PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Chcete, aby se vašemu prvňáčkovi ve škole líbilo?
Věnujte mu čas, netlačte ho do výkonu a
s nikým ho nesrovnávejte!

Rozhovor s pedagožkou a publicistkou Janou Kropáčkovou

Od dětství chtěla být paní učitelkou a tohle přání se jí splnilo. Učitelské povolání je už 28 let jejím koníčkem. Pracovala jako učitelka mateřské školy, má praxi na prvním stupni základní školy, vyzkoušela si učit i na gymnáziu a střední odborné škole. V současné době se na Pedagogické fakultě UK v Praze podílí na výchově a odborné přípravě budoucích pedagogů. Pro magazín Osobní rozvoj se zamyslela nad výzvami jedinečného údobí v životě rodiny a školy, které představuje nástup dítěte do první třídy.

Foto

Zahájení povinné školní docházky je pro dítě samé i pro jeho rodiče mezním okamžikem. Které změny v životě dítěte a jeho rodiny považujete v této souvislosti za nejpodstatnější?

Ano, to je pravda, vstup dítěte do základní školy je skutečně označován jako významný mezník v životě dítěte i jeho rodiny. Většina dětí v ČR před nástupem do základní školy navštěvuje mateřskou školu, ale není to povinné, takže pokud se dítěti nechtělo ráno vstávat, mohlo třeba zůstat s babičkou doma. Docházka do základní školy je zákonem povinná, dítě nemá na výběr. Po dobu devíti let musí jednoduše absolvovat tzv. primární vzdělání, ať už ve škole, nebo formou domácího vzdělávání. Říká se, že vstupem do základní školy dítěti končí bezstarostné dětství, což sice neznamená striktní konec období her a začátek období školních povinností, jde ale o změnu radikální, která pro dítě i jeho rodinu do jisté míry představuje zátěžovou situaci. Je nutno se přizpůsobit novému pravidelnému dennímu režimu, novému prostředí, novým pravidlům ve škole, novým kamarádům - spolužákům, nové autoritě - učitelce či učiteli, novým povinnostem i nové sociální roli.

Kolik pozornosti všem těmto změnám věnovat doma? Jak dítěti pomáhá projít důležitým vývojovým předělem jeho rodina?

Nástup do školy je možné chápat i jako fázi odpoutání se ze závislosti na rodině, kdy je vliv rodiny postupně oslabován a nahrazován působením jiných sociálních skupin. Rodiče by se měli sami sebe zeptat, nakolik je jejich dítě tohoto odpoutání schopné a zda jsou na toto odpoutání dostatečně připraveni i oni sami. Postoje rodičů a jejich vliv jsou pro dítě zásadní. Jde o to, jak rodiče doma o škole hovoří, jakou hodnotu přisuzují vzdělávání, jaká jsou jejich očekávání o školní úspěšnosti dítěte, jejich vlastní zkušenosti se školním prostředím. Velký vliv mají sourozenci. Pokud je v rodině starší sourozenec a je ve škole úspěšný, může mladšího motivovat, prvňáček se do školy více těší. Může však nastat i obrácený příklad, kdy starší sourozenec má naopak ve škole problémy a mladšího straší, čímž ho demotivuje a odrazuje. Rodiče a ostatní členové rodiny by před dítětem neměli o škole hovořit negativně - viz ono známé "jen počkej, ve škole tě už srovnají". Každé dítě je jiné, každé prožívá začátky povinné školní docházky rozdílně. Společným jmenovatelem by měl být klid, pohoda a radostné očekávání.

Co by nemělo chybět v samotný velký den? Je na místě pojmout ho i jako rituál?

Vstup do první třídy je významným okamžikem, který je v naší společnosti ritualizován, tak proč ho řádně neoslavit. Záleží na představách a možnostech rodičů a především také na přání dítěte. Je to velká událost, kterou si rodiče fotografují, natáčejí na video. Určitě je vhodné se slavnostně ustrojit, dítě společně doprovodit do školy. Záleží i na zvyklostech regionu, školy či na tradicích v rodině: někde dítě nese do školy kytičku pro paní učitelku nebo jí něco nakreslí, jinde jsou po německém vzoru zvykem kornouty se sladkostmi. Pokud rodiče chtějí něco podobného pro své dítě, doporučuji vlastnoručně vyrobit originální kornoutek a společně s dítětem dojít nakoupit jeho obsah, aby si samo mohlo vybrat. Zahájení nového školního roku pojímá jako významný slavnostní den i většina základních škol. Některé organizují "první zvonění", kdy se všichni žáci, pedagogové, i rodiče shromáždí před budovou školy a ředitel/ka slavnostním projevem nový školní rok zahájí a prvňáky přivítá. Zážitkem bývá pěvecké či taneční vystoupení žáků z vyšších ročníků. Především na vesnicích či v menších obcích se této slavnostní události zúčastňuje i starosta. Jiným hezkým rituálem je pasování prvňáčků - slavnostní přijetí dětí mezi školáky. Sváteční ráz dni určitě dodá i společný oběd nebo sváteční večeře, nebo i jen návštěva cukrárny, opravdu záleží na možnostech a nápadech. Setkala jsem se s dětskou zahradní párty, kdy se několik maminek domluvilo a připravily pro své prvňáčky lehké občerstvení a zábavné hry. Také nezapomínejme, že první školní den začíná vlastně už večer před tím - aby tento den byl klidný, je třeba vše připravit, jít si včas lehnout, v posteli si s dítětem o nastávajícím dni povídat a ráno se v klidu nasnídat a s veselou vyrazit. Hlavně žádný shon a hádky.

Nástup do školy je vyvrcholením dosavadního vývoje dítěte i předchozí dlouhé přípravy, která probíhala jak doma, tak v mateřské školce. Výsledkem je v optimálním případě dosažení konkrétních kompetencí, které dítě do šestého roku věku potřebuje zvládnout. Hovoříme o školní zralosti, resp. o školní připravenosti. Co přesně je jejich obsahem?

Školní zralost je úzce spojena s vývojem centrální nervové soustavy a je závislá na rozvoji mentálních a psychických funkcí. Psychologické pojetí školní zralosti je pojímáno jako způsobilost dítěte absolvovat školní vyučování, kdy je zapotřebí dosažení určité úrovně řeči, myšlenkových operací, pozornosti, soustředěnosti i sociálních dovedností. Školní připravenost se týká především dovedností potřebných pro úspěšné zvládnutí školní docházky, takže jde hlavně o návyky potřebné pro úspěšné zvládnutí školních povinností. Pomyslná hranice mezi školní zralostí a školní připraveností je nepatrná. Jde o dvě složky, které se vzájemně doplňují a podmiňují.

Velkým tématem je dnes odklad školní docházky. Proč je tomu a tak? Pro jaké děti je vhodný?

Asi 75 % dětí nastupuje v České republice do 1. tříd základních škol v šesti letech. Je zajímavým faktem, že se celkový pohled rodičovské veřejnosti na odklady školní docházky v posledních letech hodně proměnil. Ještě v sedmdesátých letech se rodiče dětí odkladům školní docházky bránili, protože nástup na základní školu byl chápán jako potvrzení normality dítěte, a naopak odklad školní docházky jako selhání dítěte nebo rodičů. Nyní je situace obrácená. Odklad školní docházky je chápán komplexněji jako preventivní opatření. Rodiče se uvědomují, že vstup do základní školy představuje výraznou změnu v životě dítěte i jich samých, a chtějí, aby zahájení povinné školní docházky bylo bezproblémové. Takže se daleko více zajímají, jak bude vzdělávání vlastně probíhat, zda dokáží sladit rozvrh dítěte a své pracovní povinnosti apod. Někteří rodiče přitom dojdou k závěru, že dítě vše lépe zvládne, pokud bude prostě jen starší. Odklad, a tedy odložení nástupu povinné školní docházky oficiálně nastává, pokud dítě po dovršení šestého roku není fyzicky nebo psychicky přiměřeně vyspělé a rodič nebo zákonný zástupce dítěte proto žádá o odložení školní docházky o jeden školní rok.

Jaké náležitosti musí být při žádosti o odklad splněny?

Žádost o odklad školní docházky rodiče podávají nejpozději do 31. 5. daného školního roku. V současné době, dle novely školského zákona, je k žádosti potřeba doložit doporučující odborné posouzení od příslušného školského poradenského zařízení a odborného lékaře nebo klinického psychologa. Odložení povinné školné docházky lze realizovat pouze jednou. Rozhodnutí o odkladu vydává ředitel základní školy na základě správního řízení dle školského zákona.

Jak víme z praxe, stává se, že odklad dostane i dítě, které ho vlastně nepotřebuje, třeba proto, že si jej rodiče prostě vyžádají, aby i sobě ještě oddálili povinnosti a nepohodlí, které je nutno s nástupem do školy přece jen akceptovat. Čím může dítě takový zbytečný odklad znevýhodnit?

Především bychom neměli promarnit okamžik, kdy se dítě do školy přirozeně těší. Jako ovoce může přezrát, tak u dítěte můžeme propásnout čas, kdy je do školy "natěšeno". Pokud už o odkladu uvažujeme, měl by být promýšlen skutečně jen v dobré víře pro dobro a v zájmu dítěte. A pokud dítě má povinnou školní docházku o rok odloženou, pak by tento rok měl být maximálně využit, aby se dál rozvíjelo, nenudilo se v mateřské škole a do školy se i nadále těšilo. Což je skutečně velmi těžký úkol, který lze naplnit pouze při úzké spolupráci rodičů, pedagogů v mateřských školách a případně dalších odborníků. Berme v úvahu, že školní odklad je dnes do jisté míry módní a hojně medializovanou záležitostí, která se částečně týká na příklad chlapců narozených v jarních měsících, jejichž rodiče mají obavy, jak dítě zapadne do třídního kolektivu, kde může být až čtvrtina dětí již sedmiletých.

Občas se ale přece stává, že dítě do první třídy nastoupí, a pobyt ve škole a nároky výuky nezvládá. Jaké řešení je k dispozici v tomto případě?

V prvé řadě bych chtěla zdůraznit, že k takové situaci by vůbec nemělo dojít. Je velice nešťastné, pokud by samo dítě mělo získat pocit, že nějak selhalo. Řešení se nabízí více: Důležitá je stálá úzká spolupráce rodiny se školou a také individuální přístup k dítěti. Nešvarem je porovnávání - neporovnávejme dítě se sourozencem, se spolužáky, s nikým. Dopřejme mu být, kým je, vždyť každé dítě je jiné, má jiné potřeby a jiné možnosti. Najděme v sobě hodně tolerance a pochopení a také dostatek času. To je klíčové. Někdy je totiž celý problém jen v tom, že dítě prostě potřebuje víc času než ostatní spolužáci. Možná teď řeknu kacířskou myšlenku, ale pokud by došlo k snížení počtu dětí ve třídách, tak by se učitelé mohli více individuálně věnovat jednotlivým žákům a mnohé odklady školní docházky by bylo možno zrušit… Ale k vaší otázce: Školský zákon dodatečný odklad umožňuje. Je určen pro mimořádné situace, což může být např. i závažné dlouhodobé onemocnění dítěte. Z hlediska statistiky se dlouhodobě jedná o necelé procento dětské populace. Kromě nemoci je příčinou nedostatečná tělesná nebo duševní vyspělost k plnění povinné školní docházky, která se u prvňáka projeví v průběhu prvního pololetí. Těmto dětem a jejich rodičům je doporučena zpětná docházka do mateřské školy či do přípravné třídy. Dětem by ovšem tento postup měl být objasněn laskavě - např. kamarádi z mateřské školy i paní učitelka se na tebe už moc těší, do školy půjdeš až za rok s Péťou atd. Rodiče by se měli o důvod dodatečného odkladu zajímat a snažit se získaný rok využít pro vyrovnání případných nedostatků a současně podporovat rozvoj bezproblémových oblastí. A určitě spolupracovat s pedagogy v mateřských školách či přípravných třídách a dle potřeby požádat o radu a pomoc pedagogicko-psychologickou poradu či jiného odborníka.

Mluvila jste o chlapcích narozených na jaře. Mnoho odborníků navrhuje, aby chlapci obecně do školy nastupovali o rok později. Dosahují dívky školní zralosti snáze a dříve než chlapci?

Ze statistických údajů dlouhodobě vyplývá, že odklad školní docházky bývá skutečně častěji udělen chlapcům vzhledem k jejich pomalejšímu psychickému vývoji a častěji diagnostikovaným vývojovým poruchám učení. Z toho plyne, že vývoj dívek a chlapců může být rozdílný, především v oblasti sociální a emoční. Při rozhodování o zahájení povinné školní docházky do základní školy mohou být chlapci sice velmi šikovní v konstruktivních hrách, avšak bývají hraví, může se u nich projevovat emoční nestabilita či problémy s koncentrací a pozorností. Je to dáno tím, že u chlapců celkově zrání probíhá pomaleji, avšak dochází častěji k funkční diferenciaci pravé hemisféry, která zajišťuje např. vnímání prostoru. Náš školský zákon nicméně tohle nezohledňuje a povinná školní docházka začíná tradičně v šesti letech bez ohledu na pohlaví.

Když už dítě do školy nastoupí, o co by se rodiče měli zajímat z jejího života? Má smysl chtít vidět do činnosti školské rady a snažit aktivně ovlivňovat dění ve škole? Nakolik dnes rodiče mohou spoluurčovat obsah učiva, koncepční záměry a celkový rozvoj škol svých dětí?

Rodiče by se měli určitě hodně zajímat o školu, do které své dítě posílají. Na samém začátku jde o to, jak bude probíhat adaptace a jak bude organizován první školní týden. Aby dítě mělo potřebné informace a aby se nic zbytečně neopomnělo. Jinak určitě doporučuji, aby se rodiče zajímali o školní vzdělávací program, ten je dnes veřejně dostupný. Lze se třeba zeptat, zda ve škole funguje speciální pedagog, školní psycholog, kdo je výchovný poradce, kdo je ve školské radě atd. Většina škol uvítá nabídku k aktivní spolupráci a zapojení rodičů do života školy. Na základě iniciativy rodičů může dojít k úpravám v třídním vzdělávacím programu (rodiče např. mohou navrhnout zařazení některých konkrétních akcí či aktivit nejenom do třídního vzdělávacího programu - třeba některý rodič zajistí besedu s významnou osobností regionu, exkurzi na svém pracovišti atd.). Dále mohou rodiče pomoci s přípravou či realizací školních akcí (školní jarmark, školní výlety). Po dohodě s třídním učitelem a dle možností školy je možné respektovat přímé návrhy rodičů, slyšela jsem třeba o tom, že z iniciativy rodičů byla zařazena výuka cizího jazyka již od první třídy formou nepovinných předmětů nebo že pro starší žáky byl nabídnut neobvyklý nepovinný předmět žurnalistky atd.

Z médií i empiricky vzniká dojem, že v posledních letech výrazně přibylo specifických vývojových poruch u dětí (např. dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie apod.). Je tomu skutečně tak? A pokud ano, proč se to děje?

Ano, opravdu to tak vypadá a lze konstatovat, že ve školách narůstá počet dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, kam spadají nejenom děti se specifickými poruchami učení, ale taktéž děti ze sociokulturně znevýhodněného prostředí, děti mimořádně nadané atd. Je ovšem nutné si uvědomit, že tato skutečnost je ovlivněna kvalitní diagnostikou a celkově rozvojem poznatků v oblasti speciální pedagogiky, vývojové psychologie a poradenství. Jinak řečeno, dříve nebyla diagnostika prováděna a neměli jsme děti s poruchami učení, tyto děti byly jen označovány jako nepozorné, méně nadané apod.

Kolik toho víme o původu poruch učení?

Vlastně pořád málo, ale ve srovnání např. s generací našich rodičů, hodně. Předpokládá se, že existuje určitý dědičný sklon k jejich rozvoji. Jejich příčina bývá také vztahována k dysfunkci části mozku nebo jeho drobného poškození. Může jít o problémy v těhotenství a v průběhu porodu, o nepříznivý vývoj dítěte do jednoho roku věku. Určitý vliv je přikládán nepříznivým vlivům prostředí - dnes zejména emocionálnímu klimatu ve společnosti a nepodnětnému či méně podnětnému prostředí v rodině.

V některých západních zemích se v této souvislosti objevil termín "toxic childhood"(=jedovaté dětství), vyjadřující obavu, že děti v moderní západní společnosti nemají naplněny základní potřeby svého věku a jsou konzumních životním stylem a krizí rodiny významně poškozovány...

Dávám těmto teoriím do značné míry za pravdu. I náš profesor Zdeněk Helus v knize Dítě v osobnostním pojetí (Portál, 2009) hovoří o dětství konzumním, medializovaném, agresivním, emocionálně přetíženém atd. Současné dítě je silně, pozitivně i negativně, ovlivňováno civilizačními jevy, což se často vymyká kontrole rodičů i učitelů. Děti jsou silně ovlivňovány médii, vstupují do virtuálních prostředí, kde platí jiná pravidla než v běžném životě. Mívají potíže v navazování kontaktů s kamarády, v běžné komunikaci, v dodržování pravidel, ve vnímání násilí. Této nepříznivé situaci nahrává destabilizace rodiny, vysoká rozvodovost i fakt, že rodiče na své děti prostě nemají čas. Tuto problematiku však nelze vidět černobíle. Musíme si uvědomit, že dnešní děti jsou jiné, protože žijí ve zcela jiných podmínkách. Měli bychom jako společnost využít toho, že o vývoji dětí a jejich potřebách víme už daleko více než předchozí generace a využít toho při hledání odpovědi na otázku, jak tedy příštím generacím zajistit optimální vývoj. Je dobré, pokud hledáme cesty k lepší zdravotní péči a dokonalejšímu školství, avšak ty nejjednodušší prostředky máme k dispozici i sami, pokud dokážeme vychovávat své děti s láskou, trpělivostí a důsledností, pokud je dokážeme inspirovat vlastním vzorem a pevně stanovenými pravidly, která upravujeme dle toho, jak se dítě vyvíjí. Zpětnou vazbu máme stále k dispozici, dávají nám ji právě naše děti tím, jaké jsou. Dělejme jako rodiče i učitelé vše pro naději, že výsledek se snad za mnoho let dostaví a z neposedného dítěte vyroste dospělý jedinec, na kterého budeme právem pyšní.

Vraťme se ještě jednou k našemu tématu: Co dítě, které právě zahájilo školu, nejvíce potřebuje od svých blízkých? Čím můžeme jemu i sobě zahájení školní docházky usnadnit či dokonce zpříjemnit?

Každý začátek je těžký a nástup dítěte do školy je někdy přirovnáván k nástupu dospělého do zaměstnání. Dítě od nás potřebuje pochopení, klid a lásku, ale také vzor a důslednou výchovu. Je vhodné, když má s nástupem do školy svůj koutek, kde se může učit a hrát si. Ideální je, když má svůj vlastní pokojíček. Je třeba mu ale zajistit i další odpovídající podmínky: dostatek spánku, pobyt venku a prostor pro pohybové aktivity, vhodnou stravu a dostatek tekutin. Může se vám to zdá banální, ale kolik dětí chodí dnes do školy nevyspalých a bez snídaně a jsou odkázány jen na školní automaty, které žádnou kvalitní svačinu nenabízejí. Dítě potřebuje i pravidelný režim a přiměřený poměr mezi školními i domácími povinnostmi a volným časem pro hru. K tomu nejdůležitějšímu pak patří společné rozhovory s rodiči o dění ve škole, kdy se nesoustředíme jen na výkon, známky a domácí úkoly, ale na to, co dítě prožívá, z čeho má radost, čeho se bojí, s kým se kamarádí atd. Zaveďme tato pravidelná povídání např. cestou ze školy nebo při mazlení před večeří nebo v posteli před spaním. A jestli chcete, můžeme vašim čtenářům nabídnout i přehlednou tabulku v podobě přímých přání dítěte, jak jsem ji pro rodiče vytvořila na základě studia literatury, vlastní praxe a výzkumných šetření (viz. rámeček - pozn. red.).

Co potřebují děti od svých dospělých při nástupu do školy?

Důvěřujte mi. Potřebuji si věřit. S vaší pomocí první třídu zvládnu.
Nestrašte mě školou a známkami. Chci se do školy těšit a nebát se.
Mějte mě rádi takového, jaký jsem. Potřebuji vědět, že jsem v něčem výjimečný, a že i když se mi něco nepovede, mě máte rádi.
Buďte důslední a jděte mi příkladem. Potřebuji mít jasně stanovené hranice, jinak jsem zmatený a nejistý
Najděte si na mě čas. Hrajte si se mnou. Čtěte si se mnou. Povídejte si se mnou. Nebudu potom zlobit.
Buďte trpěliví. Pokud mi něco nejde, netrestejte mě, potřebuji ještě vaši pomoc.
Nepřetěžujte mě. Abych byl úspěšný, potřebuji čas na odpočinek.
Chvalte mě a povzbuzujte mě. Budu se ještě více snažit.
Nepřeceňujte mě ani mě nepodceňujte. Mohli byste mi totiž ublížit.
Zachovejte klid. I já se chci naučit řešit problémy v klidu.
Respektujte mé potřeby Budu spokojený.
Připravujte se se mnou každý den, kontrolujte mi notýsek a školní tašku Naučím se pravidelnosti, pořádku a budu mít v pořádku domácí úkoly.

Zdroj: KROPÁČKOVÁ, J. Má mateřská škola za úkol děti připravovat na školu, nebo ne?

Chcete se dovědět více? Tipy z publikační činnosti Jany Kropáčkové:


KROPÁČKOVÁ, J. Má mateřská škola za úkol děti připravovat na školu nebo ne? In. Řízení mateřské školy. Praha: Raabe, 2009
KROPÁČKOVÁ, J. (Eds.) Dítě předškolního věku dříve a dnes. Praha : UK Praha - PedF, 2008, ISBN 978-80-7290-377-1
KROPÁČKOVÁ, J. Budeme mít prvňáčka. Praha : Portál, 2007, ISBN 978-80-7367-359-8

PhDr. Jana Kropáčková, Ph.D. (nar. 1967) vystudovala magisterský obor Předškolní pedagogika na Pedagogické fakultě UK v Praze a od třetího ročníku souběžně studovala ještě Učitelství pro 1. stupeň základní školy. Vyzkoušela si práci učitelky na všech stupních škol, v současné době se podílí na výuce studentů Učitelství pro mateřské školy, Pedagogiky předškolního věku a Učitelství pro 1. stupeň ZŠ. Pátým rokem zastává funkci studijní proděkanky. Za hlavní odborný zájem i svou srdeční záležitost považuje téma návaznost preprimárního a primárního vzdělávání, zajímá ji i problematika raného dětství, pedagogické praxe a výchova dítěte v rodině. Aktivně pracuje ve výboru profesní organizace Asociace předškolní výchovy, je členkou redakční rady časopisu Poradce ředitelky mateřské školy, členkou výboru pražské pobočky České pedagogické společnosti a nově i členkou poradního sboru MŠMT. Příští rok s manželem oslaví stříbrnou svatbu, mají spolu dvě dcery Žanetu a Elišku. K jejím zálibám patří sport (především lyžování, tenis, plavání a kolo), hudba (ráda hraje na klavír), výtvarné umění, četba, divadlo a poslední dobou i zahrada a péče o dva pejsky Jeany a Angi.

Vyšlo v magazínu Osobní rozvoj, podzim 2013

Zpět na seznam rozhovorů

 

Blog Evy Labusové

Úvodní stránka

Poradenství

Kontakt

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Deprese a trauma
v souvislosti s porodem

Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2024 Eva Labusová / Design: Jiří Drozen / Správa webu: Tomáš Weishaupt