PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Rozhovor s psycholožkou Lenkou Šulovou... o raném dětství, slabých otcích a proměnlivé roli ženy

Naše společnost je k matkám tvrdá

Je to vážné téma dneška. Nakolik zaměstnanost bere v úvahu potřeby dětí? Víme, co je všechno ve hře?

Raný psychický vývoj dítěte a institucionální a rodinná péče patří k hlavním profesním zájmům docentky Lenky Šulové (52), vedoucí oddělení sociální psychologie katedry psychologie Filozofické fakultě UK v Praze.

Je pravda, že v dnešní rodině je oslabena role otce?

Je to bohužel tak. Potkávám mnoho mladých žen, které dávají najevo názor, že muž je jako rodič jakási jejich náhražka. Určitě to souvisí s tím, jak automaticky byly donedávna děti při rozvodech svěřovány do péče matek. Já se snažím všude, kde působím, vysvětlovat, že žena a muž mají ve vztahu k dítěti zcela specifické a nezastupitelné postavení. Pokud vychovává matka dítě sama, nemůže otce nikdy úplně nahradit, a naopak. Role matky a otce jsou komplementární, vzájemně se doplňují.

V této souvislosti je potřeba opakovaně a nahlas připomínat: pro každého z nás je ranné dětství určující a také velmi zranitelné období. V posledních šesti letech se výzkumu specifičnosti otcovské a mateřské role podrobněji věnuji také ve spolupráci s francouzskými kolegy. Výsledky jsou úžasně zajímavé.

V čem například?

Tak třeba: už čtrnáctidenní dítě reaguje jinak, pokud je v noci v úplné tmě z postýlky zvedá matka nebo otec. Dítě zapojuje zcela jiné svalové partie, předjímá jiný způsob úchopu. Muži mají také specifickou mluvu a jiný způsob reakcí. Kdybych to měla velmi krátce shrnout, žena má základní postavení ve vztahu k dítěti v tom, že poskytuje zázemí, pohodu, stabilitu a uspokojuje jeho potřeby, zatímco muž dítě naopak mírně destabilizuje, popichuje, vyzývá k průzkumu, a přivádí do situací, kdy je dítě nuceno reagovat novým způsobem.

Jedna psychologická teorie praví, že otec je "mostem do společnosti". Pokud ho má dítě k dispozici do svých tří let, ukazuje se, že lépe vstupuje do prostředí svých vrstevníků a je jimi lépe přijímáno, lépe se dorozumí, umí lépe řešit náročnější životní situace. Stojí za povšimnutí, že pokud dítěti z nějakého důvodu odejde matka, otec své chování změní mateřským způsobem a stává se "prvopečovatelem". Matky své chování obdobným způsobem nemění.

Jak si to vysvětlujete?

Zřejmě to souvisí s tím, že pro raný vývoj dítěte je primární osobou právě matka, ona bývá pro roli prvotního pečovatele všestranně disponována a je pro ni obtížné tu roli změnit. Zároveň platí, že jakékoli nahrazování rodičů v prvních letech života komplikuje dítěti chápání signálů, které mu vysílá okolní svět. Dítě potřebuje oba rodiče, aby tyto signály správně vyhodnotilo.

Nikdo se jí neptá: Co děláte?

Za nejúspěšnější jsou u nás považovány ty ženy, které zvládají zároveň práci i rodinu. Jde to ale vůbec stihnout a přitom nezanedbávat potřeby dětí? Zvlášť když je dětí víc, starost o ně a o domácnost snadno zaplní celý úvazek. Nejde při pokusech o "slaďování" práce a rodiny o službu nějakému mýtu?

Na to je možné pohlížet z mnoha hledisek. Je pravda, že "slaďování" je možné. Otázka je, za jakou cenu. Organismus dospělých vydrží hodně a malé děti se nakonec všemu přizpůsobí, fungují totiž nejrůznější kompenzační mechanismy. Takže "slaďováním" dítě nezabijeme. Ale my ho můžeme poškodit. Zejména jeho psychický vývoj můžeme vážně handicapovat. A to je něco, o čem by se mělo mnohem víc veřejně mluvit. Aby matky jednoznačně věděly, co je ve hře. Že na jednu stranu jde o jejich ambice, ale na druhou o optimální vývoj jejich dítěte v kritické době, která rozhoduje o celém jeho příštím životě.

Narážíte zřejmě na důležitost tzv. přilnutí, můžete vysvětlit, o co jde?

Termín přilnutí neboli attachment používáme v psychologii pro označení prvotní a určující vazby dítěte k nejbližšímu okolí a zejména k primární pečující osobě, tedy nejčastěji matce. Podstatným zjištěním je, že přilnutí může mít ráz bezpečného, jistého připoutání, ale také tomu může být naopak. Kvalita přilnutí je pro dítě mimořádně důležitá z hlediska vytváření jeho budoucích nosných vztahů. Matky svým postojem přímo spolurozhodují o tom, jaký vztahový a citový život jejich dítě jednou povede, jakým bude samo jednou rodičem, jak bude řešit náročné životní situace a taky jak bude zdravé v psychosomatickém slova smyslu. Základní zdroj úspěchu pro všechny tyto oblasti tkví v raném vývoji. Potřeby dítěte jsou v této době neodkladné a matky by měly vědět, co riskují, pokud nejsou ochotny věnovat dítěti ani plné a soustředěné tři roky svého života.

Znamená to, že by ženy během této doby pokud možno neměly mít jiné pracovní závazky?

Já vůbec neříkám, že bychom jako psychologové chtěli ženy zase zahnat jen do domácnosti a k dítěti jako do vězení. Jde jen o to znát priority. Spoléhám na to, že u nás - díky mimořádné tradici dětské psychologie - mnohé ženy přinejmenším tuší, co nejmenší děti potřebují, a většinou pořád ještě staví potřeby dítěte na první místo. Věřím na jejich zdravý rozum a cit.

Jenže s tím, jak roste zájem společnosti na rovnosti mužů a žen na trhu práce, mluví se stále víc i o tom, že by matky potřebovaly od státu více pomoci a že řešením by snad mohlo být i obnovování jeslí...

Demografické a statistické dokumenty, se kterými pracuji, svědčí o tom, že jesle jsou u nás jednoznačně na ústupu. Samozřejmě je žádoucí, aby v omezené míře zůstaly zachovány, protože pro některé sociálně potřebné rodiny jsou nezbytné, ba dokonce spásné. Nesmíme také zapomínat na specifickou situaci s jeslemi konkrétně u nás, kde tato zařízení mají dávnou tradici a stát investoval hodně, aby byly na úrovni. Také je možné sem přivádět zralejší děti krátce před třetími narozeninami - viděla bych to jako šetrný způsob, jak je postupně seznamovat s kolektivem před nástupem do školky. Nicméně dětští i vývojoví psychologové se dnes už jednoznačně shodují: normální matka a normální dítě patří do tří let věku dítěte k sobě.

Dá se říct, co nakonec rozhodne o tom, jestli žena hlavní pole působnosti najde v mateřství nebo v zaměstnání? Kde se v některých ženách bere vnitřní jistota, že navzdory jiným promarněným šancím péče o dítě zůstává hlavním smyslem a největší devizou jejich života?

Narážíte na fenomén, který bych nazvala osobní zralostí ženy. Někdo takto uzraje v šestnácti, někdo nikdy. Je to něco, co některé ženě je dáno a jiné nikoliv. O důvodech, proč je tomu tak, můžeme spekulovat, ovšem v každém případě tu zůstává nepopiratelný vliv matky a rodiny, z nichž tyto ženy vyšly. Psycholog John Bowlby v této souvislosti hovořil o řetězení patologických momentů. V první generaci se rodiče jen rozvedou, v příští začne matka dítě zanedbávat a ve třetí už žena dítě ani nemá, nebo je týrá. Ač to neplatí stoprocentně, ženy z komplikovaných sociálních rodinných anamnéz většinou nemívají vyvinuty žádoucí modely mateřského chování.

Co ještě rozhoduje o kvalitě mateřství?

Nesmírně záleží na tom, kdy a za jakých okolností se žena stává matkou. Jestli má už dokončené vzdělání, zda má spolehlivého partnera a svůj byt. Jestli se pro mateřství rozhodla, nebo zda do něho prostě jen spadla. I proto hraje tak nesmírně důležitou roli zmíněné společenské povědomí - co o potřebách dětí společnost zdůrazňuje a jakou hodnotu jim připisuje. Vidím deficit v tom, že se o těchto věcech velmi málo veřejně mluví. Daleko víc by to mělo být probíráno ve školách i v médiích, aby matky měly potřebné informace. Obávám se, že současná společnost a způsob života působí na "vnitřní jistotu žen", o níž jste mluvila, velmi destruktivně. Ženská intuice živoří.

Vy jste to zvládla podle svých představ? Máte dvě dcery...

S první dcerou to bylo trochu netypické. Měla jsem ji ve čtvrtém ročníku na vysoké škole, bylo to takové batůžkové dítě, nosila jsem ji na fakultu a vlastně jsme se na ní v rámci psychologie učili. Druhou dceru, která přišla za šest let, jsme dávali od 28 měsíců na čtyři hodiny denně do jeslí. Střídali jsme se s manželem.

Co udělat, aby kvalitní mateřství samo o sobě mohlo ženě zaručit dostatečně úctyhodné společenské zařazení?

Nemusí jít o žádné převratné změny. Spíš by to chtělo celou řadu drobných každodenních opatření. Například zařídit, aby se matky necítily špatně, když s sebou děti vezmou např. na úřady, na výstavu nebo na přednášku. Organizátoři by už předem měli s takovou možností počítat a automaticky všude zařídit dětský koutek. S matkami je nutno počítat a postarat se o to, aby se o děti mohl na chvilku postarat někdo kvalifikovaný, aby tak matky měly možnost na chvíli třeba studovat, nebo i jen přijít na jiné myšlenky. A aby i děti zároveň prožívaly pěkný čas.

Máme se kde inspirovat?

V Rakousku, Německu, frankofonních zemích nebo v Kanadě je samozřejmé, že matka a dítě k sobě nerozlučně patří. Často tam mají pro rodiny výrazné slevy na vstupném. Zkrátka matky jsou společností opečovávány a zvlášť, když mají víc dětí, těší se značné prestiži. Takové ženy se nikdo neptá "co vlastně děláte, jaké je vaše povolání?" Ona je matkou tří dětí, to stačí. A pokud k tomu ještě dělá něco navíc, maluje třeba obrazy nebo se jinak mimo rodinu realizuje, je to už jen návdavek.

Proč to tak není u nás?

Protože naše společnost je k matkám tvrdá. Požaduje po nich, aby byly také výbornými manželkami a hospodyněmi a zároveň vynikaly v zaměstnání, aby dobře vypadaly, zkrátka aby ve všech svých rolích byly jedničkami. Ale to není možné. Každá žena velmi dobře ví, že její životní role jsou proměnlivé v čase a že v každé fázi života je v některé roli lepší a v jiné horší. Musíme ženám umožnit tento fakt akceptovat a osvobodit je z mylné představy, že jde plnit všechny role na výbornou najednou. A také je nutné vědět, že do hry vstupují neodkladné potřeby dětí. Čímž jsme zpátky u ženské a mateřské intuice, která - pokud funguje - bývá pro posouzení těchto věcí vůbec nejspolehlivějším rádcem.

S tím si dlouho lámu hlavu

Co vás přivedlo k odbornému zájmu o ranný věk?

Dvacet pět let jsem zblízka přicházela do styku s dětmi, které už v raném věku zažily něco strašného, práce v oblasti náhradní rodinné péče byla velmi silným impulzem. V manželské poradně jsem zase pracovala s extrémně mladými páry a nezletilými těhotnými ženami. Překvapilo mě, jak málo toho někteří mladí o rodině a o mezilidských vztazích vědí. Vnímám naprosto zřejmou souvislost mezi jejich žalostnou životní situací a nedostatečnou péčí, kterou získali ve své původní rodině. A konečně: velmi mne ovlivnil letitý kontakt s profesorem Zdenkem Matějčkem, který důležitost raného vývoje zdůrazňoval od počátku své kariéry, tedy ještě mnohem dřív, než to potvrdily výzkumy.

Zásadní znalosti a dovednosti pro život získáváme nejčastěji metodou pokusu a omylu, která s sebou nese mnoho destrukce. Vidíte jako reálné zavést do škol povinný předmět "výchova k rodině"? A jak to udělat, aby jej děti dokázaly brát stejně přirozeně jako češtinu nebo matematiku?

S tím si lámu hlavu už dlouhou dobu. Pokud nefunguje biologická rodina a nevybaví děti potřebnými základy pro život, pak by měla skutečně nastoupit škola a dysfunkčnost rodiny kompenzovat. Do školy u nás musí chodit každý a dochází tam relativně dlouho. Na začátku 90. let jsem na naší katedře řešila grantový projekt, zaměřený na vytvoření nového předmětu, který jsme pracovně nazvali Výchova k manželství a rodičovství. Vymysleli jsme se studenty i obsah předmětu a způsob výuky, naši metodiku pak vydalo knižně nakladatelství Grada. Obsah předmětu tvoří partnerské a rodinné vztahy a jejich funkčnost i nefunkčnost v širokém slova smyslu, základy péče o dítě včetně informací o porodu a předporodní přípravě atd. Koncepci jsme nabídli Ministerstvu školství.

Jak jste dopadli?

Ministerstvo nás odmítlo, ale vzhledem k tomu, že ředitelé škol mají dnes šanci 30% vyučovaných předmětů zvolit dle svého uvážení, vstoupili jsme prostě do kontaktu přímo s nimi a celou věc jsme experimentálně ověřili asi na 300 školách všech typů včetně církevních. Připravili jsme několik speciálních seminářů a vychovali lektory z učitelů i sociálních pracovníků. Zájem projevili i psychoterapeuti, pediatři a další lidé, kteří jsou si vědomi závažnosti problému. V současné době pracuje podle naší metodiky s dětmi v republice řada škol a některým ředitelům na předmětu záleží. Podporují celou věc i tím, že do školy zvou odborníky na vybraná témata a organizují přednášky. Když občas vypíšeme seminář u nás na univerzitě, byť ve formě placeného postgraduálu, bývá o něj rovněž zájem. Ale je pravda, že systémové řešení tohoto problému v naší zemi stále chybí.

Vyšlo v týdeníku Respekt č. 42 / 2006

Zpět na seznam rozhovorů

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu