PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Věci vždycky nejdou tak, jak si je vysníme

Rozhovor s Mirkou Vlčkovou, maminkou tří dětí a ředitelkou Pro rodinu - rodinného a vzdělávacího centra, mateřské a základní školy o.p.s.:

Mirku Vlčkovou jsem vždy vnímala jako ženu, která má energie na rozdávání. Je maminkou tří dětí - osmiletého Kryštofa, pětiletého Alberta a čerstvě narozené Anny Marjánky. Když přišel na svět Kryštof, s kamarádkou založila Rodinné centrum Paleček a zakrátko na to ještě Rodinné centrum Andílek. Později, když děti dorostly do školkového věku, přibyly k centrům dvě mateřské školy a od letošního září i škola základní. Školky i škola se specializují na Montessori přístup k dětem a jsou zároveň akreditovaným mezinárodním Montessori výcvikovým střediskem AMI (Association Montessori Internationale), takže se tu konají mezinárodní výcviky pedagogů v Montessori pedagogice napříč všemi dětskými věkovými kategoriemi Mirka tedy podporuje i aktivity pro rodiče, věnuje se vzdělávání v rodičovských kompetencích či pomoci v návratu na trh práce po mateřské a rodičovské dovolené… Krátce, Mirka je zvyklá být výkonná a také jako matka na mě vždy působila mile přirozeně a zdravě sebevědomě. Po nedávném třetím porodu si prošla zkušeností, kterou nečekala. Děkuji za odvahu a upřímnost, s nimiž se Mirka o svůj zážitek podělila:

Odkud, Mirko, pocházejí vaše představy o tom, co je a není zdravé v těhotenství a při porodu? Na základě čeho jste vlastně došla ke své vizi vlastních porodních potřeb?

Když jsem byla těhotná s prvním synem, byla jsem hodně aktivní a angažovaná těhule. Hodně jsem četla, chodila na přednášky do A-centra, navštívila Světový týden respektu k porodu, studovala na internetu. Zásadně mě ovlivnily knihy Michela Odenta Znovuzrozený porod a Vlasty Marka Nová doba porodní. To bylo moje významné zformování názorů. Při druhém a třetím těhotenství jsem se pak už řídila především vlastní intuicí, selským rozumem a zkušeností. Někde na své cestě mateřstvím jsem dospěla k názoru, že jsem schopná sama rozpoznat a rozhodnout se o tom, co je pro mě a moje děti dobré. Že někde uvnitř mě je žena, napojená na tisíce let zkušeností jiných žen, a že stačí být s ní v kontaktu a spolehnout se na ni. Neznamená to, že slepě ignoruji rady druhých a názory odborníků, například lékařů, ale cítím se být plně kompetentní, abych, pokud jsem zdravá, o svém těhotenství, porodu a dětech rozhodovala sama.

Proč vůbec přikládat okolnostem porodu takovou důležitost?

Připadá mi děsivé, pokud se tím někdo nezabývá. Co je důležitější než start do života? Ano, ještě také způsob jakým umíráme. Zrození a smrt jsou dva určující hraniční zážitky. To, jak jsme schopni je prožít, přímo určuje kvalitu života mezi nimi.

Jak se rodili vaši synové?

Prvorozený Kryštof se narodil v porodnici v Praze. Měla jsem tehdy porodní plán, jak bych si porod představovala. V porodnici jsem potkala porodní asistentku, která zachránila náš komplikovaný porod směřující k císaři, jedním babským hmatem. S její pomocí jsem pak další dvě děti porodila doma.

Jaký rozdíl zpětně vnímáte mezi porodem v nemocnici a doma?

Můj porod v nemocnici byl dlouhý, po nevhodně načasovaném zásahu lékařky se zkomplikoval a pomohla až porodní asistentka. Dospěla jsem k názoru, že nyní už vím, jak porod probíhá, jak při něm moje tělo pracuje a co prožívám psychicky, a že je dost pravděpodobně, že pokud vše půjde dobře i u miminka, dovedu přirozeně porodit sama doma. To jsem si potvrdila při porodu druhorozeného Alberta. Nebyli jsme tehdy nijak definitivně rozhodnuti porodit doma, ale byli jsme připraveni doma s porodem začít s tím, že uvidíme, jak vše půjde. A vše šlo tak dobře, že nebylo třeba nikam jezdit. Samozřejmě jsem ale měla vše promyšleno a připraveno i pro variantu odjezdu do nemocnice. Pro případ komplikací jsme byli hodně opatrní.

Doma jste rodila i potřetí, avšak po porodu přišla komplikace. Co se stalo?

Třetí porod jsme absolvovali v našem novém domově v Mníšku pod Brdy, což je trochu dál od Prahy. Takže jsme byli dohodnuti s porodní asistentkou, že budeme velice pozorní, a kdyby se nám cokoliv nezdálo, pojedeme do nemocnice ihned. Já jsem se na ten zážitek po krásném porodu Alberta už těšila. Porod se rozbíhal hodně pomalu, v podstatě celý den. Navíc začínal v době, kdy kulminovaly povodně. Byli jsme s manželem ten den na dlouhém výletě v přírodě, doma jsem si zapálila oheň v kamnech a pustila nahlas hudbu, tančila jsem a zpívala, a nakonec přišlo všechno velmi rychle. Porodila jsem Marjánku v porodním bazénu do vody. Byl to silný a hodně intenzivní zážitek. Držela jsem ji v náručí a nemohla jsem se vzpamatovat z toho, že už je na světě. Ten rychlý příchod na svět - ona fakt přišla jako povodeň - dnes nicméně považuji za možný důvod všech komplikací, které po porodu nastaly.

Co se přihodilo?

Po porodu jsme zaznamenali, že Marjánka zrychleně dýchá. To se nám nelíbilo. Neměla žádné další problémy, byla krásné, růžové miminko, spokojeně sála a spala, jen ale prostě hodně rychle dýchala a také srdíčko jí rychle tlouklo. Takže jsme se po konzultaci s pediatričkou, jejíž návštěvu jsme měli domluvenou hned na den porodu odpoledne, rozhodli jet do nemocnice nechat Marjánku zkontrolovat. Zavolali jsme tam předem, že přijedeme po domácím porodu, aby věděli, že jsme na cestě, a hned jsme se také rozhodli, že nebudeme nic zastírat ani kamuflovat. Prostě jsme si jen přáli zkontrolovat miminko.

Jak vás v nemocnici přijali?

První slova byla: "Jé, vy nejedete rychlou? My jsme mysleli, že přivezete polomrtvé dítě, a vy jedete takhle autem sami a miminko vypadá úplně v pořádku.". Marjánku pak zkontrolovali, konstatovali, že dech a srdce jsou rychlé, a že nejspíše jde jen o zhoršenou poporodní adaptaci. A poslali nás pro jistotu na pediatrii. Tam jsme přišli a v podstatě pro nás již měli téměř vyplněny přijímací dokumenty, aniž by nás viděli. Na můj dotaz, zda by Marjánku před naší případnou hospitalizací nemohli nejprve zkontrolovat, co jí vlastně je, jsem dostala odpověď: "Miminko 16 hodin po porodu patří do nemocnice." Marjánce pak udělali krevní testy a zjistili vysoký hemoglobin. První odhad diagnózy byl, že má hustou krev, a první nástřel léčení byl buď zavodňování, nebo také pouštění žilou, pokud se ukáže, že hodnoty budou hodně vysoké. Následovaly další výsledky a ty ukázaly hodně vysoké crp a prokalcitonin, což jsou opravdu hodně vysoké markery ukazující na zánět v těle. Marjánku jsme odevzdali do péče lékařů. Absolvovala narkózu, lumbální punkci, která měla za cíl vyloučit meningitidu, dostala kanyly, glukózu a dva druhy antibiotik do žíly. Čtyři dny byla sama na JIP, pak mi ji dali na pediatrii na pokoj. Celkem jsme v nemocnici strávily jedenáct dnů.

Potvrdila se diagnóza, kvůli níž vás hospitalizovali?

Lékaři nám při příjmu řekli, že Marjánka má nejspíše celkovou sepsi organismu. Že musí okamžitě na JIP, protože její stav se bude zhoršovat, a že je třeba, aby byla pod neustálým dohledem, pokud jí začnou selhávat orgány, aby jí mohli pomoci. Další den se ukázalo, že Marjánka se zhoršovat vůbec nezačala, neprojevila jediný klinický náznak zánětu. Po všech testech lékaři konstatovali, že zdroj zánětu nenašli a že se to stává, že se vůbec nezjistí, oč vlastně šlo.

Jak jste prožívala separaci od miminka?

Na ten moment, kdy mi ji lékař vzal z rukou se slovy, že pokud ji nebude ihned léčit, tak nám na 95% umře, myslím pořád dokola. V tu chvíli jsem byla v šoku. Psychika zapojila obranné mechanismy a nedovolila mi prožít emoce, které jsem v tu chvíli měla. Ty přišly až později, vlastně až s Marjánkou doma, když už veškeré nebezpečí pominulo. Až pak jsem prožívala znova a stále dokola tu hrůzu, kdy vám pár hodin po porodu vezmou miminko z náruče a řeknou, že až za pár hodin vám přijdou sdělit, jak se to dál vyvíjí. Najednou je vaše dítě v péči někoho, koho vůbec neznáte, a vy k miminku nemůžete. Lékaři za námi sice často chodili a informovali nás o vývoji, ale neměli jsme žádnou možnost spolurozhodovat ani pečovat. Museli jsme se prostě spolehnout na vnější pomoc a doufat, že všechno dobře dopadne.

Co zpětně vnímáte jako nejtěžší?

Měla jsem pocit, že se s námi nikdo nepokouší navázat opravdový dialog a ani nějak nastolit důvěru. Když nám lékař sdělil diagnózu a že Marjánku potřebuje ihned odnést na JIP, v podstatě hned mi ji bral z rukou. Požádala jsem o čas na rozmyšlenou, že to potřebuji probrat s manželem. Řekl: "Co byste chtěla probírat. Pokud ji hned nezačneme léčit, tak vám umře." Trvala jsem na dvou minutách času a soukromí. Ty dvě minuty jsme dostali. Pak nám Marjánku bez dalšího vysvětlování odnesli. Ani jeden z lékařů, které jsem tam za tu dobu potkala, neměl slůvko empatie ani neprojevil pochopení pro ženu, které krátce po porodu berou dítě a neslibují, že jí ho vrátí živé. Pravda je, že lékař, který použil tak silná slova, se později za svůj přístup omluvil. Jinak si myslím, že jsem prostě dostala nálepku "diagnóza: domácí porod", a tím pádem zřejmě jakákoliv empatie s mými pocity a obavami byla ze strany lékařů nemožná. Tak jsem to aspoň vnímala já.

Zkusme se vžít i do situace lékařů. V České republice neumíme zacházet s domácími porody. A lékaři za Marjánku jistě cítili velkou odpovědnost …

Ano, s tím souhlasím. Věřím, že lékaři jednali v zájmu našeho dítěte - viděno z jejich pohledu. Jen se nikdo nezeptal mě a mého muže, v čem my vidíme zájem našeho dítěte. Z nějakého důvodu, o kterém se mohu jen dohadovat, se lékaři typem pacientů, jakým jsem byla já, cítí být ohroženi. Při rozhovoru se mnou vždy už v průběhu komunikace odcházeli. Doslova. Já se na něco ptala a lékař, který se mnou mluvil, rychle odpovídal, a už couval, už byl v pohybu, někam strašně spěchal… Sdělované informace byly přitom jen obecné. Nebylo možné dopídit se, jaké vlastně Marjánka hodnoty CRP a prokalcitoninu má. To jsem se dozvěděla až těsně před odchodem domů. Když jsem chtěla mluvit s lékařem, našel vždy čas až za dlouho nebo nepřišel vůbec. Když jsem se ptala na takzvaně "druhé nejlepší řešení léčby" - nesouhlasila jsem s jimi navrhovanou variantou - bez zamyšlení jsem dostala odpověď, že žádné jiné druhé řešení není, pouze negativní revers. Přitom jsem se velmi snažila působit pokorně a dávala jsem opakovaně najevo respekt a snahu o otevřenou komunikaci. Vždyť měli moje dítě v péči, chtěla jsem spolupracovat. Z nějakého důvodu jsem sklízela despekt a nepochopení a rozhodně nezájem o spolupráci.

Souviselo to nějak s domácím porodem?

Asi ano. Když jsem rodila doma, myslím, že jsem tím pro ně dala najevo, že lékaře nepotřebuji. Tak byla komunikace od začátku narušená. Lékařům se, tuším, lépe spolupracuje se ženami, které se prostě rády svěří do jejich rukou. Tak je to dnes přece běžné. Ženy, které mají jiný postoj, jsou většinou našich porodníků vnímány jako problémové. A porodníci tento stav sami nevidí, nereflektují jej, neřeší. Názor pacienta je samozřejmě práce navíc a podmínky, v nichž se u nás ve zdravotnictví pracuje, nejsou optimální. Dobrá komunikace by ale přece mnohému napomohla, a nestojí nic. Často jsem v nemocnici myslela na to, jak moc by bylo třeba, aby se lékaři a zdravotní sestry učili efektivní a empatické komunikaci. To je vzdělávání, které my v našich školkách a škole poskytujeme rodičům, aby dovedli správně mluvit se svými dětmi. V těchto sférách máme jako společnost ohromný prostor pro zlepšení. A v porodnictví neschopnost efektivně, s respektem a empatií komunikovat obzvlášť hodně bolí. To říkám s tím, že mám jinak lékařské povolání pochopitelně ve veliké úctě.

Naštěstí je Marjánka živá a zdravá…Co prožíváte nyní? Jak jste se z toho zážitku vzpamatovala?

No, dávám se postupně dohromady. Když jsem byla v nemocnici, musela jsem potlačit svoji vůli, svoje názory, svoji intuici i způsob jak bych se o Marjánku starala doma. Musela jsem přijmout cizí způsob fungování. Nikdo se se mnou o ničem nebavil. Nemělo smysl vyjadřovat se k tomu, ani snažit se proti tomu bojovat. Zároveň jsem ráda, že se v nemocnici Marjánka uzdravila, i když vlastně dodnes nevíme z čeho. Takže se ve mně střetávají dva protichůdné pocity. Štěstí, že je zdravá, a vděk za to, že se v nemocnici uzdravila, a zároveň hrůza z toho, jakou formu to celé mělo. Jsme šťastně doma, civím na své úžasné a nádherné dítě a do zeleně na zahradě a dávám tomu čas. Lížu si rány. Snažím se vstřebat, že i tahle zkušenost je součástí reality našeho žití. Prožila jsem krásný domácí porod a měla jsem i představu následného pobytu po porodu doma v kruhu rodiny, ale stalo se něco jiného. I tohle k domácím porodům a k porodům kdekoliv patří - že věci vždycky nejdou tak, jak si je vysníme. Dnes už vím, že jsem na tuhle možnost nebyla předem dostatečně připravená. To musím postupně zpracovat. A všem ženám, které o domácím porodu uvažují, nabízím tuhle svoji zkušenost k tomu, aby před tím, než se pro domácí porod rozhodnou, opravdu vážně přemýšlely nad tím, jak dobře mají zabezpečenu následnou domácí péči. A aby měly na paměti i tu možnost, že možná vše nepůjde tak dobře, jak si představují, což se může týkat jak porodu, tak času po něm.

Se vším, co dnes už víte - jeli byste po Marjánčině porodu do nemocnice znovu?

Ano. Na tom jsme to celé s manželem, smířeni s vývojem věcí a s mírem v duši, uzavřeli. Přesto, že si stále nejsme jisti, jaká vlastně diagnóza Marjánky byla a zda šlo vůbec o infekci, absolvovali bychom to celé určitě znova, prostě proto, že bychom nechtěli v ničem riskovat. Uvědomuji si ale, jak to celé zacvičilo se mnou a jak k podobným epizodám patří postupné ztrácení mateřských instinktů a sebevědomí. Nemocnice vás o ně skutečně připravuje. Tamní rutina je zničující - všechno to vážení před a po kojení, vážení obsahu plen, měření teploty, řeči o tom, že mléka je moc nebo naopak málo a kojit se musí každé tři hodiny, nutnost odříhávat, přitom si nebrat dítě do postele, a tak dále. Teď po třetím porodu jsem si jako matka paradoxně nejvíc nejistá a nějaký čas mi asi potrvá, než se zase najdu. Věděla jsem, že při zvažování, kde rodit, je třeba mít na paměti všechny scénáře i s jejich riziky. Zkušenost mě poučila, že i o rizicích je třeba přemýšlet, a hlavně, že je třeba být připraven na střet s realitou, v tomto případně na střet s realitou nemocnice, pokud na rizika skutečně dojde. Což se bohužel může stát i při té nejlepší přípravě na porod a zajišťování všech věcí předem.

Vyšlo v časopise Rodiče 9/2013

Zpět na seznam rozhovorů

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu