Sdělování špatných zpráv ve školním prostředí
Sdělování špatných zpráv je obtížné. Těžko to zvládají dospělí mezi sebou a ještě náročněji se tento úkol jeví, máme-li bolestné skutečnosti říci dětem. Rozšířený je názor, že dětská psychika je křehčí a že nevhodně zvolená forma sdělení může způsobit trauma. To je pravda. Přesto však i děti jsou pro přijímání špatných zpráv vybaveny. Mají své vlastní mechanismy zvládání a dospělí se od nich mají v mnohém co učit.
Na následující otázky jsem odpověděla Nikole Vrbkové z časopisu Třídní učitel a vedení třídy:
Jaká jsou specifika sdělování špatných zpráv dětem?
Záleží na věku. Menší děti, zanořené dosud do magického stupně svého vývoje, vnímají skutečnost jiným způsobem než starší děti a dospělí. Zvláště batolata a předškoláci mají díky bohaté fantazii specifické možnosti, jak se se špatnou zprávou vypořádat. V každém případě představují náročné události, zahrnující v sobě ztrátu, frustraci, zoufalství či existenciální stres pro děti nový typ zkušenosti, se kterou se potřebují seznámit a potřebují jí být doslova provedeny. Jsou v tom závislé na dospělých, a ti, jak známo, bývají průvodci více nebo méně kompetentními. Pokud se sami dospělí nejsou zvyklí pravdivými emocemi zaobírat a uplatňují spíše různé únikové a vytěsňující strategie, pak svým chování děti matou i poškozují. V každém případě je na místě věnovat vedle špatných zpráv jako takových pozornost i duševním procesům, které se dějí přímo v dítěti, jež je sdělení špatné zprávy vystaveno: Jak si má poradit s projevy smutku, hněvu či agrese? Jak může v bezpečí prožít záchvat silného pláče? Jak lze prolomit traumatické zamrznutí? Pokud dospělí, často pro vlastní emoční přetížení, nejsou schopni být dítěti nablízku, je na místě vyhledat odbornou pomoc.
Špatné zprávy se nevyhýbají ani školnímu prostředí: Pedagog se dozví špatnou zprávu. Jak by se k takové situaci měl postavit? Říct, nebo neříct?
A v čem pomůže, když špatnou zprávu neřekne? Žáci se ji přece dříve či později stejně dozvědí, a pedagog tak promarňuje příležitost být tím, kdo určí způsob, jakým se žáci onu zprávu dozvědí. Špatné zprávy, byť se nám to nelíbí, k životu patří, a je třeba, abychom se s nimi učili zacházet. Neupřímné, tabuizované a všelijak manipulované situace jsou matoucí a ohrožující. Mnohem lépe se dýchá tam, kde je přítomna základní pravdivost, otevřenost a s nimi i možnost prožívat autentické emoce.
Co si myslíte o milosrdné lži jako prostředku zmírnění dopadu špatných a bolestných zpráv?
Až na výjimky nejsem zastánkyní milosrdných lží. V mnoha případech totiž nejde o milosrdenství, ale spíš o nedostatek odvahy podívat se na věci zpříma. Navíc lež má tu vlastnost, že se ze své podstaty řetězí – k první smyšlence je nutno přidat další a k druhé zase další a vše se jen komplikuje. Pokud překrucujeme důležitá fakta, dříve nebo později se to otočí proti nám. Když něco zatajujeme, bývá dětská fantazie mučivější než realita. Sdělujme fakta šetrně, ale sdělujme je. Nevzbuzujme marné naděje, ale naděje se nezříkejme. Důvěra je křehká věc. Pokud lhaním nebo nevhodnými úhybnými manévry důvěru dítěte zklameme, budeme ji těžko obnovovat. Je samozřejmě třeba brát v úvahu, jaké informace dítě ve svém věku unese, kdy je lepší je mírnit a přizpůsobit. I tak se dá zůstat v pravdě, byť je bolestná, a vždy v ní lze hledat i nějaký potenciál. Otvírá se cesta pro osobní růst všem zúčastněným.
Jak děti na špatné zprávy reagují? Jsou zde rozdíly mezi mladšími a staršími dětmi? Jaké?
Malé děti, jak známo, často reagují kouzelným, odzbrojujícím způsobem: Vědí na příklad, jak mrtvou babičku zase vzkřísit - dokáží si s ní přece povídat ve své fantazii nebo je navštíví ve snu! Právě otázka nemocí a umírání bývá klíčová. Pro dospělé patří smrt k těm nejproblematičtějším tématům, takže před ní raději zavírají oči a silně ji tabuizují. Malé děti ale, jsou-li správně vedeny, k ní přistupují bez předsudků. Sice také cítí strach nebo bázeň, ale přesto se dokáží otevřeně ptát: Proč někdo žije dlouho a jiný krátce? Co se stane s těly, když člověk nebo zvíře zemře? Musí se umírat, aby se Země nepřeplnila? Jdou duše mrtvých do nebe? Nedávno jsem se v této souvislosti doslechla o skvělém počinu v Německu. Už několik let tam běží projekt s názvem „Děti filozofují“ (vice na www.kinder-philosophieren.de), na němž se podílí mnoho tamních mateřských a základních škol. Iniciátory projektu jsou Roswitha Wieshau, docentka filozofie, a Karlfriedrich Herb, profesor filozofie, oba z Regensburgu. Všimli si dětské nepředpojatosti a schopnosti trefně postihovat zkušenost a připustili, že i dospělí filozofové někdy úmyslně zaujímají dětskou pozici a pohlížejí na věci z dětské perspektivy, když chtějí přijít na kloub složitým otázkám. Naivita, zvědavost a nepředpojatost umožňují nekonvenční přístup a mnohá vysvětlení. Vyplatí se brát děti vážně, a to i v krizových situacích… Ale zpátky k věku. Nejmenší děti není třeba zaplavovat podrobnostmi, jsou před dopadem skutečnosti ještě chráněny svou iracionalitou a fantazií. Většinou až děti mladšího školního věku jsou schopny skutečné empatie a spoluprožívání. Starší děti a zvláště dospívající působí dojmem, že vydrží víc a jsou zatížitelné. Přesto i jim dosud chybějí zkušenosti a také oni potřebují ohledy a ochranu. Ohroženější jsou v tom, že mohou mít tendenci vyrovnat se s krizovou situací po svém nebo dokonce potají, což zejména v pubertálním a adolescentním věku někdy znamená i uchýlení se k rizikovému chování - třeba v hledání uvolnění či zapomnění v adrenalinovém sportu či návykových látkách. Důležité je zůstat s dětmi všeho věku ve spojení. Hovořit s nimi o tom, co prožívají. Přiznávat vlastní emoce, byť třeba s určitou autocenzurou.
Co tím myslíte?
Jde o to, abychom my dospělí, pokud možno, špatné zprávy dětem sdělovali, až když silná vlna našich vlastních, do vysokých obrátek vyburcovaných emocí aspoň trochu pomine. Až poté býváme schopni být dětem oporou. Snažme se vidět a oddělovat to, co se skutečně přihodilo, a naše emoce, které ve stavu našeho velkého rozrušení mohou být na překážku korektnímu sdělování faktů. Je přitom velký rozdíl, zda stres, kterým procházíme, má podobu přechodové krize (např. když se vyrovnáváme s úmrtím starého a nemocného prarodiče), nebo je zásadním traumatem (úmrtí mladého rodiče, rozvod, tragická nehoda, živelná katastrofa). Poskytnutí přednostní krizové intervence sobě samotným nebo vyhledání poradenství či terapie bývá nezbytným předpokladem toho, abychom následně zlou situací dokázali kompetentně provést i děti.
Vraťme se do školního prostředí. Jaké emoce mohou nastat tam a jak by na ně měl pedagog reagovat?
Je pravda, že školní prostředí je méně osobní než prostředí v rodině. Na druhou stranu zlé zprávy hranici intimity paradoxně mažou. Stává se, že vážná nemoc nebo smrt spolužáka sblíží a stmelí učitele a žáky nevídanou měrou. Kde se něco takového přihodilo, stalo se to proto, že společně pomáhali, pečovali, truchlili nebo prožili potřebné rituály. Tím chci říci, že emoce nedělím na domácí a školní. I pedagogové ať reagují, jak nejupřímněji mohou a umějí. Pokud přitom spadnou nějaké masky a žáci před sebou místo přísného učitele uvidí prostě smutného člověka, vzájemné vztahy to obvykle prohloubí. Vždyť podobné zkušenosti máme i s jinými tématy, třeba z oblasti sociální a etické výchovy. Kolektivy, které mají zkušenost s řešením šikany, s inkluzí hendikepovaného spolužáka nebo třeba s dobrovolnictvím v domově seniorů, přesáhnou rámec pouhé školní třídy. Vznikají hlubší vztahy a přátelství. Kéž by se v tomto ohledu naše školy více přibližovaly skutečnému životu a nebyly vnímány jen jako instituce plnící mozek věcnými informacemi. Najde-li se potrava i pro srdce a tak zvané měkké dovednosti, tím lépe.
Jak jednat v situaci, kdy se dítě uzavře do sebe a odmítá komunikovat?
Především se ptejme, co se to děje a proč. Obvyklým důvodem, pro který se děti takto uzavírají, je jejich, často nevědomý, pocit, že pro ně není bezpečné emoce pustit. Souvisí to s obecně nedostatečnou schopností společnosti zacházet konstruktivním způsobem se stresem a s emocionálními projevy, které k němu patří, i s tím, že školu nemáme spojenu s možností niterného a srdečného prožívání. Nemáme ani mnoho obvyklých a zaběhaných rituálů, které by nám pomohly vypořádat se se smutkem, kultivovaně se zbavit stresu. O to více máme řešení náhražkových – od přejídání přes kouření po alkohol a další způsoby, jimiž regulujeme své emoční rozrušení. O to více k stresu patří zkratkovité reakce, projevy násilí, neschopnost komunikace. Existují hypotézy, že tento problém má svůj původ v raném věku, kdy se miminka a zvláště batolata v období vzdoru potřebují učit usměrňování svých dosud asociálních projevů a zcela syrových emocí laskavým vedením svých dospělých, jenže málokteré dítě má na blízku takového dospělého, který by to s emocemi sám uměl. O to většími mistry jsme v tzv. kontrolních mechanismech a v emočně nedostatečných, destruktivních reakcích na stress v podobě útoku, útěku či zamrznutí. Třetí možnost - zamrznutí - je v prostředí, kde se dítě necítí bezpečně, nejtypičtější. Dítě ve škole přece nemůže dost dobře útočit ani utéci, zbývá mu právě stažení se do sebe. Když škola dokáže vytvořit bezpečné prostředí a učitel dítěti projeví patřičnou pozornost, ledy zpravidla roztají.
Jak může pedagog dítěti nebo třídě situaci ulehčit?
Být v pravém slova smyslu přítomen. Být k dispozici. Na vlastním příkladu ukazovat, že upřímnost a prožívání emocí jsou dovoleny. I proto by pedagogové měli projít základním vzděláním v krizové intervenci, a neustále pracovat na svém osobním rozvoji a lidskosti. Žáci učitelům ochotně odpouštějí věcná zaváhání nebo neznalost, ale bývají nemilosrdní k emoční zašpuntovanosti a přetvářce.
|
Základní zásady sdělování špatných zpráv dětem: pravdivost
|
|
Čeho se vyvarovat: neupřímnosti
|
Vyšlo v časopise Třídní učitel a vedení třídy na podzim 2017
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
