Rozhovor s herečkou Lubou Skořepovou
Nejsem stará
Paní Lubo, v čem spatřujete krásu lidského těla?
Obávám se, že někde jinde než většina lidí kolem mě. Neuznávám pojetí krásy, jak je dnes prezentuje většina ženských časopisů a časopisů o zdraví. Když jimi občas listuji, přistihnu se, že už ani nevím, který to vlastně čtu. Jsou jeden jako druhý. Vidím v nich pořád stejné obličeje, stejně nalíčené oči, stejně načesané vlasy, stejně nepřirozené umělé úsměvy. Lidé středního a staršího věku působí dojmem, že mají po plastické operaci. Jde z toho na mě tuctovost a prázdnota. Vybavuji si i jeden televizní seriál, dělá ho takový chytrý, sympatický hlasatel. Ani nechápu, jak se k takové práci mohl propůjčit. Jde o proměnu lidí s pomocí profesionálních vizážistů, takové to před a po. Tvůrci pořadu si zřejmě neuvědomují, že těm, kdo na jejich hru přistoupí, vezmou to nejpodstatnější - osobitost a osobnost. Dotyčné promění v namalovanou figurínu, která se v ničem neliší od té předchozí nebo následující. Téměř bez výjimky mne ti lidé mnohem víc oslovují před tím, než na nich kadeřníci a kosmetičky začnou pracovat. A to i přesto, že to ve většině případů nejsou zrovna idolové krásy. Před tím měli aspoň svůj svéráz a neopakovatelnost.
Jak podle vás vypadá krása v každodenním životě?
Hlavním předpokladem je charisma. Oduševnělost. Nějaké to IQ samozřejmě. Co se fyzických kvalit týče, aspoň nějaké by měly být také přítomny, ale nesmějí být tím, co vás na člověku zaujme nejvíc. Strašně důležitý je obličej, jeho výraz vycházející zevnitř... Schválně si všimněte, že opravdu chytří, přemýšliví kluci si většinou neberou za manželky takové ty modelky. Nedivím se tomu, tyhle dívky totiž do jisté míry všechny splývají. Pro lásku na celý život bývá zajímavější taková, která třeba není vysloveně krásná, ale od ostatních se liší, má svůj vtip, své tajemství. Péče o fyzické tělo k tomu všemu také patří, ale ne ta samoúčelná. Já chápu, že třeba někdo, kdo je tlustý a neforemný, touží zhubnout. Ale nehubnu proto, že mi to někdo zvnějšku diktuje. Musí to být moje potřeba. Jde o to dobře se cítit, mít tělo, které něco vydrží, kterému můžu naložit. Vždyť to je koneckonců součást moudrosti, že se snažíme svoji tělesnou schránku udržet fit a ve zdraví!
Jaký je váš názor na plastické operace?
No to je něco, co absolutně nechápu! A už vůbec ne, když to ženská dělá kvůli manželovi, aby si ho udržela. Taková povrchnost přece manželství nezachrání. Víte, já jsem věřící a myslím, že tyhle operace jsou proti Bohu. On přece věděl, proč to vymyslel tak, že člověk je nejdřív mlád, pak ve středním věku a pak starý. Tvář a výraz člověka má své specifikum a svoji cenu v každém období života. Já jsem se odjakživa ráda dívala hlavně na staré lidi, v jejichž obličeji se toho hodně zrcadlilo.
Kde, myslíte, leží hranice stáří?
Jak u koho. Když vezmu své kolegy herce, tak mezi nimi znám takové, kteří hráli dědky třeba už od pětatřiceti. Třeba Jaroslav Marvan. Ten vypadal snad čtyřicet let svého života úplně stejně. A jiní herci jako by mladí vůbec ani nikdy nebyli. Nikdy si nezahráli mladé role. Je ovšem dlužno říct, že některým lidem sluší stáří víc než mládí, oni teprve s věkem zhezknou.
Vám bude letos dvaaosmdesát. Jak je to s vámi - už se k období stáří blížíte?
Tak zrovna u sebe o tomhle vůbec nepřemýšlím. Já u sebe věk nevnímám. Lidi se mě různě ptají, jak to dělám. Já nevím. Já si pořád připadám jako kdysi. Jen jednou, někdy asi uprostřed života, jsem měla takové údobí, kdy jsem jakoby někam odešla a síla mě opustila. Asi to bylo hormonální. Ale pak se to srovnalo a od té doby se už cítím pořád stejně. Na stárnutí samozřejmě čekám, ale ono zatím nepřišlo. Tu zkušenost s tou dočasnou únavou tenkrát beru tak, že člověk, když má dlouhý život, může zažít období, kdy někam poodejde, ale pak začne znova. Je to zvláštní, ale mě se stáří opravdu zatím nedotýká.
A co vaše zdravotní potíže? Nedávno jste absolvovala totální endoprotézu obou kyčelních kloubů…
No to jo, to mám. Vždyť oni mi už začínali nadávat. Prý - to přece není možný, aby vám ve vašem věku nic nebylo… Potom jsem spadla ze schodů a přišly ty dvě vynucený operace. Ale když mi před nimi dělali ten povinný průzkum organismu, tak bylo všechno bez vady, srdce mám pořád jako batole.
Tak teď jsem v rozpacích. Já si na vás totiž chystala otázky ke stáří a stárnutí… Ale určitě máte na obojí aspoň teoretický názor. V čem spatřujete hlavní sociální roli dnešních starých lidí?
No to vnímám jako strašný. Děsný. V našem státě vůbec hrozný. Ta role vlastně jakoby neexistuje. Pokud mají staří lidé své rodiny, děti a vnuky, kteří je mají rádi a opečovávají si je, tak je to moc hezký. Ale kolik takových najdete? Já častěji kolem sebe vidím, že rodinný vztahy nefungují. A když pak takový člověk vážně onemocní a zůstane sám, stát se o něj nestará. To, jak ukazujou ty pěkný domovy důchodců v televizi, to jsou spíš výjimky. Mám strach, aby to u nás brzy nebylo jako v Americe. Tam si lidi na stáří raději celý život šetří a na stará kolena se snaží nepřetržitě usmívat. Kdyby to nedělali a mluvili o svých starostech, tak by totiž nemohli mezi lidi. Akorát by své okolí obtěžovali. Keep smiling. A už to proniká i k nám. Když jsem ve společnosti našich starých lidí, tak si všímám, jak i u nás už frčí kalodont. Ty bělostné úsměvy na všechny strany. O kom ostatní vědí, že má problémy, tak k němu radši nejdou. Jenže to je pitomost. Stáří má své potíže a ti lidé je potřebují ze sebe pustit.
Co starý člověk potřebuje ze všeho nejvíc?
Dotyk. Od své rodiny. A myslím opravdový fyzický dotyk. Když si děti myslí, že stačí telefonovat nebo poslat poštu, když se omlouvají, že nemohou přijet, že mají práci a já nevím co ještě, tak to jsou kecy, to oni jen balamutí své svědomí. Znám lidi, kteří za svými rodiči létají přes oceán a na nic se nevymlouvají, prostě vědí, co pro ně máma a táta znamenají. Jenže samozřejmě - kvalitní vztahy včetně toho dotyku musejí mít své kořeny. To není něco, co vám ve stáří vyroste, když to celý život předtím nepěstujete.
Co by měl pro staré lidi udělat stát?
Hlavně jim zajistit důstojné bydlení. Soukromí. Kousek dostupné přírody. Kolik starých uvolní mladým svůj byt a potom skončí v domově důchodců. Ale v takovém tom odkládacím, kde lidi umírají mnoho let předtím, než zemřou doopravdy. Žijou jen od jídla k jídlu, od jednoho televizního programu ke druhému. A i na tyhle domovy se dnes musí dlouho čekat. Já tam občas hraju. A ptám se těch starých lidí - co tak celé dny děláte? A oni odpovídají - nic. Ošetřovatelé namítají, že možnosti jsou, že máme třeba univerzitu třetího věku, že každý má volbu. Jenže jen málokdo se stáří vzepře. Děsí mě ty prázdné pohledy, ta strašná pasivita. A přitom by stáří mělo být fajn. Tedy když vás úplně nerozloží choroby. Člověk ví víc než v mládí a tahle moudrost je sladká. Máte příjemný odstup. Ale taky je fajn, když pořád umíte pracovat se svými vlastnostmi a přijímat nové impulsy.
Impulsy odkud?
Hlavně zevnitř. To je pak báječný hlavně pro umělce - pro výtvarníky, pro spisovatele. Přichází inspirace, mají najednou odkud brát.
Platí to i pro herce?
To je horší. V naší zemi není populární pohled na starý tělo. Starce hrajou často mladý herci. Já si na nedostatek práce naříkat nemohu, ale faktem je, že postavu, která by byla mýho reálnýho věku jsem už dlouho nehrála…
Přemýšlíte někdy o smrti?
Vůbec o ní nepřemýšlím. Jen mi přišla na mysl, když zemřela Stella Zázvorková. Já ji nedávno potkala v Motole v nemocnici a ona se mi zdála celá taková proměněná. Našli jí nějaké zdravotní problémy, nutili ji zhubnout, měla potíže se srdcem. A už jí nedoporučili další hraní. A na ní bylo najednou vidět, že se už na nic netěší. To je ten okamžik, kdy se otevřete smrti. Když ztratíte to těšení. Na druhou stranu každej je někdy skleslej. A když se do takového stavu člověk dostane, tak by si měl zkusit říct: Co blbnu? Vždyť já se rouhám! S tím se zkrátka musí bojovat. Netrápit se pro to, co už nemůžu mít. Radovat se z toho, co ještě mám. Co ještě můžu. Já se třeba každej den raduju z toho, že mám za sebou tu operaci kyčlí, že se to povedlo. Dokud nemám bolesti a jsem soběstačná, tak nejsem stará.
Přispívá k vaší vitalitě a zdraví vaše životospráva?
Tak to vás zklamu. Já jsem bordelář. Už od malička. Pocházím z rodiny, která se málokdy sešla ke společnému jídlu. Tatínek měl pilu a pořád byl někde v lese. Nad zdravým životním stylem jsme nepřemýšleli. Jedli jsme, co bylo, v Podkrkonoší hlavně brambory na každý způsob. Moje maminka byla z velmi chudého rodu a maso a vejce poznala až u tatínka. Ona nás vždycky držela ve skromnosti. Když se nám to nezdálo, maminka jen řekla nevadí, neubude, dej to sem… Hlad nás pak naučil. Dodneška žádnou velkou péči o sebe nemám. Nejpravidelněji jím při natáčení, když se o mě starají. Jenže já hodně sil získávám z přírody, ze stromů, z rostlin. Vidím věci i bytosti, které jiní nevidí. Komunikuju s tímhle jiným světem a on mi odpovídá. Hodně jsem o tom napsala ve svých knížkách.
Jak na vás působí současnost?
Špatně. Já se s ní nikdy nesloučím. Pocházím z venkova. V Praze žiju od devatenácti let, kdy jsem udělala zkoušku na konzervatoř, ale dodnes jsem si nezvykla.
Čím se dnes lidé na sobě nejvíc prohřešují?
Myšlením. Vpřed je žene hlavně závist, touha po penězích a po moci. Ve všem je hodně povrchnosti. Lidi si nepěstují svoje rodiny, vztahy jsou katastrofální. Děti odrůstají u televize, není na ně čas, nikdo jim nic nevysvětlí. Jenže ony takhle nezískají pro život žádný motor, žádný pozitivní vzor. Nedávno jsem se stavila ve škole na Malé Skále, kde mám chalupu, a besedovala jsem tam s dvanáctiletými. A oni mi na konci řekli: Prosíme vás, poraďte nám, co máme dělat, abychom se tak zoufale nenudili… Děti žijící v tom nejkrásnějším kraji, jaký si můžete představit - no pochopíte to?
Jak vidíte budoucnost?
Jestli se nestane nějaký zázrak, tak asi zase bude muset přijít nějaký ten Noe. Já tu degeneraci cítím velmi intenzivně a pořád se to zrychluje. Takže bude nutný nový začátek. Ale snadný to rozhodně nebude.
Pro časopis Aperio III/2005, zkrácené vyšlo pak ještě v září 2006 v Naší rodině
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
