme i o tzv. naučené bezmocnosti (angl. learned helplessness). Výsledkem bývá, že se člověk od vlastních emocí raději odpojí. Batolata už jsou vyspělejší, nicméně autoregulační mechanismy ještě vyzrálé také nemají a potřebují své dospělé jako příklad. Úkolem rodičů je batole problematickými emocemi bezpečně provést a nastavovat hranice. Avšak pokud se tak děje potlačováním nebo násilím (mám na mysli křik, fyzické tresty, separaci nebo třeba strkání dítěte pod studenou sprchu - i s takovou krutostí se dodnes setkáváme…), dítě se od svých potřeb i emocí časem skutečně odpojí a přepne na nouzový režim přežití. Platí za to vysokou cenu. Nestane se emočně kompetentní. Nenaučí se orientovat v tom, co se v něm děje. Neumí si ve stresových situacích zdravě pomoci. O to více pak v dospělosti sahá k různým náhražkám, od cigaret přes alkohol po drogy, od počítačových her přes přejídání k nutkavé sexualitě, aby si člověk emoční pohodu aspoň na chvíli nějak opatřil.

Jenže dospělí mívají potíž být malým dětem oporou. Sami dětský pláč i vztek jen obtížně zvládají…

Ano, mnozí rodiče přiznávají, že dát dětem podporu při pláči nedokážou z důvodu vlastních nezvládnutých negativních pocitů. Sami v těch chvílích cítí vlastní silnou úzkost, hněv nebo agresi a reagují na problematické chování dítěte v afektu, což je později obvykle mrzí. Toto je naprosto klíčový poznatek. V rodinných poradnách a psychoterapeutických ordinacích opakovaně vychází najevo, kolik z věcí, které nás dospělé rozrušují, směřuje zpětnou stopou k nepříjemným zážitkům nebo dokonce traumatům z našeho vlastního dětství, a může se to týkat právě i způsobu, jakým naši pečovatelé reagovali na náš pláč a vzdor. Není bez zajímavosti, že v terapiích hraje pláč klíčovou roli a čím více si klient dovolí plakat, tím rychleji se obvykle hojí.

Patří tohle téma - způsob zacházení s pláčem - k základnímu školství?

Samozřejmě. Vždyť ve školním prostředí děti tráví spoustu času a při katastrofálním současném stavu mnoha rodin si s sebou do školy nosí zásadní problémy, které z domova nemají nijak ošetřeny. Mnoho obtížných situací dále vzniká přímo ve školních vztazích, víme o nebezpečích dětské agrese, o šikaně, o nárůstu dětských depresí. Soustředit se výhradně na výuku a předávání věcných informací a opomíjet péči o dětskou duši znamená dle mého názoru míjet se s žádoucími cíli vzdělávání. Také mnohde vidíme, jak docházka do školy nedává žákům valný smysl, netěší se tam, je to povinnost, jejíž plnění postrádá vnitřní pohon. Varovný je i počet vyhořelých pedagogů. Obrátit pozornost k tématu jako je pláč a vnitřní emoční život může přinést žádoucí změnu a přiblížit žáky a učitele k sobě. Tak jako v rodičovství platí "nejprve si s dítětem vytvořme vztah, a až pak máme šanci předat mu své výchovné snažení", tak ve škole platí "nejprve se žáky navažme vztah, a až pak se otevře prostor pro předávání vzdělávacích informací".

Jak to ale udělat, když učitelé jen tak tak stíhají plnit povinnosti vyplývající z osnov a na nějaké povídání o životě prostě nemají čas?

A není to výmluva? Mám zkušenost, že učitelé, kteří jsou emočně vyspělí, si tenhle čas vždycky najdou. Potřebují to totiž i sami kvůli sobě, aby je jejich práce uspokojovala. Nestačí jim mluvit k málem anonymnímu davu. Žáci je zajímají i jako lidi. Takoví učitelé nahlížejí, že pouhý tlak na výkon a rozvoj intelektu nemá eliminovat úsilí o rozvoj osobností žáků a zájem o probouzení jejich emočních a sociálních kompetencí. Protože aby se žáci vůbec nějak ztotožnili s tím, co se učí, potřebují vnímat souvislost učiva s praktickým životem. Potřebují mít pocit smyslu. Ten zase úzce souvisí s vnitřní motivací, která rozhoduje o úspěšnosti našeho konání nakonec vůbec nejvíc.

Jak reagovat, když se dítě rozpláče ve třídě?

Pokud možno citlivě a taktně. Vytvořme jako učitelé svou reakcí pro celou třídu povědomí o tom, že se děje něco mimořádného a že vše ostatní teď půjde na chvíli stranou, protože je tu někdo, kdo potřebuje naši empatii či pomoc. Někdy je možno intervenci poskytnout přímo v třídním kolektivu, jindy je vhodnější vzít plačícího žáka stranou a jednat s ním o samotě. Především jde o to zprostředkovat mu pocit, že je se svou emocí přijímán a že o něj má někdo zájem, ale také že mu nikdo nebude nic nutit a že je v bezpečí.

Co děti, které nikdy nepláčou?

Pokud člověk ztratí schopnost plakat, znamená to obvykle, že má opravdu velký problém, protože ztratil přístup ke svým autentickým emocím. Může jít o naučený postoj z domova, v některých rodinách plakat není dovoleno. Může ale také jít o dosud nezhojené trauma, kdy - abychom s jeho nezměrnou bolestí nebyli nesnesitelně konfrontováni - volíme cestu vytěsnění nebo dokonce disociace. Odpojíme se a zavřeme dveře ke své duši. Jenže ta si umí najít jiné cesty, jak o sobě dát vědět. A také to dělá. Nejběžnější je, že se nevyjádřená bolest převtělí do nějakého jiného symptomu. U dětí se to může projevit poruchami chování, zvýšeným zlobením a agresivitou, uzavřeností, sklonem k depresi, ale také skutečnou nemocí fyzického nebo duševního rázu. Pokud smutku a zoufalství nedovolíme promlouvat přímo, vždy si najdou náhradní cestu.

Měl by se lišit přístup k pláči, když se událo něco v rodině, a když se něco stalo ve škole?

Události v rodině spadají do soukromí žáka a nejsou většinou určeny pro uši všech spolužáků. Školní záležitosti naopak bývají věcí celé třídy, proto je důležité řešit je v třídním společenství. Ukazuje se, jak důležité jsou v tomto ohledu pravidelné třídnické hodiny nebo hodiny předmětů nějak se emoční a sociální inteligencí zabývající. Velmi přínosná bývá i etická výchova, je-li v dané škole zavedena a učí-li ji povolaný pedagog.

To skoro vypadá, že každý pedagog by měl být také psycholog, který umí poskytnout základní krizovou intervenci a rozumí aspoň trochu dětské duši…

Tak tomu ale přece je. Ne nadarmo je součástí studia učitelství také pedagogika a psychologie. Učitelé se čím dál častěji objevují jako účastníci v různých psychoterapeutických výcvicích nebo vyhledávají semináře osobního rozvoje. To je žádoucí a naše školství v tomto ohledu odráží situaci, jakou vidíme v celé společnosti. Někdo se už probudil a pochopil důležitost péče o duši. Jiní takovou potřebu zatím nemají, obvykle proto, že jsou sami v tomto ohledu nějak zraněni nebo zanedbáni. Hraje se o hodně. Jde o kvalitu života, o vývoj a postup směrem vzhůru na Maslowově pyramidě potřeb. Dokud se soustředíme jen na materiální, výkonovou a intelektuální stránku věci, to podstatné - pocit smyslu, seberealizace a naplnění - uniká. Současná doba je úžasná v tom, že umožňuje lidem zabývat se oněmi vyššími metami, a to je důležité, protože moderní psychologie čím dál více podporuje názor, že v samotném lidském genotypu je ukryt jakýsi program, informující o tom, že izolovanost a orientace jednotlivce pouze na sebe nebo na uspokojování hmotných potřeb není posilující. Tím hlavním smyslem a cílem jsou mezilidské vztahy. Kvalita naší dovednosti do vztahů vstupovat, utvářet je a prožívat je ale silně předurčena kvalitou vztahu k našim primárním pečujícím osobám - rodičům, resp. k dalším pro nás významným lidem, s nimiž navážeme hluboké niterné spojení. Každý, kdo za svůj život potkal laskavého, moudrého, osvíceného a sdíleného učitele, ví, jak ho právě tento učitel ovlivnil a nasměroval.

Co děti v souvislosti s pláčem učit?

Hlavně to nepojímejme příliš vědecky. Prostě se nebojme s dětmi mluvit o všem, co život přináší, včetně náročných prožitků, které se odehrávají uvnitř nich samých. Upozorňujme je, že nestačí žít jen v tom, co nabízí povrchní společnost zaměřená hlavně na uspokojování hmotných a tělesných potřeb. Člověk je bytost trojrozměrná, ke zdraví těla patří i zdraví duše a ducha. V tomto ohledu platí, že učitel své žáky nedovede dál, než kam došel sám. Proto jsou témata jako dětský pláč pro školství obrovskou výzvou a odpovědnost zde leží, ať se nám to líbí nebo ne, na nás dospělých. Jako rodiče i jako učitelé jdeme dětem příkladem. Od nás se učí způsobům chování i prožívání a jednou je předají zase dál.

Knihy a další inspirace:
http://www.tridistri.cz/slzyranehodetstvi
http://obchod.portal.cz/hry-pro-zvladani-agresivity-a-neklidu/
http://obchod.portal.cz/rozvijeni-emocni-inteligence-zaku/
http://obchod.portal.cz/cesty-z-uzkosti-a-deprese/
http://www.zemeturo.cz/clanek/aktivity-k-rozv%C3%ADjen%C3%AD-emo%C4%8Dn%C3%AD-inteligence-u-d%C4%9Bt%C3%AD
http://www.dixit.cz/

Manuál pro žáky: Co mám dělat, když vidím spolužáka plakat?

1. Pláč je zdravá a normální reakce člověka ve vypjaté situaci.
2. Když někdo pláče, a není to z radosti, něco ho bolí nebo trápí. Možná se zranil nebo se cítí být osamělý nebo se mu něco jiného zlého přihodilo. Zdravou a podpůrnou reakcí je vyjádřit plačícímu člověku svou účast.
3. Zeptejme se: "Co se ti stalo? Co pro tebe můžu udělat?" Někdy se plačící člověk rozpovídá, jindy na naši snahu o komunikaci nereaguje nebo ji odmítá. Možná uvítá fyzický dotyk (pohlazení, objetí) nebo dá najevo, abychom jen byli s ním, ale nedotýkali se. Možná se ale také bude zdráhat nebo si bude přát být sám. Respektujme jeho přání. Pokud projeví zájem o samotu, ujistěme ho, že i tak na něj myslíme a zůstáváme na blízku.
4. Čím těžší je zranění nebo situace plačícího, tím obtížnější bývá najít správná slova útěchy. Naslouchat bývá důležitější než chtít za každou cenu něco udělat. Především dejme najevo: "Jsem tu, kdybys potřeboval/a".
5. Nezahrňme plačícího svými radami ani doporučeními, jak situaci řešit. Zdržme se i frází typu "Neplač", "To přejde", nebo "To nic není".
6. Důležité je projevit nevtíravý zájem a nabídnout pomoc, pokud ji situace vyžaduje. Ovšem pozor, nabízejme jen to, co skutečně můžeme dát. Plačící nepotřebuje další zklamání z našeho nesplněného slibu.
7. Pokud se staneme důvěrníkem plačící/ho, respektujme jeho/její případné tajemství.
8. A co když se i utěšující osobě samé začne chtít plakat? Není důvod, proč by se tomu měla bránit. Společné slzy mají velkou sílu a dokáží odplavit spoustu bolesti a trápení.

Vyšlo v časopise Prevence, 4/2017

Zpět na Spolupráce s médii

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu