Kdo je tady šéfem aneb První potřeby miminka
Odborníci na dětskou vývojovou psychologii se dnes veskrze shodují na tom, že během prvních měsíců života by mělo docházet k maximálnímu uspokojování potřeb miminka, ať už jde o kojení, spánek nebo přebalování. Znamená to, že dítě má na počátku svého života vše "diktovat" samo? Nebo mají i rodiče nějaké právo na sebeurčení?
Miminka neumějí mluvit. Ještě před padesáti lety se věřilo, že je tomu tak prostě proto, že nemají co říct. Kojenecký věk byl považován za jakýsi předstupeň lidství, v němž děti ještě nemají vyhraněné potřeby, a je tedy nutné počkat, až trochu povyrostou.
Tento názor se v průběhu posledního půlstoletí prudce změnil. Díky moderním metodám a pokračujícímu psychologickému, biologickému i neurologickému výzkumu se ví, že již děti v děloze vnímají a že novorozenci už komunikují. Neděje se tak prostřednictvím jazyka, ale především řečí těla a pláče, které dohromady vytvářejí velmi diferencovaný systém signálů, jímž dítě umí dát najevo vše, co potřebuje: že má hlad, že touží po blízkosti své pečující osoby, že chce spát a pod.
Videozáznamy to dosvědčují přesvědčivě: Během pouhé půlhodinky jsou miminka schopna velmi decentním způsobem zapůsobit na pozornost dospělého, aby nakonec strhla jeho pozornost na sebe a na své momentální potřeby. Teprve když jemné signály nefungují, nastupuje zbraň nejmocnější - dětský pláč a křik.
Není divu, že mezi dnešními uvědomělými rodiči se najde mnoho takových, kteří se usilovně snaží dítěti porozumět a jeho jemné signály včas vypozorovat a reagovat na ně. Což neznamená nic jiného než snahu mámy a táty dovolit dítěti, aby samo dávalo najevo, co chce a potřebuje, a samo si určovalo, jak bude probíhat všední den a často i noc…
Jenže právě tady to začíná být choulostivé: Nakolik se rodiče mají dítěti přizpůsobit? Kde je hranice jejich vlastního sebeurčení? Zaměřme se při pátrání po odpovědích na podobné otázky na tři nejdůležitější oblasti:
1. Krmení
Když se miminko narodí, lze bez přehánění říci, že je na svou vlastní výživu největší odborník. Tedy pokud ho jeho matka kojí. Bezprostředně po porodu, když dítě položíme na matčino břicho, je schopno doplazit se k matčině bradavce a najít si samo zdroj své potravy. Od této chvíle pak také samo spolehlivě ví, kdy je čas na krmení. Dává hlad najevo nejprve pootočením hlavičky a mlaskáním a nakonec i sáním vlastních pěstiček či prstů.
Dříve se matkám radilo, aby krmily podle předem vymezených intervalů a na podobné signály od dítěte nereagovaly. Souviselo to s celkovým nastavením doby, která prosazovala spíše studený odchov a autoritářskou výchovu. Mělo být od počátku patrné, kdo je ve vztahu dítě - rodič pánem.
Dnes se to zdá absurdní a zcela odporující výzkumům: Víme, že kojenci mají individuální potřeby stravování a že matčino mléko by jim mělo být v novorozeneckém a raném kojeneckém věku k dispozici kdykoliv a v libovolném množství, které z hlediska spotřeby u jednotlivých dětí kolísá. Normální je jak 400, tak i 800 ml denně. Mateřského mléka (resp. tzv. předmléka/premilk = speciální umělá výživa pro novorozence) se dítě nemůže přepít. Mělo by mít neomezenou možnost být kojeno.
Situace se poněkud mění se zaváděním prvních příkrmů. O nich převážně platí, že už by měly mít svůj "řád". Na druhou stranu ani tady není na místě dítě jakkoliv do jídla nutit. Pokud ho při společném stolování rodiny posadíme do dětské židličky a pozorujeme na něm pohyby ústy a zájem o to, co mají na talíři ostatní, pak je určitě i ono samo hladové a těší se na vlastní porci. Pokud nám ale opakovaným vystrkováním jazyka dává najevo, že svoje jídlo nechce, je zbytečné mu ho vnucovat. Zhruba od půl roku věku dbáme na to, aby příkrmy dítě dostávalo v obdobný čas a pozvolna si zvykalo na pravidelnost denních chodů.
Nový trend: Dítě se odstavuje samo?
Choulostivá je i otázka, kolik sebeurčení dítě potřebuje právě při zavádění prvních příkrmů. V tomto ohledu se dnes lze na Internetu dočíst i o dosti extrémních rodičovských postojích. Např. v USA je momentálně u části rodičů populární metoda zvaná "baby led weaning" (doslova dítětem vedené odstavování), jejíž zastánci se domnívají, že začít dítě "klasicky" přikrmovat dle uvážení rodičů znamená vážně zasahovat do jeho integrity. Dítě má prý o tom rozhodnout výhradně samo, a tedy místo krmení lžičkou a typických kaší má mít k dispozici stravu upravenou tak, aby si ji mohlo samo brát i vládat od úst. S čímž se zároveň pojí radost z objevování tvarů a chutí.
Nakolik je tato metoda opodstatněná lze posoudit třeba právě z internetových diskusí, v nichž jsme na adresu baby led weaning zaznamenali např. následující mateřský postřeh: "Jsem pečlivá. Moje dítě má třikrát denně před sebou na stole bohatý výběr. Kostičky podušené dýně, brambory, cukety… Stejně tak banán či jablíčko… Něco málo sní, ale většina toho zůstane rozpatlaná po stole a v širokém okruhu. Co mám asi tak dělat se zbytky? A co se svou nelibostí, když se naše kuchyň promění v bitevní pole?"
Inu, zachovat si zdravý rozum, chtělo by se říci. Avšak ctěme právo volby.
V České republice metoda baby led weaning mnoho příznivců nemá a ani v Německu nepatří k rozšířeným. Většina rodičů i odborníků upřednostňuje klasické zavádění příkrmů v podobě kaší a teprve později variabilitu tvarů a chutí dle přání dítěte. "Osobně považuji módní teorie á la baby led weaning za nesmysl," tvrdí např. Gabriele Haug-Schnabel, behaviorální bioložka z Freiburgu. "To, zda dítě první příkrm přijímá v podobě kaše nebo naporcované stravy, nemá s jeho sebeurčením nic společného. Jde přece především o to, aby dítě novou stravu poznávalo v příjemné atmosféře a aby nebylo do ničeho nuceno násilím. To platí pro půlroční dítě stejně jako pro roční batole. Zároveň se také nikdy nesnažíme půlroční miminko k přijímání tuhé stravy přimět tím, že mu odmítneme kojení a necháme ho vyhladovět. To je absolutně nevhodné - každé dítě k potřebě tuhé stravy dozrává jinak. Dopřejeme mu jeho čas."
Gabriele Haug-Schnabel zároveň připomíná, že porcování jídla na kostky nebo jiné uchopitelné části, a stejně tak i možnost ochutnávání zdravých pokrmů z talířů dospělých, je na místě po druhém roce života: "Pokud moje batole zatouží po kousku brokolice z mého talíře, ráda mu ho podám. V žádném případě mu ale ke každému jídlu nebudu chystat jeho vlastní švédský stůl. To je zbytečné a přehnané a navíc to vůbec neodpovídá potřebám dítěte."
2. Spaní
Jak dostat dítě do postýlky a přimět ho, aby v ní strávilo pokojnou noc? Ve většině západní společnosti a zvláště v USA platí názor, že k tomu dítě nezbytně potřebuje pravidelnost, tedy stejný čas a stejné místo, popř. své oblíbené uspávací rituály.
Podíváme-li se ale do jiných světů, pak je náš pohled relativní. V mnoha jiných kulturách je běžné, že děti setrvávají ve společnosti dospělých i ve večerních hodinách. Prostě se zavrtají do matčina náručí nebo šátku, v němž jsou nošeny, a usnou, když jsou unaveny. V těchto kulturách také nejsou zvykem každovečerní boje a křik, tak časté při ukládání dětí do postýlek v našich končinách. Děti zlobí a nechtějí spát, ale rodiče trvají na svém, protože už mimo jiné chtějí svůj klid!
Zároveň je ale krajně ošemetné, když evropští rodiče usilují o zavedení "indiánských zvyků" a chtějí dětem dopřát jejich vlastní volbu. V našich kulturních podmínkách je totiž často výsledkem přetažené batole s naprosto rozhozeným spánkovým rytmem.
Hlavně nic nepřehánět!
Proč je tomu tak, vysvětluje Jürgen Zulley, spánkový znalec z Řezna: "Malé děti sice v principu cítí, kdy mají dost a už chtějí spát, ovšem pouze v případě, že z únavy nejsou vytrhovány nadměrným množstvím přehnaných stimulů." U táborového ohně a při tlumeném hovoru dospělých dítě přirozeně "zabere", ale v osvětleném bytě, kde duní a světélkuje televize, mu to půjde jen těžko. "Má-li fungovat model spontánního usínání, je třeba, aby v bytě večer v určitý čas zavládla zklidněná atmosféra. Tlumené světlo i zvuky. Zkrátka aby vymizely vzruchy, které dítě budou vybízet k pozornosti. Pokud takovou atmosféru podpoříme rituálem pravidelného předčítání, vyprávění, zpívání či mazlení, většina dětí usne bez problémů."
Jürgen Zulley se proto domnívá, že při úspěchu v uspávání nejde o to, zda dítě usíná v postýlce nebo na klíně rodičů, ale především o celkovou atmosféru: "Ať už se rodičům lépe líbí klasický uspávací rituály nebo liberální postoje, důležité je, aby uspávání probíhalo bez nervozity, nátlaku a násilí. Aby rodiče neměli tendenci dítě izolovat. Aby batole mělo pocit, že usíná v přátelském a bezpečném prostředí."
3. Čas pro osobní čistotu
Do konce druhého roku života naprostá většina dětí není schopna ovládat své svěrače. A tak v západní kultuře rodiče tráví nějaký ten čas s přebalováním a plenkami. Pak se dítě postupně seznamuje s nočníčkem, aby nejpozději do konce třetího až čtvrtého roku začalo být "čisté" a soběstačné.
Ne všechny děti ovšem vyrostou s plenkami. Jiné postoje propaguje hnutí, které v České republice stejně jako v Německu razí heslo "Jde to i bez plenek!" Příznivci této metody tvrdí, že jde o přirozenou hygienu kojenců. I nejmenší miminka dávají svou potřebu vylučovat instinktivně najevo, snad proto, aby neznečistila osobu, která je nosí. Údajně to funguje podobně jako s kojením: dítě vyšle signál -buď hlasovým projevem jako např. specifickým zakňouráním, nebo řečí svého těla v podobě zvláštního strnutí - a rodič ho uspokojí tím, že mu umožní vyprázdnit se do nočníčku či záchodu
Výhody? Pokožka "bezplenkových" dětí nepřichází tolik do styku s močí a stolicí, nezatěžuje životní prostředí spotřebou plen a ušetří mnoho peněz. Tolik aspoň tvrdí ti, kdo u nás bezplenkovou metodu s úspěchem používají.
Stojí za zmínku, že na asijském či africkém kontinentu nejde o žádnou výjimku. Zvláště v zemích s horkým klimatem nebo velkou chudobou je výhodnější než shánět pleny dítě "hlídat" a včas "podržet". V našem prostředí, kde se střídají roční období a kde je celá kultura nastavena na miminka s plenkami, chce ovšem praktikování bezplenkové metody vytrvalost i odvahu. Téměř jistě je třeba počítat s nepochopením či dokonce posměchem okolí. Nutno též dodat, že většina "bezplenkových" rodičů v České republice používá nějakou minimální plenku coby pojistku, aby se nemuseli obávat, že dítě v některých situacích, které naše kultura s sebou nese (např. při jízdě autem) prostě nestihnou včas podržet.
Plínky nejsou nedůstojné
Gabriele Haug-Schnabel, behaviorální bioložka z Freiburgu, se přebalování dětí v evropských poměrech spíše zastává: "Nejsou k dispozici žádné výzkumy, které by svědčily o tom, že bezplenkové děti mají ve srovnání s plenkovými nějakou výhodu. Osobně jsem zažila praktikování bezplenkové metody v cizích kulturách při svých poznávacích cestách a měla jsem dojem, že do tamního prostředí se hodí lépe než k nám. V Německu jsem naopak zažila matky, které se do bezplenkové metody nutily, protože si myslely, že je to v zájmu dítěte, ale totálně se tím vyčerpaly."
Podle Gabriele Haug-Schnabel by proto mělo jít o dobrovolné rozhodnutí při vědomí, že obě metody mohou být dětem prospěšné, pokud je rodiče praktikují s vnitřním přesvědčením. U obou metod by pak mělo být vynecháno jakékoliv nucení, a u plenkové zároveň po druhém roce života dítěte nastává čas pro cílené seznamování s nočníkem: "V tomto čase už o něj děti jeví zájem tak jako tak. A jak mohou rodiče pomoci? Pokud s tím nemají problém, je ideální, když dokáží dítěti sami ukázat, k čemu slouží toaleta a předvést názorně, jak se na ní sedí! A hodně zmůže také chválení a povzbuzování", dodává Gabriele Haug-Schnabel. Podle jejích zkušeností nakonec v čase dosažení samostatnosti mezi plenkovými a bezplenkovými dětmi není podstatný rozdíl.
|
Chcete vyzkoušet bezplenkovu metodu? Zde jsou její hlavní zásady:
|
Vyšlo v časopise Rodiče 2 2010
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
