PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Možná je to hlas z mého dětství…

Rozhovor s Veronikou Vieweghovou

Veronika Vieweghová (34) je původním povoláním zdravotní sestra. Po studiích pracovala rok na interním oddělení nemocnice v Litoměřicích, poté strávila téměř dva roky v Německu v roli soukromé pečovatelky velmi staré paní. Poněkud drsná zkušenost a ovládnutí němčiny ji pak na čas přivedly k práci ve dvou zahraničních firmách, až se v roce 2002 vdala za spisovatele Michala Viewegha. Brzy na to se zabydlela i v roli maminky dvou dcer - Sáry (6,5) a Báry (4,5). Rodičovskou dovolenou tráví aktivně, o čemž svědčí i následující rozhovor.

Bára a Sára nechodí do běžné školky a školy. Jaké výhody spatřuješ v domácím vyučování?

Jedním z hlavních důvodů pro naše rozhodnutí učit děti doma bylo, že vzhledem k manželově profesi hodně cestujeme. Holky by tak často přišly o velký kus výuky, a stejně bychom doma museli leccos dohánět. Takhle máme více volnosti i možností. Sára s Bárou mohou např. dopoledne, kdy je tam volno, chodit na tenis, okolo poledne se učit, a odpoledne zajít na kroužky bez obav, že si nestihnou napsat úkoly. Osobně nejsem zastáncem domácích úkolů pro malé děti, myslím, že současné děti toho mají už tak hodně naloženo, a rodiče také. Když se doma všichni sejdou v průměru okolo páté večer, měli by si dle mého názoru spolu hlavně povídat a hrát.

I domácí škola přece ale ukládá nějaké povinnosti a má svůj řád.

Samozřejmě. Máme naši domácí školu pravidelně. Při současném stáří dcer nám stačí jedna až dvě hodiny soustavné výuky denně a během nich se dcerám opravdu usilovně věnuji. Ze statistik vím, že ve třídě plné dětí se učitelka během čtyř vyučovacích hodin může každému z nich individuálně věnovat asi 7 minut. Navíc naše učení není jen sezení u stolu a psaní či počítání. Jezdíme také do muzeí, do kin a na výlety - podle toho, co právě potřebujeme vzhledem k našemu učebnímu plánu. Nedávno jsme např. pracovaly na projektech Vesmír, Vznik Země a Pravěk, a tak se nám hodilo, že v Národním muzeu byla zrovna zahájena výstava "Příběh planety Země". Naše domácí škola je také praktická. Když například vaříme nebo pečeme, nechám Sáru, ať předčítá recept, přináší a odnáší suroviny nebo napíše seznam na příští nákup.

Být vlastním dětem matkou i učitelkou je pořádná porce práce navíc. Co je nejtěžší?

Přiznávám, že je pro mě nejnáročnější připravovat pro děti materiály. Hodně vycházím z Montessori pedagogiky a mnoho pomůcek si vyrábím sama nebo s dalšími maminkami ze Sázavy, které učí děti doma. Na projektu Pravěk jsem dělala asi tři týdny. Každý večer jsem byla na internetu a stahovala si různé informace, nakoupila plno knížek, dívaly jsme se na film Cesta do pravěku nebo na dokumenty BBC o dinosaurech. Měla jsem z toho ale nakonec dobrý pocit a opakovaně jsem si říkala, že ve škole by to téma holky asi takto podrobně neprobíraly.

Nemáš strach, že jim jiná témata naopak utečou?

Osnovu probírané látky pro 1. a 2. třídu mám od paní ředitelky z naší základní školy.To mi dává představu, co se v běžných školách učí a kam je třeba napřít pozornost. Práce navíc mám samozřejmě hodně. Má to ale i své klady. Díky domácímu vzdělávání totiž i mně samotné dodatečně docházejí souvislosti, které jsem ve škole nepostřehla nebo nepochopila, protože předměty na sebe dost dobře nenavazovaly. Je to velké plus i pro mě.

Jsi též ředitelkou mateřského centra v Sázavě. Co tě nejvíc těší a trápí tam?

Velmi mě těší, že po roce a půl se k nám maminky už naučily chodit, vyhledávají nové kroužky a některé pravidelné akce mají větší účast než v loňském roce. Zároveň jako snad každá malá neziskovka trpíme nedostatkem financí, obzvlášť teď, v době krize, takže pořád hledáme aktivní maminky, které jsou ochotny se zdarma nebo za nepatrnou odměnu na chodu centra podílet. Pak mě tím víc mrzí, když rodiče v Sázavě nejeví patřičný zájem o besedy nebo přednášky, které pro ně na různá - a pro mě zajímavá - témata pořádáme. To mi vrtá hlavou, jak vzbudit u našich lidí větší zájem o společenský a veřejný život.

Původním povoláním jsi zdravotní sestra, nyní ještě dokončuješ výcvik pro práci duly. Jak jsi přišla k této práci?

Po škole jsem chtěla jít na porodní asistentku, ale nechtělo se mi už další dva roky studovat. Toužila jsem být samostatná a vydělávat, abych byla finančně méně závislá na mamce. Asi jako většinu dul mě k jejich práci přivedly moje vlastní porody. Obě holčičky jsem rodila ve Vrchlabí, ještě v éře "za primáře Kavana", a byla jsem tam velmi spokojená. Ač byly oba moje porody na můj vkus trochu dlouhé, byly prostě krásné. Jenže já jsem pak zjistila, že takovou pozitivní zkušenost se mnou vlastně žádná moje kamarádka ani známá nesdílí! Cítila jsem se za svoje skvělé zážitky z porodu až trapně. Pak jsem se dozvěděla o dulách a následně o kurzu a bylo nesmírně posilující zjistit, že se svými postoji k porodu zdaleka nejsem tak sama, jak jsem si myslela.

Jak vnímáš současné diskuse o budoucnosti českého porodnictví?

Jsem přesvědčená, že každá žena má právo na to, aby se s ní v porodnici jednalo s úctou a respektem vůči jejím přáním. Že by měla dostat možnost mít své dítě stále u sebe a nebýt vystavena zbytečným, třeba jen rutinním, úkonům. Vím, že je možné zažít krásný nefarmakologicky vedený normální porod, ten ale potřebuje hlavně čas a klid. A pokud to leckde v naší zemi dosud není dostupné, je něco špatně a je třeba s tím něco dělat. Hlavně asi na poli předávání informací mezi ženami. Od nich totiž případné změny asi vyjdou, protože zdravotníci jsou příliš ponořeni do svých stereotypů a do problémů ve zdravotnictví jako takovém.

Na to, že máš na starost péči o rodinu i velký dům, si navíc "nakládáš" hodně dalších závazků a aktivit. Proč?

To by s tebou souhlasil můj manžel, že si toho nakládám až moc. Ale já nemohu jinak. Možná je to hlas z mého dětství. V naší velké rodině bylo zvykem hodně pracovat. Měli jsme ještě před revolucí malé pole, kde jsme se všichni po pracovní době scházeli a dělali třeba až do noci, a druhý den ráno hned zase nastoupili do zaměstnání. Já jako nejstarší jsem hlídávala všechny sourozence i sestřenice a bratrance. Takže jsem zvyklá. Kromě toho se moje aktivity na sebe nabalují nějak samy od sebe. Jezdím na různé semináře - k domácímu vzdělávání, k vedení Mateřského centra, k různým tématům týkajícím se dul, porodů či kojení.. . A tam se dozvídám zase o dalších věcech, které mne zaujmou.

Takže jde ještě o to udělat výběrem aktivit občas radost také manželovi…

Můj manžel mě podporuje ve všech aktivitách, které dělám, mimo jiné finančně. Snažím se spravedlivě rozdělovat svůj čas mezi rodinu a "moje" aktivity. I on sám je velmi vytížen, takže hledáme uspokojivé kompromisy. A vzájemně si rozšiřujeme obzory. Já jemu třeba v otázkách porodu, on mně ve světě knih. Díky Michalovi jsem měla před dvěma lety možnost našeho společného čtení na akci "Celé Česko čte dětem" v pražském kostele sv. Anny. Ten projekt mě tak nadchl, že jsem jako vůbec první akci v našem mateřském centru zorganizovala právě veřejné čtení, a od té doby ho pořádáme pravidelně. Stala jsem se koordinátorkou kampaně pro okres Benešov. Mám zkrátka stále co dělat, ale baví mne to, a možná si tak nevědomky připravuji půdu pro dobu, kdy mě už moje dcery nebudou tolik potřebovat. Všichni víme, že to přijde dřív, než se nadějeme.

Vyšlo v časopise Miminko 3 2010

Zpět na seznam rozhovorů

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu