PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Rozhovor s dětským psychologem Zdeňkem Matějčkem

Děti znamenají otevřenou budoucnost

Pane profesore, co je z vašeho pohledu hlavním důvodem toho, že se dnes rodí tak málo dětí?

To není snadná otázka a asi na ni neznám jednoznačnou odpověď. Určitě jde ale o záležitost hodnot. Problém vidím v tom, že mnoho rodin se dnes cítí být naplněno jen jedním dítětem. Většina manželství nechce zůstat zcela bezdětnými, ale stačí jim jedináček, což mě jako dětského psychologa samozřejmě neuspokojí. Jedináčkové nemají lehký život. Nemusí být zrovna rozmazlení, ale bývají úzkostní, protože jsou často úzkostně vedení a ambiciózně přetížení. A to je zvláštní situace. Děti potřebují, aby byly naplněny jejich základní potřeby. Tyto potřeby nás doprovázejí celý život a v dospělosti jsou posléze naplňovány právě životem s dětmi. Máme-li děti, pak se nenudíme. Náš život má zřejmý smysl. Máme jistotu, že na světě je někdo, kdo je tak zvaně "s námi". A hlavně - máme-li děti, pak máme společenskou hodnotu a společenský status. Víte, děti znamenají otevřenou budoucnost. Jenže dnešní lidé se často ptají, zda tyhle potřeby nekonkurují jiným - např. potřebě vybudovat kariéru, cestovat po světě, dosáhnout v nějakém oboru či umění vrcholových výkonů. V těchto případech představuje dítě samozřejmě spíše něco, co zatěžuje.

Lze nějak pojmenovat, které vlastnosti nebo vybavenost do života chybí dnešním lidem, že v tolika případech nedokáží zachovat svá manželství, a to i přesto, že jsou rodiči? Kde má dle vašeho názoru původ dnešní epidemie rozvodů?

Děti by měly vyrůstat pokud možno v citově vřelém a stálém prostředí. Citová vřelost a stálost je ovšem něco, čeho se dnes mnohým nedostává. To, jací lidé jsou, záleží na celém jejich předchozím životě, na tom, co si přinesli z dětství a na tom, co od manželství očekávají. Jde-li hlavně o sexuální uspokojení, pak je to velmi málo a rozhodně to nestačí k tomu, aby lidé, řečeno po staru, byli schopni spolu natrvalo snášet dobré i zlé. Být spolu, vytvořit pevný vztah a žít ve skutečném společenství, to stojí hodně práce. Je to opravdu veliká námaha a lidé jsou líní, málo ochotní na sobě pracovat.

Vztahy mezi muži a ženami procházejí dramatickými změnami. Proklamovaná rovnoprávnost žen boří tradiční model rodiny a v některých rodinách přestává fungovat někdejší rozdělení rolí na typicky mužské a ženské. Považujete tuto tendenci - vzhledem k dopadu na výchovu dětí - za pokrokovou, nebo spíše za úpadkovou?

Vaše otázka je zároveň odpovědí. Platí obojí. Výrazný pokrok vidím v tom, že život rodiny se stal intimnějším a zejména muži se velmi změnili, co se přispívání k nárůstu intimity týká. Dříve se většina společného života točila převážně jen okolo existenčního zajištění rodiny a manželé si jeden druhého vážili hlavně podle toho, jak který z nich pracoval. Dnes zpravidla oba pracují jinde, bývají na sobě finančně nezávislí a teprve doma žijí spolu. Domov představuje centrum intimity, kterou dnes lidé mají možnost budovat skutečně do hloubky. Úpadek spatřuji v malé stabilitě a v tom, že muži dnes často ztrácejí povědomí o někdejší zodpovědnosti za rodinu. Snáze navazují nové vztahy. Když mají dojem, že to s první ženou přestalo fungovat, opustí ji, a stejně tak i tu druhou a třeba i třetí. Tím se narušuje péče o dítě, jejíž smysl však zůstává zachován jenom tehdy, když je dlouhodobá a nenarušovaná a když dítěti dává pocit skutečné životní jistoty.

Nakolik je zohlednění rozdílnosti pohlaví při výchově důležité pro vytváření dětské identity? Lze říci, že chlapci vyžadují jinou výchovu než dívky?

Myslím si, že ano, že to skutečně dodnes platí. Že zjednodušeně řečeno chlapci potřebují s otci opravovat auta a dcery s matkami vařit nebo šít. Je to dáno mnohem hlubšími mechanizmy než jen nějakými povrchními kulturními nebo emancipačními tendencemi. Mužský mozek se od základů vyvíjí jinak než ženský, mužské myšlení je jiné než ženské. Již od batolecího věku si chlapci hrají jinak než děvčata a konec konců to platí i při výchově - otci zacházejí s dětmi jinak než matky, jinak na ně mluví, jiné věci nosí do bytu, jinak je povzbuzují k aktivitě, jinak se jich fyzicky dotýkají - např. vyhazují do povětří… Tyto věci jsou dány, i když společensky ještě zesilovány.

Někteří dnešní rodiče usilují o potírání hranic mezi vymezením ženské a mužské identity a snaží se své děti vychovávat podle tzv. genderově neutrálního modelu. Jaká případná rizika jsou s takovým postojem spojena?

Popírání, záměna nebo nepřehledná směsice rolí dětem nedovolí se v těchto rolích dobře vyznat a najít. Zvláštní nebezpečí hrozí chlapcům vyrůstajícím jen mezi ženami, např. s rozvedenou matkou a babičkou a navíc ve školství, kde také působí převážně jen samé ženy. V naší společnosti dnes obecně chybí výrazné identifikační mužské vzory, a chlapci jsou proto podle mého názoru ohroženi více než děvčata. Z některých sice nakonec vyrostou skvělí otcové, hrdí na své otcovství a zajímající se o vše, co s dětmi souvisí. Na druhé straně ale přibývá těch, kteří své děti nakonec stejně opustí.

Dříve bylo obvyklé, že v naprosté většině případů byla pro malé dítě nejdůležitější pečující osobou (tzv. primárním vychovatelem) matka, zatímco otec ráno odcházel, večer se vracel a na výchově a každodenní péči se podílel spíš jen nárazově. V současné době některé rodičovské páry již od raného věku dítěte praktikují tzv. sdílenou péči, což znamená, že se u dítěte pravidelně - po dnech nebo po půldnech - střídají. Jak se takové neustálé střídání dvou pečujících osob na psychice dítěte projeví? A co když do hry ještě vstupují další osoby (prarodiče, babysitteři)? Skrývá takový model péče o dítě z pohledu dětského psychologa nějaká rizika?

Příliš časté střídání pečujících osob není vhodné, v takových případech psychologové zvedají varovný prst. Zároveň je třeba jasně říci, o jakém věku mluvíme. Do sedmi, osmi měsíců života dítěte platí, že dítě potřebuje jednu dominantní osobu. A i když jsou okolnosti jiné, dítě si zpravidla samo vytvoří jen jeden silný citový vztah, a to s tím, kdo pro ně hraje mimořádnou roli, kdo je jeho dárcem jistoty. Spíše výjimečně si dítě dokáže utvořit vztah k více, dvěma nebo maximálně třem osobám, ale to je méně pravděpodobné. Častěji si dítě navzdory pravidelnosti ve střídání samo diferencuje, kdo mu dává nejvíce pocitu životního bezpečí a nejvíce k němu přilne… Od batolecího věku (zhruba od prvních narozenin) je dítě schopno si vytvářet vztah i k širšímu společenství. Vnímá své vztahy s jinými osobami a vnímá dokonce i vztah mezi otcem a matkou. Proto je ochuzeno, když jeden z rodičů chybí. I v české společnosti se začínají objevovat muži, kteří se rozhodnou zůstat doma s dítětem (tzv. "matkové"), zatímco jejich ženy živí rodinu.

Jak tuto skutečnost hodnotíte z hlediska dopadu na dítě?

Nemohu jednoznačně odpovědět, protože v této otázce nemáme k dispozici žádný výzkum. A upřímně řečeno, provedení takového výzkumu by bylo velmi obtížné, ba nemožné, protože podobné šetření nelze dokonale naplánovat a provést. Ale myslím, že pokud to otec dělá rád, je to v pořádku. Samozřejmě, že jeho péče i výchova budou jiné než od matky, ale jestli lepší nebo horší, to nelze stanovit, protože neexistují žádná kritéria hodnocení. Lze jen odhadnout, v čem je mužské chování jiné, o tom jsme již hovořili. Myslím, že spíše hraje roli, zda dítětem v otcově péči je dívka či chlapec. Otec totiž každému z nich imponuje v něčem jiném. Pro chlapce je důležitá možnost nápodoby, pro holčičku možnost uznání a obdivu.

Co považujete za největší bolest naší současné společnosti s ohledem na rodinu, výchovu a partnerské vztahy?

Že je málo dětí. Ten systém jedináčků mi dělá velkou starost. Přál bych si, aby si lidé uvědomili, že dát život je něco, co za ně nemůže nikdo udělat. Je to ta nejvzácnější příležitost, kterou jsme v životě dostali.

Pro časopis Aperio I/2004

Zpět na seznam rozhovorů

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu