PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Potkávám spoustu skvělých matek

Rozhovor s Miroslavou Vlčkovou, matkou dvou malých synů a ředitelkou pražských rodinných center Paleček a Andílek

V západních společnostech přibývá žen, které se rozhodují nemít děti. Také česká společnost, navzdory dočasnému babyboomu, vymírá. Proč je dnes pro některé ženy tak nesnadné rozhodnout se pro mateřství? Nakolik mateřství zůstává tím hlavním v životě ženy?

Domnívám se, že ženy, které v dětech nevidí smysl svého bytí, existovaly odjakživa. Žena, která děti nechce a přesto je má, má těžký život, a určitě trpí i její děti. To, že se dnes pro mateřství můžeme svobodně rozhodnout, považuji za pozitivní fakt. Můžeme se realizovat tak, jak nám připadá důležité. Jiná věc ovšem je, jak dnes žijí ženy, které matkami být chtějí, ale zároveň mateřství nechtějí obětovat svou profesi. V této oblasti má česká společnost co dohánět.

S jakými hlavními problémy se podle Vaší zkušenosti pere současná mateřská identita?

To je důležitá otázka! Jsem matkou dvou dětí a plánuji třetí. Přitom mám tři zkrácené pracovní úvazky a ve dvou organizacích pracuji dobrovolně. Musela jsem se po narození prvního syna rozhodnout, jak své mateřství pojmu, a v rodinných centrech, kde působím, dnes a denně vidím další maminky, které si podobnou otázku uvědomují a osobně ji řeší. Skloubit mateřství a seberealizaci není nic jednoduchého. Já sama jsem dospěla k závěru, že řešením je neustálé hledání rovnováhy mezi péčí o děti a uspokojováním jejich potřeb, a mezi zohledňováním potřeb vlastních. K mateřství patří obětování se, být matkou určitě znamená vyjít ze sebe a možná i na čas přestat být sama sebou. To se týká hlavně doby okolo porodu a raného věku dítěte. Ale čím jsou děti starší, tím více se maminky mohou zase vracet k sobě.

Sociologické výzkumy ukazují, že čím je žena vzdělanější a v profesi úspěšnější, tím vyšší je pravděpodobnost, že zůstane bezdětná. Odhaduje se, že u současných vysokoškolaček půjde o více než třetinu z nich. Potvrdila byste, že vzdělání a úspěch v práci se s mateřstvím nemají v oblibě?

Teorii o rozporu mezi vzděláním a mateřstvím sama za sebe nepotvrdím. Jsem vysokoškolsky vzdělaná, své druhé dítě jsem rodila doma, se svojí přirozeností nemám problém. Statistiky navíc ukazují, že valná část matek rodících v domácím prostření nebo i v nemocnici tzv. přirozeně, jsou právě vysokoškolačky. Touha po dítěti je kombinací mnoha faktorů. Velký problém vidím v tom, pokud společnost vnímá mateřství jako dočasný konec života ženy. Když žena přestane vydělávat, jako by už nebyla rovnocenným členem, jako by byla na dovolené, a ženy, které se rozhodují pro mateřství na plný úvazek, jsou ženami takřka "neexistujícími". Někteří osvícení lidé si naštěstí začínají uvědomovat škodlivost takových postojů a začínáme si zase připomínat důležitost rodiny a rodičovství. Svědčí o tom i nové trendy v rodinné politice. Např. prorodinný balíček považuji přímo za revoluční krok a jen doufám, že právní úpravy, které z balíčku vzejdou, budou výsledkem nejen politické debaty, ale také debaty odborníků z rodinné sféry a neziskového sektoru, aby o budoucnosti rozhodovali i ti, kdo dětem a rodinnému životu opravdu rozumějí.

Jak kloubení rodiny a práce zvládáte Vy osobně?

Já sama jsem u obou dětí začala pracovat téměř ihned po porodu, ale pamatuji si, že během šestinedělí a i pak, zhruba do tří měsíců věku obou dětí, jsem měla téměř fyzické problémy s přemýšlením, koncentrací i schopností navázat kontakt s okolním světem. Práce mě nějaký čas přímo fyzicky odpuzovala, což je u mě velice neobvyklé, protože jinak pracuji ráda a práce mě naplňuje. Řekla bych, že my ženy jsme byly stvořeny tak, že po určitý čas po porodu prostě nemůžeme než být matkami na 100%. Dítě to tak potřebuje. Ale pak se ukáže skulinka pro nás samé a ta se brzy zase začíná zvětšovat. Matka, která má potřebu se vedle péče o děti realizovat i jinak, většinou dokáže obě dvě věci skloubit, i když to není snadné. Mít dítě neznamená, že já za sebe přestanu žít. Děti jsou součástí mého života, který ale zahrnuje i moji práci. Ideálním řešením je najít si takovou, která je zajímavá nejen pro mě, ale i pro mé děti. Myslím, že možností je dnes víc než bývalo a že z velké části je to na nás ženách, jak se situace v této oblasti bude měnit. Je to stejné jako s přirozenými porody v porodnicích. Když se budeme vzdávat odpovědnosti, zdravotníci nikdy nepochopí, že o způsobu svého porodu chceme rozhodovat samy. Když budeme do porodnic naopak chodit informované a připravené, situace se začne měnit. Věřím, že stejně to funguje i v práci. Vztah zaměstnavatele a zaměstnance je dvoustranná smlouva a obě strany mohou tuto smlouvu ovlivňovat.

Jaké nejdůležitější zkušenosti si v tomto ohledu odnášíte ze své vlastní práce?

Rodinné centrum Paleček jsem zakládala společně se skupinou několika dalších maminek, kterým se narodilo dítě ve stejné době jako mě. Chtěly jsme se setkávat a neměly jsme kam s dětmi chodit. O Palečka byl okamžitě obrovský zájem. Díky velké poptávce po našich službách jsme byly brzy nuceny naše služby profesionalizovat. Později jsme založily ještě druhé centrum, Andílka. Ze setkávání maminek s dětmi se stala úžasná práce, ve které se dnes a denně učím novým věcem. Jedním z těch zajímavějších poznatků získaných v této době je to, že všude kolem mě jsou neuvěřitelně schopné ženské. Opravdu. Tým Palečka čítá přibližně 25 osob, tým Andílka o něco málo méně. Všechny tamní ženy jsou osobnostmi se skvělou kvalifikací, znalostmi, zkušenostmi a hlavně chutí pracovat, realizovat se a dělat něco pro druhé. Všechny tyto ženy jsou matky, a skvělé matky! Ponechává mě to v úžasu a pokoře téměř každý den. Mám radost z toho jak pozitivně tyto ženy ovlivňují životy svých dětí, pro něž není nic lepšího než mít maminku, která je pevně ukotvena sama v sobě a která zároveň dělá dobré věci pro druhé lidi. V lásce, kterou chováme k rodině, k přátelům a obecně ke druhým lidem, v lásce, která nás inspiruje k obětem, vidím smysl lidského života.

Nalézáte pro své názory podporu i jinde než mezi matkami?

Určitě bych ráda poděkovala zástupcům Městské části Prahy 3 za fantastickou pomoc činnosti Rodinného centra Paleček. Velice si přeji, abychom i na radnici Prahy 5, kde nedávno začal fungovat Andílek, narazili na stejně osvícené lidi a aby takoví seděli na všech úřadech. Ocenění určitě patří i současnému Ministerstvu práce a sociálních věcí v čele s panem Nečasem za velkou podporu rodiny v ČR. Myslím, že práce, kterou na MPSV momentálně odvádějí, bude mít na českou rodinu dlouhodobý pozitivní vliv. A jsem ráda, že ač to tak leckdy nevypadá, přece jen v naší společnosti žije dost lidí zapálených a odhodlaných bojovat za přežití a předávání rodinných hodnot a tradic. Nakonec totiž stejně dospějeme k tomu, že bez základů, které rodina životu dává, nelze dost dobře existovat.

Miroslava Vlčková (34) je sedm let vdaná a má syny Kryštofa (3,5) a Alberta (7 měsíců). Je absolventkou bakalářského studia humanitních věd na FHS UK se zaměřením na neziskový sektor a absolventkou bakalářského studia humanitních a sociálních věd na Anglo-americké vysoké škole v Praze. Kromě práce pro rodinná centra Paleček a Andílek (více informací na www.rcpalecek.cz a www.rcandilek.cz) působí jako koordinátorka projektů v Komenského institutu v Praze, o.p.s., který se zaměřuje na podporu vysokoškolského vzdělávání, a nyní nově připravil projekt na podporu rodiny. Dobrovolně vykonává práci viceprezidentky Sítě mateřských center.

Vyšlo v časopise Miminko 2/2009

Zpět na seznam rozhovorů

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu