PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Chci dávat vědět o alternativách

Rozhovor s dokumentaristkou Dagmar Smržovou o jejím filmu "Nejtěžší volba". Film zachycuje příběhy a rozhodování čtyř žen, které se dozvěděly, že se jejich dítě má narodit s těžkým zdravotním handicapem:

Jak dlouho jsi v sobě námět nosila, než ses rozhodla zkusit ho zhmotnit filmem? Přišla nějaká "poslední kapka", která ti dodala potřebný impuls?

Téma v sobě nosím od těhotenství se svým prostředním synem Josefem, kterému je letos osm let. Když jsem jej očekávala, bylo mi už pětatřicet a od začátku těhotenství jsem byla jako tzv. "stará rodička" zdravotníky nekompromisně směřována ke všem dostupným prenatálním vyšetřením. Byla to pro mne nová situace - svého prvního syna, dnes sedmnáctiletého, jsem rodila jako "mladá" a prenatální diagnostika tehdy ještě nebyla na takové úrovni. Moje druhé těhotenství se kvůli ní změnilo v noční můru. Všechny testy z počátku vycházely špatně, výsledky nebyly v normě, strašili mne, že můj syn bude mít Downův syndrom, zcela nepokrytě mi nabízeli přerušení těhotenství. Došla jsem až k vyšetření plodové vody, ze kterého ale potom najednou vyšly normální výsledky a můj chlapec se narodil zdravý.

Ty sama jsi to také přestála bez následků?

Bohužel nikoliv, psychicky jsem se hned tak nevzpamatovala a celá událost u mne vedla k poporodním depresím, s nimiž jsem se pak dlouho léčila. Nikdo ze zdravotníků se mi neomluvil. A jak to tak ve mně všechno doznívalo, všímala jsem si front maminek v porodnicích a na genetických odděleních, jak čekají vyjevené, zoufalé, nejisté, roztřesené a často i osamocené na výsledky prenatálních vyšetření svých plodů. Začala jsem se ptát sama sebe, zda-li je to takhle správně? Zda-li by cesta žen tak důležitým obdobím neměla být nějak přívětivější? Tak často přece od psychologů slýcháme, jak je důležité, aby maminka se svým miminkem komunikovala už v prenatálním věku. Jak je důležité, aby dítě bylo chtěné, aby ho rodiče laskali, i když je teprve v bříšku. Jak naše děti i nás samé poznamenávají těhotenství plná stresu a nejistoty, když matky namísto soustředění se na dítě i na sebe zažívají pobíhání mezi ordinacemi, vyšetřeními, nemocnicemi a stále novými odborníky i s jejich rozdílnými názory. Dítě v lůně namísto klidu a lásky zažívá, že jeho život bude mít cenu až podle výsledku testů. Ženy jsou znejistěny podmíněným mateřstvím, které se stane opravdovým až jak dopadnou vyšetření.

Točíš různé dokumenty s hlubokými náměty, přesto se zeptám: Měla jsi tentokrát pocit nějaké jedinečnosti? Čím tebe osobně téma nejvíc oslovilo a vzalo?

Jsem od přirozenosti bojovník. Ve svých dokumentech vždycky hledám něco nového a objevného, hledám otevřenost, pravdu, odvahu, naději. Ráda se stavím za ty, kterým je ubližováno, nebo se s nimiž nejedná spravedlivě. Téma prenatální diagnostiky mi přijde výjimečné tím, že postihuje dosud nenarozený život, takže potřebnými jsou nejen matky, resp. otcové, ale právě i ty jejich neviditelné děti, které se nemohou samy hájit. To považuji za jedinečné, a sladit možnosti jich všech bylo na jeden film až dost!

Jak se podařilo najít hlavní hrdinky filmu? Musela jsi je k natáčení dlouho přesvědčovat?

Pravda je, že jsem je hledala delší dobu, ačkoliv se mi maminek poměrně brzy ozvalo hodně. Vyvěsila jsem svou poptávku na různé servery s rodinnou tematikou a ženy se mi hlásily samy, což mne ještě utvrdilo v tom, že téma je aktuální a že je třeba o něm mluvit. Že si ženy přejí, aby s nimi bylo v době těhotenství zacházeno ohleduplněji, aby se kladl větší důraz na jejich rozhodování, aby předem více věděly, co se s nimi vlastně bude při jednotlivých vyšetřeních dít a proč je mají podstupovat. Hledala jsem, až jsem nakonec našla ty svoje "správné" čtyři ženy, jejichž příběhy film přináší. Cítila jsem, že právě o nich chci točit, a to okamžitě poté, co jsem je uviděla. Až do té chvíle jsem sice znala dost poctivě celou problematiku, ale zbývalo najít silné příběhy, a přiznávám, že zároveň i ženy, které tyto příběhy poutavě sdělí a budou také zajímavé pro kameru. Už dopředu jsem totiž věděla, že mi půjde o to, aby film vypovídal i obrazově, aby byl jakousi výtvarnou esejí. Proto jsem oslovila kameramana Petra Koblovského, o němž vím, že je hodně citlivý a točí nádherné obrazy. Jeho záběry bezpochyby daly dokumentu další rozměr.

Dočkala ses během natáčení nebo prvních projekcí nějakých pro tebe samotnou nečekaných objevů a souvislostí?

Do natáčení jsem šla, jako chodím téměř do všeho v životě, tedy razantně a neústupně. Kladu velké nároky na sebe i na své hrdiny. Chci po nich, aby byli dokonalí, a někdy v rámci natáčení přehlížím jejich slabiny nebo nejistoty, protože se mi do filmového vyprávění nehodí. V tomto případě jsem tenhle postoj musela změnit a podstatně jsem se přiučila pokoře. Zjistila jsem, že rozhodování, před které byly ty ženy postaveny, že emoce i duchovní zážitky, které je provázely, dalece přesahují mě jako režisérku i celé filmové sdělení. Že je to nesmírně těžká problematika, která chce mimořádné vnitřní naladění, jinak nedostanou prostor všechny její roviny.

Mluvily jste o tomhle s protagonistkami filmu? Co natáčení dalo a vzalo jim?

Všechny čtyři zachycené příběhy jsou poměrně čerstvé. Jedna maminka rodila svoje děťátko jen tři měsíce před natáčením, druhá tři čtvrtě roku, třetí rok a půl a čtvrtá čtyři roky. Svěřovaly se s věcmi, které do té doby ještě nikomu neřekly. Věřím, že i pro ně samotné mělo natáčení jakýsi očistný až rituální rozměr. Jejich děti na světě nebyly nadarmo, i když třeba mohly žít jen krátce. Bolest, kterou si tyto ženy prožily, předává díky filmu poselství také ostatním lidem. Moje hrdinky mluvily o tom, že chtějí dalším maminkám pomoci v tom, aby - když i je něco takového potká - měly informace a větší sebevědomí, aby byly svobodnější při rozhodování, jak se mají zachovat. Říkaly, že to je asi hlavní důvod, proč do toho se mnou vůbec šly. Den po předpremiéře, kde se všechny čtyři poprvé setkaly, mi pak od nich chodily textové zprávy a navzájem žádaly o svá telefonní čísla. Třeba se z nich stanou přítelkyně? To bych byla ráda.

Proč jsi do scénáře téměř nezahrnula medicínské prostředí a postoje lékařské veřejnosti k tématu?

Je třeba říci, že film "Nejtěžší volba" není publicistika. Vznikal v České televizi v rámci tzv. společenských dokumentů. Měl za úkol přinést nový pohled na nějaké celospolečenské téma. Měl být autorským vhledem do dané problematiky. Tento svůj cíl snad splnil. Nechtěla jsem, aby šlo o bitvu názorů nebo o konfrontaci sdělení. Chtěla jsem natočit dílo, které by svou působivostí a otevřeností umožnilo nahlédnout do duše budoucí maminky, procházející tak nesmírně těžkým okamžikem, jakým je rozhodování o životě nebo smrti vlastního dítěte. Výraznou pomocí mi byla už zmíněná výtvarná složka filmu.

Jak si vysvětluješ, že otázky nad prenatální diagnostikou jsou u nás obecně nazírány tak jednostranně?

Naše společnost je jednostranná. Velmi materiálně založená. Na první místa klade profesní úspěch, bohatství, výkonnost, vzhled. Lidé se snaží svůj život zjednodušovat a zpříjemňovat, někdy za každou cenu, s použitím všech možných prostředků. A tak si kupují čím dál lepší automobily, luxusnější byty, exotičtější dovolené, stále výkonnější elektroniku. Z tohoto pohledu k životu patří mít i zdravé a úspěšné dítě, které bude své rodiče reprezentovat, dělat jim radost. Prenatální diagnostiku považují za jakéhosi sluhu, který má tyto blahodárné věci pomoci opatřit. Je nám skutečně někdy prezentována, jako by vznikla, jen aby varovala před chybou ve vývoji dítěte, tak jako počítač upozorní na vadu ve vývoji nového typu výrobku. Když se tak stane, vývoj se jednoduše zastaví, a začne se znovu. Prenatální diagnostika nám umožní ukončit nepříjemnou situaci, zbavit se problému, nekomplikovat si život. Kde ale je ta hranice života a smrti? Když má dítě Downův syndrom? Když má místo pěti prstů šest? Každý to může cítit jinak. Stále se zrychlující tempo života i nároky okolí nám zavírají oči před faktem, že vždy existuje ještě jiný pohled. Pohled svědomí, pohled duše. I bolestné věci mají význam a aspoň se můžeme pokusit mu porozumět. Čímž v žádném případě nevyslovuji soud nad těmi, kteří se rozhodnou jinak než hrdinky mého filmu. Nejtěžšími volbami procházíme každý sám za sebe. Ale právě proto bychom neměli být bezprostředně manipulování cizím nebo většinovým myšlením.

Čímž přece jen narážíš na poněkud monopolní uspořádání zdejšího zdravotnického systému…

Lékařská autorita je u nás až příliš nezpochybnitelná. Ve slova lékařů míváme bezmeznou důvěru, ať už jsou jakákoli. Jako bychom přestávali zohledňovat skutečnost, že i lékař je jenom člověk, a ač vážený a vzdělaný, nemá přece v rukou náš osud. Spolu s označením pacient jako bychom často ztráceli sebeúctu i vlastní odpovědnost, neměli právo na vlastní úsudek a informace. Pro odborníky je to jednodušší cesta. Nemusí se zdržovat s vysvětlováním nebo polemizovat, jestli zvolená léčba je opravdu ta nejlepší. Těhotným tak nikdo nevysvětlí, co která vyšetření prenatální diagnostiky znamenají, a že není povinnost je absolvovat, pokud z nějakého důvodu nechceme. Maminky se nedozvědí ani to, že výsledky nejsou vždy stoprocentní, že mohou vést i k mylným diagnózám, že bývají invazivního charakteru. Odborník prostě nedává mamince vybrat, jakou cestu pro své dítě považuje za nejlepší ona, nýbrž rozhodne za ni. O tom, co se s ní pak bude dít dál, už nepřemýšlí. A matky tak podobná traumata nebo pocity, že se rozhodly jinak než vlastně chtěly, řeší třeba po celý zbytek života. Pozor, nechci, aby došlo k omylu. Nemyslím si, že prenatální diagnostika je špatná věc, to určitě ne. Díky ní mohou lékaři už v prenatálním stadiu operovat různé vady děťátka, díky ní můžeme vědět, na co se připravit po porodu dítěte, pokud se připravovat chceme. Za nezdravou považuji jen tu stávající jednostrannost. Nechceme snad, aby se věda stala jakousi zbraní v rukou jedné skupiny lidí proti skupině druhé. To už tady přece bylo. Můj film přináší pohled na řešení problémů prenatální diagnostiky, který u nás zatím není běžný. Dává vědět o alternativě.

Jak vypadaly technické přípravy na natáčení?

Ty jsou vlastně vždy stejné. V první fázi jde o sběr informací, seznamování se s lidmi, poslouchání mnoha příběhů, zvažování, hledání způsobu, jak film natočit. Pak přichází doba výběru. Ta už je těžší. Musím se závazně rozhodovat, který příběh natočit, a proč, a který naopak vynechat. Jak budou ty či ony příběhy vedle sebe působit? Jak se má celý film dramaturgicky vyvíjet a stavět? V tu chvíli do procesu vstupuje dramaturg, v tomto případě to byla báječná žena, profesí současně dramaturgyně i režisérka, Veronika Sobková. Ona mne vedla, diskutovala se mnou, promýšlela, kudy se dát a jak pomoci. Pak už je na řadě natáčecí plán a do věci vstupuje produkce a kameraman. Je třeba si říct, jak ideu přizpůsobit technickým možnostem, a tedy kolik máme na natáčení peněz a času. Od toho se pak odvíjí technická náročnost natáčení. Výsledkem je vždy kompromis.

Jak se podařilo sehnat záštitu České televize a finance?

V ČT jsem téma nabízela už před dvěma lety a bylo téměř ihned přijato. Šlo pak o to, kdy se k realizaci dostanu já. Když jsem film už začala připravovat a oslovila celou řadu žen, vstoupilo mi nečekaně do příprav moje vlastní pozdní těhotenství s třetím synkem Matějem. Sotva jsme se doma trochu z jeho narození oklepali, začala jsem točit. A ČT zrealizovala dokument ve své produkci, čili ho celý zaplatila. Jsem za to vděčná - jde o téma, které rozhodně je veřejnoprávní, na obrazovku patří, a v oddělení pro dokumentární tvorbu naštěstí pracují lidé jako je paní Jana Hádková, sama režisérka. Ta mi pomohla, aby byl film přijat k realizaci. Díky za to!

Jak dlouho trvalo, než padla první klapka, a jak dlouho se celkově točilo a dokončovalo?

Natáčení filmu "Nejtěžší volba" trvalo asi dvanáct dní a dokončování, včetně střihu a obrazových korekcí i zvukových prací potom znamenalo ještě asi měsíc a půl. To jsou běžné podmínky pro výrobu televizního dokumentu. Vždycky mi to připadá málo a na každou etapu práce bych potřebovala nejméně dvakrát tolik času, ale tak to prostě je, a nakonec se přizpůsobím. Považuji za projev své profesionality, že to zvládnu.

S kým ještě jsi spolupracovala?

Produkci na filmu dělaly Dagmar Stehlíková a její asistentka Bára Bernardová. Vydatně mi pomáhala asistentka režie Zdenka Kuklová. Ve střižně se mnou čtrnáct dní seděla obětavá a velice šikovná střihačka, pocházející z Bulharska, Krasimira Velitchková. S ní stříhám už roky a jsme si velice blízké, což je důležité, střih v dokumentu je velmi podstatná disciplína! No a na filmu se výrazně prosadila i hudební režisérka Eva Javůrková. Vybrala působivou a kvalitní hudbu, která zajisté ještě umocní poselství, s nímž spolu s nezvyklým obsahem dokumentu za diváky přicházíme.

Komu je film určen a jaké divácké reakce očekáváš?

Film je určen každému, kdo má rád silné a pravdivé lidské příběhy na televizní obrazovce nebo na plátnech kin. Předpokládám, že vyvolá větší zájem žen, protože primárně je to přece jen jejich téma, jich se ta problematika doslova niterně dotýká. Ale také by, doufám, mohl vyvolat zájem lékařů, gynekologů, porodníků, porodních asistentek. A psychologů, těch by bylo v porodnických zařízeních někdy velmi zapotřebí, a nejsou k dispozici… Co se týká diváckých reakcí, očekávám, že budou rozporuplné, už proto, že ženy, které jsem natočila, se rozhodly pro život svých dětí, i když neměl být dlouhý nebo šlo o doživotně postižené dítě. Zvolily tedy méně vyšlapanou cestu a to nám ostatním může nastavit zrcadlo a vyvolat nepříjemné úvahy: Jak bych se asi v podobné situaci zachovala já? Neměla jsem se kdysi rozhodnout jinak…? Podobné otázky bolí a z těchto důvodů budou někteří lidé zajisté reagovat negativně. Přesto věřím, že většina diváků dokument nakonec přivítá. Už proto, že hrdinky mého filmu jsou poctivé a otevírají i momenty, které ani pro ně nebyly jenom pozitivní. Nevyzdvihují svou statečnost nad zbabělost nás druhých. Pro sebe i pro nás objevují skrytá zákoutí života, do nichž je třeba aspoň nahlížet, nemá-li naše cesta ztratit směr.

Dagmar Smržová (1966) absolvovala pražskou FAMU, obor dokumentární tvorba, v roce 1994. Už její absolventský film "Čas na člověka", o zápasu mladého nadaného člověka s nepříznivými životními podmínkami a vážnou chorobou, naznačil směr, jakým se její tvorba bude ubírat. Sociální tematice se věnovala jak při natáčení publicistických pořadů a reportáží pro veřejnoprávní Českou televizi, tak i pro komerční stanici TV NOVA. Její zatím poslední dokument "Nejtěžší volba" (Česká televize 2010) uvedla Česká televize na svém druhém programu 17.6. 2010 od 20 hodin. Nyní je film k vidění na webových stránkách ČT ZDE

Hrdinky filmu:
Niki Machan Jalamudisová

Čtyřicetiletá žena, středoškolačka, po otci Řekyně, po matce Češka. Žije v Praze, na Výtoni, má dvouletou dcerku Agnese. Je hluboce věřící a léta se snažila žít jenom pro Krista, dokonce chtěla žít v klášteře a stát se mniškou. Teprve před několika lety se potkala se svým mužem, který byl knězem, a zamilovali se do sebe. Velká láska přinesla velké štěstí a také velké utrpení, jak už to bývá.
Církev a některé ovečky jejího muže nemohly dvojici odpustit, že kvůli lásce opustila zasvěcený život. Po narození první dcerky Agnese je potkalo neštěstí s malým synkem Janem, u kterého lékaři ještě v prenatálním stadiu diagnostikovali Edwardsův syndrom, což je postižení zásadního charakteru, neslučitelné se životem. Niki i Richard se rozhodli pro život svého synka, ať bude jakkoli dlouhý.

Martina Dbalá
Půvabná žena středního věku, maminka dvou dcer Viktorky a Anežky. Žije s nimi a se svým manželem Lubošem v Praze Dejvicích. Je alternativního zaměření. Snaží se své děti vychovávat blízko přírodě a v neustálé komunikaci a kreativitě. Nemají doma televizi, ani jinou elektroniku.
Obě svoje dcerky rodila doma. Příběh, o kterém vypráví, se týká jejího třetího těhotenství, kdy měla přijít na svět třetí dcerka Andělka, která trpěla anencefalií, to znamená, že se nevyvíjí mozek. Děvčátko mělo ještě rozštěp páteře. Jednalo se opět o postižení neslučitelné se životem.

Marie Kolmanová
Třicetiletá inženýrka ekonomie, která se dostala v průběhu své kariéry až na tak vysoké posty jako je práce pro Evropskou Unii přímo v Bruselu a posléze i pro České předsednictví Evropské Unie. Její manžel David je matematik. Mají spolu tříletou holčičku Veroniku. Žijí v Praze Bubenči. Marie pochází z velké rodiny. Má šest sourozenců a její matka měla sourozenců devět. Protože Martina zažívala dětství mezi samými dětmi a mnoha dalšími příbuznými, dlouho se zdráhala mít sama svoje děti. Jinak ale myslela, že mít dítě je běžné a že přece vždy by mělo být zdravé. Je to energická, odvážná žena, která se narada vzdává. Když jí lékaři řekli, že její druhá dcera Zuzanka bude mít postižení, které se jmenuje artrogripoza, a doporučili jí potrat, začala za svoje dítě bojovat. Rozhodla se pro rodinu s postiženým dítětem, i když by jí to velice ovlivnilo kariéru a pracovní život. Rozhodla se dát přednost mateřství. I když holčička nakonec zemřela ještě v jejím lůně, svého rozhodnutí Martina nelituje.

Pavla Zajíčková
Pětatřicetiletá žena ze Vsetína. Bývalá učitelka. Od doby, kdy se jí narodily děti, zůstala doma. Spoluzaložila o.p.s. Ovečka sdružující rodiny dětí s Downovým syndromem. Je věřící, i když se k víře nedostala rodinnou výchovou, ale až v dospělosti, když hledala smysl života. Popisuje svoje setkání s Kristem jako hluboký niterný zážitek. Pavla dlouho čekala na svou velkou lásku a děti chtěla mít až po svatbě. Potom se objevil Honza, Pavla se zamilovala a na cestě byl chlapec Ondřej. S vírou v otevřenost medicíny a ve šťastné a normální těhotenství začala Pavla chodit na všechny testy, které jí lékař předepisoval. U chlapce zjistili cysty na ledvině a nevylučovali další postižení. Doporučovali potrat. Manželé Zajíčkovi se rozhodli jednoznačně pro svoje dítě, a naopak odmítli další diagnostické testy. Chlapec se narodil zdravý, jen s jednou ledvinou. Cysty, které na ní dříve byly, zmizely. Když Pavla otěhotněla podruhé, myslela si, že si problémy od osudu už vybrala, a opět odmítla testy. Přes odmítnutí jí odebrali krev a vynesli podezření na Downův syndrom. Pavla na další testy nešla. Její dcera Zuzanka přišla na svět s Downovým syndromem. Pavla otevřeně mluví o situaci, kterou prožívala po porodu, i o tom, jaké jsou její pocity dnes.

Tento rozhovor vznikl po předpremiéře filmu v kině MAT 8.6.2010.

Vyšlo v časopise Děti a my 10 2010

Zpět na seznam rozhovorů

 

Blog Evy Labusové

Úvodní stránka

Poradenství

Kontakt

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Deprese a trauma
v souvislosti s porodem

Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2024 Eva Labusová / Design: Jiří Drozen / Správa webu: Tomáš Weishaupt