Cikánečka
Měla jsem zrovna po porodu druhé dcerky. Vše proběhlo dobře a vcelku rychle. Byla jsem jen překvapená, že Johanka vypadala úplně jinak než prvorozená Alžběta. Zatímco starší dcera měla světlou pleť a po tatínkovi zrzavé vlásky, Johana byla snědá a hlavičku měla porostlou černou kšticí. "S kým to děcko máš?", smáli se později škodolibí příbuzní i kamarádi, kteří věděli, že Joha byla počata v Japonsku.
Připadl na nás poslední prázdný dvoulůžkový pokoj na oddělení šestinedělí v malé frýdlantské porodnici. Ještě jsme se v něm ani neohřály, když zaťukala sestra s rozpačitým výrazem ve tváři. "Nemohla byste se přestěhovat na prázdnou postel naproti na trojlůžák? My bychom teď tenhle pokoj potřebovali pro jinou matku, víte."
Vůbec se mi do stěhování nechtělo, a tak jsem zjišťovala, zda je to opravdu nutné. Sestra odpovídala vyhýbavě, ale po chvíli jsem z ní vytáhla pravdu: Ona jiná matka je Romka.
"Tak jestli jde jenom o tohle, pak mohu zůstat, kde jsem," ujistila jsem zdravotnici a viděla na ní, že je překvapená.
"Vám by to nevadilo? Víte, my tu s tím jinak míváme problémy," vysvětlovala.
Za chvilku naši noví spolubydlící dorazili. Od sestry jsem už věděla, že dívce je teprve šestnáct let a že nad ránem porodila chlapce. Teď si ho v doprovodu porodní asistentky vezla v nákupním košíku a šouravými krůčky došla až ke své posteli u okna. Vybalila si svoje věci a usadila se na lůžku. Její dítě prozatím spalo.
"Tak co porod?" zeptala jsem se, abychom na sebe jen tak nehleděly. "Dobrý," mávla rukou a hlas měla ještě ochraptělý. "Jenom mě štvali, že mi furt řikali, ať nekřičim. Ale to přece nejde, né? Člověk si musí zakřičet, jinak by se z toho posral, no nemám pravdu?" Souhlasně jsem přikývla.
Moc jsme toho spolu nenamluvily, ale v našem pokoji vládla příjemná atmosféra. Hlídaly jsme si vzájemně děti, když se některá z nás potřebovala na chvilku vzdálit.
"Jdu na cígo, venku na terase teď nikdo není" oznámila mi například a než jsem stihla cokoliv říct, přibylo mi v náručí ještě jedno černé mimino. Střídavě jsem se dívala na Johanku a na toho krásného cikánského chlapečka a napadaly mne takové ty fráze, jak jsou v tomhle věku všichni lidi stejně krásní a nevinní a voňaví…
"Tak který je moje?" vytrhl mne z nadčasových úvah chraplavý hlas, který zřejmě chraptí, i když zrovna nemá po porodu. Fakt je, že při pohledu zezadu a z výšky byly naše děti hodně podobné. Bezpečně sáhla po svém uzlíku.
V neděli odpoledne se na chodbě strhl ruch a za chvilku u nás energicky zaťukala sestra a oznámila mé spolubydlící, že má na terase hosty. Zdrželi se téměř celou návštěvní dobu, a tak jsem je taky viděla. Bylo jich asi dvanáct, zástupci všech generací. Obklopili svoji rodičku ze všech stran, smáli se, vtipkovali. Mluvili převážně ve svém jazyce, pohrouženi sami do sebe a do své zjevné radosti z pokračovatele rodu.
Krátce před tím, než nás měl život zase rozdělit, zapsala se mi má spolubydlící do paměti originálním způsobem. Její chlapeček zrovna plakal a nějak nebyl k utišení. Chvíli ho houpala a konejšila, poté ho zkusila nakojit, ale nic nepomáhalo.
"Jestli hned nepřestaneš, tak ti takovou fláknu přes držku, že tě ten řev přejde," řekla a políbila drobka na čelo.
V tu ránu bylo ticho.
Vlastně ne tak docela. Podívaly jsme se na sebe a obě jsme se zasmály.
Kdo ví, kde je jim dnes konec.
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
