PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Stát ať hraje roli manažera, nikoliv poručníka

Rozhovor s Terezou Podhorskou, koordinátorkou projektu EQUAL při o.s. Aperio

Čím se projekt EQUAL zabývá?

Obecně řečeno jde o boj s nerovností a diskriminací na trhu práce, a tedy o prosazování principů rovného zacházení do každodenní praxe. Protože sdružení Aperio se zabývá rodinou, jde nám zejména o rovnost mezi muži a ženami, resp. matkami a otci, a to ve všech oblastech týkajících se slaďování pracovního a rodinného života. Naší konkrétní snahou je realizace modelového programu, v němž jde o zajištění co nejlepších podmínek jak pro zaměstnané rodiče, tak pro zaměstnavatele. Oba tábory prozatím rozděluje jakási nedůvěra, obě tyto skupiny jako by u nás pořád ještě stály proti sobě, což ale přece není správné. Vzájemně se potřebují a jedna bez druhé nemůže existovat. Je potřeba umožnit vzájemné soužití a spolupráci tak, aby to bylo oboustranně přínosné. Všichni, kteří pečují o děti, dělí svůj život do dvou hlavních sfér - rodinné a pracovní, a každá z nich na nás klade své specifické nároky. Balancování není snadné, je ale nutné, a pokud se nám nedaří, má to silně negativní dopad na život náš i našich dětí.

Mluvila jste o vzájemné nedůvěře mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Co jste měla přesně na mysli?

Zaměstnavatel by neměl pochybovat o tom, že i zaměstnanec-rodič má velký pracovní potenciál a že je schopen odhadnout svoje možnosti. Že za svěřené úkoly přijímá plnou zodpovědnost. A ze strany zaměstnance by mělo platit, že přijme jen takovou práci, kterou bude schopen splnit, že bude pracovat s opravdovým nasazením a že bude vůči svému zaměstnavateli loajální. Pokud bude např. pracovat z domova, tak toho nebude nějak zneužívat. Možná jde do jisté míry i o generační problém - ti, kdo ještě pamatují dobu, kdy se pracovní doba spíše jen odseděla, jsou na tom jinak než mladší lidé, pro které samostatná práce zadávaná v konkrétních úkolech a termínech nepředstavuje problém.

Jaké další zádrhele na české cestě slaďování pracovního a rodinného života jste vytipovali?

Především malé využívání opatření, jež by slaďování umožňovala. Zkrácené pracovní úvazky, klouzavá pracovní doba nebo i dotace státu pro firmy zaměstnávající ženy s malými dětmi pořád ještě nejsou běžné a často ani legislativně ošetřené. Pracovní prostředí není k rodině přátelské a stát to zatím příliš nezajímá. České firmy jsou ke změnám motivovány jen minimálně a dobré příklady přicházejí spíš od firem zahraničních. Navíc impulsy ke změně přicházejí téměř výhradně ze strany nestátních organizací. Kromě Aperia jde např. o brněnské Národní centrum pro rodinu, Český helsinský výbor, Český svaz žen, oddělení Gender při Sociologickém ústavu AV atd.

V evropském srovnání patří ČR mezi země s nejnižšími podíly dětí mladších 3 let v institucích denní péče o děti. Do nedávna jsme se tím jako země chlubili, nyní jsme, zdá se, spíš na pranýři, protože ve srovnání s ostatními zeměmi EU máme nejhorší návratnost žen po rodičovské dovolené na trh práce. Momentálně probíhá veřejná diskuse o tom, zda je, nebo není nutno respektovat hranici cca tří let dítěte, o níž dětští psychologové hovoří z hlediska možnosti svěřit dítě do péče mimo rodinu jako o přelomové. Jaký názor v této otázce zastává sdružení Aperio?

Já osobně i ostatní v Aperiu si uvědomujme, že tato otázka je opravdu důležitá a jsme si vědomi toho, že doba okolo tří let je zlomovým okamžikem ve vývoji. Dítě má najednou potřebu zapojit se do širšího prostředí mimo svou rodinu, a zejména mezi své vrstevníky. V tomto směru bych vývojovým psychologům důvěřovala a také moje osobní zkušenost s vlastními dětmi mi potvrzuje, že hranice tří let je plus mínus správně stanovena. Nelze ji ale brát striktně. Některé děti jsou pro školku zralé již ve dvou letech, jiné ani dlouho po třetích narozeninách. To nic nemění na tom, že některé matky potřebují nebo chtějí umístit dítě do institucionálního zařízení již dříve, ale nemohou, protože nemají kam. Přitom často nežádají celodenní hlídání, ale třeba jen dvě hodiny denně - takové krátké odloučení od matky dobře snášejí už některé děti na roce. Takže myslím, že je nutné nedávat rodičům přesné instrukce, ale umožnit jim, aby situaci svou i svého dítěte mohli individuálně posoudit a v případě, že hlídání pro dítě potřebují dříve než ve třech letech takovou možnost měli. Odvolala bych se tady na celkovou filozofii naší společnosti - jsme přece zvyklí vybírat si obdobným způsobem všechno možné, tak proč by v otázce hlídání dětí nebo návratu do práce možnost volby měla chybět?

Tedy se domníváte, že institucionální hlídání pro dětí do tří let věku by mělo být běžně dostupné?

Ano, taková možnost by měla být k dispozici. Ale samozřejmě předpokládám, že by se týkala menšiny případů, jako např. dětí osamělých rodičů nebo rodičů s mimořádnými pracovními povinnostmi. Přitom by mělo platit, že rodiče budou ke svému rozhodování přistupovat zodpovědně a že budou mít o potřebách svého dítěte základní povědomí, takže když to jen trochu půjde, budou volit takové formy hlídání, které budou pro dítě nejvhodnější. Ideální je, když dítě do tří let zůstane v péči rodiny, takovou možnost ale každý nemá a rodiče hledají alternativy. Dnes to funguje tak, že musí platit soukromníkům, ať už agenturám nebo jednotlivcům. Jde o dosti vysoké částky a často se platí na černo, navíc není zajištěna kvalifikace hlídajících osob. Jde tedy i o to služby hlídání o děti mladší tří let zlegalizovat a zprůhlednit.

Na jednu stranu chceme od státu, aby zajistil dostupnost hlídání pro děti mladší tří let a umožňoval ženám rychlejší návrat do práce, na druhou, aby rodičům připomínal důležitost pobytu dítěte raného věku v rodinném prostředí. Nejde o silný střet zájmů?

Není to snadná situace, ale stát tu není od toho, aby za občany dělal jejich rozhodnutí. Důležité je umožnit volbu.

Aby volba mohla být dobrá, musí být informovaná. Vědí dnes rodiče, co všechno je během raného vývoje dítěte ve hře?

To je samozřejmě silně individuální. Ale na základě svých zkušeností jsem v tomto směru optimistická, protože např. ve svém okolí nebo i mezi klienty a klientkami Aperia vidím fantastické rodiče, kteří o své volbě důkladně přemýšlejí a snaží se nic nezanedbat. Zároveň ta volba nebývá snadná, protože do práce se nevracíme jen pro radost, ale také proto, abychom uživili rodinu. Samozřejmě, že existují i rodiče, kteří se o děti pořádně nestarají, a takoví budou případné nabídky hlídání do tří let zneužívat a nebudou jednat v zájmu dítěte. Ale to už jsme opět zpátky u osobní svobody a zodpovědnosti a ty by neměl nikdo zvnějšku ovlivňovat. Je potřeba dát lidem informace a využít k tomu všech možností včetně nejrůznější osvěty a médií, ale není přípustné lidem přikazovat. Stát nemůže být poručníkem, nýbrž prostě jen manažerem, který zorganizuje vyhovující, bohaté, odborně i legislativně garantované a dostupné vnější podmínky volby.

Jak hodnotíte nově zavedenou vícerychlostní rodičovskou dovolenou?

Věřím, že odpovídá snaze umožnit volbu. Díky bohatším možnostem budou lidé více přemýšlet o tom, jaká podoba slaďování vyhovuje právě jejich rodině a zvláště ženám snad připomene, že přes všechnu radost z miminka je třeba myslet i na to, jak se aspoň trochu udržovat v kontaktu se svou profesí. Úplně z ní vypadnout na mnoho let může znamenat, že už se ke své původní práci nikdy nevrátíme. A většina žen se dnes chce realizovat i v jiné než jen rodinné sféře, což nakonec prospívá nejen jim samým, ale také jejich rodinám a společnosti vůbec.

Tereza Podhorská se narodila roku 1971 v Praze. Dětství prožila na venkově a mládí v oddílech. Vystudovala Filozofickou fakultu UK, obor etnologie s přesahem do gender studies a psychologie. K životu potřebuje řád přírody, vychovává dvě dcery.

Více informací:
www.aperio.cz
článek Sociální reforma: Rady pro rodiče
anketa Hranice tří let: přirozená potřeba, nebo dogma?

Vyšlo v časopise Rodiče 1-2/2008

Zpět na seznam rozhovorů

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti