Spontánní porodní prací rodí ženy Rozhovor s Veronikou Hotovou Veronika Hotová je soukromá porodní asistentka, laktační poradkyně a maminka dvou dětí. Za základ své profese považuje znalosti a vědomosti získané během studia a následné praxe, ale její každodenní práce ji přesvědčuje o tom, že to samo o sobě nestačí. Při péči o těhotné a rodící ženy totiž nejde jen o poskytování odborné zdravotnické péče. Jde i o umění podporovat ženy v jejich jedinečné schopnosti přivádět děti na svět a umožnit jim při porodu zrodit i sebe samé, jako dospělé ženy a matky. Tohle umění porodní asistence je třeba posilovat i v českých porodnicích. Veroniko, můžete našim čtenářkám vysvětlit, čím se liší práce samostatné porodní asistentky od práce porodních asistentek v běžném zaměstnaneckém poměru? Největší rozdíl je především v čase, který porodní asistentka spolu s čistě osobním přístupem ženě věnuje. Každá konzultace trvá cca 45 - 60 minut a jejich četnost závisí především na těhotné ženě a jejích potřebách. Porodní asistentka je kdykoliv k dispozici na telefonu a může za ženou přijet domů, nebo žena jezdí za porodní asistentkou do její ordinace. Během návštěv v těhotenství se mezi nimi buduje vzájemná důvěra. Porodní asistentka poznává ženu, jejího partnera, jejich děti a případně i další členy rodiny. Porodní asistentka je oporou, poskytuje ženě odborné informace, pohlíží na ni nejen z fyzické stránky, ale zajímá ji také psychika ženy. Probírá s ní její osobní i rodinnou anamnézu, předchozí těhotenství a porody, taktéž porody žen v její rodině a vliv těchto prožitků na psychiku a následný porod. Ina May Gaskin, legendární americká porodní asistentka a držitelka alternativní Nobelovy ceny Right Livelihood Award, tvrdí:"Ti, kdo ženě při porodu pomáhají, mají za úkol uvolnit a odkrýt její vnitřní sílu. Standardní prostředí mnoha porodnic ruinuje původní ženskou schopnost rodit děti pro svou netrpělivost a rutinní opatření. Zabijáky normálního porodu jsou spěch, hluk, narušování soukromí, zbytečné pokyny či povely a také strach. Základním předpokladem normálního porodu je dostatek času a empatie těch, kdo ženě při porodu pomáhají." Jak jsou na tom podle vaší zkušenosti současné české porodnice? Jako zásadní vnímám to, že se při porodu v porodnici často potkají do té doby neznámí lidé. Žena s partnerem přicházejí do neobvyklého prostředí a potkávají tam porodní asistentky a lékaře, kteří jsou pro ně cizí. Je těžké cítit se uvolněně, bezpečně a intimně v cizím prostředí s cizími lidmi. Hodně žen v České republice bohužel vnímá porod především jako lékařskou událost. Ženy se často samy staví do pozice, že porodnímu procesu nerozumějí, a tedy potřebují zdravotníky, aby o jejich porodu rozhodovali a vedli jej. Může pak snadno dojít k tomu, že pečující personál přebírá kompetence, které by měly náležet samotným ženám. Možnost rodit se svojí porodní asistentkou, kterou žena zná a navštěvuje ji v průběhu celého těhotenství, vnímám tedy velmi pozitivně. Navázaly spolu za tu dobu osobní a důvěrný vztah, který je při porodu skutečně důležitý. Přece ale už přibývá rodiček, které vědí, co chtějí. Přinášejí si do porodnice porodní plán. A jde jim hlavně o atmosféru při porodu, o způsob zacházení… Problém je v tom, že pokud přijde do porodnice žena, která odmítá běžnou rutinu, personál z toho bývá zmatený i zklamaný. Se sebevědomými rodičkami neumí vždy spolupracovat, a proto se snaží kontrolu nad porodem získat zpět, často opakovaně. Ženě se třeba neustále nabízejí vnitřní vyšetření, monitory, léky na zmírnění bolesti či zlepšení kontrakcí, něco na zrychlení porodu, změkčení porodních cest atd. Většina žen, a to i těch předem dobře připravených, v tom tlaku a nezvyklosti situace nakonec k ledasčemu svolí. Pokud nesvolí, může personálu připadat taková žena "divná", mohou dokonce pronášet nevhodné komentáře. Rodící žena je vystrašená a nejistá, přestává si věřit a hlavně už chce mít porod za sebou. Kontrakce buď slábnou, nebo - pod vlivem umělého oxytocinu - začnou být nesnesitelné. Pak přichází na řadu nějaký ten lék proti bolesti a porod již není přirozený, ale léky řízený. Rodící žena se pak obvykle stáhne do sebe, připadá si nemožná, cítí bezmoc a smutek. Při takovémto způsobu porodu skutečně často vznikají komplikace, které je třeba řešit, a to opětovně posiluje vědomí lékařů, porodních asistentek, matek i celé veřejnosti, že porod už zkrátka není přirozenou událostí v životě ženy a že je to naopak život ohrožující situace, kterou je nutné svěřit zdravotníkům. Rutina, strach a potřeba kontroly tedy likvidují přirozenou schopnost žen přivádět na svět děti, jak o tom mluví paní Gaskin? Ze své praxe v porodnici vnímám, že moderní porodnice jsou opravdu plné strachu a nejistoty z přirozenosti. Při porodu se dělají rutinní vyšetření a zásahy, které ženu v přirozeném porodu ruší, ale pečujícímu personálu pomáhají v hodnocení porodu, dodávají jistotu a kontrolu nad celým procesem. Rodící ženy rušíme dotazy na kvalitu a intenzitu kontrakcí místo toho, abychom je podporovali, tiše sledovali a vnímali rytmus jejich porodu. Strach a nejistota personálu přichází kromě situací ohrožení života ženy nebo dítěte paradoxně i v situacích, kdy je rodící žena sebejistá, ponořená do procesu porodu a rodí zcela spontánně bez jakýchkoliv zásahů a rady personálu nepotřebuje. Ženám nedůvěřujeme a nedostatečně je podporujeme v jejich přirozené schopnosti rodit děti. Říkáme jim, jak se mají pohybovat, jak dýchat, jak a kdy mají tlačit, a nebereme vážně to, co nám říkají, co cítí a vnímají. Tím myslím situace, kdy z chování ženy je zřejmé, že přešla do jiného stavu vědomí a porod dítěte se blíží. Žena se volně pohybuje, zaujímá polohy, vydává zvuky… Tedy neleží na porodní "koze". V této chvíli do porodu vstupujeme a nutíme ženám zaběhlé vzorce dýchání a tlačení a především nejběžnější porodní pozici na zádech s nohama ve vzduchu. Neliší se v tomhle přece jen přístup lékařů a porodních asistentek? Obecně samozřejmě ano. Porodní asistentky by měly z podstaty své profese poskytovat péči ženy ženě, empatickou, trpělivou, ušitou na míru. Měly by podporovat přirozený průběh porodu, dodávat ženě sebevědomí a dokázat jí ulevit od bolesti masáží, aromaterapií, podpořit porod homeopatiky, vhodnou polohou, teplou sprchou nebo vanou. Jenže na to v porodnicích prostě často není čas a prostor. Asistentky často dodržují nevhodné rutinní postupy a považují to za nezbytné pro porod a pro ženu a její dítě za blahodárné. Lékař často přichází až v závěru porodu pouze na samotné vytlačení dítěte. Najdou se samozřejmě dnes už laskavější porodnice, ale normou jsou u nás pořád zásahy a urychlování porodu, řízené tlačení, nástřih, netrpělivost při vybavování dítěte z ženina lůna i následný aktivní porod placenty. To je obrovská škoda. Ženám se nedostává patřičné podpory a bez ní ani potřebného mateřského sebevědomí. Neodcházejí z medicínsky řízených porodu posíleny, není jim umožněno, aby se vlastní aktivní porodní prací vnitřně zrodily jako matky. Poslední desetiletí pozorujeme v západních zemích probíhající souboj mezi různými náhledy na poskytování porodnických služeb. Jak připomínal Marsden Wagner, existuje trojí možnost: Některé země nabízejí vysoce medikalizovanou péči zdůrazňující úlohu lékaře a umenšující úlohu porodní asistentky (např. USA, Irsko, Rusko, Francie, Belgie, Brazílie, Maďarsko, a ano, Česká republika). Pak je tu humánní přístup s výraznou, autonomní úlohou porodní asistentky a s podstatně nižší statistikou intervencí (Holandsko, Nový Zéland, skandinávské země). A nakonec máme kombinovaný přístup (Velká Británie, Kanada, Německo, Japonsko či Austrálie). Vždycky záleží na tom, zda právní řád dané země chápe vztah porodníka a porodní asistentky jako vztah z hlediska dohledu a právní zodpovědnosti hierarchický, anebo na sebe navazující a kolegiální. Jak vnímáte situaci mezi lékaři a porodními asistentkami, případně mezi názorově různě nastavenými porodními asistentkami v České republice? Tyto vztahy vnímám v současnosti jako velmi složité. Záleží vždy na osobnosti konkrétní porodní asistentky, lékaře či lékařky, na jejich znalostech a praxi. Přístup ovlivňují také zkušenosti dané porodnice s osobami, které ženy k porodům doprovázejí. Doprovázím ženy k porodům do různých porodnic jako soukromá porodní asistentka a ne vždy je chování personálu vstřícné a respektující. Setkala jsem se i s nepochopením, proč ženu k porodu doprovázím a čím jsem jí tam platná? Porodní asistentky mi dávaly najevo, že je svou přítomností znervózňuji, byly nekomunikativní a odměřené. Lépe a vstřícněji se ke mně chovali lékaři. Nejsou takoví naštěstí všichni a díky tomu mám i spoustu pozitivních zkušeností. Vnímám také, že se porodnice i konkrétní zdravotníci stále více snaží ženám vyhovět v jejich představách o porodu a poskytují jim odbornou, přesto citlivou a empatickou, péči. Pozitivním příkladem je moje spolupráce s teplickou porodnicí. Od dubna tohoto roku zde působím jako externí porodní asistentka. Mohu sem tedy přijet se svou klientkou k porodu, pečovat o ni v průběhu celého porodu a v případě, že je vše fyziologické, porod osobně vést. Personál respektuje porodní přání žen a podporuje přirozený porod. Žena může s mojí asistencí porodit v pozici, která jí vyhovuje. Pokud si to žena přeje, ihned po porodu probíhá bonding s miminkem a nechává se dotepat pupečník. Máte vysvětlení, proč někteří zdravotníci na vás reagují tak negativně? Porod jsme všichni osobně prožili a hodně z nás zažilo samo, ať už v roli dětí nebo matek, samo na sobě právě takový "ukradený" porod, k němuž patřily vnější zásahy, rutina i následná separace dítěte od matky. Tento prožitek považujeme za normální, zatímco potřebu přirozeného porodu bez zásahů a s neoddělováním matky od dítěte vnímáme jako rozmar a přecitlivělost současných žen. Takové popírání a odpor bývá součástí traumatizovaného chování. Prostě raději důležitost normálního porodu popřeme, aby nás vědomé nebo i nevědomé vzpomínky tolik nebolely. Ve společnosti zatím není dostatečná pozitivní zkušenost s přirozenými porody. Toto se odráží na celkovém vnímání mateřství - včetně zachovávání stereotypů dříve běžné tak zvané studené výchovy - namísto uplatňování kontaktního rodičovství. Pomáháme-li ženám při porodu, je třeba mít tyto zážitky v sobě zpracované, jinak nemůžeme být dostatečně profesionální a empatičtí. Nelze k rodící ženě přistupovat způsobem "když jsem tak porodila já a přežila jsem to, ona to zvládne také". Nestačí už porod vnímat jen z úhlu, aby se dítě narodilo živé a zdravé a matka také přežila, a zároveň poškozovat psychiku žen a dětí prováděním nevhodných a nebezpečných výkonů a postupů. Co česká společnost a české porodnictví potřebují, aby se porod stal posilující událostí? Potřebujeme silné vědomé ženy, které budou umět citlivým, ale důsledným způsobem prosadit svá práva a potřeby při porodu. A také větší povědomí široké společnosti o tom, že snaha žen o humánní porodnictví vyplývá ze snahy prožít porod jako posilující událost a vyhnout se zbytečným zraněním. Ideální je, když tyto ženy vyjadřují svá přání a práva jednoznačně a sebevědomě a nemusí s personálem porodnic bojovat a obhajovat své kompetence. Když při porodu prostě přirozeně prokazují svou schopnost samostatně porodit a ochránit své dítě. Chování takových žen je inspirující a ozdravující pro ty, kdo přihlížejí, pro děti, které se rodí, a pro celou společnost. Stává se, že žena k takové vnitřní síle dojde po předchozím nepodařeném porodu? Že si při prvním porodu v porodnici uvědomí, co je ve hře, a na příští porod se důkladněji připraví, včetně pečlivého výběru poskytovatelů péče a místa porodu? Ano, stává se to poměrně často. Hodně žen, které mě vyhledají, si přejí mou péči v těhotenství a při porodu především proto, že nemají dobré zkušenosti z předchozích těhotenství a porodů. Vadí jim neosobní přístup, nedostatečná komunikace mezi světem zdravotníků a těhotných žen a také nepružnost současného systému péče o těhotné. Každá zkušenost nás utváří a posouvá dál, ovlivňuje naši osobnost a přináší otázky a úvahy. Porodní asistentka může ženě pomoci pochopit, co ovlivnilo průběh a výsledek předchozích porodů. Podporuje ji ve snaze porodit přirozeně a předejít komplikacím. Využívá k tomu nejen poznatky současné medicíny a psychologie, ale také znalosti a zkušenosti starých porodních bab, homeopatii, aromaterapii a bylinky. Více o Veronice Hotové se můžete dozvědět na jejích webových stránkách http://www.tvujporod.cz/ Časopis Rodiče, září 2014 |
Vývoj člověka od narození Na cestě ke spokojenému porodu Deprese a trauma Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment AZ RODINA.cz |
|
Copyright © 2006-2024 Eva Labusová / Design: Jiří Drozen / Správa webu: Tomáš Weishaupt | ||