PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Když batole nechce mluvit

Rozhovor s PaedDr. Janou Simonovou z Logopedické ambulance dr. Kopicové v Praze 4

Doba, kdy dítě vědomě použije první slovo, resp. začne komunikovat pomocí artikulované řeči, se u jednotlivců velmi liší. Obecně platí, že dívky začínají mluvit dříve než chlapci a že rozhodující je třetí rok života. Pokud ani po třetích narozeninách dítě nemluví nebo mluví podstatně méně než jeho vrstevníci, je čas vyhledat odbornou pomoc…

Čím jsou dány tak velké rozdíly počátků řeči mezi jednotlivými dětmi?

Především je třeba říci, že vývoj řeči nemůžeme oddělovat od ostatních schopností dítěte. Bez větších potíží se může jeho řeč rozvíjet v případě, že i celkový vývoj jeho schopností a dovedností odpovídá dosaženému věku. Pro stimulaci správného řečového vývoje má rozhodující význam také rodinné prostředí. Jen pokud rodiče věnují dítěti dostatek času, lásky, přiměřených podnětů a sociálních kontaktů s dětmi i dospělými, může se dítě celkově i v oblasti řeči zdokonalovat a rozvíjet.

Přesto se ale setkáváme s tím, že i tzv. dobře vedené a milované děti dlouho nemluví…

Kolem třetího roku jsou ze strany rodičů i ostatních dospělých na řeč dítěte kladeny velké nároky. Rodiče často srovnávají úroveň řeči své holčičky nebo chlapce s jejich vrstevníky a pokud jiné děti již mluví ve větách, ochotně a s radostí se učí básničky, otázka "proč naše dítě ještě nemluví?" rodiče znepokojuje. Důvody, proč dítě začíná mluvit později, jsou různé. Mluvíme-li o zdravém dítěti, u kterého opoždění řeči není doprovodným projevem závažnějšího postižení, řečový vývoj může být pomalejší vlivem menšího vrozeného nadání mluvenou řeč užívat.

S čím přijímáte netrpělivé rodiče, kteří vás v logopedické ambulanci se svým "nemluvícím" batoletem vyhledávají předčasně?

Připomínáme jim, že přesný podíl jednotlivých faktorů, které vývoj řeči ovlivňují, je velice obtížné stanovit. Ujišťujeme se, že dítě dobře slyší - pokud je sluchová vada vyloučena, dalších odborných vyšetření v tomto věku není zapotřebí. Upozorňujeme je na dědičné faktory - pokud např. otec dítěte sám začal mluvit později nebo jiné dítě v rodině s mluvením nepospíchalo, pak je vliv dědičnosti velice pravděpodobný. A především si všímáme prostředí, v němž dítě žije, a způsobů stimulace, kterých rodiče užívají. Pro rodiče je nejdůležitější dozvědět se, jak s dítětem správně komunikovat, aby vývoj jeho řeči správně podpořili. Včasná informace o správné stimulaci řečového vývoje je tedy základem logopedické péče o tříleté dítě, které je zdravé a šikovné a zjevně řeči rozumí, ale nemluví.

A jak můžeme takové dítě v řeči přímo stimulovat?

Dítě by mělo mít možnost po celý den a při všech běžných činnostech vnímat mluvenou řeč. Všechny hry, situace a společné zážitky by měli rodiče komentovat, dítěti o nich vyprávět, popisovat, co se děje, co to je, kam půjdeme. Nezastupitelný je správný řečový vzor - na dítě mluvíme v kratších větách s jednoduchou větnou stavbou a přiměřeným tj. nezrychleným tempem, se správnou výslovností. Dáváme tak dítěti lepší možnost slova vnímat a pokusit se je napodobit. Důležité je umět s dítětem navázat oční kontakt. Denně také využíváme prvků rytmizace - říkáme si básničky, zpíváme písničky, nezapomínáme na dětské knížky. Jakmile se nám podaří udržet zájem dítěte o náš obličej a hlas, jakmile dítě začne mít chuť mluvit, začne naše slova, i když zpočátku neobratně napodobovat. A to je důvod k radosti! Dítě musí jasně poznat, jak veliké potěšení z jeho projevů máme! Měli bychom je proto povzbuzovat a chválit, a to nejen za pěkná nová slova, ale za všechny řečové pokusy. Prostě ocenit, že se snaží.

Čím mohou rodiče vývoj řeči dítěte naopak nevědomky sami brzdit?

Dítě bychom neměli do mluvení nutit. Slovíčka mu jen nenásilně nabízíme. Dítě musí samo zjistit, že řeč je pro něj důležitá při plnění jeho přání a potřeb. Nenutíme dítě do opakování jednotlivých slov, zatím ho v řeči také neopravujeme, nesnažíme se ani zpřesňovat výslovnost. Dítě není líné ani rodičům nedělá naschvály, v této fázi vývoje slova pravděpodobně lépe vyslovit nedokáže. Rodiče by se měli snažit svým řečovým vzorem postupně vylepšit obsahovou stránku řeči dítěte, rozšiřovat jeho slovní zásobu a zpřesňovat větnou stavbu. Na nácvik výslovnosti jednotlivých hlásek bude čas později, asi tak mezi čtvrtým a pátým rokem.

Říká se, že mluvený projev odráží způsob našeho myšlení. Souhlasíte s takovým tvrzením? Je pravda, že tzv. "empatické" mozky mluví dříve a košatěji než mozky "analytické" ?

Myslím si, že u tříletého dítěte je ještě velice obtížné stanovit typ jeho mozku a snažit se tak odhadnout jeho řečový vývoj. Pro oblast logopedie je zajímavý jiný poznatek: Pokud se jedná o dítě, které se jeví jako muzikální, tj. má smysl pro rytmus a melodii a nemá velké potíže doprovodit říkanku pohybem, lze předpokládat, že v tomto případě bude mít logoped snazší práci a že zdokonalování celkového řečového projevu u takového dítěte se bude pravděpodobně dařit lépe než u dítěte, které toto rytmické nadání nemá.

Celkově shrnuto: Pokud tedy dítě do tří let s mluvením nespěchá, ale žije v dostatečně stimulujícím prostředí, není třeba se o jeho řečový vývoj obávat?

Ano, pokud zdůrazníme to, co již bylo řečeno: Jedná-li se o zdravé dítě bez podezření na jiné závažnější postižení. I když je jeho řečový vývoj do tří let pomalejší, v průběhu následujícího roku se mnohé děti jako mávnutím kouzelného proutku krásně rozpovídají, mají přiměřenou slovní zásobu a tvoří rozvité věty a v jejich mluvním projevu je slyšitelná "jen" vada výslovnosti. Oním kouzelným proutkem mohou být právě rodiče, kteří v pravý čas dokázali svému dítěti při rozvíjení řeči citlivě pomoci. Pokud správná stimulace chybí, pokud je opožděný vývoj řeči spojený s dalšími nedostatky ve vývoji dítěte, může být cesta ke správnému užívání řeči složitější.

Jak probíhá standardní vývoj řeči u dětí? Mají jednotlivé "mezníky" svou neměnnou posloupnost, nebo mohou u různých dětí přicházet v různém pořadí?

Základní etapy vývoje jsou poměrně přesně stanovené. Děti procházejí jednotlivými stadii většinou ve stejném pořadí, s odchylkami spíš jen v časovém horizontu, kdy dané etapy vývoje dosáhnou. Vývoj řeči začíná obdobím novorozeneckého křiku - od prvního projevu těsně po narození až do doby, kdy dětské projevy začnou být melodičtější. Dítě křikem reaguje na různé změny prostředí, teploty, objevuje se výrazná hlasová reakce na pocit hladu. Kolem 8.-10. týdne nastává období broukání, které postupně přechází do období žvatlání. Dítě si "hraje s mluvidly" a daří se mu to, vydává rozmanité zvuky. Nejprve ty, které vznikají mezi rty, dále pak mezi kořenem jazyka a patrem. Projevy dítěte jsou velice melodické a pokud je okolí - především matka - radostně přijímá a po dítěti opakuje, zcela nenásilně dělá první významný krok k tomu, aby její dítě pěkně a včas mluvilo. V tomto období je důležité nepřehlédnout, zda u dítěte není zvukových projevů méně a zda žvatlat nepřestává. Pokud ano, je nutné odborně vyšetřit stav jeho sluchu. Pudově žvatlají všechny děti, dítě se sluchovou vadou ale nemá později šanci zvuky napodobovat, nemá sluchovou kontrolu, žvatlá méně a postupně se zvukově projevovat přestává. Kolem 8.-9. měsíce přichází období rozumění. Dítě vnímá melodii, přízvuk i zabarvení hlasu a začíná zvuky rozlišovat. Začíná též napodobovat projevy okolí, nejedná se ale ještě o první skutečná slova. Dítě si dál s hlasem hraje, brouká pro sebe i pro potěšení okolí, stále více reaguje na řeč úsměvem a výraznou gestikulací. Vyjadřuje svá přání a potřeby, ale oblíbené zvuky jako "mamama, grr, baba" nelze ještě za slova považovat. Až kolem prvního roku se objevují první skutečná slova, která dítě často a rádo opakuje. Napodobuje intonaci slov a jednoduchých vět, které slyší. Zhruba ve dvou letech dokáže dítě slova spojit do krátké dvou i víceslovné věty, a tak začíná období spontánního vyjadřování ve větách. Objevují se slovesa, přídavná jména, předložky. Kolem třetího roku je řeč pro okolí stále více srozumitelná, dítě samo povídá, ptá se na to, co ho zajímá. Řeč je pro ně radostnou činností, stává se jeho hlavním prostředkem ke komunikaci s okolím. Správná výslovnost všech hlásek se pak při normálním vývoji očekává kolem šestého roku věku dítěte, tj. při jeho nástupu do první třídy.

S jakými nejčastějšími poruchami řeči se můžeme u dětí setkat?

Mezi nejčastější příčiny, proč se už tříleté dítě setkává s logopedem, patří právě opožděný vývoj řeči. Další skupinou dětí docházejících v tomto věku na logopedii jsou ty, které sice samostatně hovoří ve větách, ale jejich řeč není plynulá, v řeči se zadrhávají, podle rodičů koktají. Jedná se ale o vývojový projev v tomto období docela častý. Rodiče jsou námi informováni, jak mají s dítětem komunikovat. Hlavní zase je dítě v řeči neopravovat, nenutit ho slova opakovat, tím by se totiž porucha plynulosti mohla zhoršit a fixovat. Při správném, nenásilném, přístupu, za velké pomoci prvků rytmizace, zadrhávání často samo vymizí v průběhu dalšího vývoje dítěte.

A jak je to s výslovností?

A co se týče výslovnosti, tam jsou mezi dětmi veliké rozdíly. Některé tříleté dítě má správnou výslovnost téměř všech hlásek a nesprávně vyslovuje např. jen sykavky, R,Ř. Jiné dítě špatně tvoří celou řadu hlásek. V tomto věku však výslovnost neopravujeme, hlásky cíleně nenacvičujeme. První průpravná cvičení a postupný nácvik správné výslovnosti je dobré zahájit kolem pátého roku. V případě, že dítě špatně vyslovuje velké množství hlásek (např. F,V,J,CH,K,ĎŤŇ), je vhodné zahájit logopedickou péči o něco dříve, asi tak v polovině pátého roku života. I při pravidelné logopedické péči a dobré spolupráci rodiny se vždy nepodaří upravit výslovnost před nástupem do 1. třídy, dítě i nadále dochází na logopedii a během počátečních ročníků školní docházky se zpravidla podaří nácvik a fixaci hlásek v řeči ukončit.

Stačí pro nápravu řečových problémů sami logopedi? Nebo v některých případech spolupracujete s dalšími odborníky?

Existuje určitá poměrně početná skupina dětí, u kterých je opoždění řečového vývoje závažnější. To když i po čtvrtém roce výrazně vázne jejich projev jak obsahově, tak formálně. Jejich vyjadřování je velice neobratné, mají chudou slovní zásobu a pro časté komolení slov je jejich řeč obtížně srozumitelná. Ve spolupráci s dalšími odborníky -foniatrem, neurologem, psychologem - bývá často diagnostikována vývojová porucha řeči, tzv. dysfázie. Ta je, vedle opožděného vývoje řeči, vždy ve větší či menší míře provázena také nedostatky ve sluchové a zrakové percepci. Dítě je často celkově neobratné, má potíže v grafomotorice, špatně a nerado kreslí, v motorice mluvidel má výrazné potíže při artikulaci jednotlivých hlásek i jejich spojování do slov apod. U těchto dětí je řečová výchova a logopedická péče dlouhodobým problémem, ve školním věku jsou rizikovou skupinou pro výskyt specifických poruch učení, např. mohou mít potíže již v počátečních fázích nácviku čtení, později se stává problémem rychlost čtení či čtení s porozuměním. Některé projevy dysfázie mohou přetrvávat po celou dobu školní docházky i do dospělosti. Další poruchy řeči rozlišujeme u dětí s mentální retardací, s rozštěpem patra, s dětskou mozkovou obrnou. Samostatnou skupinou, u níž musí být logopedická péče zahájena v raném věku, jsou samozřejmě i děti s vadami a poruchami sluchu. Vývoj řeči může negativně ovlivňovat i vada nebo porucha zraku, řeč se může vyvíjet odlišně i u dalších tělesných nebo psychických postižení. Ve všech těchto případech je rozhodující včasná a správná diferenciální diagnostika, tedy určení typu a stupně závažnosti celkového postižení. Jen díky ní je možné stanovit reálné cíle logopedické péče a citlivě rodiče seznámit i s prognózou vývoje řeči právě u jejich dítěte. Záleží velice na osobnosti logopeda, na jeho schopnosti empatie. Měl by mít schopnost posoudit, kdy a jakým způsobem rodiče informovat o závažnosti postižení vývoje řeči dítěte, o cílech a možnostech logopedické péče, stanovit jednotlivé kroky a postupy při rozvíjení mluvního projevu a rodiče s nimi seznámit. Měl by umět především rodiče povzbudit, stát se jejich odbornou i lidskou oporou, měl by mít schopnost přesvědčit je o nutnosti každodenní práce s dítětem. Jen při vzájemném vztahu mezi rodiči a logopedem, založeném na oboustranném respektu a důvěře, lze úspěšně i u postiženého dítěte v rámci jeho možností řeč budovat a rozvíjet.

Vyšlo v časopise Miminko 3 a 4/2009

Zpět na seznam rozhovorů

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu