PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Rozhovor s dětskou psycholožkou Simonou Hoskovcovou

Odkdy mohou děti chodit samy?

V září mnoho rodičů řeší, zda již nenastal čas, aby - zase o kousek povyrostlejší a vyspělejší - dítko konečně začalo samostatně docházet či dojíždět do školy, hudebky či za jinými svými aktivitami. Co si myslí uznávaná odbornice, usilující o obecné zvyšování psychické odolnosti dětí?

Z čeho vycházet při váhání nad definitivním rozhodnutím "Tak, a teď už, milé dítě, začneš, docházet či dojíždět samo!"?

Při takovém rozhodování je dobré udělat dva kroky: Nejprve sledujte, kolik spolužáků už chodí do školy samo nebo kam až je rodiče na cestě do školy doprovázejí. A sledujte také své dítě - jak si počíná na přechodu, jak moc je samostatné nebo úzkostné, jak si dokáže poradit při neočekávaných situacích... V případě pochybností o objektivitě vlastního úsudku není od věci zeptat se třeba učitelky v družině - ta vidí naše dítě při hře a běžné komunikaci se spolužáky. Také ví, jak se dítě chová mimo areál školy, pokud jde např. s družinou na procházku. Družinářka má výhodu v tom, že má srovnání s mnoha dalšími dětmi a může docela dobře odhadnout, jak je na tom vaše dítě ve srovnání s průměrem.

Druhým krokem je pak domluva s dítětem samotným. Ideální stav je, pokud s novým řešením souhlasí obě strany. Někdy si dítě řekne samo, že už chce chodit do školy bez doprovodu. Obtížnější je situace, kdy rodiče už dítě chtějí posílat samotné, ale ono pořád doprovod vyžaduje.

Svou roli dále hraje, jak rizikové je prostředí cesty do školy - přechody přes silnice, nutnost použít hromadnou dopravu, skladba osob, které dítě po cestě potkává apod. Jednodušší je situace, kdy dítě přechází jen jeden přechod, stejnou cestu používá celá řada spolužáků, v místě se hodně lidí zná, u školy hlídkuje místní policie… Pokud dítě musí přeběhnout frekventovanou silnici, prochází parkem plným bezdomovců a všichni ostatní spolužáci bydlí jinde, pak je situace úplně jiná. Shrnuto: Za určitých okolností může do školy chodit sám už prvňák, jindy není od věci doprovázet dítě třeba do deseti let. To už je ale věková hranice, kdy zpravidla dítě můžeme pustit i na cestu hromadnou dopravou ve větším městě.

Jak poznáme, že přiměřený čas pro samostatnost nastal právě pro naše dítě?

Připravit se někdy musí hlavně rodiče. Ještě před rozhodnutím posílat dítě samotné do světa, musí dítěti dostatečně věřit a oprostit se od představy, že ho můžou ochránit před veškerým nebezpečím. Nezbývá, než se smířit s tím, že určité riziko existuje vždy, ale že dítěti nepomůžeme, pokud se budeme snažit veškerým rizikům předcházet.

Obecně by dítě mělo ovládat tyto dovednosti: znát své jméno, jména a příjmení rodičů, svou adresu a ideálně telefon aspoň na jednoho z rodičů, tedy nespoléhat na číslo uložené v mobilu. Cestou do školy není od věci připomínat si záchytné orientační body.

Dobrá cesta k samostatnosti je, pokud ji můžeme "dávkovat". Začneme třeba tím, že dítě dovedeme na poslední roh, odkud už školu vidí a bezpečně dojde. Po čase můžeme společnou trasu zkrátit o další úsek. Rodiče rádi dostanou zprávu, že dítě dorazilo do školy, někdy ale může taková dohoda působit stres. Dítě se po příchodu do školy zapovídá, pak si už musí mobil vypnout a maminku může "trefit šlak", protože neví, co se děje. Doporučuji nespoléhat se na mobilní technologie přespříliš, vždyť naší generaci se povedlo vyrůst a přežít bez nich! Rovněž nejsem přívržencem různých sledovacích technologií, které pomůžou určit polohu dítěte. Jejich použití je z mého pohledu oprávněné jen ve vybraných případech zvýšeného rizika.

Je na místě připravovat dítě na nečekané situace?

Určitě, zvláště je třeba s ním mluvit o tom, co dělat, kdyby ho někdo oslovil, chtěl někam odvést nebo kdyby dokonce došlo k napadení. Lepší je, pokud dítě chodí spolu s kamarádem nebo spolužákem. Pokud by se něco stalo, je vyšší pravděpodobnost, že jedno z dětí uteče a přivolá pomoc. Viděla jsem v Německu kurz, který děti na možné přepadení připravoval. Kromě základů sebeobrany se tu děti učily křičet a běžet k nejbližší osobě, která působí důvěryhodně a požádat ji o pomoc.

Tyto principy bychom dětem měli předat. Nejen vyvolávat obavy z cizích lidí, ale také o lidech mluvit jako o možném zdroji pomoci. Je dobré s dětmi mluvit o tom, kdo působí důvěryhodně a kdo méně. Také bychom si měli připomenout, že neadresné "pomoc!" vyústí ve skutečnou pomoc s menší pravděpodobností než když dítě přiběhne např. k paní s dětmi a požádá ji o pomoc přímo: "Tamta parta kluků chce mému kamarádovi vzít mobil!"

Určitě nesmíme zapomenout na dopravní výchovu, která je i součástí školní výuky. Při cestách dítěti vysvětlujme, jak zvažovat možná rizika a jak při tom postupujeme sami. Je dobré děti upozorňovat např. na to, že s námi se můžou na přechodu chovat jinak než samy. Jako dospělí a řidiči máme lepší odhad rychlosti blížícího se auta. Také můžeme dítě učit, jak odhadovat chování druhých řidičů. Schopnost předvídat je velmi důležitou prevencí problémů.

A rozhodně nic nezkazíme povzbuzováním: "Jsi velký/á, do školy v pohodě dojdeš". Není také od věci vysvětlit vaše důvody, např. o kolik času se vám zkrátí cesta do práce, což umožní, abyste pak zase přišli dříve domů. Sebedůvěru může posílit i znalost základů sebeobrany, nabídek kurzů různých bojových sportů i přímo sebeobrany existuje celá řada.

Jakých pochybení - přehnaných strachů - se rodiče nejčastěji dopouštějí, takže dítě v samostatnosti dusí? Jakým rizikům jsou vystaveny děti, které jsou příliš dlouho voděny za ručičku?

Učitelky mateřských i základních škol vyprávějí o fenoménu dětí, které rodiče vozí do školy a ze školy autem. Pro učitelky je pak děsivým zážitkem např. školní výlet hromadnými prostředky, protože tyto děti neumí cestovat metrem, nastoupit na eskalátor a na nádraží se chovají jak pomatené včely. Znám i mladé dospělé, kteří z auta rodičů volně přestoupili do svého vlastního. Ono se dá tímto stylem žít a spokojeně fungovat, ale je to poněkud nákladné a můžeme se ochudit o četné kuriózní zážitky, které jinde než na ulici a v hromadné dopravě nepotkáme. Ostatně riziko dopravní nehody je určitě vyšší než riziko přepadení.

Přílišná úzkost je také vyjádřením toho, že dítěti nedůvěřujeme nebo nerespektujeme jeho názor. U prvňáčka může být odhad vlastních schopností ještě vzdálený realitě, ale u dítěte staršího deseti let už bychom měli respektovat, když chce chodit samo. Svým odmítavým postojem můžeme dítěti vsugerovat, že samostatného pohybu vlastně není schopné, a vzniká začarovaný kruh, ze kterého pak není snadné vystoupit.

Jak se vypořádat s oprávněnými rodičovskými strachy a úzkostmi?

Těžko. Jak už jsem řekla, obav o dítě se asi nezbavíme nikdy. Rodiče by proto měli pracovat také na sobě a na své vlastní úzkosti. Někdo to zvládne sám, jiný potřebuje konzultaci u psychologa. To platí zvlášť v případě, že má rodič sám nezpracovaný zážitek přepadení nebo znásilnění v dětském věku a ten se mu s vlastním dítětem oživí. To jsou naštěstí výjimečné případy. Pro rodiče s běžnou mírou úzkosti je dobré provést nádech a výdech a připomenout si výhody plynoucí z každého dalšího kroku dítěte k samostatnosti.

Hodně pomáhá aktivní přístup k potenciálnímu riziku. Můžeme se v obci angažovat o to, aby cesta dítěte do školy byla bezpečnější - dát dohromady pár dalších rodičů a navrhnout umístnění přechodu řízeného světelnou signalizací, dohodnout prostřednictvím školy či obce dohled městských / místních strážníků. Také bychom měli být aktivní při prevenci nebo potírání vzniku negativních jevů v okolí bydliště a školy. Někdy je to velmi těžký boj, ale ne marný - můžeme se inspirovat případy, kdy se např. podařilo uzavřít podivnou hernu v blízkosti školy. Pevně doufám, že se nikdy nedostaneme do stavu, jaký je v některých městech v USA či jinde po světě, kde je dítě, pokud ho rodiče nedoprovázejí na každém kroku, ve skutečném ohrožení. Společnost takto nebezpečná dětem je už opravdu hodně v nepořádku.

Potřebují obecně chlapci více péče než holčičky? Matky se často dušují, že dcerky jsou prostě mnohem samostatnější…

Na tuto otázku nemám jednoznačnou dopověď. Dívky sice bývají zodpovědnější a spolehlivější než chlapci, ale zase o ně máme větší starost např. z důvodu nebezpečí pohlavního zneužití. Chlapcům naopak přisuzujeme větší schopnost ubránit se, a tak je často necháme dělat více rizikové věci než dívky. V realitě bývá nakonec osamostatnění závislé na docela jiných faktorech než je jen pohlaví dítěte.

Jak probíhalo osamostatňování dětí ve vaší rodině?

Máme výhodu, že místo, kde bydlíme, i cesta do školy jsou celkem bezpečné. Děti občas chodily samy od druhého pololetí první třídy, většinou v partě s dalšími dětmi - z našeho sídlišťátka ráno proudí hodně dětí, které se většinou znají. Také u nás funguje, že u přechodu ráno stojí městští strážníci, a ti také odpoledne, když většina dětí jde z oběda, hlídkují kolem školy. Jakmile se objeví nějaké přepadení, ředitel školy o tom hned informuje rodiče a ve spolupráci se starostkou přechodně posílí počty strážníků. S dcerou (10 let) většinou kousek do školy chodím i v současnosti, protože po cestě je autobusová stanice, ze které jedu do práce. Máme drobný loučící rituálek, na kterém donedávna lpěla. Syn (12 let) začal dojíždět sám metrem před rokem, když nastoupil do osmiletého gymnázia. Ze začátku jsem asi dva týdny jezdila s ním, ale teď už se pohybuje až příliš samostatně - občas z něj vypadne, že byl v Kunraticích, protože jel s kamarádem, nebo že se zastavil na Chodově v nákupním centru. Občas trnu, když mi odpoledne nebere telefon. Vykládala jsem své obavy jednomu kamarádovi a ten odvětil: "Dvanáctiletý kluk, který chodí šest let na judo, je na ulici spíš hrozba než zranitelný objekt!". Což mne trochu uklidnilo.

PhDr. Simona Hoskovcová, Ph.D. je psycholožka, pracuje na katedře psychologie FF UK v Praze, kde se věnuje m.j. výzkumu vývoje psychické odolnosti dítěte. Školí učitelky a učitele mateřských i základních škol, poskytuje psychologické poradenství, píše o psychologii dítěte. Při svých výzkumech vidí mnoho příkladů, kdy rodiče, často nevědomě a bez zlého úmyslu, své dítě oslabují nesprávným výchovným přístupem. Je vdaná, má dvě děti.

Vyšlo v časopise Děti a my 9 2011

Zpět na seznam rozhovorů

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu