PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Batolata od dvou let do mateřských škol?

Senátní výbor prozatím nepotvrdil změnu, podle které by mateřské školky měly povinnost od roku 2020 začít přijímat také dvouleté děti. Rozhodnutí hlasů z převážně mužského uskupení opět rozbouřilo debatu, jak to tedy vlastně s potřebami dětí raného věku je. Mnohem více než o potřebách dětí se ovšem - jako ostatně i vždy předtím u tohoto tématu - diskutuje o potřebách a přáních dospělých. Zdůrazňuje se nutnost ulehčení slaďování péče o dítě s profesí, potřeba sdílení povinností oběma rodiči a větší zapojení otců, obtížnější hledání práce matkami, které s dětmi zůstávají déle doma, právo rodičů rozhodovat o dítěti dle vlastního uvážení bez vměšování státu atd. Chápu, že tohle vše je důležité. Přesto v diskuzi postrádám to nejdůležitější - hlasy neurologů, kteří by informovali o tom, jak různě se vyvíjí mozek dítěte raného věku v souvislosti s utvářením stabilní nebo nestabilní citové vazby. A hlasy psychologů, kteří by veřejnosti srozumitelně a bez emocí přiblížili, co vlastně přesně znamená, že raný věk - od narození do zhruba tří let - je vývojově senzitivní období se zpětně nevratnými celoživotními dopady na emoční zdraví každého z nás. (Vypadá to, že hlasy českých neurologů chybí téměř úplně, a psychologové, pokud se v tomto ohledu nějak snaží, bývají vyzýváni, ať zalezou do svých dinosauřích jeskyní.)

Nejsem ani neurolog, ani psycholog. Poskytuji poradenství v oblasti rodičovství a vztahů. Z velké části pracuji právě s rodiči, kteří mají děti raného věku a v souvislosti s tím se cítí být konfrontováni se skutečnostmi, s nimiž si neví rady. Jednou z nich bývá situace, kdy příchod dítěte znejistí a rozbourá dosavadní život rodičů, kteří, převálcováni náročností péče o dítě, již předem nepředpokládali (jak by mohli, když první miminko, které v životě zblízka vidí, bývá až jejich vlastní) upadají do vzájemných konfliktů a do osobní sklíčenosti. Nezkalená očekávaná radost z dítěte se jaksi nedostavuje. Klesá soudržnost v partnerství. Páry soupeří, kdo kolik času stráví s dítětem a kdo jak bude uspokojovat své vlastní oprávněné potřeby. Významným momentem je i bolest, kterou rodiče (zejména matky) přiznávají nad tím, že se jim nedaří k dítěti patřičně přilnout, což se vedle depresivních vinou obtížených stavů projevuje např. nepřiměřenými reakcemi na pláč nebo na vzdor dítěte (více o tom v knize Alethy Solterové Slzy raného dětství).

Na rozumové úrovni rodiče chtějí dát svému dítěti to nejlepší. Emočně toho ale nebývají schopni a velmi je to trápí. Do poradny přicházejí, protože ani mezi sebou, ani ve svém okolí nenalézají možnost, jak o svých pocitech otevřeně a na bezpečné půdě promluvit. Neměli bychom právě tady hledat důležitou část vysvětlení, proč tak značné množství žen dnes nechce být s dětmi příliš dlouho doma a proč se touží vrátit do práce, kde se často cítí (na rozdíl od mateřství a domova) kompetentní a navíc i společensky a finančně ohodnocené? Co takhle připustit, že kontakt s dítětem v nich na nevědomé úrovni probouzí bolest z případných vývojových šrámů jejich vlastního raného dětství a jak už to u traumat bývá, volí propoprvé cestu úniku?

Dánský psychoterapeut Jaspers Juul (www.jesperjuul.com) v souladu s dalšími zahraničními odborníky (např. Daniel Siegel www.drdansiegel.com; Gordon Neufeld https://neufeldinstitute.org; Gabor Mate https://drgabormate.com) v této souvislosti zmiňuje, že moderní rodičovství by mělo přehodnotit tři omyly, jimiž žilo rodičovství minulé a jimž západní společnost ke své škodě většinově podléhá dodnes. Jde o

OMYL, že děti od mala potřebují vést k samostatnosti. Do tří let života děti jsou a potřebují být závislé. To, čemu říkáme primární důvěra, se rodí především z bezpečné a láskyplné přítomnosti rodičů a z jejich připravenosti přiměřeně naplňovat dětské potřeby (viz. teorie attachmentu, více o ní v díle Johna Bowlbyho, Mary Ainsworth a jejich pokračovatelů)
OMYL, že dobré je to, co dělá většina. Lidé mají přirozenou tendenci považovat za normální to, co dělá většina. Jako by nastávala doba, historicky nová, kdy většinové chování už není bezpečné a kdy je třeba přijmout potřebu osobního růstu a odpovědnosti, postupu na vyšší příčku pyramidy potřeb (Maslow), individuace (JUNG), znovuzrození nového člověka (Ježíš Kristus a další inspirující postavy cest spirituálních). Změny postojů a přístupu k rodičovství jsou toho velmi názorným příkladem.
OMYL, že jen rodiče působí na děti. Pozbývá platnosti teorie, že pouze dospělí vedou a učí děti. Jedním z nových paradigmat vývojové psychologie je, že chování dětí, ať už harmonické či disharmonické, je pro vývoj rodičů obdobně důležité, jako chování rodičů pro dítě. Interakce dospělých a dětí je oboustranný proces učení.

Příchod našich dětí nás znovu vrací na počátek našich životů a konfrontuje nás s tím, jak se kdysi utvářela naše osobnost a naše základní vztahová vazba, podle níž dnes jednáme se sebou i s druhými. Pokud naše emoční potřeby nebyly v dětství naplněny, může nám závislost našich dětí na nás připadat nesnesitelná. Je těžké dát dítěti něco, co jsme jako děti sami nedostali. Připustit si, že dítě nebo i náš partner v nás probouzejí emoce, které nám zrcadlí naše vlastní emoční vývojové trauma, bývá bolestné, ale také osvobozující. Stojí za to zavzpomínat na dobu, kdy jsme sami byli dětmi. Tím, jak hledáme způsob zacházení s potomky i životními partnery, můžeme postupně nefunkční stereotypy a strategie vlastního přežívání (jednou z nejčastějších je perfekcionismus a potřeba dokázat svou hodnotu skrze pracovní výkon) zpochybnit a při hledání uspokojivější cesty lépe poznávat a hojit sebe samotné.

V této souvislosti můžeme uvidět několikaletou rodičovskou dovolenou v docela novém kontextu. Už mnohokrát se stalo, že do poradny dorazila na konzultaci žena - matka dítěte raného věku, která se přišla poradit, zda může dát dítě od roka či dvou už do jeslí, školky, k chůvě atd. Pečlivým rozborem situace se ukázalo, že důvodem zdaleka vždy není finanční tlak nebo sociální situace (pro děti ohrožených matek je pochopitelně státem podporovaná institucionální péče nezbytná a prostředky vynaložené na její kvalitu jsou důležitou a vynikající investicí!) , nýbrž právě nevědomá touha uniknout z blízkosti dítěte, jehož chování v matce budí úzkost, pocity viny, agresi nebo syndrom vyhoření (více o tom v knihách Alethy Solterové).

Moje práce je pro mne v tomto smyslu i velikou nadějí. Protože většina matek, s nimiž pracuji, význam attachmentu záhy intuitivně pochopí a obvykle nakonec udělají maximum proto, aby svému dítěti základní vývojové potřeby pokryly. Což neznamená, že když je k tomu zralé, tu a tam netráví čas s jinou pečující osobou nebo není na pár hodin v miniškoličce apod.

Mám zkušenost, že matky se stabilní, jistou, vazbou, a tedy i se zdravým sebevědomím, obvykle nemají potíž věnovat dítěti čas, který na počátku svého života neodkladně potřebuje. Jsou si vědomy své lidské hodnoty, i když se na pracovním trhu nebo v životních nárocích (finančně, hmotně) dočasně propadnou. Ale také si umějí obhájit, když chtějí a potřebují udělat něco do své práce profesní, domluví se s partnerem, dítě svěří na chvíli do bezpečí k jiné blízké osobě, a stále se kvůli tomu neobviňují. Prostě jsou si tak nějak jisty samy sebou. Mateřství vnímají především skrze jedinečnost lásky, kterou jako matky chtějí dítěti dát v čase, kdy je to kritické, a vědí, že jsou v této roli nenahraditelné.

Ženy s nejistým připoutáním (koneckonců jakož i muži) bývají v rodičovské kvalifikaci naopak nejisté a též u nich pozoruji malou lásku ve vztahu k sobě samým (např. mívají nízké sebevědomí, nebo naopak narcistní sklony, dopouštějí se zlehčování situace, agrese atd.).

Osobně si myslím, že jesle i školky pro dvouleté děti i u nás brzy dostupné budou. Že to tlak těch, kdo po tom volají a jsou v těch správných politických pozicích nebo mají argumenty ekonomické, dříve či později prosadí.

A tak svoji roli vidím spíš než v účasti v bezvýchodných ideologicky laděných debatách o potřebě jeslí a školek od dvou let v předávání informací rodičům a v citlivé práci s jejich vlastními vnitřními obsahy, aby mohli dělat svá vědomá rozhodnutí. Souboj o význam raného věku a jeho potřeby vnímám jako součást dobrodružné nesnadné cesty člověka za jeho vlastní duší. Až pochopíme, že naše rodičovství je důležitá a nezastupitelná práce (práce v neposlední řadě odvedená na nás samotných), bude, předpokládám, na světě o mnoho lépe.

Únor 2018

Zpět na Úvahy, postřehy a zkušenosti

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu