Ezoterika v psychoterapii?
Občas se stává, že dřív, než začneme pracovat, nebo až v průběhu terapeutických sezení, mi klient či klientka položí otázku, jaký mám vztah k ezoterice. Buď z opatrnosti, protože s ezoterikou nechtějí mít nic společného, nebo z potřeby zjistit, zda jsem ochotna a schopna případný zájem dotyčných o ezoteriku akceptovat.
Především se musím přiznat k tomu, že sama vnímám pojem „ezoterika“ jako jeden z vůbec nejvíc nepochopených, jistě i proto, že ho občas reprezentují silně excentričtí jedinci i aktivity. Což ale neznamená, že nejde o důležitou a ve své původní podstatě neutrální skutečnost.
Málokdo si totiž uvědomuje, že ezoterismus je protipólem exoterismu. Zatímco exoterismus představuje obecně známé, na vědeckých poznatcích založené vědění určené a srozumitelným způsobem předávané široké veřejnosti, ezoterismus označuje nejrůznější duchovně a metafyzicky orientované snahy a proudy, původně určené jen užšímu okruhu přívrženců - tradičně zahrnoval např. renesanční magii, Paracelsovo učení, rosikruciánství, křesťanský mysticismus, židovskou kabalu nebo třeba teosofii. Kromě výčtu hnutí a učení lze ezoterismus definovat i jen jako dostupnost určitých informací úzkému okruhu lidí, bez ohledu na jejich náboženské či spirituální zázemí. Krátce: exoterický = určený širší veřejnosti, ezoterický = určený zasvěcencům.
Ezoterika se tedy pojí s touhou člověka pochopit více vlastní existenci a najít její hlubší smysl, včetně souvislostí hmotného a nehmotného, zdraví a nemoci, dobra a zla, života a smrti..., a opírat se přitom i o jiné způsoby poznání než je našich pět smyslů. Jde tu o věci, které si nelze ohmatat, nelze je vidět očima, nelze je dokázat jen pouhým rozumem. Oficiálně a tradičně sféru takového hledání zajišťovalo náboženství, které je ale záležitostí přísně strukturovanou a organizovanou. Jednotlivec tu podléhá daným pravidlům i mocenské hierarchii. Poznání a zkušenost k němu přicházejí zprostředkovaně, tedy přes vybraného lidského prostředníka. Ezoterika pracuje více s osobní zkušeností a osobní odpovědností, tedy s něčím, co lze nazvat přímým spojením konkrétního jednoho člověka s transcendentnem.
Když se díváme do historie, vidíme, že ezoterika se často ocitala v zakázané, perzekuované a tím pádem utajované zóně. Duchovní život byl dozorován vládnoucí ideologií (absurdní je, že nelítostné bratrovražedné boje probíhaly i v rámci k jednomu proudu patřících denominací, viz. např. války mezi křesťany - katolíky a protestanty). V současné době v západní společnosti, v míře historicky nevídané, vládnou (otázkou je, jak dlouho tomu tak ještě bude) demokracie a liberalismus a s nimi až na výjimky náboženská a spirituální svoboda. V křesťanských a dalších církvích jsme svědky ekumenismu a snahy vzájemného tolerování a chápání. Mimo náboženství vidíme rozvoj nekonečně mnoha forem osobní spirituality a osobního rozvoje - ano, včetně forem poněkud extrémních, které ezoterice dobré jméno nedělají.
Tohle všechno má pochopitelně dopad i na psychoterapii, v níž bereme v potaz vždy originální a osobité, a přesto dle určitých konkrétních pravidel se odehrávající „cesty duše“. Je zároveň paradoxem, že na definici duše se lidstvo dosud neshodlo a leckdo její existenci dokonce popírá. Důvodem může být, že definování věcí a jevů je rozumová, analytická, levohemisférová záležitost, avšak duše dává přednost vnitřní představivosti, intuici a vůbec pravohemisférovému vnímání. Je-li naší spirituální podstatou (jak se její zastánci domnívají), pak nemá mnoho šancí být chápána tam, kde vládne pouhé racionální, „vědecké“, vnímání. A tak o sobě dává vědět svými vlastními způsoby, jimiž dokazuje, že „nejen chlebem živ jest člověk“ a že trvalé a soupeřivé noření se do materialismu či konzumerismu oklešťuje člověka o podstatné rozměry jeho bytí, ba ohrožuje ho na životě.
Snad právě proto, že dnes narážíme na meze dalšího možného vývoje, ba samého ohrožení příští existence, ti citlivější si destruktivitu jednostranného a příliš „rozumově“ zúženého pohledu na skutečnost čím dál více uvědomují. Ezoterismus, který při všech svých slabostech nějak patřičněji a citlivěji zohledňuje potřeby duše, víc a víc přichází na scénu, ať už se nám to líbí nebo ne. A to také v oblasti psychoterapie. Považuji za pochopitelné a legitimní, když způsob, jakým my terapeuti s těmito otázkami zacházíme, vytváří jedno z kritérií, podle kterých si naši klienti dle míry své potřeby volí, zda právě s námi na svých bytostných otázkách a hlubinných zakázkách chtějí pracovat.
únor 2020
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
