PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Viděné i skryté části míru a války

Text: Petra Kruntorádová

Profilujeme se od začátku jako apolitický časopis. Dvakrát třikrát nám to ze začátku „ujelo“ a nějakou reportáží či rozhovorem jsme „štrejchli“ téma politikos… a nevyplatilo se to. Politická témata jsou třaskavina, sůl do rány našich nevědomých zkušeností a olej, který přilíváme do ohně. Aspoň z mé zkušenosti a z mého vidění světa. A tak, když jsme byli dotázáni, zda bychom neuveřejnili rozhovor psychoterapeutky Evy Labusové s naší spolupracovnicí hebraistkou Terezií Dubinovou o konfliktu mezi Izraelem a Palestinou z pohledu kolektivní psychologie, musela jsem říci NE. I když veškeré mé nitro by jednoznačně souhlasilo: ANO, ANO, ANO! Ale věděla jsem, že pro celek to není dobré. Ale proč vlastně ne? A tak vznikl nápad. (Protože mi to celé nedalo spát.) Udělaly jsme s Terezií a Evou takový docela obyčejný rozhovor o míru. O míru, který může existovat i politice navzdory, neboť se domnívám, že mír tu byl dříve. A pokud ho zvládneme tak, že dočtete až do konce bez toho, že by se vaše nadledvinky začaly bouřit, tak vás na konci našeho povídání čeká i odkaz, kde si na internetu můžete přečíst i ten původní rozhovor, kterému jsem pro náš časopis řekla NE!

Co se vám vybaví při slově MÍR?

Terezie: Nejprve vnímám vibraci hlásek. „Mmmm“ je primární mateřská hláska. Uzemňuje nás a hýčká v bezpečné náruči. „Iiii“ je, jak říká izraelská zpěvačka a řečová kouzelnice Victoria Hanna, hláska Božství - maličký skrytý bod, který se může rozšířit v nekonečných kruzích. A „rrr“ je pěkně důrazné a dynamické. Takže jde o kombinaci našich základních potřeb – bezpečí, tajemství Božství a dynamiky vývoje. A co se týče obsahu – potřebujeme tyto tři body moudře skloubit tak, abychom si u toho vzájemně neubližovali. A také potřebujeme zůstat u tohoto významu a nenaskakovat na zneužívání slova „mír“ v různých ideologiích.

Eva: To je tedy zajímavé! Potřebovala jsem chvilku, abych dokázala opovědět. Protože první moje pocity nad slovem mír byly smíšené. Možná proto, že jsem vyrůstala ještě za totality a tohle slovo patřívalo tehdy k nejzneužívanějším. Oháněli se jím zejména ti, kteří rozhodně nebyli tvůrci ani šiřiteli míru, a naopak se jim to slovo stávalo záminkou pro silně nemírotvorné skutky. Dodnes má pro mne trochu světský a politický kontext. Na rozdíl od slova pokoj, které vnímám víc niterně, ve smyslu Kristových slov podle Janova evangelia: Odkazuji vám pokoj. Svůj pokoj vám dávám. Ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! Nicméně i mír může samozřejmě být prostě jen - žádoucí - stav mysli.

Co znamená mír z pohledu vašich profesí?

Terezie: Hebrejsky „mír“ se řekne „šalom“. Kořen toho slova, šlm, znamená „celistvost, úplnost, harmonie“. To je výstižná definice. Z pohledu kabalistického Stromu Života je mír harmonicky vyvážený celek tří „sloupů“, mj. „mužské“ milosti, „ženské“ přísnosti a ústřední rovnováhy spojující lidství a Božství. Měli bychom být co nejvíce ve středním sloupu, ale realita lidství je, že nás to v různých fázích života „hází“ tu více nalevo, tu napravo. Když se příliš rozplyneme v milosti, nemáme hranice a nedokážeme se ochránit. Když jsme příliš v přísnosti, ztrácíme empatii. Proto je to práce rovnováhy.

Eva: Psychoterapii či psychologické nebo spirituální poradenství lidé vyhledávají často právě proto, že jim mír nebo pokoj chybí. Mír může chybět ve vztazích kdekoliv: Hádají se rodinní příslušníci mezi sebou, znesváří se sousedé, vyskytuje se šikana ve školách, bossing v práci, konkurenční boj v byznysu. Bojují spolu zastánci různých názorů, ať už jde o cokoliv - o vědu, politiku, medicínu, konspirace, náboženství… Skutečně lidé v tématech o míru a nemíru přinášejí všechno možné. Stejně jako potřebu hledání pokoje v sobě, protože mnozí jsou sami sobě nemilosrdným kritikem, drábem, žalářníkem, nepřítelem. A zároveň po vnitřním klidu a usmíření touží, také se sebou samými.

Jaký je rozdíl mezi mírem v duši a mírem kolektivním?

Eva: Jak už jsem naznačila v předchozí odpovědi, řekla bych, že rozdíl tam není ve své podstatě žádný. To, co se odehrává na kolektivní úrovni, zrcadlí, co probíhá v nitrech jednotlivců. Jde o spojené nádoby, jimiž podle situace pohybuje individuální nebo kolektivní nevědomí. Nevědomí C.G. Jung obecně popisoval jako souhrn všech duševních jevů postrádajících vlastní vědomí, bez ohledu na to, zda jde o jednotlivce nebo kolektiv. Ve smyslu své okřídlené věty: Co zůstane skryto v nevědomí, to bude tvým osudem.

Terezie: Také myslím, že je obojí provázané. Zároveň ale ne každý, kdo má mír v duši, žije v zemi, kde je mír, a naopak, i v čase míru mohou žít v daném kolektivu lidé s velmi bojovým nastavením. Záleží, co převáží, na čem se kolektiv vědomě i nevědomě shodne, že si přeje pro svoji zkušenost. A to je v současné době výzva, protože procházíme dělením lidského kolektivu. Takže si potřebujeme najít „ten svůj“ kolektiv, který s námi ladí i v otázce míru, a skutečně na něm pracuje.

Můžeme, Evo, ještě trochu více čtenářům přiblížit ten Jungův pojem nevědomí, který jste zmínila? A jak vlastně souvisí s mírem, potažmo válkou?

Eva: Pojmem nevědomí je označována oblast lidské psychiky, která jednotlivci či kolektivu není vědomě dostupná, zároveň ale utváří a řídí mnoho niterných stavů a posléze i vnějšího chování a dění, jež se od těch vnitřních stavů odvíjejí. Můžeme si namlouvat, že je to nepodstatné a že přece většina lidí o existenci nevědomí nic netuší. Jenže nakonec to jsou právě vlivy z nevědomí, které naším životem hýbou úplně nejvíc, a to tak dlouho, než se konečně ocitnou ve vědomí a přestanou žít svým tajným životem v podobě různorodých symptomů, od přeřeknutí přes neurózy až k nemocím. Podněty z nevědomí silně hovoří právě i skrze konflikty a války, malé i velké.

Freud přirovnával nevědomí k neviděné části ledovce skryté pod hladinou, o kterou se tříští i ty největší lodě. Jde o úžasný soubor neviditelných sil, které žijí uvnitř každého z nás a podléhají dosud neprobádaným, leč daným přírodním zákonům svého druhu. Ovlivňuje nás o to mocněji, oč méně jeho působení připouštíme.

Chceme-li poznat, kým opravdu jsme, chceme-li se stát celistvějšími a integrovanějšími bytostmi, nezbývá nám, než s nevědomím - svým osobním i tím kolektivním - navázat kontakt a komunikaci. Třeba skrze sny a synchronicity, skrze mytologii, skrze všímavost ke všemu, co se nám děje. To postupně umožňuje rozpoznávat příčiny nezvládaných situací. Je to obrovské a nepohodlné dobrodružství, které nám ale poskytuje hluboký zdroj naší obnovy, sebepoznání a růstu.

Proč je tak těžké být v míru se sebou i se světem, když je to zjevně přání naprosté většiny bytostí?

Eva: No přece protože zatím nebereme vlivy nevědomí vážně! 😊 Většina lidí se trápí ve vnitřním zmatku, odcizení a roztříštěnosti. Důvodem je pravděpodobné odštěpení vědomé mysli od jejích kořenů v nevědomí. Naši předkové tohle víc intuitivně tušili a opečovávali. Nepřeceňovali tolik racionalitu ani materiální podstatu života. Nevědomí vzývali přinejmenším prostřednictvím rituálů spojených s přírodním nebo náboženským děním. Ctily se významné dny v roce, různé svátky. Dbalo se na spojení s tím, co je nad každodenností a co se odžívalo aspoň drobnými magickými úkony (políbit chléb, když spadne na zem; zapálit hromničku při bouřce; na jaře vyčistit studánky; obdarovat o Vánocích domácí zvířata a dát na stůl o talíř navíc pro poutníka bez domova…). Mluvím o tom proto, že aktivní práci s nevědomím považuji za základní předpoklad pochopení a uhlazování všech konfliktů i protikladů. Včetně válek.

Na světské, politické, veřejné úrovni se s tímhle nepracuje ještě téměř vůbec, i když výjimky existují. Na úrovni duchovní a individuální je to naopak čím dál běžnější. V současnosti jsme svědky nevídaného zájmu lidí o sebepoznání. Mnozí se snaží pochopit své osobní nesoulady. To je nesmírně důležité! Kéž se to děje potřebným a hojivým způsobem, a ne nějakým zkratkovitým bypassem nebo permanentním unikáním ve chvíli, když už opravdu začne o něco jít. Není zkrátka snadné být v míru se sebou i se světem, protože to předpokládá náročnou a dlouhodobou vnitřní práci, která nás dříve či později zavede do našich odvrácených, ignorovaných, dosud nepoznaných oblastí. Do našich osobních pekel a podsvětí. S Jungem řečeno - do oblastí naší temnoty, našeho stínu. Do tak zvaného spodního světa.

Terezie: Zamýšlím se, Petro, nad tou tvojí tezí „většina bytostí“. Protože pokud mezi zmíněné „bytosti“ zahrneme, jak právem náleží, zvířata, stromy, rostliny, minerály, pak ano, je to přání většiny. Pokud zahrneme pouze lidské bytosti, nejsem si jistá, že jde o většinu. Je to těžké proto, že je to velká a náročná vnitřní práce v doznívajícím zraněném, systémově nezdravě nastaveném světě. A je to, jak už tady velmi trefně popsala Eva, nejen o našem vědomí, ale především o tom nevědomí. Pravda je taková, že málokdo z nás se doopravdy zná a je naučen pracovat se svým nevědomím, karmickou pamětí, stíny. Takže i když si vědomě můžeme přát mír, nevědomě můžeme podporovat či žít konflikt. A v kolektivní práci je náročné udržet nadhled a nenechat se stáhnout do „boje proti starému systému“.

Co je kolektivní psychologie?

Terezie: Moc se těším na Evinu odpověď, protože já nejsem psycholožka. Z mého pohledu je kolektivní psychologie soubor hodnot, vzorců, myšlenkového a behaviorálního nastavení, které sdílí lidé v určitém kolektivu. Obvykle je spoluvytvářen přírodním prostředím, kulturou (kulturami), náboženstvím(-i), podnebím, tradicí. A též zahrnuje vědomou, podvědomou i nevědomou stránku. Kolektivní psychologie potom ovlivňuje sebevnímání - pocity bezpečí či naopak ohrožení, a to jak skutečné, tak domnělé. Kulturní a náboženské vzorce mohou nést pokřivený sebeobraz či mohou být manipulovány lidmi, v jejichž zájmu je válka, a vytvářet např. lživý obraz „toho Druhého“ jako „nepřítele“.

Eva: Já tedy taky nejsem psycholožka, jsem psychoterapeutka, a ani tohle označení často nepoužívám, protože jakmile se v procesu vnitřní práce terapeut a klient na sebe opravdu napojí, tyhle vnější parametry jdou stranou. Nedávno jsme o tom s Terezou přemítaly v jiném rozhovoru (https://www.oheladom.cz/2022/puvodni-rozhovory/s-evou-labusovou-o-spiritualnim-rozmeru-v-psychoterapii/). Souhlasím s tím, co Terezie říká, a zároveň připomínám, že součástí temné stránky lidstva je i psychologie chování davu, což bývá děsivá záležitost. Dav totiž jednotlivcům často bere osobní odpovědnost i sebeovládání. Snadno se stává neřízenou, ničivou silou. Což je opakem už zmíněného individuačního procesu, který jde ruku v ruce s vývojem individuálního, osobního vědomí a svědomí. Člověk je nebezpečný tvor, je-li poháněný nekultivovaným nevědomím a motivovaný jen vlastním prospěchem. V přijaté kolektivní morálce pak záleží na hodnotách, o něž se kolektiv opírá. Jedinec žije přijatými standardy autorit, nejprve rodičů a pak těch dalších, ve smysl jsem dobrý žák, pracovník, příslušník své církve, strany atd. S pokročilejší individuací dostává schopnost a sílu respektovat etické normy, propojené s vnitřním hlasem svého Božského / Vyššího Já, takže je schopen říkat jasné ano nebo ne bez ohledu na vnější tlaky nebo názory většiny. Třeba Václav Havel mluvil kdesi v této souvislosti o pocitu „lepkavosti“, kterou cítí, když se proti svému svědomí proviňuje, což ho koriguje, protože lepkavý být nechce…

Člověk tedy může být kolektivní psychologií poznamenán v dobrém i nedobrém a v totalitně smýšlejících společnostech obvykle žije v ústraní, nebo za niternou svobodu platívá vysokou cenu, včetně - v krajních případech - věznění nebo i ztráty fyzického života.

Celé půlstoletí, co jsem na světě, jsou na něm války. O některých vím, o jiných jen zběžně, další jsou zcela mimo mé vnímání… Ale jsem jako lidský tvor uzpůsobena tak, že i když racionálně vím, že každou vteřinu někdo někde nesmyslně a zbytečně umírá, dovedu si toho nevšímat a radovat se. A vážit si, že zrovinka já, zrovinka naše zemička žijeme právě teď v míru. Myslela bych si, že ta vděčnost bude stoupat tím více, čím více se „nějaká“ válka přiblíží. Ale, jak jsem naznačila v úvodu, jde o téma politické a to bolestně dělí společnost. Na NÁS, kteří vidíme a známe situaci „správně“. A na TY DRUHÉ, kteří ji vidí „mylně“ - zmanipulovaní mainstreamovými/dezinformačními médii (nehodící se škrtněte.) Proč myslíte, že to tak je?

Eva: Když vidím války ve světě, vrací mne to do soukromí jednotlivců a jejich rodin. V malém žijeme obdobné konflikty, jaké mezi sebou vedou větší kolektivy, včetně znepřátelených národů a států. Souvislost spatřuji v úrovních vědomí zúčastněných. Ráda pracuji s poznatky Davida R. Hawkinse, amerického psychiatra a mystika, který vypracoval přehled vývojových stupňů vědomí, k nimž dospěl na základě empirie i mnohaletých měření. Vytvořil přehlednou mapu emocí, konkrétním úrovním vědomi odpovídajících. Lze tomu do určité míry porozumět skrze srovnání s běžnou ontogenezí člověka: Jiné úkoly, nároky a zatížení náleží k věku dítěte, dospívajícího či dospělého. Z tohoto pohledu je každý člověk ve svém působení na okolí, a ještě před tím na sebe sama, buď více přínosem, nebo destrukcí. Intuitivně si jistě všichni uvědomujeme rozdíl mezi člověkem přátelským, upřímným, ohleduplným, a člověkem stěžovavým, nespokojeným, nepoctivým, nenávistným, agresivním... A taky tušíme, který z nich se asi spíše oddá turbulencím drsných konfliktů nebo války, zvláště když se nízká úroveň vědomí mnohých spojí, masy začnou vzývat své vůdce, svět dostane černobílé obrysy a do popředí se dostane touha zlikvidovat odpůrce a jinověrce.

S čímž souvisí už zmíněná hypotéza, že k lidské duchovní ontogenezi patří potřeba individuace. Podle Junga jde o proces duší iniciovaného, vědomého sebeutváření a sebeuskutečňování, krok za krokem, den za dnem. Jen ten, kdo dokáže říci ano tomuto vnitřnímu volání, jež se v patřičném čase samo od sebe ohlásí, může skrze svůj vlastní posun směrem k vyšším úrovním vědomí napomoci prevenci konfliktů a válek a být integrující součástí lidské skupiny. Pochopí, že žít v hněvu, nesnášenlivosti a zášti ubližuje především těm, kdo takovým emocích podléhají. Včetně jeho samého.

Terezie: Mnoho tisíc let jsme žili – a ve 3D realitě stále žijeme – v dualitním systému, který byl ale zároveň pokřiven tak, aby nebyl komplementární, vzájemně se harmonizující, ale aby byl konfliktní. Spousta lidí v tom stále vězí. Přijde jim to normální, protože to bylo po generace normální. Čím vyhrocenější a bojovnější postoj člověk zaujímá, tím více posiluje starou dualitu. Ano, jsou viníci a jsou napadení, a to je potřeba jasně pojmenovat – ale z bodu klidu. My nyní žijeme v proměňujícím se systému Země/Gaii a učíme se sice být v dualitě, ale udržet i Celistvost. Kdyby více lidí drželo pole Celistvosti bez potřeby bojovat za jednu stranu, tak by konfliktní dualita byla ohlazena, zklidněna. Popravdě to nyní zažívám u války na Blízkém Východě. Je mnoho lidí, kteří drží skrze svoji lásku pole Celistvosti nad Svatou Zemí. Bez toho by konflikt vypadal mnohem hůř. A to říkám jako člověk, který denně čte místní zprávy a ví, že je to opravdu špatné.

Tím mi, Terezo nahráváš na otázku, že máme teď kousek od nás v přímém přenosu dvě války, které jsou „v hlavních rolích“ všech válek – kromě Blízkého Východu ještě Ukrajina. Překvapuje vás, jak se k těm konfliktům stavíme?

Eva: V kontextu toho, co už jsem zmínila výše, nepřekvapuje. Je zároveň pozoruhodné, že osoby s pokročilým vědomím hájily v podstatě vždy stejné pravdy, nezávisle na době a místě, v nichž žily, nebo na kulturním nastavení jejich společnosti. Pravda se dává vidět až vyšším úrovním vědomí, které už v sobě mají dost lásky na to, aby nerozdělovaly, ale naopak hojily a opouštěly rozpolcenost duality. A protože Duch si vane, kam chce, tito lidé mohou být navenek velmi rozdílní, a přesto směřovat ke stejnému cíli.

Terezie: Nedivím se, kolik pozornosti a emocí tyto války budí. Obě jsou hodně důležité, protože se odehrávají na územích důležitých z pohledu Gaii: v děloze Evropy (Ukrajina) a srdci světa (Izrael/Palestina). Takže v něčem je přirozené, že probouzejí emoce a média je stále řeší (jak - to nebudu komentovat, to by bylo na jiný rozhovor). Kdyby emoce čtenářů a diváků byly kultivovanější, moudřejší a poučenější, tak by mne to samozřejmě těšilo víc, ale každý to prožívá, jak je nastaven.

Co se s tím, co se děje ve světě, dá z pohledu jednotlivce dělat? Jestli vůbec něco?

Terezie: Své názory cedíme přes svůj filtr vnímání. A málokdo má ten filtr průhledný jako „aspeklaria meira“, jak říká kabala, „čisté sklo“, aby dokázal vidět skutečnost jasně takovou, jaká je, bez projekcí. Takže to je v těchto konfliktech práce pro nás: čistit si své osobní sklo 😊 Proč nás fascinují konflikty? Jak je nevědomě tvoříme? Jak jsme nebo nejsme chyceni ve vzorci oběť – agresor? Jak vidíme „toho Druhého“? Je to výzva k odvaze sebereflexe. A samozřejmě jsou velmi důležité modlitby, meditace a konkrétní pomoc postiženým. Děkuji všem, kdo takto pomáhají.

Eva: Podle mě to první, co se dá dělat, je dát do pořádku sebe. Vstoupit do svého vlastního vnitřního usmíření. Jakmile se o to pokusíme, zjistíme, že máme hodně co dělat, pokud se v našem vlastním životě mnohé naše třeba i vleklé konflikty konečně začnou řešit. Jakmile přestáváme žít ve svých v projekcích, máme mnohem víc pochopení pro druhé.

Zkusme tedy dát do souladu slova a činy. Přijímejme nejprve plnou odpovědnost za tu malinkou část světa, kterou můžeme bezprostředně ovlivnit. Začněme každodenním žitým mírem právě tam, kde zrovna jsme. Vyhlazujme, usmiřujme a odpouštějme v našich vlastních rodinách, sousedstvích či na pracovištích. Přestaňme odkládat inventuru a hojení svých osobních traumat a z nich plynoucích neuvědomovaných obranných reakcí, úniků a závislostí. Mějme v pořádku svůj život, než chceme začít řídit, posuzovat a řešit životy druhých.

Věříte, že může nastat celosvětový mír? Nebo je to utopie?

Eva: Otázku celosvětového míru aktivně neřeším, ale denně se za něj modlím. Za nejdůležitější nyní považuji práci na míru a pokoji v srdcích jednotlivců. Jan Amos Komenský, autor velkolepého díla Porada o nápravě věcí lidských a jistě jeden z nejupřímnějších léčitelů světa, ve stáří doznal: Léčili jsme Babylón, ale k vyléčení není… A také se říká: Svět je most. Přejdi přes něj, ale nestav si na něm dům. Je to rébus – rozpoznat, kde má naše snaha smysl, a kde je lépe věci odevzdat.

Terezie: Samozřejmě může nastat celosvětový mír. A dokonce jsem přesvědčená, že v určité dimenzi Gaii, v jemnohmotné úrovni, již nastal! Tam už jsou věci zharmonizovány, vyladěny, připraveny na zrození sféry Lásky, do které nás Gaia zve. Jde o to, jestli se to propíše a zhmotní také do fyzické roviny. Tady je to naše práce.

Měly byste pro naše čtenáře jakékoliv mírové poselství, modlitbu, vzkaz? Něco, co si třeba vystřihneme a dáme na nástěnku nebo na ledničku… a budeme to mít denně na očích?

Terezie: Hebrejská Bible (křesťanský „Starý Zákon“) říká: „Za svědky povolal jsem dnes proti vám nebesa a zemi: život a smrt předložil jsem tobě, požehnání a kletbu, vyvol si tedy život, abys byl živ, ty a potomci tvoji…“ (5. Mojžíšova 30:19). A ještě to v dalším verši pokračuje – „a miloval Hospodina, Boha svého….“ Za toho „Hospodina“, pokud nám nesedí náboženský obraz, si můžeme dosadit Zdroj Života. Zvolit si život, abychom žili! To je nyní moje mantra. Není to odmítnutí smrti jako takové: je to odmítnutí smrti nezdravé, o které rozhoduje ego a která se děje krutěji, než by mohla. Inkarnovali jsme se v tomto čase na Zemi, abychom tu byli ve fyzických tělech a pracovali pro Ni i pro lidstvo. Život není samozřejmost. Takže když už žijeme, měli bychom žít😊.

Eva: Mír potřebujeme nejprve najít uvnitř sebe. Až pak jej můžeme prožívat také s ostatními.

Milí čtenáři, pokud jste v pokoji a míru dočetli až sem, mám pro vás jako odměnu odkaz, kde si na internetu můžete přečíst rozhovor, kterému jsem pro náš časopis řekla NE:
https://www.oheladom.cz/2023/puvodni-rozhovory/o-izraeli-a-palestine-z-pohledu-kolektivni-psychologie/

Mgr. Terezie Dubinová, PhD., hebraistka a kulturoložka, autorka knih mj. Ženy v Bibli, ženy dnes, Jak učit o holokaustu, Kořeny ženské spirituality a Jak napravovat svět: Rozhovory s inspirativními Izraelci. Spoluzakladatelka ops Baševi pečující v letech 2000 - 2020 o jičínskou synagogu a židovský hřbitov. Více na www.oheladom.cz

PhDr. Eva Labusová se věnuje poradenství, vzdělávání a publicistice v oblasti rodičovství, výchovy a vztahů. Zaměřuje se zejména na problematiku citové vazby, mezigeneračního přenosu a propojování psychoterapie a spirituality. Více na www.evalabusova.cz.

Vyšlo v Pravém domácím časopise na jaře 2024.
https://www.pravydomaci.cz/o-nas/

Zpět na seznam rozhovorů

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu