Rozhovor Michaely Rozšafné s Evou Labusovu pro časopis Nový prostor:
CO SE V MLÁDÍ NAUČÍŠ…
Co všechno se o světě dozvíme ještě dřív, než do něj vstoupíme? A jaké chyby svých rodičů si neseme životem?
Michaela: Co si z odborného hlediska myslíte o rčení "co se v mládí naučíš, ve stáří (v dospělosti) jako když najdeš"? Dá se vztáhnout i na počátek vývoje člověka, tj. na období prenatální a období raného vývoje?
Eva: Jako téměř ve všech případech lidové moudrosti, také v tomto se ve rčení skrývá mnoho pravdy. Počátek našeho vývoje vytváří důležité výhybky pro příští směr našeho života. Jak to dobré, tak i to nedobré, co nás na počátku života potká, nás potom v nějaké podobě doprovází až do konce našich dnů.
Jak často se setkáváte s tím, že zážitky z prenatálního období či raného dětství ovlivňují chování lidí v dospělosti?
Vzhledem k mé práci - poskytuji poradenství v oblasti rodičovství a vztahů - se s faktem, že počáteční etapa života významně ovlivní, kým jsme, setkávám vlastně pořád. Jde o to, že novorozenci přicházejí na svět s dosud nezralým, nedovyvinutým mozkem. Díky novodobým technickým vymoženostem, zejména zobrazovacím metodám, můžeme dnes už poměrně přesně pozorovat, jak se lidský mozek vyvíjí. Zjišťujeme, co jsme dřív jen tušili - děje se tak v bezprostřední souvislosti s tím, co děti okolo sebe najdou, když se narodí.
Začněme už těhotenstvím. Jaké konkrétní konání budoucí matky může následně ovlivnit život potomka?
U nás se prenatální psychologií, pokud vím, nikdo příliš do hloubky nezabývá. Takže spíš čerpáme z práce zahraničních odborníků. Od nich jsou k dispozici poznatky, že nejen fyzický, nýbrž i psychický vývoj začíná v okamžiku početí. Někteří buněční biologové dokonce tvrdí, že už v genetickém mixu vajíčka, resp. spermie, jsou zapsány životní okolnosti a prožitky rodičů a dalších předků, které se v tzv. mezigeneračním přenosu na dítě přenášejí. Mezi matkou a dítětem probíhá po celé těhotenství intenzivní výměna látková i informační. Matka dítě vyživuje. Když špatně jí, kouří nebo bere drogy, prokazatelně dítě poškozuje. Zároveň cokoliv sama prožívá, dostává se k dítěti v lůně, což lze pozorovat třeba zvýšením jeho srdeční frekvence. K výměně informací dochází i prostřednictvím hormonálního působení. Když je matka šťastná, stoupá v pupeční šňůře hladina hormonů štěstí endorfinů. Když je ve strachu nebo napětí, musí se dítě vypořádat s přílivem stresového hormonu kortizolu.
Na svých webových stránkách zmiňujete mj. takzvanou pupeční šňůru k duši, kterou údajně mezi matkou a dítětem proudí vědomé i nevědomé myšlenky a pocity. O co jde a má to na vývoj dítěte skutečně vliv?
Máte asi na mysli text týkající se práce německé prenatální psycholožky Susanne Troche (více na https://www.susannetroche.de). Ta patří do většího týmu složeného z psychologů, psychoterapeutů, lékařů a porodních asistentek, společně se věnují dlouhodobé analýze rané vazby mezi matkou a dítětem (podrobnosti lze v němčině nalézt na webových stránkách www.bindungsanalyse.de). Tvrdí například, že všechny zkušenosti posbírané během prenatálního období jsou ukládány do mozkového kmene. Na mozkovém kmeni pak závisí vývoj a funkčnost vyšších mozkových částí. Informace, které dítě nasbírá v mateřském lůně, tak hrají významnou roli při vytváření nervových buněk, jejich spojování s dalšími buňkami a při aktivaci takto vzniklých mozkových drah.
Vývoj mozku tedy není jednoznačně biologicky předurčen? Neprobíhá u všech lidí stejně?
Vypadá to, že některé struktury, které jsou odpovědné například za prožívání emocí či za schopnost empatie nebo láskyplného chování k druhým i k sobě, se utvoří pouze, pokud jsme v patřičném stadiu vývoje - raný věk je vymezen zhruba prvními třemi roky života - zaopatřeni patřičnou péčí a podněty. Patří k převratným zjištěním, že mozky dětí obklopených citlivou, laskavou pozorností rodičů se vyvíjejí jinak než dětí vyrůstající v prostředí emoční lability, konfliktů nebo násilí. Ukazuje se, že u lidí vyrůstajících v mimořádně nepříznivých podmínkách některé struktury, odpovědné za prožívání pozitivních emocí nebo empatie, chybí. Vědci se z tohoto úhlu pohledu stále více přiklánějí k předpokladu, že plný potenciál lidství se zřejmě může rozvinout při možnosti primárního prožitku přijetí a lásky v patřičném vývojově daném čase. Když tuto příležitost promeškáme, vzniklé škody už taky nemusíme nikdy napravit.
Náš vývoj je ale přece předurčen také dědičností…
Ano, to je věčné dilema, zda jsme více ovlivněni genetikou nebo výchovou. Výše zmíněný tým se přiklání spíše k názoru, že geny nejsou určující tak, jak se původně přepokládalo. Rozhodují sice o lidském vzhledu, nadání, zdraví a o mnoha vlastnostech. Jinak ale mladý obor zvaný epigenetika poukazuje na to, že některé prenatální i postnatální vlivy mohou DNA změnit. Do těchto silných vlivů kromě prostředí údajně patří i pocity, které uvádějí do chodu vysoce komplexní molekulární procesy a spoluurčují, které geny se projeví a které naopak umlknou.
A ta pupeční šňůra k duši?
Ti, kdo pracují s jemnohmotným světem – naše silně materialistická společnost ho nebere nijak vážně - připouštějí i přenos informací a vlivů tzv. intuitivním kanálem, kterým matka a dítě komunikují i při nevyslovených myšlenkách a pocitech. Zažívám v tomto ohledu dojemné chvíle, když v rámci přípravy na porod s některým těhotnými ženami zkoušíme různé vizualizace a ženy se mnou svou komunikaci s nenarozeným dítětem sdílejí. Zažívám ale také smutné chvíle, když si lidé během naší společné práce vybavují, že jako děti nebyli vítáni nebo že se třeba dle slov jejich vlastní matky ani neměli narodit. Tito lidé mají pocit, že jejich potřeby vlastně nikdy nikoho nezajímaly. Jde pak o to je přivést k uvědomění, že těžké okolnosti dětství jsou už pryč a že v dospělosti máme možnost zatížení získaná od rodičů setřást jako náklad, který na nás kdysi někdo navěsil proti naší vůli. V tom může pomoci dobře zvolená psychoterapie.
Proč bývá tak těžké vliv raného věku přeprogramovat?
Protože zatížení do nás nejvíce vstupují v čase, kdy ještě nejsme schopni sebeuvědomění. Pro nezralost potřebných částí mozku nám zhruba až do třetích narozenin chybí schopnost racionálního úsudku a uspořádávání faktických souvislostí. První vzpomínky a zkušenosti do naší vnitřní reality vstupují nevědomě v podobě smyslových a instinktivních prožitků. Ty příliš ohrožující a stresující si dítě neumí zpracovat, ukládají se ale do jeho nevědomí a později žijí vlastním životem, nejčastěji v podobě narušeného sebevědomí, úzkostí a jiných neuróz.
Jak naše chování ovlivňuje samotný porod? Na jakých faktorech záleží?
Porod je zásadní transformační předěl jako pro dítě, tak pro matku. Je mimořádně důležité, aby pokud možno probíhal bez medicínských intervencí, které ruší přirozené vyplavování porodních hormonů odpovědných jak za dobrý průběh porodu, tak za vydařené navázání poporodního kontaktu mezi matkou a dítětem. Je obrovská škoda, že moderní porodnictví psychologické potřeby porodu zanedbává. Porody nezřídka připomínají spíše chirurgický zákrok a bonding bývá v současných porodnicích běžně narušován rutinní separací matky a dítěte za účelem lékařských vyšetření novorozence. Matkám se tak komplikuje cesta k radostnému prožívání mateřství i ke spontánnímu podpoření biologicky daných mateřských instinktů. Přibývá žen, které po porodu upadají do smutků či přímo depresí z toho, že samy sebe nevnímají jako dost dobré a dostatečně kompetentní matky. To má pak vliv i na párový a rodinný život. Naštěstí cesta k nápravě existuje, a to skrze co nejčastější a co nejtěsnější kontakt matky a dítěte kdykoliv je to možné, včetně častého mazlení, kojení, nošení miminka v šátku, společného spaní a dalších zásad vědomého rodičovství.
A co ten hojně diskutovaný raný věk? Opravdu je pro náš vývoj tak klíčový?
Z toho, co zatím víme o vývoji lidského mozku, to tak vypadá. V určitém smyslu, zdá se, skutečně platí, že prožitky a vzory chování, s nimiž se v tomto čase setkáme, spoluurčí náš příští život. Je velkým pochybením dospělých, pokud na svá miminka a batolata kladou nároky, kterým ona pro nevyvinutost mozku dosud nemohou dostát. To se týká zejména nároků na nezávislost nebo způsobné chování dítěte. Obojího je lidská bytost schopna až po třetím roce věku a do té doby potřebuje maximální ochranu, laskavé vedení a dobrý příklad.
To znamená, že nechat třeba miminko o samotě vyplakat do vysílení nebo trestat batole za záchvat vzdoru není správné?
Nemáme prostor to zde patřičně rozvinout, tak jen krátce řekněme, že je to - a vycházíme z novodobých poznatků o dětském mozku - naopak poškozující. Ke zbytečným střetům dochází, když dospělí uplatňují nevhodná výchovná opatření, aniž mají aktuální informace z vývojové psychologie. Není prostě v silách nejmenších dětí korigovat vlastní emoce a chovat se kultivovaně. Silně se projevuje rozpor mezi tím, co dítě impulzivně chce, a co v dané chvíli skutečně potřebuje. Pro miminko je pláč hlavní prostředek ventilace stresu a zůstane-li přitom o samotě nebo brání-li mu dospělí v možnosti vyplakat se utěšováním za každou cenu, stres jen narůstá a dítě bývá stále neklidnější. Při zacházení s batolaty jde taktéž o subtilní interakci, kdy proti sobě stojí často nedostatečné sebe-vědomí rodičů a teprve se probouzející sebe-vědomí dítěte. Obvykle nejistí rodiče na výstřelky batolecího chování reagují dvojím nefunkčním způsobem. Buď se, aby dítě "zkrotili", snaží držet tradičních autoritářských výchovných principů a užívají verbálního či fyzického násilí. Nebo, toužíce následovat liberálnější model výchovy, dítěti ustupují a nedají mu žádné hranice, čímž zase přispívají k nárůstu počtu sebestředných malých tyranů - některým lidem neošetřený batolecí narcismus vydrží až do smrti. Proto řekněme rovnou, že poškozující jsou oba přístupy a oba jsou dnes označovány jako zanedbávající výchova. Vše, co od batolat chceme, jim nejprve musíme ukázat vlastním příkladem, aby se to od nás mohla naučit. Často od rodičů slýchám, jak je jim líto, že na své malé děti křičí nebo je dokonce uhodí. Že rozum ví, co by bylo třeba, avšak emoce rozhodnou, co se stane. Ukazuje se, že dětský pláč nebo vzdor dobře snášejí ti rodiče, kteří kdysi sami jako batolata byli emočně svými pečovateli podpořeni. Pokud tomu tak nebylo a dospělí nemají deficity z vlastního dětství zpracované, autenticita nejmenších dětí bývá pro ně nesnesitelná.
V čem je tedy háček?
V tom, že jako rodiče můžeme svým dětem dát jenom to, co sami máme. Pokud naše emoční potřeby nebyly v našem dětství naplněny, může nás vrtkavé chování a závislost našich dětí na nás úplně rozhodit. Připustit si, že dítě nebo i náš partner v nás probouzejí emoce, které nám zrcadlí naše vlastní vývojové trauma, bývá bolestné, ale také osvobozující. Stojí za to zavzpomínat na dobu, kdy jsme sami byli dětmi. Příchod našich dětí nás znovu vrací na počátek našich životů a konfrontuje nás s tím, jak se kdysi utvářela naše osobnost a naše základní vztahová vazba, podle níž jednáme se sebou i s druhými. Tím, jak hledáme způsob zacházení s potomky i životními partnery, můžeme postupně nefunkční stereotypy a strategie vlastního přežívání - jednou z nejčastějších je například perfekcionismus nebo potřeba dokázat svou hodnotu skrze pracovní výkon - zpochybnit a při hledání uspokojivější cesty lépe poznávat a hojit sebe samotné. Proto je velká škoda, že o tomto rozměru rodičovství tak málo veřejně mluvíme a společnost ho většinově opomíjí. Tlačí se spíš na to, aby byl dostatek míst v hlídacích institucích a matky mohly včas do práce, kde se mnohdy cítí kompetentněji než doma s dítětem. Současné otcovství je pak další kapitola. Podpoře rodičovství zkrátka patřičný význam nepřikládáme a leckdo tak, aniž si to uvědomí, propásne příležitost, jak zkultivovat lidství vlastní i svého dítěte. Obávám se, že vztahové zdraví společnosti této skutečnosti odpovídá.
PhDr. Eva Labusová je poradkyně pro oblast rodičovství, výchovy a vztahů. Věnuje se publicistice. Pořádá přednášky a semináře pro odborníky i veřejnost. S dcerou Alžbětou ve spolupráci s nakladatelstvím Triton připravily pro český knižní trh dvě publikace švýcarsko-americké psycholožky Alethy Solterové (www.awareparenting.com), týkající se důležitosti rané interakce matky s dítětem a významu dětského pláče a vzdoru (Moudrost raného dětství, Slzy raného dětství). Více na www.evalabusova.cz
časopis Nový Prostor 26.3.2018
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
