Proč se dětem lépe žije s písničkou na rtech
Kéž bychom ho měli! Co? No přece zázračný prostředek, který by naše děti dělal chytřejšími, citlivějšími, šťastnějšími… Že takový existuje? A že je i po ruce? Samozřejmě! Jmenuje se hudba.
Co všechno tedy hudba dětem dává? Od hormonů štěstí vyplavovaných při zpívání, přes barevné míčky hopsající po klavíru, až po fascinaci z tónů písně prodchnuté smutkem a silnými emocemi…
Lze učit hrát na klavír už dvouleté děti?
Ano - míní hudební vědec profesor Franz Xaver Ohnesorg. Protože klavír je báječná hračka v nejpravějším slova smyslu: Rozmanitým způsobem děti zve, aby objevovaly. Například v jeho Malé klavírní škole házejí děti při otevřené desce klavírního křídla barevné míčky do chvějících se strun nebo nechávají putovat své plyšáky po klaviatuře. Odkrývají možnosti nástroje všemi možnými způsoby. Zažívají na vlastní kůži, jak vzniká hudba a jak jim dělá dobře. A právě to je hlavní cíl rané podpory hudebního cítění.
Pokud děti seznamujeme s hudbou tím způsobem, že od začátku požadujeme výkon a děláme vše možné, abychom ho z dětí vymáčkli, lásku k hudbě v nich neprobouzíme. Naopak, všichni známe dospělé, kteří na hodiny klavíru z vlastního dětství vzpomínají s hrůzou a odporem. Týdně sólová hodina nebo dvě u pedagoga, který trápil etudami. Hrůza! Profesor Ohnesorg je přesvědčen, že hře na klavír se prostě děti musí učit jinak. Tak, že v sobě objeví lásku k hudbě a samy budou mít touhu ji rozvíjet. Prof. Ohnesorg to formuluje takto: Osobně jsem velmi dlouho hledal způsob, kterým by bylo možno učit už děti mezi druhým a šestým rokem života, pěkně hrou a v malé skupince. Když jsem se seznámil s paní Kim Monicou Wright a její Malou klavírní školou, pomyslel jsem si: Tak tohle je ono! V této škole určují samy děti, jakým tempem a způsobem se budou hudbě otvírat. Zpívají, tančí, pohybují se v rytmu prostorem. Experimentují s různě velkými zvonečky a zkoumají jejich rozdílný zvuk. Učitelky děti do ničeho netlačí v žádném směru, pouze jim nabízejí. Líbí se mi například trik s lakem na nehty: Každý nehet na prstech je nalakován jinou barvou, s výjimkou palců, ty jsou u obou rukou stejné. Nálepky odpovídajících barev na klaviatuře dítěti pak napovídají, kam je při hře třeba který prst položit. Takto se naučí číst noty třeba už tříleté děti, a to během několika málo měsíců: červená tečka - modrá tečka - žlutá tečka znamená do - re - mi. Tyhle barevné noty mají i své oči, nosy či třeba vousy, ale žádná nemá ústa. Na to se totiž ptáme až dětí: A co tahle notička? Jaký vydává tón? Smutný? Veselý?
Jsem přesvědčen, že pro nenásilné, vřelé objevování světa hudby klavír vysloveně zve děti, a to už od druhého roku věku. Ano, klavír je pro vstup do světa hudby ideální nástroj!
Prof. Franz Xaver Ohnesorg je zakládající intendant Kolínské filharmonie, umělecký ředitel Carnegie Hall v New Yorku a intendant Berlínské filharmonie. Jako intendant klavírního festivalu Ruhr přinesl do Německa v modelovém projektu tzv. Malou klavírní školu (Little Piano School). Více na http://littlepianoschool.com/inglese/kim.htm
A jak je to s miminky? Lze u nich podporovat hudební cítění?
No samozřejmě! - říká hudební pedagožka Irmgard Bergmanová z Německa. Všimněte si, že když rodiče mluví se svým miminkem, automaticky mění melodii svého hlasu a jakoby trochu zpívají. To má svůj důvod. Novorozenci jsou hudbou vysloveně fascinováni. Umějí dokonce rozeznat melodie, které jim někdo přehrával, když byli ještě v děloze. Takže není nic divného na tom, že se v naší hudební škole pokoušíme vytvářet takové podmínky, ve kterých se z tónů a zvuků dokáží radovat už ty nejmenší děti. Přesto je třeba přiznat, že hudební kurzy pro miminka v Německu jsou nový fenomén, jehož neobvyklost souvisí s vývojem hudební pedagogiky jako takové. Donedávna, ještě před patnácti lety, se hudbě nevyučovaly děti mladší čtyř let. V mateřských školách si děti nanejvýš pohrávaly s melodiemi a pomalu se seznamovaly s notičkami, od šesti se pak učily nejčastěji na flétnu nebo klavír.
Když americká hudební pedagožka dr. Lorna Lutz Hyege přinesla z USA do Německa koncept tzv. hudební zahrady a začala s rozvíjením hudebnosti u nejmenších dětí, vzbudilo to tehdy u zastánců klasické výuky velké nepochopení. Tak maličké děti přece ještě hudbě vůbec nerozumějí, tvrdili kritikové. Od té doby se naštěstí dávno prokázalo, že to není pravda a že miminka naopak z blízkosti hudby velmi prosperují. Od tohoto poznání byl už jen krůček k organizování speciálních kurzů právě pro nejmenší děti.
Na první pohled působí takový kurz jako obyčejná zábava, jakou známe třeba z mateřských center. Rodiče sedí se svými miminky v kroužku a zpívají nějakou písničku na uvítanou. Hudba pak ovšem v nějaké podobě zůstává přítomna i nadále. Hrají se různé dotykové a pohybové hry a děti zažívají hudbu v propojení s mazlením s rodiči a s pohybem. Klade se důraz na jednoduché melodie, které jsou jen malinko starší děti schopny i samy zpívat. V Hudební zahradě paní Bergmanové hodně spoléhají na dětskou spontánnost a otevřenost. Děti učí nejen místní písničky, ale seznamují je i s popěvky z jiných zemí nebo s moderní hudbou dvanáctitónovou.
Irmgard Bergmannová pracuje v hudební škole v Marburgu s dětmi od narození do devíti let. Tahle pětinásobná maminka píše některé písničky do svých kurzů ráda sama nebo společně se svým mužem. Více na www.irmgard-bergmann.de
Proč je zpívání důležité pro rozvoj mozku?
Dětem se dnes pro jejich vývoj dostává podpory jako nikdy předtím - míní německý neurolog prof. Gerald Hüther. Angličtina od mateřské školy, kurz počítačové gramotnosti pro nejmenší a mnoho dalšího. Podle jeho mínění se organizují nákladné a složité "umělé" aktivity, ale ty pro vývoj mozku nejdostupnější, nejzákladnější a přirozené často padnou pod stůl. Přitom jsou tak neuvěřitelně důležité! Jednou z nich je například společné zpívání.
Dnes je běžnější, že maminky či učitelky raději přehrají dětem CD. Tím je ovšem ochuzují o podstatnou a nenahraditelnou zkušenost. Hudba "z konzervy" dětem neprospívá. Perfektně nazpívané a hudebně aranžované písně mají naopak ten efekt, že děti odradí, aby se o svůj zpěv pokusily samy, protože je jasné, že ten by takhle dokonalý nebyl.
Zpívat samostatně nebo s někým je přitom pro dětský mozek doslova základní potravou. Pokud dítě zpívá, zapojuje a propojuje všechny mozkové části. Zvláště aktivní je přitom tzv. frontální lalok, tedy oblast mozku, která je zodpovědná za rozvoj naší osobnosti. Ještě přesněji: když děti zpívají nebo se nějak hudebně projevují, intenzivně procvičují část mozku, která jim umožňuje propojení s jinými lidmi, vcítění se do jiných, která jim pomáhá dohlédnout důsledků jejich činů, která je např. také učí brát ohledy na druhé.
Hudba dětem může pomoci rozvinout nejdůležitější potenciál pro rozvoj skutečně kompetentní a zralé osobnosti. Zpívající děti se učí vnímat druhé a tváří v tvář druhým lidem korigovat i své vlastní chování. Proškolují se v celostním myšlení, vždyť při zpěvu každého jednotlivého tónu musejí mít v hlavě zároveň už i celou píseň. Zažívají svůj potenciál, empatii, resonanci. A cítí také, jak je zpěv naplňuje štěstím.
Neurolog to vysvětluje takto: Když zpíváme, dochází k vyplavování hormonu lásky oxytocinu. Pozitivní pocity pak vedou nejen k tomu, že nás zpívání baví, nýbrž přispívají i snadnému zapamatování všeho, co se při zpěvu učíme. Náš mozek skutečně takto funguje. Násilím při učení mnoho nezmůžeme, ale když se učíme s radostí, přibývá mezi nervovými buňkami stabilních spojení.
Prof. Gerald Hüther je jeden z nejrenomovanějších německých výzkumníků lidského mozku. Otec dvou dětí a autor četných publikací se mimo jiné angažuje v "Il canto del mondo" - iniciativě na podporu zpívání ve všedním dni. Více na http://www.gerald-huether.de
Podle čeho se pozná, že určitá hudba je pro děti dobrá?
Děti potřebují písničky, ve kterých se nějak najdou. Jde zkrátka o hudbu, která zrcadlí jejich život a která jim dovoluje zrát. A stejně tak i jejich rodičům. Rodiče děti nezřídka podceňují a nevěří jejich vkusu. Domnívají se, že děti snesou jen prosté melodie v C dur nebo jednoduché texty. Malí posluchači jsou však otevření i vůči neznámým, obtížnějším melodiím.
Další omyl dospělých spočívá v tom, že děti potřebují pouze veselé písně. Naopak, hudba umožňuje představit si celou škálu motivů a s nimi i pocitů a emocí. Děti díky hudbě chápou, že je normální, když se nálady proměňují a že se my lidé necítíme stále stejně. Nikdo není pořád jen šťastný. To je pro mnohé malé človíčky velmi osvobozující zjištění.
Dobré písně jsou takové, které se líbí v rodině všem, malým i velkým, které jsou ze života a které povzbuzují fantazii. U některých se dá tancovat, u jiných je lepší sedět v klidu. Tyto písně potřebují srozumitelné texty, kterým děti ihned rozumějí a které třeba zároveň dospělým odhalují ještě nějakou jinou rovinu.
Poslouchání CD také nemusíme úplně zatratit. Vedle živých koncertů umožňují, aby se děti písničky naučily. Jen je na reprodukovanou hudbu třeba hledět jako na berličku, jako na účelovou věc, jako na možnost, jak hudbu lidem přiblížit. Jakmile je to ale jen trochu možné, vždy usilujme o hudbu autentickou. Ty nejkrásnější písničky jsou totiž vždy jen ty naživo zpívané.
Zpívání rozradostňuje, posiluje, spojuje…
Novodobé výzkumy prozrazují následující: Zpívání prohlubuje dýchání a okysličuje organizmus. Posiluje krevní oběh a harmonizuje vegetativní systém. Zlepšuje imunitu, protože propojováním melodie, rytmu a tempa synchronizuje tělesné procesy. Zvyšuje fyzickou zdatnost a napravuje chybné držení těla. Při zpěvu dále dochází k aktivizaci mozkových částí účastných při vnímání a zpracovávání emocí. Při zpěvu zažíváme uvolnění a hlubokou relaxací. Zpívání je prevencí proti depresi, protože odbourává stres - vede k vyplavování serotoninu a oxytocinu, hormonů štěstí. Zpíváme-li s někým nebo ve skupině, dochází navíc k tzv. resonančnímu fenoménu neboli k sociálnímu souznění a k podpoře schopnosti vnímat druhé a snášet se s nimi.
Pro nejmenší děti spočívá přínos zpívání také v osvojování řečových dovedností a v nenápadném přirozeném vrůstání do kulturního dědictví vlastního národa i rodiny. Mimořádná důležitost je připisována zpěvu lidových písniček, které - podobně jako pohádky - na nevědomé úrovni automaticky posilují archetypální prožívání a zprostředkovávají univerzální moudrost platnou od nejstarších dob. Muzicírování se tak jednoznačně připisuje efekt tzv. salutogeneze - základní podpory celkového zdraví a odolnosti ruku v ruce s posilováním citovosti a empatie.
Pět tipů pro zpívání s dětmi
- Uvolnit se. Děti nerozlišují mezi "správnými" a falešnými tóny. Důležité je pro ně hlavně nadšení, s nímž je zpíváno. Tedy zbývá jediné - vybrat si oblíbené písničky a dát se do zpěvu.
- Zpívat ve vyšších polohách, vhodných pro dětský hlas. Dospělí, kteří nejsou zvyklí zpívat, často pějí hlubokým hlasem, takže děti mají potíž se přidat. Doporučujeme: nechejte děti, ať začnou jako první, ať si polohu samy určí, a vy se pak přidejte.
- Nehodnotit. Když řeknete: "Tys to ale pěkně zazpíval/a", může to pro dítě znamenat, že zpívat se dá i ošklivě. Lepší je proto říci: "To mi ale udělalo radost, že jsme si spolu mohli zazpívat."
- Zpívat hodně a často. Hlasivky jsou vlastně sval a pro jejich rozvoj je dobré, když pravidelně trénují. Celkem asi půlhodinku denně v rozdělených časových úsecích, ideálně každý den. Vytvářejte na zpívání zdravý návyk!
- Nebát se tvořivosti. Zpívání může být zároveň i hraní. Nebojme se měnit melodii, vytvořit písničce novou sloku, doplnit zpěv tancováním. Kdo je v tomhle dětem nápomocen, vydatně přispívá k tomu, že se hudba stane nedílnou součástí jejich života.
ROZHOVOR
Dejme dětem příležitost, aby se mohly hudebně rozvinout
Rozhovor s prof. Jiřím Chválou, uměleckým ředitelem a sbormistrem Kühnova dětského sboru
|
Jakou hudbou a od jakého věku bychom děti měli obklopovat?
Dítě od narození - a víme o podnětech, které na ně působí už v prenatálním stadiu - přirozeně reaguje na prostředí, ve kterém žije a které pozoruje a poznává. Citlivě vnímá každý projev lidské komunikace, především pak řeč, její modulaci, intonaci a emotivní zabarvení. Přímo zázračně působí na nejmenší děťátko obyčejný popěvek, píseň. Každé dítě dle mého názoru proto od malinka potřebuje živý, přirozený, upřímný hudební projev.
Dnešní rodiče většinou nezpívají. Pokud chtějí, aby se jejich děti hudebně rozvíjely, často hledají řešení v docházce do pěveckého sboru pod profesionálním vedením. Podle jakých kritérií poznat, že jde o kvalitní sbor?
Dobře vedený sborový zpěv dokáže rozvíjet dětské pěvecké a hudební schopnosti přirozeně a často s překvapivými výsledky. Sám bych volil takový sbor, který už na mnoha příkladech prokázal, že je dobrým zázemím, a to i třeba pro pozdější profesionální uměleckou cestu. Sborové těleso, které je pro své členy skutečně přínosné, nás už na první poslech potěší svým zvukem a kultivovaným projevem.
Co považujete při vlastních hodinách zpěvu nebo při sborových zkouškách za nejdůležitější? Je vždy nutno dbát např. na rozezpívání, dýchání, správnou techniku?
Sborový kolektiv, a týká se to i jiných, nejen uměleckých disciplín, je zrcadlem toho, kdo jej vede a formuje. Sborová činnost je mnohostranná, ale jejím základem, jakkoliv to zní samozřejmě, je učit děti zpívat a tvořit přirozený a zdravý tón se vším, co tomu patří. Tedy s posazením tónu, pěveckým dýcháním atd. Zároveň s tím usilujeme o rozvíjení hudebnosti, hudební vnímavosti, sluchových dispozic, paměti, rytmického cítění. Především však mějme na paměti, že zpěv je důležitým prostředkem pro vyjadřování emocí.
Může autentický zpěv v něčem aspoň do určité míry nahradit reprodukovaná hudba?
V žádném případě. Přirozený pěvecký projev, a tady mám na mysli dětskou spontaneitu už u těch nejmenších, se nedá ničím nahradit. Reprodukovaná hudba se nám dnes, často proti naší vůli i proti dobrému vkusu, stále vnucuje. Čímž ale nechci říci, že dobře volený poslech různých, i odlehčených, hudebních žánrů nás nemůže inspirovat a obohacovat.
Nakolik jsou děti a zejména pak dospívající, dle vaší zkušenosti ovlivňováni svými hudebními vzory, např. idoly populární hudby?
Myslím, že dost. Nic proti idolům, jakým je třeba Karel Gott, který má za sebou náročnou pěveckou školu prof. Karenina. Záleží na tom, v jakém prostředí děti a mládež vyrůstají, s jakými uměleckými hodnotami se mohou setkat. Pokud děti zpívají ve sboru, který spolupracuje i v operních inscenacích, na koncertních podiích s mimořádnými uměleckými osobnostmi, hledají svůj umělecký vzor i v jiných sférách, než jen v dimenzích populární hudby.
Nakolik se současné děti a mládež o hudbu klasickou zajímají?
Zájem o klasickou hudbu, ale i o ostatní kulturní hodnoty jako výstavy, divadlo či literaturu nepřichází většinou sám o sobě. Bývá spíše vyvolán příležitostmi, rodinným i širším prostředím, ve kterém mladý člověk vyrůstá. Ale nejvíce tu asi působí celkové duchovní klima společnosti s jejími ideály a vizemi - a kéž by tato slova nebyla dnes tak zprofanovaná. Všichni pociťujeme i negativní vliv médií. Skladba programu vysílání - a nejen u médií komerčních - málo akcentuje hodnoty, kterých je nejvíc zapotřebí.
Jak jste na tom se zájmem dětí o zpívání v Kühnově dětském sboru? Vedete je už téměř půlstoletí… Liší se dnešní děti v něčem podstatném od těch, se kterými jste kdysi začínal?
Dnešní děti jsou určitě jiné. Jejich zájmy a možnosti seberealizace minulé generace neměly. Ale neříkám, že je to nyní vždy lepší. V něčem jsou ovšem děti stále stejné - dovedou se stejně nadchnout a s velkou přesvědčivostí se umělecky vyjádřit. Jsem přesvědčen, že vlohy a dispozice k hudebnímu vnímání a prožitku jsou u současné generace dětí podobné jako u jejich rodičů a prarodičů. Je mnoho talentů, o kterých vůbec nevíme a které nemají příležitost, aby se probouzely a rozvíjely, což je velká škoda. I v našem sboru bychom se s nimi rádi setkali. Kéž by byl zájem o zpívání, u nejmenších dětí tak spontánní, rodiči více podporován. V Kühnově dětském sboru se věnujeme i docela malý dětem od tří let a těší nás to. Věřím, že podněty, které v tomto věku děti získávají, se zúročují v celém jejich dalším životě.
Prof. Jiří Chvála (*1933) stojí v čele Kühnova dětského sboru od roku 1967. Významná je i jeho dlouholetá pedagogická aktivita na Hudební fakultě AMU v Praze, kde působí jako profesor dirigování a sborových disciplín. Spolu s Kühnovým dětským sborem vystupuje pravidelně na hudebních festivalech doma i v zahraničí, spolupracuje s českými i zahraničními operními scénami a diriguje řadu dalších domácích a zahraničních sborových nebo orchestrálních těles. Přednášel rovněž na mezinárodních sborových seminářích (Vídeň, Tokio, Grasse, Helsinky, Singapur, Princeton) a pracoval v porotách četných mezinárodních sborových soutěží. Má za sebou imponující počet rozhlasových snímků a přes 30 gramofonových nahrávek. U příležitosti významného životního jubilea bylo v roce 2003 profesoru Chválovi uděleno ministryní školství vyznamenání II. stupně za celoživotní pedagogickou činnost a v říjnu 2009 nejvyšší národní sbormistrovské ocenění za celoživotní záslužnou činnost v oblasti sborového zpěvu, Cena Bedřicha Smetany, kterou uděluje společně Unie českých pěveckých sborů a Sdružení sborových dirigentů AHUV.
Více na www.kuhnata.cz
Vyšlo v časopise Rodiče 4/2013
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
