PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Mluvte s dětmi!

Děti totiž potřebují, aby si s nimi někdo povídal. Aby někoho zajímalo, o čem přemýšlejí. Aby se měly s kým zasmát i poškorpit, zkrátka sdílet.

Nedávno jsme byli v klubovém kině. Film se jmenoval "Naše země" a dosti dramatickou formou zobrazoval život mezi zvířaty - jak loví jiné tvory, aby sama nebyla ulovena. V sále bylo překvapivě hodně dětí. A dlouho to trvalo, než vlastní film začal. Asi tříletému chlapečkovi v řadě před námi začala být dlouhá chvíle. Ošíval se a vrtěl. Jeho rodiče seděli nablízku, určitě ho vzápětí nějak upokojí, mysleli jsme si. Jenže oni si svého synka vůbec nevšímali. A to ani ve chvíli, kdy vyskočil ze svého sedadla a začal se prodírat poloprázdnými řadami sem a tam, stále dál od svých rodičů.

Jako dětský psycholog poznám, když dítě něco dělá proto, aby své rodiče provokovalo. Všimněte si mě přece, zabavte mne, pomazlete se se mnou!, dávalo tohle dítě najevo každým svým pohybem. Ze všech sil pak na mámu a tátu mávalo z první řady, až si ho matka konečně všimla a slabě mu zamávala zpátky. Působila unaveně. Bezbarvě. Poté chlapeček někam zmizel, pravděpodobně se schoval pod některé sedadlo.

Po chvíli se matka zvedla, aby ho začala hledat. Snad ho teď konečně vezme na klín, pomysleli jsme si. Jenže ono nic. Dovedla ho bez zájmu zpět na jeho místo, posadila se vedle a - film konečně začal

To dítě mi nešlo z hlavy ani cestou z kina. Musel jsem myslet na jeho rodiče. Na poselství, které chlapečkovi svým chování sdělovali: "Pokud možno nám dej pokoj. Zabav se sám. Nemáme nejmenší náladu se ti věnovat."

Foto: Kristina Baudyšová

Neschopnost zahrnout dítě láskou a pozorností je zřejmě to nejhorší, co rodiče svému dítěti mohou udělat

Říkáte si asi, že přeháním, šlo přece jen o jednorázový zážitek kdesi z kina. Přesto musím trvat na svém. Ti rodiče, navzdory zjevné snaze chlapce zaujmout jejich pozornost, nereagovali. Nic na ně nezabralo, a že toho ten chlapeček vyzkoušel dost! Nevnímat dítě, neslyšet, co říká a nevzít ho na klín, když po tom volá, představuje konkrétní formu odmítání rodičovské lásky.

Když se v poslední době procházím po ulicích, všímám si, zvláště u přechodů pro chodce, lidí, zvláště těch s dětmi. A vidím, že rodičovská nevšímavost začíná už od věku miminek. Někteří rodiče jdou, tlačí kočárek a starší děcko vedou třeba za ruku nebo za nimi klopýtá v těsném závěsu. Dohromady ale nepůsobí jako celek. Vytvářejí nesourodý dojem, jak by k sobě ani nepatřili.

Naštěstí potkávám i ty druhé, kteří jsou na své děti zjevně více napojeni. Když ucítí malé prsty ve své dlani, dokáží - navzdory obtěžkanosti nákupními taškami - ihned pochopit situaci. Jejich dítě něco potřebuje. A tak reagují: "Copak je? Už tě bolí nožičky? Tak víš co, přejdeme tamhle na chodník a budeme počítat lampy při cestě. Od té desáté tě na chvilku ponesu."

Nemohu se ale zbavit dojmu, že rodičů, kteří na své děti nereagují - podobně, jako tomu bylo u toho páru v kině - stále přibývá. Jsou pohroužení do sebe, chladní, málo účastní. A případy těch jemných, empatických rodičů, jsou naopak čím dál vzácnější.

Možných důvodů je celá řada. Dva nejnápadnější mne napadají hned. Zaměstnané matky. Většina žen s dětmi dnes, jen co ti malí trochu povyrostou, pracuje. A otcové přesto v domácnosti zůstávají nevšímaví, ani příliš nepomáhají s dětmi. Matky nakupují, vaří, vyzvedávají děti ve školách a školách, převážejí je do kroužků. Troufám si tvrdit, že současné ženy - matky jsou v naprosté většině případů zoufale přetíženy a chronicky unaveny. A tahle přetíženost i únava končí u dětí, které najednou nemají nikoho, kdo by jim naslouchal.

Možnost posadit se před obrazovku televize nebo počítače se nakonec jeví jako spásné řešení. Děti nezlobí a matky si odpočinou. Naše děti tak tráví čím dál více času u podivných programů a her, v nereálném světě. Co to může mít za následky?

Zeptejme se obráceně: Co se dítě učí, když s kamarády v přírodě hraje na schovávanou? Když mu babička vypravuje, jak to bylo v dobách jejích mládí? Když ve školce před ostatními přednáší básničku? Když se hádá se sourozenci o to, kdo vynese koš?

Foto: Kristina Baudyšová

Učí se umění komunikace, a tím nejdůležitějšímu umění vůbec

Učí se, jak druhým něco sdělit a jak jim naopak naslouchat. Učí se druhé poznávat a lépe jim rozumět. Učí se číst v lidských myslích, jaký kdo je a jak má každý docela odlišný způsob sebevyjádření. Učí se mluvit, slyšet, ptát se, vysvětlovat, odpovídat.

Učí se stále diferencovanějšímu vyjadřování, aby také od druhých získávalo stále složitější odpovědi. Učí se, jak to udělat, aby bylo správně vnímáno a aby také druzí jemu správně rozuměli.

Podobnou interakci žádná obrazovková média nenabízejí. Komunikace se nekoná. Počítač ani televize nám neřeknou, jak se jim líbíme nebo nelíbíme. Nemají pochopení pro specifika věku. Neprojeví náklonnost. Nenaučí nás řešit spory ani proniknout do nitra druhých lidí. Co je ale nejhorší, neumožňují nám poznat sebe samé.

Tohle všechno se může dítě naučit pouze od jiného člověka a kdo jiný by jím měl být než táta a máma?

Jenže, a dostáváme se k jádru problému, mámu a tátu stojí dítě, které se pídí po zákonitostech komunikace, čas. Spoustu času. A pozornost. Spoustu pozornosti. Dítě navíc pozoruje. Napodobuje. Rodiče jsou pod tlakem a nemají sílu mu správně čelit. Jsou věci, které se nedají dost dobře odbýt. A když se odbudou, je to někde poznat.

Není to jedno!

Znovu se ptáte se, zda nepřeháním a zda se případné nasazení rodičů vůbec někde projeví? Pokusím se tedy shrnout výhody lidí, kteří umějí dobře komunikovat, do několika bodů:

Dobře druhým lidem rozumějí a dokáží si udělat představu i o tom, co si druzí lidé myslí.
V diskusích rychle chápou, o jaký základní problém jde, a snáze nalézají argumenty, jimiž mohou druhé přesvědčit.
Snadněji nalézají správný tón a postoj.
Vědí, kam až mohou zajít v nesouhlasu nebo tlaku při přesvědčování a kde už hrozí, že se partner v komunikaci bude cítit ohrožen nebo zraněn.

Pokud člověk má základy komunikačních dovedností, umožňuje mu to snáze najít přátele a později i životního partnera. Rovněž mu to zvyšuje šance na dobrou práci nebo dokonce vedoucí pozici. Dávno už totiž neplatí, že bosem mezi lidmi je ten nejsilnější a nejstarší. Skutečnou vedoucí osobností bývá ten, z koho ostatní cítí největší jistotu.

Jak se to dělá, aby se dítě zásadám správné komunikace dobře naučilo?

Začít se musí brzy. Nejlépe ještě dříve, než se dítě narodí. Prenatální psychologie přináší stále více důkazů o prospěšnosti hlubokého pouta mezi matkou a dítětem ještě před narozením. Ženy dělají dobře, pokud intuitivně hladí své bříško a v myšlenkách s dosud nenarozeným dítětem rozmlouvají. Přes břišní stěnu už dítě cítí i dotek, matky tedy mohou plod hladit a odhadovat, zda se dotkly kolene či ručky. Dítě v lůně miluje klidné hlasy a hudbu a umí dát spokojenost najevo. A když mu dobře není, také se ozve - svědčí o tom třeba kopání a kotrmelce v zakouřeném nebo příliš hlučném prostředí.

Když se dítě narodí, možnosti pro vzájemnou komunikace rychle narůstají. To první, co novorozenec potřebuje, je pocit bezpečí a vítanosti. Jsme rádi, že jsi tu. Těšili jsme se na tebe. Obdivujeme tvou dokonalost. Radujeme se, když kopeš, když se směješ. A máme pochopení pro tvůj pláč. Na tvé potřeby reagujeme pokud možno hned, protože víme, že v tomto věku nemáš ještě pojem o čase. Teprve později, zhruba po prvních narozeninách, tě začneme učit, že se také ty musíš postupně naučit chápat potřeby druhých a respektovat určité hranice. Pořád ti ale zůstaneme nablízku, budeme ti ukazovat svět a na žádnou otázku nezůstaneš sám!

Základní pravidla pro komunikaci s malými dětmi

1. Odpovídáme hned. A pokud to nejde, upozorníme na to, např. slovy: Malý moment. Hned se ti budu věnovat!
2. Vůči dětem vysíláme zřetelné, jasné, jednoznačné a srozumitelné signály. Nic rozmělněného ani příliš intelektuálního, krátké stručné, přehledné informace, které dítě dokáže uchopit a zpracovat. Jakákoliv nejasnost je pro dítě matoucí a škodlivá.
Výše uvedená pravidla platí i v období pro rodiče tak náročném: období vzdoru, okolo třetího roku věku. Pak se k nim ale přidává ještě další:
3. Když dítě usměrňujeme nebo mu něco zakazujeme, jsme nejen maximálně výstižní, ale také důslední. Dítě nesmí mít nejmenší pochybnost o tom, co mu chceme říci a že si za tím stojíme.

Ještě důležitější než sama všechna pravidla je ovšem jejich neustálé procvičování. Přitom mysleme na to, že dítě by mělo mít dost příležitostí být s námi v klidu a o samotě, aby se na všechno mohlo zeptat. A to je to, co děti bezpečně vycítí: Zda jim opravdu nasloucháme a zajímáme se o ně, nebo zda to v návalu vlastních starostí jen neúspěšně předstíráme.

Nejvyšší finesy komunikace se dítě učí z přímého kontaktu - jen tak může pochopit sílu nevyslovených vět, gest, postojů, pohledů i významného mlčení…

Ze všech lekcí nejdůležitější je samozřejmě lekce lásky. Hlazení, mazlení a objímání je tou nejkrásnější formou komunikace. Jejich poselství dítě rozumí i beze slov: Máme tě rádi, jsi náš poklad, naše největší radost!

Autorem článku je německý dětský psycholog Hans Grothe, dlouholetý výchovný poradce a spolupracovník časopisu Eltern.

Vyšlo v časopise Rodiče 12/2008

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti