Izrael a Palestina: Lze napravit rozvrat?
Rozhovor s Terezií Dubinovou nejen o situaci na Blízkém východě
Izrael není jen konflikt. Izrael je především laboratoř osobní odvahy hledat nové cesty. Takový je pohled knihy "Jak napravovat svět: Rozhovory s inspirativními Izraelci", kterou Terezie Dubinová napsala už před třemi lety. Originální publikace nabízí hloubkové rozhovory s muži a ženami z oblasti izraelského občanského aktivismu, umění, psychoterapeutické a psychologické péče a náboženské i nenáboženské spirituality. Je však rozdíl, pokud někdo tuto knihu četl před 7. říjnem 2023, nebo až po něm. Po vypuknutí poslední války některé myšlenky z ní silně nabyly na významu a aktuálnosti. Protože politická ani vojenská řešení prozatím neobjevila způsob, jak vystoupit ze začarovaného kruhu úporných konfliktů mezi Izraelem a Palestinou. Takovým řešením zřejmě zůstává především uzdravování vztahů mezi znepřátelenými stranami na osobní úrovni, a to i přehodnocením názoru, že vinni jsou ti druzí. Následující rozhovor se snaží nabídnout pohled na blízkovýchodní problém z perspektivy osobní odpovědnosti a připomíná, že o skutečném míru se nakonec nerozhoduje smlouvami ústředních politických lídrů a mocností, nýbrž především v lidských myslích a srdcích. Což platí pro Blízký východ stejně jako pro střed Evropy.
Dějiny Izraele nabízejí několik výrazných historických mezníků, v nichž je možno hledat počátek osudového odcizení mezi Židy a Araby. Kde má jejich znepřátelení počátek pro tebe?
Ten počátek je různý u Židů, Palestinců (Arabů z území Izraele/Palestiny) a Arabů (z jiných zemí). Když se Židé koncem 19. století začali do oblasti Izraele, tehdejší Otomanské říše, vracet, byli obvykle od Palestinců vítáni, protože mj. přinášeli vymoženosti evropské kultury: zdravotní péči, silnice, nové zemědělské metody. Z toho měli užitek všichni obyvatelé. Slabým místem byla skutečnost, že drtivou většinou Židů, kteří do vzniku Státu Izrael roku 1948 do oblasti přišli, byli Židé evropští, zvětšiny sekulární, kteří měli zkrátka jinou kulturní mentalitu než místní lidé. A dále hrál roli ten nešťastný pohled některých sionistických vůdců, že „Palestina je země bez lidí pro lid bez země“, čímž se mínili samozřejmě Židé. Což nebyla pravda – v Palestině lidé žili. Ze strany Palestinců vidím počátek rozdělení ve volbě leadershipu, na čemž ale měli velký podíl i Britové. V roce 1922 byl palestinským vůdcem jmenován radikál Amín al-Husainí, pozdější podporovatel Hitlera. Dá se zobecnit, že Palestinci mají opravdu velkou smůlu na politické vedení, což je jednou z příčin jejich patové situace. Arabské země podporují toto rozdělení od doby napadení Izraele den po vyhlášení Státu Izrael v květnu 1948. Žijí narativ Izraele jako něčeho cizorodého v oblasti. Přitom často tajně s Izraelem spolupracují, protože samy jsou v ekonomických a společenských těžkostech. Jejich rétorika od počátku Státu Izrael posiluje konflikt a jejich faktická lhostejnost k osudu Palestinců je další příčinou palestinského osudu.
Současnou situaci na Blízkém východě, resp. vztahy mezi Izraelem a Palestinou, lidé dívající se zvenčí obvykle prožívají či glosují jen několika způsoby. Nejčastěji slýcháme:
Ty sama máš nějaké měřítko, jímž hodnotíš, kdo je v nepřehledné situaci „služebníkem války“, a kdo „služebníkem míru“? Připouštíš dělení na agresory a oběti?
Přesně jsi popsala vyhrocení, které ve většině populace konflikt probouzí. Z mého pohledu je toto vyhrocení vyvoláváno i uměle. Když se podíváš střízlivě, vidíš, že každá strana má své slabé místo. Každá strana může být v právu, každá trpí, a cesta k míru není snadná, protože k míru „za každou cenu“ radí lidé odjinud, kteří by – kdyby se to týkalo jejich země – podmínky „za každou cenu“ nepřijali. Co se týče utrpení, v mé knize „Jak napravovat svět: Rozhovory s inspirativními Izraelci“ mírový aktivista Gabriel Meyer Halevi říká: „K překročení překážek…se nám osvědčilo hluboké naslouchání – bez posuzování a hodnocení, s plným soucítěním a pozorností. Vyhneme se tak oblíbené návykové blízkovýchodní soutěži ´kdo víc trpí´ a ´kdo má monopol na utrpení.´“ Konflikt v Izraeli a Palestině je velkou výukou pro nás všechny uvědomit si propojení vzorce „oběť – agresor“, tedy kde je jedno, musí být i druhé.
Neboli prvním předpokladem pro vystoupení z tohoto vzorce bývá přijetí skutečnosti, že všichni můžeme být – a taky často jsme – obojí současně…
Což právě z mého pohledu už mají lépe zpracované Izraelci. Většina z nich moc dobře ví, že jsou jak oběti, tak agresoři. Palestinci jsou ještě příliš uvízlí jen v roli oběti a nepřijali za tuto pozici a za svoji vlastní agresi odpovědnost, takže se nemohou pohnout z místa. Je potřeba dodat, že na tom mají velký podíl zmiňované okolní i přespolní arabské státy, kterým tento narativ vyhovuje a mohou jím vydírat svět. Každopádně je potřeba ze vzorce vystoupit, tak zvaně vystoupit z duality, protože jinak se stále v traumatické smyčce odehrává starý konflikt. O toto vykročení usilují aktivisté z obou stran. A mimochodem, je to vzorová situace pro nás ostatní ve světě, protože my bychom měli udělat totéž.
Jaké pro tebe je, když se na stranu Palestiny, bez patřičného zohlednění hrůz páchaných Hamásem, staví i některé světově známé osobnosti (např. Greta Thurnberg, Susan Sarandon, Gabor Maté…)? Často jde o lidi, kteří sami usilují o nápravu věcí lidských svým konkrétním způsobem, a tady jako by trpěli zúženým viděním. Máš pro to vysvětlení? A zažíváš v tomto směru nějaké nečekané překvapení na naší domácí nebo na evropské scéně?
Pro mne nejtěžší částí celé situace je probuzený antisemitismus a nepochopení Izraele a Izraelců ze strany západní veřejnosti. Vlastně je to zajímavý psychologický fenomén, kdy spousta jinak inteligentních a vědomých lidí najednou ztratí schopnost rozlišování a spadne do černobílého vidění a stanou se odborníky na komplikovanou situaci, o které se píší desítky studií a jejíž pochopení je hodně podmíněno osobní vnitřní zralostí pozorovatele. Kdybych měla jmenovat tebou zmíněné: Greta možná ví něco o klimatu, ale o Blízkém Východě? Susan Sarandon určitě ví hodně o herectví, ale… A Gabor Maté, který svůj pohled zaštiťuje odkazem na svoje židovství, pro mne představuje ne úplně vzácný příklad (obvykle židovských) intelektuálů, kteří třeba i dříve nadšeně sionismus a Izrael podporovali, potom ale zjistili, že je to stát jako každý jiný se svými, často vážnými, problémy, a z nějakého vnitřního rozhořčení a zklamání úplně otočí. Tím ale naopak zraňují tisíce Izraelců a Palestinců, kteří s velikou odvahou – o které západní intelektuálové nemají ani ponětí, protože ji nikdy nemuseli osvědčit – usilují o lepší vzájemné vztahy a spolupráci. Specificky u Matého mám pocit, že to dosedá na nějaké jeho vlastní trauma týkající se bezpečného domova. No a potom je tu samozřejmě i ta situace, kdy Izrael je mladý národní stát se všemu plusy a mínusy, které to má. Evropa i Amerika - a Kanada, kde žije Maté - si tyto mínusy, včetně např. národnostních válek o území a etnické boje, odbyla v 18., 19. a 20. století. Evropané a Američané rádi zapomněli, že i vznik jejich národních států se obvykle neděl úplně pěkně a byl doprovázen mnoha konflikty. Teď je ale období, kdy kolonialismus a národnostní rétorika jsou hodnoceny velmi negativně, a když se dějí v tak moderní zemi, jako je Izrael, je to takový červený hadr, „jak už se to nemá dělat“. Jenže bohužel v některých oblastech světa je tato zkušenost prostě časově posunuta a patrně se jí Izrael musí projít. I proto reaguje tak přecitlivěle na svoji kritiku: protože to zdaleka ještě není etablovaný stát se zabezpečenou existencí, jakou mají evropské státy nebo Amerika.
Izrael důvěrně znáš. Jaký je tvůj zkušeností podložený pohled na každodenní vztahy mezi občany Izraele, kam z hlediska domovského práva patří právě i mnoho Arabů, a bojovníky za osvobození Palestiny? Jak jsi to zažívala v době, kdy byl ještě klid zbraní?
Pointa je v tom, že „bojovníci za osvobození Palestiny“ obvykle používají metody, které ubližují jak izraelským Židům, tak všem ostatním skupinám pestrého občanstva Izraele, včetně Arabů. Málo se například ví, že Hamás 7. října zabíjel i Araby – beduíny, arabské mediky či zaměstnance hudebního festivalu Supernova. Izraelští, nebo někdo říká „palestinští“ Arabové jsou Palestinci, kteří po vyhlášení státu zůstali na území Izraele, mají izraelské občanství, a tím práva i povinnosti jako židovští Izraelci. Mnoho Arabů např. pracuje ve zdravotnictví nebo v IT sektoru. Moje izraelská kamarádka a arteterapeutka Miriam nyní pracuje s arabskými muži, Drúzy a beduíny, kteří mají z válek post-trauma: tj. bojovali v izraelské armádě. Integrace v Izraeli je tedy dobrá a populace je hodně promísená. V Galileji máš vedle sebe židovské a arabské vesnice. Existuje nespočet neziskovek podporujících soužití, existují tzv. smíšená města (např. Akko, Lod, Ramle, Haifa). Pokud Palestinci, resp. jejich „bojovníci“, volí násilnou cestu, odnáší to celá populace Izraele. I proto, že po útocích může vzrůst nedůvěra židovské populace vůči arabským sousedům. Je to křehká rovnováha.
Když současná válka vypukla, zrovna jsi v Izraeli byla…
Cestovali jsme tam letos v říjnu s meditační skupinou a již před vypuknutím války jsme zažívali zvláštní situace. Za všechny bych zmínila velmi nepříjemné muslimské strážce na Chrámové hoře. Chrámovou horu, posvátné místo pro židovství, křesťanství i islám, spravuje Jordánsko prostřednictvím náboženské muslimské rady a platí tu přísná pravidla chování. Ale aby za skupinou neustále chodili mračící se muži a zakazovali focení, smích, objetí, a vykázali „neposlušnou“, přesněji řečeno fotografující ženu z místa, to jsem zažila poprvé. Mimochodem, je poněkud paradoxní, že jediné země, které kdy Palestincům dali občanství, je právě Izrael a potom Jordánsko. Arabské země jim občanství nedaly a tím je uměle udržují ve statutu uprchlíků. Když mluvíme o okupaci, bavíme se jen o určitých částech Palestiny. Tam okupace je, o tom není pochyb, a chování extrémních židovských osadníků je otřesné a násilí na obou stranách plodí jen další násilí.
Nenávisti je v tomto konfliktu hodně na obou stranách. Můžeš na konkrétních příkladech, třeba právě ze své knihy Jak napravovat svět, jmenovat některé konstruktivní způsoby, jakými obě zúčastněné strany přispívaly či stále přispívají ke zlepšení vztahů?
Existuje krásná kniha židovské kabalistky Sáry Judity Schneider, která se jmenuje „You Are What You Hate: A Spiritually Productive Approach to Enemies“. Ukazuje, že je hlubokou součástí židovské tradice pracovat s vlastními stíny a reflektovat svoje pochybení. Již v Bibli jsou narativy, které ukazují, že je potřeba vystoupit ze vzoru oběť – agresor, to když třeba proroci interpretují historické rány židovskému lidu jako „trest“ za nedostatečnou zbožnost. Tedy nepřenášejí vinu na vnějšího aktéra, ale hledají, kde sami Izraelité mohou změnou svého chování situaci napravit. To je nesmírně zralý a moderní přístup, a přitom se bavíme o době před více než dva tisíci let! Mnohé kolektivy toto neumí dodnes.
Prostě nevidět jen sebe, ale taky vnímat utrpení toho druhého? Ustát potřebu zůstat nějak v kontaktu a neodmítat pokusy o vzájemnou komunikaci?
Přesně tak. Mezi způsoby, jakým se vědomí Izraelci i Palestinci snaží situaci zlepšit, je na prvním místě pochopení pro situaci toho druhého skrze osobní setkávání a sdílení. A to tak zvaně zdola. Mnozí Židé se např. v poslední době dobrovolně učí arabsky, aby mluvili s Palestinci jejich jazykem. Palestinci se dobrovolně – protože v jejich školách a institucích se o tom nemluví – učí o holokaustu, což jim může pomoci pochopit hloubku židovského traumatu a určitou nekompromisnost židovských reakcí. Například skvělý palestinský aktivista Aziz Abu Sarah, který jako mnoho podobných musel z Palestiny odejít, protože ho jeho spoluobčané obviňovali z „normalizace vztahů se Židy“, vzpomíná v jednom videu, že vždy vnímal Izraelce jako ty silné, dominantní. Mají přece tolik zbraní, armádu! Až když se v dospělosti vlastní iniciativou dozvěděl o holokaustu, pochopil, že sami sebe vnímají jako ohrožený malý národ. Úplně se mu otočila perspektiva.
Dalším způsobem je práce s mládeží. Např. Šira Levi, kterou jsem taky zpovídala pro svou knihu, pracuje v komunitních aktivitách v Akku. Propojování mladých Židů a Arabů považuje za klíčové. I v jiných místech, např. ve vzdělávacích kibucech, mi říkali, že úspěchem už je, aby děti řekly: „Židy/Araby sice nemám rád, ale tady Jákob/Mohamed je můj kamarád.“ Tedy aby se narušilo monolitní vnímání „toho Druhého“, což je mimochodem velmi důležitý termín v psychologii židovsko-arabského konfliktu a odkazuje právě k práci se stínem, jak ji popisuje před chvilkou zmiňovaná kabalistická kniha.
No a vnikají i mnohé neziskovky propojující obě strany, komunitní centra zaměřená na určité skupiny, např. na ženy. Jak kdysi řekla izraelská velvyslankyně v Česku, „nejubožejší z ubohých“ v Izraeli jsou beduínské ženy – chudé arabské ženy žijící v patriarchálních, často polygamních rodinách. Izraelci pro ně v oblastech, kde žijí, přímou akcí vytvářejí místa na univerzitách, kde se učí být sociálními pracovnicemi. Mají tak práci a uživí sebe a svoje děti v případě, kdy jsou vypuzeny nebo upozaděny manželem a jeho další manželkou. A zároveň pomáhají dalším ženám v komunitě.
Je mnoho podpůrných skupin, které pracují s traumaty na obou stranách. Oblíbenou metodou je nenásilná komunikace (NVC, non-violent communication) podle Marshalla B. Rosenberga. Mám v knize i na blogu rozhovory s lidmi z neziskovky Bojovníci za mír, kteří sdílejí traumata obou stran a hledají cestu soužití skrze nenásilí. Konají mnoho uměleckých performancí, pracují s psychodramatem, konstelacemi, sněním změny, vizemi míru. Velkou sílu má např. neziskovka Kruh truchlících rodičů, která spojuje rodinné příslušníky z obou stran, kterým někdo v konfliktu zemřel. Často si právě až ztrátou vlastního dítěte uvědomí, že násilí není cesta.
Doporučila bych taky film Cinema Sabaya, který skvěle popisuje dynamiku židovsko-arabské ženské skupiny, křehkou důvěru i vědomí, že „jaké si to uděláme, takové to budeme mít, na nikoho to nejde delegovat a nikam nejde utéct“. To je vlastně nejvíce fascinující na izraelské židovské i arabské společnosti: vědomí, že občanská odpovědnost je jen na nás. Izraelci již dávno pochopili to, co my se teprve učíme: že shora změna nepřijde a základem společenské stability je občanská odvaha a aktivita.
Blízkovýchodní konflikt, zdá se, ukazuje, jak jednotlivci i lidstvo potřebují pracovat se svou vlastní dosud nepoznanou temnotou. Diskutuje se o politických nebo vojenských řešeních, avšak válka rozehrává především neřešené konflikty lidských niter. Zopakujme v poslední době často zmiňovanou myšlenku C.G.Junga: Co zůstává v nevědomí, stane se osudem. Co v této souvislosti považuješ za nejpalčivější úkoly obou znepřátelených stran?
Jde především o změnu národních narativů, ve kterých „TI DRUZÍ“ hrají negativní roli. Izraelský židovský narativ zní, že se Židé vrátili po dvou tisících letech do své země a od základů ji vybudovali. Židovští extrémisté, kterých naštěstí – i když to vzhledem k současné vládě tak úplně nevypadá – není mnoho, k tomu ještě přidávají, že „Velkým Izraelem“ je i území nyní připadající Palestinské autonomii a že je otázkou času, kdy Židé obsadí i toto území. Odtud agresivní židovské osadnické hnutí, což rozhodně není nic pěkného a už vůbec ne politicky konstruktivního. Tento narativ tak úplně nepočítá s tím, že v zemi už bylo původní obyvatelstvo, i když pravdou je, že tehdy nebylo nijak národně uvědomělé.
Palestinský narativ zní, že Židé jsou evropští kolonizátoři stejně jako kdysi v 11. století křižáci, a ti s podporou „imperialistické Ameriky“ obsadili území, které jim nepatří a kde původním obyvatelstvem jsou pouze Palestinci. A stejně jako kdysi křižáci, i Židé budou brzy vyhnáni. Není náhodou, že v tomto narativu slyšíme ohlas sovětské propagandy, je tu dlouhodobá vazba. Pro Židy je samozřejmě tento narativ zraňující. Navíc není historicky faktický. Každopádně vnímám, že k překročení rozdělení a k vidění „TOHO DRUHÉHO“ je potřeba odstoupit od lpění na svém narativu. Což se děje právě u vědomých lidí na obou stranách. Možná jich stále není dostatek, aby se to plošně propsalo do fyzické reality, ale je jich dostatek na to, aby se – a to i s naší pomocí – zachránila fyzická pláň Izraele a Palestiny před úplnou destrukcí, jaká postihla např. sousední Sýrii. Když to řeknu úplně zjednodušeně: Židé potřebují pracovat na traumatu křivdy a Arabové na konceptu tzv. cti a hrdosti, které jim nedovolují vnímat pozitivně kompromis a přizpůsobit se dané situaci. Což mimochodem je naopak dovednost, kterou si za dva tisíce let vyhnanství byli nuceni osvojit Židé.
V mediálních textech nebo vystoupeních k tématu zaznívá také Einsteinův výrok, že problém nelze řešit na úrovni, na které vznikl, a že je třeba jít o úroveň výš. Skoro se až chce v této souvislosti navrhnout – ne už „oko za oko a zub za zub“, ale „láska nechť překryje mnohá přestoupení“. Oba tyto citáty narážejí na texty ze Starého zákona, a tedy vycházejí z dávné židovské moudrosti. Nepolitický, snad by se dalo říci duchovní přístup, zjevně prozatím chybí ve spektru běžně uplatňovaných možností řešení konfliktu. Nebo je někde přítomen?
Tento Einsteinův výrok platí univerzálně, i při řešení našich problémů… Ve válce na Blízkém východě je spirituální přístup nesmírně důležitý pro obě strany a objevuje se právě v občanských aktivitách. Izraelští občané neváhají tlačit na svoji vládu a své instituce. Zkušenost letošního roku ukázala, že jsou schopní demonstrovat každý týden po deset měsíců, když vnímají, že se děje nepravost ohrožující demokracii státu. A mimochodem, Nejvyšší soud, za jehož možnost zasahovat do parlamentní agendy Izraelci demonstrovali, je častým ochráncem práv menšin, včetně izraelských Arabů a Palestinců, např. když palestinskou půdu zabírají extrémní židovští osadníci. V aktivitách se občané, náboženští i sekulární, často odvolávají na rabínskou moudrost, citují nejen Hebrejskou Bibli (křesťanský „Starý Zákon“), ale i talmudickou literaturu věnující se společenské spravedlnosti. Rabínská, tedy náboženská, moudrost je prostě součástí DNA Izraelců, i když třeba už nejsou nábožensky praktikující. Je to velmi praktická spiritualita prověřená dvěma tisíci let přežití ve vyhnanství, takže je pro krizové situace jako dělaná. Akce izraelské armády, které jsou obvykle v médiích prezentovány jako akty pomsty („oko za oko…“), jsou vždy v pozadí doprovázeny pro veřejnost a média neviditelnými akcemi typu zpravodajského vyjednávání, diplomacie, aktivizace občanského sektoru v dobrovolnictví, a podobně. Takže to nebývá jednoznačně bojovné. Jak říká v mé knize psycholog Mooli Lahadem: „Jsme improvizátoři. Umíme pracovat se situací, jaká je. Možná, že za to může talmudické dědictví, které je pluralitní: nenabízí jeden recept, ale různé možnosti podle okolností. Talmudické texty nemají lineární myšlení, ale myšlení cyklické ve stylu ´A co když je možné ještě toto? Co kdybychom se na to podívali z jiného úhlu?´“
Tvoje kniha přináší četné inspirující příklady, kdy mnozí v Izraeli v souvislosti s trvale napjatou situací dělají věci, které se přihlížejícím mohou jevit naivní nebo absurdní, ale tvůrci zkrátka do těchto činů vtiskávají naději, že nějak se začít musí a že z nepatrných semen mohou vyrůst obrovské stromy. Jsi s protagonisty své knihy v kontaktu? Změnil se jejich pohled na věc teď, když po delším čase a v nečekané intenzitě vypukla skutečná válka?
Jsem s nimi v kontaktu. A jejich pohled se nezměnil. Oni vědí, kde žijí. A vědí, že je to dlouhá cesta. Když už se pro ni rozhodli, tak po ní jdou vytrvale. Víš, židovství má jiný pojem času než my. V Hebrejské Bibli, resp. v biblické hebrejštině, není čas dělen na přítomný, minulý, budoucí. Je jen dokonavost a nedokonavost. Židovství má hluboké kořeny a, mohu-li sáhnout do astrologické terminologie, také saturnský charakter. Saturn je Pánem Času. Prostě až to bude zralé, překážky samy padnou. Do té doby je potřeba pracovat, vytvářet strukturu budoucího, lepší formu, na energetické úrovni. Lidé, se kterými jsem mluvila, by to možná takto neřekli, ale svými postoji to naplňují.
Máš zkušenost – a sdílíš ji mimo jiné také ve svém Deníku ze své předposlední letní cesty – že jakkoliv je situace ve státě Izrael plná nepokoje a napětí, sama krajina této země je naopak plná klidu a vlídného přijetí pro ty, kdo její pozvání cítí. Jde o vhled vnímavé cizinky (v tomto životě do Izraele přilétáš z Prahy), nebo toto poznání běžně sdílí i domácí obyvatelé? Vycházím z toho, že to, co máme doma, někdy pro pocity každodenní všednosti neumíme ocenit.
Díky za tuhle otázku. Je to tak, že někdy nemusíme být zakořeněni doma, a naopak jinde jsme plně napojení. Já Izrael od začátku vnímám jako domov svojí duše, a tak mi tam jde propojení s přírodou a krajinou snadněji než v Česku. Také proto, že jsem výrazně teplomilný typ. Ale právě díky intenzitě izraelské krajiny jsem se naučila vnímat jemnost, malebnost, nenápadnou krásu české krajiny. Izrael mne učí po všech stránkách a toto nabyté poznání potom žiji v Česku. Co se týče samotných Izraelců, je potřeba pochopit, že mnozí z nich jsou přistěhovalci nebo potomci přistěhovalců, často z úplně jiných kultur a krajin. Představ si rodinu z Rostova na Donu, která se přestěhuje do Negevské pouště… Pro Izraelce je tedy velkou výzvou najít si k zemi vztah a zapustit v ní kořeny. Mnozí to nedají a odcházejí jinam. Navíc ekonomicky je život v Izraeli velmi těžký. Obecně je mnoho Izraelců od země, přírody a krajiny odpojeno, stejně jako mnoho Čechů v Česku. Moderní způsob života a „hodnoty“ včetně technologií a virtuálního světa tomu příliš nepomáhají. Mnoho ultraortodoxních Židů např. dodnes žije skrze své studium a reálie popsané v Talmudu znají lépe než přírodu ve vlastním okolí. Ale ti, kdo si vztah k zemi najdou, ho mají hluboký a takový, řekla bych, mlčenlivý. Nemluví, činí. V Izraeli jsou četné ekologické a ochranářské aktivity. Mnoho Izraelců také žije extrémně skromně, někteří dokonce v určitém „biblickém“ životním stylu, s kozami a ovcemi, s vlastní zahradou, jejíž opečování vyžaduje mnohem více energie než v Česku. Ještě bych opravdu přivítala, kdyby začali konečně recyklovat odpady, zvláště plasty.
Co v tomto smyslu přehlížíme u nás doma? Čemu se v České republice můžeme z konfliktu v Izraeli přiučit?
Stručně řečeno, přechod z teorie do praxe. U nás se často problémy řeší tzv. v hospodě. Hřešíme na to, že nejsme přímo ohroženi na životě a že to „nějak dopadne“. Často necháváme problémy vyhnít. To si Izraelci nemohou dovolit. Jejich cesta od brainstormingu nápadů k realizaci je opravdu krátká. Přitom si myslím, že my už máme také dost urgentních problémů, především v ochraně krajiny, vody, ovzduší, ochraně kulturního dědictví a občanské odpovědnosti. Dále se můžeme od Izraelců přiučit schopnosti komunikace. Ono to teď přes žhavý konflikt není tak vidět, ale Izraelci jsou opravdu jedineční ve schopnosti komunikovat a hledat domluvu, kompromis, společná východiska, v nejrozmanitějších skupinách. Jejich společnost je tak kulturně, nábožensky a etnicky pestrá, že by to ani jinak nešlo. My – opět – hřešíme na to, že jsme poměrně homogenní společnost. Ale například přehlížení romské komunity či rozdíl ve vztazích k cizincům ve městech a na venkově jsou varovným signálem, že i my se potřebujeme naučit konstruktivnímu dialogu. A v neposlední řadě bych připomněla, že právě kvůli mnoha historickým i stále živým traumatům se Izraelci naučili pečovat o svoji duši. Psychoterapie, práce s traumatem a posilování odolnosti je tam nutnost. Popravdě si myslím, že i u nás je to nutnost, jen si to nechceme přiznat a zbytečně terapeutickou pomoc shazujeme, nálepkujeme nebo i komplikujeme „povolenými oficiálními“ a „podezřelými neoficiálními“ přístupy.
Svou veřejnou přednášku o Izraeli pojmenováváš „Izrael a Blízký východ: Kolébka a memento naší kultury“. Kolébka je jasná. Co přesně míníš tím mementem?
Memento je varování. A Izrael je svojí intenzitou, kde je vše vidět naplno a s předstihem, varováním, jak může náš svět dopadnout, když nebudeme pracovat na našem vnitřním a následně vnějším míru. Hebrejsky i arabsky se řekne mír „šalom – salam“, má to stejný kořen. Kořen ŠLM znamená celistvost, harmonii. To je výzva pro nás všechny. Konflikt v Izraeli není „tam daleko“, protože Izrael je Srdcem naší kultury. Odráží i naše konflikty, naše třecí plochy kulturní, náboženské, etnické. Z energetického úhlu pohledu kdyby byl v Izraeli mír – pro což má opravdu ta země a krajina plné předpoklady a dary, vždyť si ji zvolili za své pozemské působiště i takoví duchovní Mistři jako byli Ježíš a Máří Magdaléna! - tak je mír v celém světě. Co v nás tohle sabotuje? To je ta otázka, která by nás měla zajímat. A druhá: Jak můžeme každý sám za sebe přispět, aby tam, a tedy všude, mír byl? Jak můžeme pracovat na své vnitřní celistvosti a harmonii a nenechat se vtahovat starými silami do již ohraných smyček duality a boje? Tady je prostor pro nás všechny, jak můžeme sami za sebe pracovat. Jak říká umělec a geomant Marko Pogačnik: „Bitva v Izraeli a Palestině je bitvou ve středu našeho světa. Kosmický potenciál přítomný v Izraeli a Palestině je tak cenný, že následky války mají hluboké dopady na celý osud lidstva. Skrze tuto válku se ukazuje náš strach a odpor proti celistvosti lásky. V našem omezeném vnímání to vypadá, že nelze dosáhnout mírového světa. Otočením světa zevnitř ven ale situaci zcela otevřeme. Gaia nás objímá a říká nám, že musíme splnit úkol: otevřít se universální lásce uvnitř nás, aby mohla být zrozena nebývalá éra míru na celém světě.“
Děkuji za rozhovor.
Prosinec 2023
KNIHU „JAK NAPRAVOVAT SVĚT“ SI MŮŽETEOBJEDNAT PŘÍMO U AUTORKY NA ADRESE terezie.dubinova@oheladom.cz |
Mgr. Terezie Dubinová, PhD., hebraistka a kulturoložka, autorka knih mj. Ženy v Bibli, ženy dnes, Jak učit o holokaustu, Kořeny ženské spirituality a Jak napravovat svět: Rozhovory s inspirativními Izraelci. Spoluzakladatelka ops Baševi pečující v letech 2000 - 2020 o jičínskou synagogu a židovský hřbitov. Více na www.oheladom.cz
PhDr. Eva Labusová se věnuje poradenství, vzdělávání a publicistice v oblasti rodičovství, výchovy a vztahů. Zaměřuje se zejména na problematiku citové vazby, mezigeneračního přenosu a propojování psychoterapie a spirituality. Více na www.evalabusova.cz.
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
