Dodat dcerám odvahu "být jiná"
U mnoha dnešních dospívajících dívek pozorujeme nedostatek schopnosti žít aktivní autentický život. Možné vysvětlení se nabízí: Reklama na ně zaměřená je cílená a masivní. Téměř vše, co je dívkám předkládáno, se zaměřuje jen na jejich fyzický vzhled a konzum. Dokonce i ty, které po vleku módních trendů netouží, narážejí na bariéru kulturně dané představy a nakonec jí podléhají. Pod přídatným tlakem vrstevníků se přizpůsobují většinovému vidění, nezřídka začínají předčasně sexuálně žít a doslova mrhají časem, který by mohly věnovat sebepoznávání, vzdělávání, duševnímu a duchovnímu rozvoji. Jak a čím se v současné západní společnosti utváří během let dospívání budoucí ženství? Souvisí duch doby s faktickou neschopností narůstajícího počtu mladých žen přijmout sebe samu, žít v uspokojivých partnerských vztazích, najít rovnováhu mezi soukromým a pracovním životem, přivádět na svět děti a cítit se dobře v ženském těle...? Nad životem i sexualitou současných dospívajících dívek se zamýšlí psychoterapeutka a skupinová analytička Mgr. Helena Klímová:
|
Také si myslíte, že současný životní styl a módní trendy bývají pro dospívající dívky ohrožující?
Někdy je tomu tak. Když se díváme na sochy řeckých bohyň nebo na obrazy italských a holandských malířů, vidíme ženskou krásu pravděpodobně odpovídající skutečnosti. Pohledu současníka se však předkládá něco ne zcela pravdivého, totiž dospělá žena v dívčím, ba skoro dětském těle.Také hodnota mateřství, dříve vysoká, klesla. Kult Lolity dospěl tak daleko, že ženy podstupují nejen depilace a omlazující procedury, ale dokonce i operace genitálií, jen aby působily skoro dětsky. Módním ideálem je žensky zralá a sexuálně provokující bytost ve zcela dívčím těle. Takový ideál potom dívky mate a zbavuje je přirozených ochranných zábran. Smyslem pohlavnosti se stala spíše hravost a zábava bez zábran, bez obav, bez pocitu možného ohrožení. Do této role současná kultura dívky směřuje, a to dřív, než k ní dorostou.
Začíná to asi otázkou vzhledu. Dobové nároky jsou obrovské: každá vada na kráse, každá odlišnost oproti přijímaným normám bývá zvláště v kolektivu dospívajících zdrojem nevítané pozornosti či posměchu.
Lidská kultura je založena na zraku jako na dominantním smyslu a poslední podoba civilizace význam zraku ještě více podpořila: slova, která lidé původně vyslovovali a slyšeli, nyní častěji vidí napsaná a čtou. Mnoho sociálních kontaktů se namísto všemi smysly odehrává jen s pomocí zraku - hleděním na TV, do mobilů. To, co je vidět, nabylo na významu, a "jak vypadám" je pro mnoho lidí nesrovnatelně důležitější než "kdo jsem". S tím pak souvisí způsob, jakým je vnímána hodnota lidské bytosti a také hodnota ženy. Obraz ženské krásy např. v médiích nemá s realitou mnoho společného a dívky, které do tohoto obrazu nezapadnou - je jich většina - mají problémy.
Můžete uvést příklad?
Za tragický, neúspěšný a sebepoškozující způsob, jakým dívka reaguje na nepřiměřené nároky současné civilizace možno považovat například i dosti časté poruchy příjmu potravy. Živoucí dívka necítí v okolní kultuře oporu pro svou potřebu rozvoje niterného. Nevidí žádný duchovní obsah, kterým by mohla plnit svůj vnitřní prostor. Plní se proto obsahy náhradními cestou orální - jídlem. Avšak to ve skutečnosti není to, po čem její duše touží. Volí pak dvojí možnou variantu: Buď tuto falešnou cestu zkouší marně a opakovaně - to je cesta bulimie. Nebo se této falešné cestě snaží vyhnout a vzniká anorexie. Obě poruchy se těžko léčí, dokud neporozumíme, že pod bídou těla se skrývá hlad duše.
Hlad duše, který v psychosomatické rovině odráží, jak naše současná kultura dospívající dívku zneužívá a ničí?
Především také, jak ignoruje její skutečné potřeby. Na prahu ženského dospívání nabývá tzv. "vnitřní prostor" na významu. Ženské orgány se připravují ke zralosti a tato proměna těla se z nevědomí promítá do mysli či do chování specifickým způsobem. Dívky mohou být obrácené do sebe, milují tajnosti, šuškání, čarování - to vše předjímá zázračnou schopnost skryté tvorby života. Jde o téma spirituální. A opravdu, když kultura potřebuje zpodobnit duchovní bytost, stvoří bytost podobnou dívce, nadanou atributy jako je čistota, nevinnost, jakási bezpohlavnost či předpohlavnost plus nadání k nadpřirozenosti - vlastně anděla. To je původní kulturní archetyp vyjadřující esenci počínající ženskosti, který živé konkrétní dívce poskytuje ochranu, zhodnocení i dočasnou nedotknutelnost panenství. První menstruace pak může se může stát intimní slavností matky a dcery. Je to okamžik sblížení, zasvěcování do ženských věcí. Naše současná kultura dává ale přednost Lolitě. Dívce, která už ve své původní podobě literární postavy vystupuje jako z mužova pohledu svůdnice, do níž dospělý muž promítá svou sexuální tužbu, a zároveň ji pak může obvinit za to, že ji svedl. Dívky jsou vybízeny, aby působily svůdně a nesly dospělou zodpovědnost. Tato jejich zodpovědnost se pak zdůrazňuje na úkor jejich ochrany.
Přitom by mladé dívky dnes ochranu tolik potřebovaly. Zvláště, co se probouzející se sexuality týká.
Předčasná a jakoby dospělá sexualita je pro nezralou dívku nebezpečná. Nechtěné graviditě je sice dnes možno se vyhnout s pomocí antikoncepce, ale předčasné vydání se sexualitě může dívku nevratně poškodit. Milostný zážitek by měl být nejvyšším stupněm intimity a lásky. Ale intimní sblížení za přítomnosti snížení či násilí - včetně snížení nebo násilí ve vztahu k vlastní osobě - to je skutečně ohrožující pro tělo i pro duši.
Jenže - kdo dnes mladým dívkám něco takového připomíná?
Moudrost generací může kultura uchovávat třeba i ve folkloru, v lidových písních. Sebepřijetí a sebeocenění čerpá dívka z maminčiny lásky: "Treba su ja treba bledulenka bledá, predsa mňa maměnka za červenú nědá". A vydání se, vdaní, počátek sexuálního života, byl napřed předjímán symbolicky a dívka byla chráněna a střežena. Ani pro chlapce to nebylo jen tak: "Pred naší je zahrádečka, zamyká sa, a v ní roste karafiát, netrhá sa - já ho musím utrhnút, kdybych tam měl zahynút, nemožem ťa duša moja zapomenút". Dívka je vzácná pěstovaná květina a chlapec musí riskovat sám sebe, aby ji získal. Počátek sexuálního života byl líčen jako drama, kdy je třeba naplno zvědomit rizika i hodnotu obou protagonistů. Protože v sexu se člověk druhému vydává tělem i duší. Měl by k tomu být dost silný a zralý a měl by umět milovat. Jinak se oba zúčastnění mohou vzájemně zničit.
Kam zmizel inspirující mezigenerační přenos?
Vztah matky a dcery zůstává klíčový. Matka je dárkyní jazyka, emocionality i vztahu jedince k vlastnímu tělu. Matka s dítětem spoluprožívá, od doby, kdy je těhotná -"samodruhá". A ta "samodruhost", to spojení, zůstává i dlouho po porodu, i když už přes hranici dvou těl. Matka cítí, co dítě prožívá, a dokáže mu to "přehrávat", předvést, citově vyjádřit a tím vše postupně pro dítě zvědomovat. Tak si dítě postupně uvědomuje sebe samo. Učí se zvědomovat a vyjadřovat svoje tělesné pocity i svoje emoce, což je i prevencí psychosomatických poruch. Matka též dítěti vymezuje první hranice a učí ho, kam až se smí a kde naopak začíná nedotknutelná bytost druhého člověka a také, kde začíná nebezpečný svět. To vše dítě poznává nejprve tím, že mu matka nenechá své tělo k plenění, a později tím, že dítěti povolí jen určitý prostor a jen určité činnosti… Ve vztahu dospělého k sobě samému pak často rozpoznáváme původní vztah jeho matky k němu jako k dítěti: člověk, který sám sebe přijímá a dokáže se radovat ze svého života, za tento dar obvykle vděčí matce (případně náhradní mateřské postavě), která jej přijala s láskou a uměla mu dávat najevo, jak ho miluje a s jakou radostí ho přijímá. Takový člověk pak umí zase milovat a přijmout jiného člověka. Mezi láskou k sobě a láskou k druhému existuje souvislost, nejlépe to funguje při vyrovnanosti obojího. Umění lásky k sobě a stejně tak k druhému je zřejmě největší možný dar, jaký od matky může jedinec dostat.
Neměly bychom opomenout ani otce. Jaký je jejich význam v životě dcer?
Tatínek nejdříve ze všeho je ochránce maminky a vzor muže obecně. Tatínek je také první mužský obdivovatel a galantní ochránce dcery. Je to také on, kdo má za úkol odehnat jiného muže, který by ohrožoval dívku ještě nezralou. Na druhou stranu jeho pochvala a obdiv dodává dívce sebevědomí už ve věku, kdy by dvoření od jiného muže třeba ještě nepřijala, protože by jí v tom bránil ostych a stud. O studu je třeba obzvlášť mluvit, protože jeho význam se v posledních desetiletích zcela proměnil. Bývá považován za jakousi nevýhodu až poruchu. Což ale neplatí o studu přiměřeném - ten varuje, chrání a zabraňuje sblížení, které by mohlo být příliš časné nebo rychlé.
Jak se pozná, že sblížení je už žádoucí? Kdy je na místě vzájemné "vydání se"?
Racionální rozvaha jakožto první je tu zcela na místě a princip reality velmi žádoucí. To, co sblížení skutečně pak umožní, je ale namlouvací rituál. Tedy chování, které nejpřirozenějším způsobem připraví muže a ženu ke vzájemnému všestrannému přijetí. Namlouvací rituál se děje mluvením, chozením, tancem, rozhovorem, pohledy, dotyky, odmlkami. Souhrou všech smyslů a souhrou dvou těl a duší. Jedinec hledá autentickou blízkost druhého a přitom objevuje a nově tvoří i svou vlastní pravdivou a nejlepší možnou podobu. Je to umění, při němž vzniká milostnost, připravenost pro tělesnou a duševní proměnu, která s milostným aktem přichází. Jaká škoda, že namlouvací rituál už dnes lidé pěstují a umějí tak zřídka, že je podceňován a opomíjen. Workaholický životní styl, komunikace pomocí přístrojů, nadužívání racionality namísto citového prožívání, dobový cynismus, to vše namlouvacímu umění nepřeje. Mužům i ženám však něco zjevně chybí. Neumějí to pojmenovat, ale projevuje se to - v citové nedostatečnosti a ve vztahových a sexuálních poruchách.
Jaký je váš názor na předmanželský sex, resp. na dnes běžné doporučování "vystřídej nějaké ty partnery, ať si vybereš toho správného"?
Ani jedna z krajností není bez rizika - tedy ani naplánovaná promiskuita ani naprosto jednoznačné odkládání či zákaz sexuality předmanželské. Člověk není stroj a příliš tvrdé odkládání styku tam, kde už je dvojice připravená a kde se milostnost rozvinula, může vést k poruše. Obdobně je tomu ale i v případě opačném: promiskuita, to jest mnohost vztahů, která nedovolí hluboký prožitek, vede ke snížení prožitku jedinečnosti, ke snížení hodnoty partnera a případně i sebe. Je přirozené a dobré, když se kluci a děvčata spolu setkávají a v době puberty se začnou zamilovávat a namlouvat, zprvu dětsky a platonicky. Je ale také třeba, aby kultura uznala určitý věk jako dobu hájení, kdy se od mladého člověka nečeká dospělá sexualita a kdy je na zcela místě stud, zábrany a sublimace fyzické touhy. Je tragické, pokud tyto hodnoty dnes mnohým připadají směšné. Vytrácejí se tak obecně žádoucí hodnoty, především čas pro rozvoj porozumění a přijetí a respekt k druhému a k sobě.
Přispívá běžnost sexuální promiskuity k tomu, že si dnes tak málo žen, a vlastně i mužů, užívá sexuálního bezpečí a hluboké radosti?
Role mužů a žen, resp. chlapců a dívek, jsou komplementární, vyvíjejí se ve vzájemném vztahu. Mužové současnosti, patrně s tím, jak životní styl a mylně vnímaný feminismus ovlivňují kulturní vzorce, necítí potřebu rytířského chování a mohou ženy vnímat jako své soupeřky. Je to škoda. Naše kultura totiž stále ještě obsahuje jakýsi pravzor archetypálního původu, zachovaný v pohádkách či v přáních mnoha žen. Mám na mysli představu hrdiny, který se nebojí, překoná překážky i nebezpečí, ochrání ženu a poskytne jí bezpečí. Tento vzorec obsahuje pradávnou zkušenost cennou pro přežití: totiž že pro lidská mláďata je třeba, aby jim otec zajistil bezpečný domov v době, kdy se matka v klidu a s radostí z lásky věnuje dětem. Psychologové se shodují, že šťastné dětství v klidu a lásce je základní podmínkou pro budoucí zdravou lidskou osobnost. A co je též velice významné: talent k milostnému rituálu navazuje na původní radostné mazlení, které dítě zažívá se svou maminkou. Ten, kdo jako kojenec a jako batole od mateřské osoby zažil tělesné porozumění, kdo už od mala poznal radost z vlastního těla i z vlastní bytosti, ten bude mít pravděpodobně také větší nadání k umění milostnému v dospělosti.
To zní vzhledem k současnému počtu nefunkčních rodin i vzhledem k upadající mateřské citlivosti pesimisticky.
Ano, tyto všecky souvislosti třeba dobře promyslet. Možná by člověk sám na sebe měl pohlédnout jako ekolog na ohrožený druh.
Zastavme se na závěr u dívek, které jsou tzv. jiné. Ať už proto, že pocházejí z rodiny s vyhraněným světonázorem (víra), z rodiny jiného etnika, z rodiny, která z nějakého důvodu neplave s hlavním proudem. Lze si i přes tuto jinakost zbudovat mezi vrstevníky respekt a přijetí?
Okolí se k člověku obvykle chová podle toho, jak on sám prožívá sám sebe. I dětský nebo pubertální kolektiv je s to jinakost respektovat, jestliže je založena na sebeúctě a nezávislosti. Pro dítě je důležité, aby mu rodiče poskytovali dobrý vzor a možnost otevřeného, upřímného, pravdivého dialogu. Tím mu dáme sebedůvěru a odvahu k nezávislosti. Namísto mentorování spíše si s dítětem povídejme o sobě: jaké to bylo, když máma, táta, byli stejně staří jako ty teď. To neznamená dělat si z dítěte vrbu nebo rádce, ale vyprávět mu o svém dětství a dospívání, o tom, jak jsme prožívali podobné situace sami, co nás posílilo, co zranilo. A nesmíme se vzdát, když to někdy vypadá, že dítě nechce slyšet. Vydržme to nějakou dobu mlčky. Hlavní je dceru neopustit, důvěřovat jí a zachovat hlubokou naději, že nakonec to všechno dobře dopadne.
|
Mgr. Helena Klímová je psychoterapeutka. Od počátku 80. let působila v manželských poradnách, později ve zdravotnictví, nyní v soukromé praxi a v projektu péče o rodiny postižené holokaustem. Je 53 let vdaná. Má dvě děti, čtyři vnoučata a zatím dvě pravnoučata. Více na www.helena-klimova.cz
Chcete se dozvědět víc? Problematice dospívajících dívek byly věnovány i Hovory o vztazích, které ČRo 6 odvysílal 12.9.2010. Možno slyšet z rozhlasového archivu na www.sestka.rozhlas.cz
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
