Na následující otázky jsem odpověděla Tereze Šimůnkové,
redaktorce časopisu Kraus,
k tématu přetěžování a zneužívání dětí:
V Anglii nedávno ubil 15-letý sekerou svou matku. Zaujala mě reakce jedné psycholožky, která říkala, že se diví, že se takové případy nestávají daleko častěji, protože podle jedné studie tyto činy páchají z 90% děti těžce zneužívané, doslova "zatlačené přes limity". Co si o tom myslíte? Setkala jste se s podobným případem?
Umlátit k smrti vlastní matku je navzdory všem extrémům, jichž jsme dnes svědky, přece jen silná káva, takže s vraždou tohoto typu jsem se osobně nesetkala. Setkala jsem se ale s tím, že vzrostlý syn je schopen svou matku zfackovat a menší do ní aspoň kope. O čem to svědčí? Zpravidla o tom, že v takových rodinách nejsou nastaveny obvyklé hranice. Že tu cosi připravilo půdu pro argumentaci násilím. Že nedošlo k tomu, co obecně takto nepřijatelný způsob komunikace eliminuje. Mám na mysli zdravý živý vztah dítěte k rodičům. A naopak.
Není dnešní častý tlak rodičů na děti a jejich "výkony" formou zneužívání?
Nejde jen o ten tlak. To je jen jeden z projevů jalového rodičovského snažení, s nímž se dnes setkáváme. Jde obecně o situaci, kdy výchova neodpovídá potřebám dětí, ale odráží realitu kultury zaměřené na potřeby dospělých, tedy dnes téměř výhradně na materiální prosperitu. Nějak měřitelný prospěch má přednost před nehmotným, emocionálním. I do rodinného života pronikla představa, že vše musí fungovat podle zákonů tržní ekonomiky. Rodiče dítěti poskytnou veškerý servis, finanční zázemí, rozvážkovou službu, a dítě ať za to kouká předvést, co umí, aby bylo čím se chlubit. Ano, chcete-li, jde o výsledek rodičovského zneužívání.
Stoupá tedy množství rodičů, kteří v dětech vidí hlavně deklaraci vlastní úspěšnosti a svou vizitku?
Děti jsou našimi zrcadly. Představujeme pro ně nejsilnější zdroj inspirace při utváření jejich vlastní identity. Pokud jsme zastánci názoru, že to hlavní, co v životě rozhoduje, se musí týkat majetku, moci nebo slávy, je poměrně vysoká pravděpodobnost, že od nás naše děti tenhle názor převezmou, bez ohledu na to, že se tím umenší šance na jejich spokojený život. Ten totiž není možný, pokud pro zdroj dobrých pocitů musíme sahat někam ven a kopírovat přání nebo příkazy druhých lidí, byť by to byli naši milovaní rodiče.
Lidi vydrží hodně a děti jsou jen malí lidi. Vybavíte si příklad z praxe, kdy jste se divila, co všechno dítě vydrželo?
Takových příkladů si vybavuji mnoho. Jde třeba i o to, co vypadá banálně - každodenní peskování, konflikty rodičů. I to může dítě zásadně poškodit. Asi vás zklamu, pokud byste po mně chtěla, abych vysypala z rukávu pikantní historky o tom, jak na sebe rodinní příslušníci startují se sekyrou. Pokud poskytujete poradenské služby soukromě, chodí k vám lidé, kteří se rozhodli do sebe - ano, doslova do sebe - investovat. Platí přímou platbou. Mají určité sociální postavení, navenek působí spořádaně. Ale jsou motivováni něco ve svém životě změnit, protože je něco trápí, nejsou šťastní. Často přicházejí rodiče, kteří si nevědí rady se svými dětmi, nebo partneři, kteří nechápou, odkud se vzal ten vysoký stupeň vzájemného odcizení mezi nimi už v době, kdy společné děti jsou ještě docela malé. Jinými slovy, nemám ke sdělování nic bulvárního, navenek převratného, jde spíš o spíš příklady bolavých lidských niter, která se trápí absencí základních jistot. Pokud jsem řekla, že se až divím, co všechno děti dokáží vydržet, mám na mysli intenzitu neutěšenosti nebo provizornost situací, v nichž dnes často vyrůstají. Ale jinak ano - děti jsou malí lidi. A dospělí mají někde uvnitř pořád kousek dítěte. Na obhajobu rodičů řekněme, že vlastním dětem obvykle jen předávají to, co sami dostali, byť třeba v jiných historických kulisách.
Když člověk přehnané nároky rodičů nevydrží, kde to "praská" nejčastěji? Obrací se tlak spíš z bytosti ven, nebo vede k různým formám sebepoškozování?
Nelze paušálně odpovědět. Pokud ode mne chcete slyšet, co charakterizuje dnešní mladou generaci, mohu připomenout skutečnosti, na které upozorňují odborníci i některé dílčí provedené výzkumy. U mnoha současných dětí pozorujeme stagnaci jejich emocionálního a sociálního vývoje. A taky nárůst zdravotních problémů. Konkrétně jde o sníženou schopnost empatie a o zvýšený vnitřní neklid. Časté jsou poruchy spánku a imunity, rostoucí nadváha, poruchy příjmu potravy. V počtu kouřících dětí vedeme evropské statistiky. Objevuje se dětská deprese. Starší pedagogové vám potvrdí, že počet dětí, které jsou tzv. v normě, a těch nějak nápadných, se ve třídách za posledních dvacet let téměř otočil. Na to, jak moc se jako společnost oficiálně snažíme, aby nám nejmladší generace prosperovala, u ní pozorujeme dost zásadní problémy. Troufám si tvrdit, že je to právě důsledek hromadného, tzv. normativního, zanedbávání.
Co si pod tímto pojmem představit?
Jde o praktiky, které jako společnost běžně uplatňujeme v péči o děti a při výchově, přestože při bližším ohledání nebo na základě výzkumů zjistíme, že jde o praktiky škodlivé. Jde o situace, kdy přirozené potřeby dětí vyplývající z jejich vývojových možností, jsou obětovány tzv. kulturním normám. Na jednu stranu se děti snažíme ochránit před jakoukoliv fyzickou újmou, málem od plenek rozvíjíme jejich intelektuální potenciál, ale opomíjíme jejich potřeby emoční a sociální. Velmi se proviňujeme proti potřebám raného věku, včetně času těhotenství a porodu, který je pro nás příležitostí poskytnou lékařské služby, a nikoliv rozvíjet mateřskou intuici. Rodiče nemají čas s dětmi být, mluvit, prožívat. Přestává se vařit kvalitní domácí jídlo. Děti postrádají pohyb. A taky hru - mám na mysli skutečnou spontánní hru, včetně příležitosti samostatného zkoumání a přiměřeného rizika, a tedy ne nějakou obrazovkovou náhražku. Pointa je v tom, že pro dítě, nejméně do nástupu do školy, má skutečný smysl jenom to, co projde jeho smysly. Angličtina pro tříleté s rodilým mluvčím, interaktivní počítačové hry pro nejmenší a další výdobytky nemohou nahradit pobyt v lese, na zahradě nebo i doma, kdy dítě samo zkoumá a experimentuje a přichází k poznání světa i sebe samého skrze své vlastní přirozené možnosti. Přestože z historického hlediska je generace současných dětí v průměru asi ta nejblahobytnější, jaká kdy chodila po této planetě, zároveň je také generací nejvíc nejistou, podléhající módním a mediálním trendům víc než vlastnímu přesvědčení.
Zářným příkladem zneužívání vlastních dětí jsou i pětileté holčičky soutěžící na minimiss. Četla jsem výbornou reportáž z ČR, hlavní motivace holčiček byla "hlavně abych nezklamala maminku". V USA má jedna vlastní talkshow… Není už to regulérní sexuální obtěžování?
Sexuální obtěžování má své právní vymezení. Asi máte na mysli zneužívání dětí reklamou se sexuálním podtextem nebo všelijaké vlezlé módní trendy. Bohužel je tomu tak - děti jsou velmi přizpůsobivé a holčičky obzvlášť. Od mala jsou schopny usměrňovat své potřeby společensky jim předkládaným způsobem. Bez ohledu na to, jaké důsledky to pro jejich další život může mít.
Jsou matky, které píší osmiletým dcerám dietní programy nebo jim dávají k narozeninám plastiky…
Protože reklama zaměřená na ženy a dívky je vděčná, cílená a masivní. Je do ní vkládáno mimořádné množství peněz i umu těch, kdo umějí manipulovat lidskou mysl. A pokud za sebou nemáme láskyplné vyhraněné zázemí, které do nás včas vložilo patřičné sebevědomí a pocit vlastní hodnoty nespojovaný s tím, jak vypadám a co mám na sobě, pak jsme snadnou kořistí. S dospívajícími dívkami pracuji ve své poradně a je zjevné, že dokonce i ty, které po vleku módních trendů vlastně netouží, nemají často vnitřní zbraň, jak se nesmyslným trendům postavit. Pod dalším tlakem vrstevníků se raději přizpůsobí a čas, který by mohly věnovat vzdělávání a vůbec svému rozvoji, raději věnují - inu třeba snům o tom, jak uspět v soutěži miss. Pokud jsou ale samy k sobě poctivé, dřív nebo později je tohle přestane bavit. A možná skončí v depresi či v jiném problému, který je nakonec právě i skrze terapii může přivést k jejich skutečným potřebám.
Jaké jsou dnešní požadavky na kluky? Můžou být míň dokonalí než holky, protože jsou kluci?
Na první pohled snad ano. Tím, že jsou ve srovnání s holčičkami méně snaživí, jsou snad skutečně pod menším tlakem a víc se jim toleruje. Také ale mají svá ohrožení. Třeba v tom, že mnozí dnes postrádají přirozený vzor, který by jim pomohl dozrát v muže. V mnoha rodinách chybějí otcové, chlapci mají k dispozici spíš své kamarády, takže jako společnost bojujeme s jakousi věčnou mužskou pubertou. Hovoří se sice o tzv. nových mužích, pořád nám ale chybí představa, co přesně to znamená? Jak mi nedávno řekl jeden lektor mužských seminářů: Je čas, aby si muži začali klást určité otázky a hledali na ně odpověď. Dokud jen tak proplouvají, je to zdánlivě snadné řešení, ve skutečnosti za to ale platí hlubokou krizí mužské identity.
Stoupá tedy množství rodičů, kteří v dětech vidí hlavně deklaraci vlastní úspěšnosti a svou vizitku?
Obávám se, že takových rodičů skutečně přibývá, protože rodiči se stává generace, vyrůstající v časech socialistické jeselské výchovy a individuálního odcizení, která nám kapitalismus jen ještě jinak posílil. Málokdo se cítí být součástí nějakého společenství, ale považuje se - často i ve vlastní rodině - za solitera sledujícího výhradně vlastní cíle. Stačí, když se podíváte na trendy popisující současnou českou rodinu, jak je uvedla nedávná kniha odborníků (Výchova k sociálně reprodukčnímu zdraví, nakladatelství Maxdorf 2011): páry už předem nečekají trvalost svého vztahu, stoupá oblíbenost soužití mimo manželství nebo se svatba odkládá na neurčito, sexualitu mnozí odpojili od rodičovství, muži a ženy se přetahují o své role, obě pohlaví chtějí dobývat svět a vydělávat peníze. Takže z pozornosti vypadávají jak potřeby dětí, tak obrovská energie, kterou je třeba dát péči o domov, chcete-li, abyste v něm měla skutečné zázemí. Jenže malé dítě potřebuje domov. Potřebuje někoho, kdo se na ně soustředí, vymezí mu citlivě jeho hranice a dá mu pocítit, že jeho potřeby jsou důležité a že je tu někdo, kdo je chce naplňovat ne s podmínkou, co za to, ale prostě proto, že své dítě přijímá a miluje. Schopnost bezpodmínečné lásky je čím dál vzácnější.
Na vaší home page máte: "Jak dnes zacházíme s dětmi, tak budou ony zítra zacházet se sebou, s bližními i s okolním světem". Tak na co se můžeme těšit třicet let?
Odhadování budoucnosti je o to snazší, oč jasnější je naše představa, k jakým hodnotám své děti vychováváme. Každý rodič si může zkusit odpovědět sám. Osobně jsem přesvědčená, že trendy současné výchovy jsou významně narušeny trendy současného nezdravého životního stylu. Doporučuji tento styl podrobit zkoumání. I za tu cenu, že nám to zkomplikuje život, to když zjistíme, že nezbývá než doma cíleně vytvářet mikroklima, v němž dětem dokážeme dát to, co opravdu potřebují. Při posuzování potřeb dětí paradoxně často přehodnotíme i svoje vlastní...
Aneb všechno zlé je k něčemu dobré?
Způsob našeho života nám dává zpětnou vazbu. Jsem přesvědčena o tom, že funguje něco, co bychom mohli nazvat vesmírným zákonem. Stejně jako věci padají k zemi, protože funguje zákon gravitace, lidé jsou šťastní nebo nešťastní podle toho, nakolik jsou v souladu se svými skutečnými potřebami. K takovým kupodivu nepatří honba za pohodlím, penězi, slávou a mocí, naopak - tahle pozlátka jsou past, ve které už se, jak často vidíme kolem sebe, chytila nejedna "VIP", která nakonec navzdory svým kontaktům, vlivům, vilám a limuzínám končí jako totální troska. Obklopujeme-li se třpytivými, ale jalovými náhražkami, nežijeme pravý život. Možnost posouzení téhle pravosti a pravdivosti máme každý ve svém nitru. V tom je život velmi spravedlivý. Stejně jako v tom, že k cíli vedou neprošlapané cesty. Neprošlapané proto, že po nich málokdo chodí. Jinak zas není tak těžké je najít. Stačí začít skutečně hledat.
Některých citací z tohoto trochu neučesaného rozhovoru bylo využito v článku Terezy Šimůnkové "Sypu do tebe, tak funguj!", který vyšel v časopise Kraus 6 2012.
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
