Evropské děti
Jinak jsme ještě za starých časů jako studenti vnímali výjezdy do Polska či NDR. Jiné, třeskuté prožitky i setkáními, byly první porevoluční pobyty v západních zemích. A zas ještě jinak prožívám, když pozoruji kontakt se zahraničím u svých dcer a jejich vrstevníků.
Je to obyčejné a normální. Přesto občas nečekané.
Tak třeba dívenka z Finska. Kdosi jí pověděl, že v Čechách ve vodovodním řádu teče závadná voda. Dokázala se celý týden mít jen vodou z plastových lahví a otírat obrovskou zásobou hygienických ubrousků.
Nebo krásná, jen trochu moc štíhlá, kulturymilovná Francouzska. Mluvila a ptala se, ale vůbec, opravdu vůbec, nejedla.
Či také ještě dívka z Anglie. S nadváhou, celá v černém, kde to šlo vyzdobená maličkými lebkami s hnátky. Povětšinou pobývala zavřená ve svém pokoji. Nanejvýš kníkla yes na otázku, zda chce přidat (skutečně jí chutnalo) nebo good, když jsme se zeptali, jak se vyspala. Praha ji nezajímala. Jen jednou projevila přání - čutnout si fotbal. Hrála s takovou vervou, až sousedovic dcerce nakopnutím způsobila silný otok kotníku. Snad z lítosti pak na chvíli začala mluvit, jenže jakýmsi vlastním jazykem, kterému nikdo z nás nerozuměl.
Jindy zase sbíraly zkušenosti se zahraničím naše dcery (každá mohla se školou za poznáním vyjet jednou): "Ten sendvič pod Eiffelovkou stál fakt deset Euro, tati, ale, co jsem měla dělat, když jsem měla takovej hlad?" Plus samozřejmě spousta nezapomenutelných zážitků: "Díky, že jste mi to umožnili, bylo to náramný! Kluci budou platit, skákali a praskla pod nimi postel. No, nejvíc jsme mluvili asi česky…"
Tak jsme jako rodiče vůči výměnným pobytům zůstali spíše skeptičtí. Výjimečný byl letní mezinárodní tábor v Kanadě, na kterém se setkalo několik desítek výhradně jedenáctiletých dětí z asi 20 zemí světa. Prostřední dcera se tam docela rozmluvila a dodnes na tábor živě vzpomíná.
Velkou radost až nadšení nyní zažíváme, když z dálky sledujeme, jak naše nejstarší zvládá letošní školní rok na střední škole, jako vystřižené z Harryho Pottera, v Edinburghu. Nejen, že dobře studuje, nevadí jí neforemné vlněné sako uniformy a během několika týdnů se v drsně krásném, důstojném městě zcela zabydlela (určitě i proto, že má nezměrné štěstí na hostící rodinu). Ona nám tam, zdá se, i dospěla. "Připravte se na to, že se vám vrátí jinej člověk," oznámila nám tuhle po skypu. "V pokoji mi bude stačit 17 stupňů a chystám se ho totálně změnit. Kromě toho by bylo ideální, kdybyste se mě pak už přestali ptát, kdy se večer vrátím."
Líp, než kdyby chřadla steskem. Sama Edinburgh také miluji, takže jí ráda věřím, když říká, že vedle českého má nyní ještě jeden, skotský, domov. Inu, evropské dítě.
Vyšlo v časopise Děti a my 5 2011
|
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
