PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Přestavba chrámu duše

Krajina duše je pestrá. Začneme-li se v ní cítit opravdu doma, její barvy vytvoří občerstvující obraz.

Mnoho lidí dnes usiluje o nějakou formu duchovnosti. Někteří jdou tradičními cestami (u nás je nejrozšířenější nějaká forma křesťanství, případně judaismu, z něhož křesťanství vychází), jiní hledají v cizokrajných vodách (obzvláště oblíbený je i pro západního člověka buddhismus). Ještě jiní se od náboženství distancují a volí jinak inspirovaný osobní rozvoj. Někde mezi tím je samozřejmě i psychoterapie, která ve své vědecké podobě duchovnost jako takovou teoreticky odmítá, avšak v praxi vidíme, jak tahle vynalézavá společnice při zavřených dveřích ráda vniká dovnitř okny. Přibývá dokonce lidí, kteří jako podmínku pro samé zahájení psychoterapeutické práce vysloví respekt terapeuta k spirituálnímu rozměru bytí.

K duchovnosti člověk může kráčet cestou vnější a vnitřní. Optimální je, když se obě nenásilně propojují. V každodennosti ovšem až příliš často zůstávají daleko od sebe.

Vnější cesta zahrnuje věrnost tomu kterému náboženskému dogmatu či spirituálnímu konceptu. Zúčastněna je část člověka, která se projevuje navenek: přítomnost na bohoslužbách nebo jiných duchovně zaměřených setkáních, dodržování etických pravidel ve smyslu "toho se drž a tamtoho se nedotýkej". Dokud však není přizvána a účastna také vnitřní část člověka, dochází nezřídka k násilnému potlačování a ke vzniku nechtěných a nevítaných symptomů - tlumočníků našeho nevědomí (příkladem může být např. psychosomatické onemocnění, pocit nedostatečnosti či potřeba stále se s někým srovnávat, neschopnost přestat závidět, ale také třeba pohlavní zneužívání dětí kněžími…).

Vnitřní cesta obnáší soustředění se na záležitosti niterné. Člověk se snaží prodlévat v modlitbách, meditacích, půstech či cvičeních, což mnohdy dává vzrůst sladkým plodům duchovního poznání. Avšak zároveň, když přijde na lámání chleba, na skutcích až příliš často něco podstatného chybí (příkladem může být psychoterapeut zabývající se nenásilím, který v soukromí psychicky trýzní svou manželku, nebo letitý jogín, jenž navzdory všemu snažení zůstává cholerikem, workoholikem či alkoholikem…).

Chybovat je lidské, odpouštět božské. Je nepříznivé až tragické, pokud duchovní snažení sklouzne do pocitové anestezie, potlačující vnímavost vůči tomu, co především by dotyčným jednotlivcem nebo kolektivem mělo být nahlédnuto a proměněno: tj. on sám. Dokud při svém úsilí o duchovnost ve svém chování, jednání a prožívání nedospějeme až tam, kde začíná (sebe)přijetí a smíření se sebou a s druhými, a vnitřně i navenek se to neprojeví tím, že v našem životě ubude konfliktů, strachů a neřešitelných situací, pak jsme na své duchovní cestě dosud neprožili to vůbec nejdůležitější: iniciační prožitek spojující nás se vším pozemským i nebeským, vycházející ze spočinutí v sobě samých. Tento druh duchovnosti označujeme slovem mysticismus. V nějaké podobě se objevuje ve všech světových náboženstvích stejně jako na duchovních cestách usilujících o přímé, nezprostředkované napojení na nejsvětější Zdroj, ať už mu říkáme jakkoliv.

Je matoucí, pokud dnes vidíme, jak čím dál víc lidí duchovně hledá tam a onde, často těkavě a rozporuplně. Jedno je ale jisté: Jsou-li v tom hledání poctiví, dříve či později, po všech blouděních, najdou útočiště a hájemství ve vlastním nitru. Ubude identifikace s formami, dogmaty, schématy, guruy a s jakoukoliv duchovností z druhé ruky. Dotyční vstupují na terén ryze osobní hlubinné zkušenosti, ať už zarámované v duchovní tradici náboženské, nebo se odehrávající na cestě nedenominační.

Pokud se současná společnost dostává až na samou hranu svého přežití pro silné odcizení, ztrátu smyslu a množství vztahové destrukce na všech úrovních, je na místě připomenout, že řešení je na úrovni soukromé i společenské skryto tamtéž - v propojení vnějšího s vnitřním. Vše, čeho jsme svědky navenek (od vyčerpávajících domácích šarvátek přes korupci v politice až po plenění přírodních zdrojů) má původ v rozháraných, nestabilních a hodnotově neukotvených nitrech těch, kdo vnější podobu světa utvářejí. V soukromí proto, že to tak zkrátka mají. Ve veřejném životě a v politice proto, že dostali většinu hlasů v nějakých volbách. Výsledek voleb pak zase záleží na podobě vnitřních světů voličů.

Jediný svět, za který jsme se vším všudy a bezvýhradně odpovědní a který můžeme bezprostředně přetvářet, je ten náš osobní. Proto je nejspolehlivější začít s obnovou čehokoliv právě tam, ve vlastním nitru. Jenže - najdeme odvahu se tam podívat? A setrvat v něm po celou dobu nutnou k „přestavbě chrámu“?

duben 2020

Zpět na Úvahy, postřehy a zkušenosti

 

Blog Evy Labusové

Úvodní stránka

Poradenství

Kontakt

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Deprese a trauma
v souvislosti s porodem

Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2024 Eva Labusová / Design: Jiří Drozen / Správa webu: Tomáš Weishaupt